autor: Ainikki
Tom
Volno po americkém turné se nachýlilo ke konci a my se museli chtě nechtě na oněch pár dní, které zbývaly do Vánoc, přesunout z rodinného hnízda do hamburského bytu a zavřít se na chvíli do studia, kde jsme měli v plánu alespoň předstírat, že něco děláme, jen aby měl management klid na duši a nezačal nám spílat, že nestíháme termíny. Nikdo z nás čtyř se ale rozhodně nemínil přetrhnout. Na všechny už pomalu doléhala vánoční atmosféra a spíše než lámáním si hlavinek nad novými songy, jsme vymýšleli, jakými dárky oblažit naše blízké. Přeci jen za těch 7 let působení na hudební scéně jsme si už vydobyli víceméně ustálenou pozici, nemuseli jsme dřít nonstop jako koně do roztrhání těla a menší luxus v podobě protažení termínu vydání nové desky jsme si také mohli dovolit. Nikoho to nestresovalo. A navíc, my jsme přeci umělci. Vždycky tu proto byla možnost ohánět se tvrzením, že zrovinka máme tvůrčí krizi a přeci fanouškům nenabídneme něco, co by neodpovídalo naší standardní kvalitě jen proto, že kdosi vylezl na světlo s jakýmsi datumem, zaručujícím, že naše cédéčka budou v ono číslo v kalendáři na všech pultech obchodů s hudbou.
Navíc moji pozornost letos nerozptylovaly jen blížící se svátky. Dokonce se nedostavila ani obvyklá rozladěnost z toho, že musím mámino domácí stravování vyměnit za fast foody a pizzy od donáškové služby, protože jinak jsme se s bráchou o naše žaludky postarat neuměli. Ani občasný život dvou osamělých vlků nás nedonutil naučit v kuchyni uhňácat základní pochutiny. Pro nás bylo neřešitelným problémem oškrábat i brambory, natož je snad postavit na sporák a donutit je nějak změknout. I když přiznejme si to na rovinu. Ono by se něco zvládlo, ale ta lenost… Každopádně jak už jsem naznačil, protentokráte mi vrásky nedělala žádná z maličkostí, která mi jindy docela dokázala znechutit život a zkřivit mi obličej do otrávené grimasy. Spíš naopak. Uculoval jsem se na všechny strany a měl jsem chuť jen tak bezdůvodně si juchat. Pro nezasvěceného pozorovatele jsem nejspíš musel působit jako totální blázen.
Já byl ale jednoduše šťastný jako snad nikdy dřív. Našim jsem dokonce nabulíkoval, že nahrávat začínáme o nějaký ten den dříve, než bylo původně v plánu, bleskově jsem nastartoval svou káru, naložil do ní Billa a dříve než nám snad stačili milí rodičové zamávat na pozdrav, zůstala za námi jen ohnivá čára. Oni ovšem netušili, že pravým důvodem mého uspěchaného odjezdu není horlivost do práce, ale výhled na soukromí, jež nám náš byteček poskytoval. Ne snad, že by nám rodiče doma stáli neustále za zadkem, ale přeci jen určité věci s jejich přítomností v domě, které jsem mínil se svým neodolatelným bráškou provádět, byly značně utlumovány, ba většinou přímo znemožňovány. A to jsem rozhodně nemínil dlouho akceptovat. Teď, když už konečně Bill roztál a pustil si mě k sobě, jsem toho mínil patřičně využít a dohnat pokud možno všechen ztracený čas.
Pozorujíc to černovlasé rozkošné stvoření, které sedělo v obýváku na pohovce a soustředěně okusovalo tužku, ve snaze dát dohromady nějaký text, jsem spěšně smetl drobky z kuchyňské linky, které tam zbyly po snídani a použité nádobí nacpal do myčky. Byl jsem sám se sebou spokojený. Jsem vskutku šikovná hospodyňka. Byli jsme tu už čtvrtý den a zatím se nám tu nezačal kupit obvyklý binec v podobě tun špinavého nádobí, krabic od pizzy a hordy všemožně rozházeného oblečení. Musel jsem v tom lítat fakt až po uši, protože tyhle snahy mě přepadaly hlavně kvůli Billovi. Chtěl jsem, aby se tu cítil dobře a nepřipadal si tu jako v chlívku, i když si nejsem tak úplně jist, jestli tu ten pořádek vůbec registroval, natož aby ho ocenil.
Ale což… Hlavně že jsem měl ze sebe dobrý pocit já. Stal se ze mě ukázkový pečující partner. Při občasném uvědomění si toho, jak moc tu někdy šaškuju a bráchu obskakuju, jsem si připadal až komicky a sám pro sebe jsem si tipoval, jak dlouho mi to vydrží. Každopádně to byla svým způsobem sranda a já se docela dobře bavil. Užíval jsem si každou vteřinku v jeho blízkosti, i když to byla třeba jen situace, kdy jsem kolem něj šermoval s hadicí vysavače a on pouze zvedal nohy do vzduchu, aby se mi snad náhodou nepletl a usnadnil mi tak práci.
„Posedla tě múza?“ Připlížil jsem se k němu z kuchyně a ožužlávaje mu ušní lalůček jsem zašeptal tu otázku za jediným účelem. Odvézt pozornost od jeho práce a strhnout ji na sebe.
„Ani ne.“ Zahuhlal. „Vůbec mi to nejde. Nenapadá mě nic smysluplnýho. Už skoro hodinu tu přeškrtávám první sloku.“ Postěžovala si ta chuděrka, vzdychla a utrápeně si promnula spánky. Och, takhle vypadají strasti básníkovy.
„Já bych věděl o něčem, co by smysl dávalo…“ Zastřeně jsem zahuhlal, vytrhl mu tužku z ruky a odhodil ji neznámo kam. Za pas jsem si ho přitáhl blíž k sobě a chtivě se mu přisál na jemnou kůži pod bradou.
„Tomi…“ Vydechl jen, zaklonil hlavu a obmotal mi ruce kolem krku. Od doby, co jsme byli spolu, byl ještě žádostivější než kdy dřív. Už se nemusel omezovat jen na pouhé občasné uspokojování nutkavé potřeby. Mohl si to dopřávat kdykoli. A on to měl tak moc rád…
…
Pobledlá dívka seděla shrbená u psacího stolu ve svém dětském pokoji. Nervózně klinkala nohama sem tam a černé provázky dlouhých tmavě hnědých vlasů jí spadaly do obličeje. Vypadala zoufale. Labilně si skousávala popraskané rty až téměř do krve a upřeně si prohlížela malý kousek papíru, otáčeje ho v prstech. Roztěkaně pohlédla na monitor svého počítače a emailovou adresu z toho ožmoulaného lístku tam přepsala. Krátce zauvažovala nad tím, jaké by vlastně měla zpráva obsahovat sdělení. Ne, nic takového. Nemá na to právo…
Monitor zhasl a cáry papírku se snesly do odpadkového koše. Tak to bylo lepší. On si nezaslouží žádné další starosti. Nemůže se mu znovu připomínat. Zůstane na všechno sama. To je její trest…
…
Bill
„Tomi…“ Uniklo mi slastně a zakláněje hlavu, jsem mu poskytoval prostor, aby se ke mně mohl dostat co možná nejblíže.
„Měl bych pracovat.“ Pokusil jsem se chabě zaprotestovat.
„Tohle počká. Já ti s tím pak pomůžu.“ Přislíbil a jeho ruce mi vklouzly pod tričko. Přivíral jsem víčka, uvědomujíc si tak mnohem intenzivněji elektrizující vzrušení, které mnou začalo proplouvat. Neuvěřitelné. Dělali jsme to tolikrát před tím, přesto to bylo od oné procházky se Scottym tak diametrálně odlišné. Rozechvíval mě jeho sebemenší dotek, jeho vůně mě omamovala a tón jeho hlasu nutil mé srdce vyskočit mi z hrudníku. Tak moc bušilo v jeho blízkosti. Bylo to až bolestivé, přesto bych se toho pocitu už nikdy nevzdal. A to stačilo tak málo a mohl jsem to zažívat mnohem dřív. Nebránit se a přijmout nabízené. Teď, když už jsem to konečně udělal, to míním pevně držet a nepustit. Už nikdy.
Líbal mě. Vzrušivě, nenasytně, přesto jemně a láskyplně. Jeho ústa a horký jazyk chutnala tak moc slastně a opojně. Točila se mi z toho až hlava a jakoby z dálky jsem slyšel sám sebe vzdychat a spokojeně mručet rozkoší. Umdléval jsem. Nestačil jsem si ani uvědomit, kdy z nás stáhl všechno oblečení, ani kdy mě zvedl z pohovky a s největší opatrností mě přenesl do ložnice. Probrala mě až lehce zastudivší peřina, do které mě položil. Od rána se tu větralo a přikrývka do sebe nasála chlad zvenčí. Tom duchapřítomně okno zavřel a vrátil se ke mně.
„Tomi…“
„Copak, miláčku?“ Vřelým oslovením mě ujistil o tom, že poslouchá a při tom zaměřil svou pozornost na moje bříško. Šimravě mě hladil kolem pupíku a já se tetelil blahem. A nebylo to jen díky jeho jemné péči. Dojímaly mě i ty zdrobnělinky, kterými si zvykl mě častovat. Tak rád jsem to poslouchal. Rozněžňovalo mě to.
„Co máš proti milování na gauči? Tady je zima…“ Vzpomněl jsem si na to, co jsem mu to vlastně chtěl říct.
„Je tu víc mís…“ Tom se zarazil uprostřed věty a s otazníky v očích se na mě zadíval. „Cos to řekl?“
„Že je tu zima.“ Odtušil jsem trochu nechápavě. Musel mě přeci slyšet.
„Nenene, to nemyslím.“
„No… pak jsem se ještě ptal, co máš proti milování na pohovce.“ Trpělivě jsem mu to zopakoval.
„Milování…“ Odhláskoval to slovo téměř až nábožně. „Mi… miluješ se se mnou? Už žádnej… sex, ale…“
„Milování.“ Dokončil jsem jeho větu pobaveně a vyslovil těch pár písmen znovu. Už mi to došlo. Toma dojímalo každé citovější slůvko, které vyšlo z mých úst. Připadalo mi, že pořád nemůže uvěřit tomu, že se to děje.
„Ach… řekni… řekni to ještě.“ Zaprosil a stulil se mi obličejem do prohlubně mezi krkem a ramenem. Lísal se a mačkal ke mně, jak nejvíc to jen šlo.
„Milování… milování… milování…“ Opakoval jsem to pořád dokola a on se u toho šťastně usmíval, „…milování… ach, miluj mě, lásko.“
„Lásko…“ Zaševelil.
„Ano, slyšel si správně. Lásko… lásko… lásko… Ještě stále to mám opakovat?“
„Ano…“
„Lásko… miláčku… líbej mě a nenuť mě už dál mluvit.“ Na oko jsem ho pokáral a vtiskl mu drobnou pusu na čelo. Neváhal ani vteřinu a se mnou se znovu zatočil svět.
A že mi byla ještě před chvílí zima? Na to jsem si vskutku už ani nevzpomněl. Naše těla se třpytila drobnými perličkami potu. Byli jsme tak moc rozhicovaní, roztoužení a žhaví. Propadali jsme se do neutuchající extáze, dychtivosti, vášně, dravosti a zároveň jsme byli něžní, pozorní a hladiví. Ochotni dopřát tomu druhému tu nejvyšší možnou míru uspokojení.
„Chtěl bych ti ještě něco říct…“ Promluvil jsem po notné chvilce ticha, kdy jsme si už jen spokojeně leželi v náručí a mazlivě se k sobě tiskli.
„Poslouchám.“ Brouknul Tom a potem slepené pramínky vlasů se mi opět neohrabaně snažil vecpat za ucho. Potutelně jsem se uculil a uchopil jsem do dlaně jeho bradu, jemně mu tak přikazujíc, aby se mi díval do očí.
„Vážně to chceš slyšet?“ Ujišťoval jsem se s rádoby kamenným výrazem, aby si uvědomil, jak moc závažnou věc se chystám vyslovit. Jen jsem to ale protahoval. Nedokázal jsem v sobě zapudit hravost a potřebu bratra škádlit. Bavil jsem se jeho vráskou na čele, která se tam objevila, kdykoli byl nad něčím nazlobený nebo usilovně přemýšlel. Nyní se mu nejspíš honilo hlavou, co jen jsem to zase vymyslel za kulišárnu.
„Jo chci. Povídej.“ Vypadlo z něj nakonec rozhodně, přesto mi v tónu jeho hlasu neunikla slabá obava. Já ho ale nechtěl děsit. Jenom jsem si hrál…
„Neboj se.“ Pípnul jsem tiše a chlácholivě. Pohladil jsem ho po tváři. Obsypal jeho obličej pár drobnými polibky. Přitáhnul jsem si ho ještě blíže k sobě a přivinul si jej na tělo jako malé dítě a pak… Pak jsem se konečně i já sám odhodlal k tomu to říci.
„MILUJU TĚ!“
KONEC
____________________
Tak a je tu konec. Doufám, že nikoho z vás není zklamaný, a že jste povídku četli alespoň z poloviny tak rádi, jako já ji psala. Chci poděkovat každému čtenáři, který kdy zanechal byť sebemenší komentář. Každý z nich mi udělal radost a moc povzbudil.
Mějte se krásně, opatrujte se a u nějaké mé další povídky “ na čtenou“. ;o)
Ainikki
betaread: Janule
Och božínku, už je konec. Ainikki, doufam, ze ta druha rada bude. I kdyz jestli se tam bude motat Leti, tak to snad radsi nechcii videt. Ja ji opravdu nesnasim 😀 Ja vim, moc to prozivam, ale proste i kdyz si zazila svoje, tak ji nemam rada. Jen at si to vyzee mrcha. Snad si ten mail nebude pamatovat xD Ach jo, ja jsem asi zla :D:D
Tenhle dilek me zase dohnal skoro k placi. Ja u tvoji povidky brecela nekolikrat, sama se tomu divim, ale pposledni dobou se rozbrecim i u cteni. Jsem moc rada za oba dva, Tom je hrozne roztomilej, jak se snazi, poskakuje kolem a vsechno dela. To jeho dojeti me prave dostalo, jak to chtel vsechno opakovat. Tome, ja te zeru proste, ty si to zaslouzis po tom vsem!
A za Billa jsem taky moc rada, konecne si vsechno uvedomil. On je tak neznej a roztomilej. Ja bych ho spapala 😀 Tyjo, ja uz fakt nevim. Tuhle povidku miluju a zboznuju! Ty nervy co jsem u ni prozila. Opravdu dokonaly. Ainikki diky :-*
Teri.K: :o) No to seš teda zlá… Leti má do druhý řady naplánovanou roli miliuse, takže by vás snad popouzet nemusela, za to… ale prdlačky, už ani slovo, já to nakonec ještě všechno vyžvaním… 😀
A místy tě to dojímalo až k pláči… hmm, hmm, já asi netuším, co svými slovy dokážu způsobit, ale že vyvolám až tolik emocí, to by mě ve snu nenapadlo. Každopádně jsem ráda, že si mi to řekla… To zase dojímá mě… :o)
A samozřejmě nemáš zač. To já děkuju za komentík. ;o)
jeeeee, to bylo krásný! škoda, že už je konec!
odvažuji se tě zařadit mezi 5 mích nejoblibenějších "povídkářek" 🙂 píšeš úžasně! tuhle povídku jsem si totálně zamilovala! A doufám, že se všichni brzo dočkáme II. řady a nebo nějaké nové tvoji povídky 🙂
Ainikki: Ja tu zlost nemyslim uplne spatne:D Takova zdrava zlost. Treba si jii oblibim 😀 myslim Leti. Ale je fakt, ze bez tech dvou by to nebylo ono. Kazdopadne se ti vydarili ohromne, jako cely priibeh.
Dojima te to? Jee, jsem rada, ze mas radost, ja rada delam radost 🙂 Ale rekla jsem jen pravdu =))
A ty taky nemas zac
Já taky!!! Taky děkuju a taky si tě zařazuju. A to rovnou na první místo… teda ale v zájmu spravedlnosti musím podotknout, že jsem to vzala podle abecedy :))))
To mě mrzí, že ty moje oblíbený děvenky už končej, ale když se kdesi v dáli rýsuje druhá řada, je to hned o poznání veselejší 🙂
Přiznávám, že ten poslední díl mě též dojal. Z Toma ta zamilovanost úplně odkapává, to je tak roztomiloučký 🙂 Úplně vidím, jak pobíhá v zástěrce s takovým tím oprašovátkem okolo svého miláčka a snaží se vytvořit zcela prachuprostou, ale o to více romantickou atmosféru, aby se to jeho drahouškovi líbilo. Když už ten zmrzlík konečně roztál. Takový to dalo práce, tak ať si hoši užívaj. Alespoň do té doby, než na ně v druhé řadě nastražíš nějaké ty pastičky. Třeba zrovna ta pobledlá dívka… no, to zní téměř výhružně. Ne že bych Billovi nepřála poznat slasti otcovství, ale Tomovi by se to nemuselo zas až tak líbit. No nic, nechám se překvapit, ono to tvoje 'zato…' v komentáři taky vypadá dost zajímavě… jsem napjatá a natěšená a nedočkavá a vůbec 🙂 Tak "na čtenou" 😉
Teri.K: No samozřejmě, že bez nich by to nebylo ono. To už by nebyly sázkařky, to bych musela vymyslet nějakej novej název. A to že Leti bude úplná sympaťačka, bych asi taky neměla moc vykřikovat. Já si totiž vždycky vymyslím nějakou kostru příběhu a ty postavy se mě pak začnou chovat úplně jinak, aniž bych byla schopná to nějak ukočírovat a usměrnit je, takže se asi necháme překvapit všichni. :o)
sara a Kattys: Asi se začnu červenat, když mě zahrnujete takovýhlema podstama. :o) Samozřejmě ale netvrdím, že se to nečte hezky. To bych zase kecala, ovšem dávejte pozor, abych vám nezpychla… 😀
Kattys: "Ne že bych Billovi nepřála poznat slasti otcovství…" Kde si na tom byla……. 😀 😀 😀 Tam se nic takovýho nepíše……. 😀
Ainikki: klidně si zpychni, jen když budeš psát :)))
A ještě k tomu otcovství. Já všude a za všech okolností prohlašuju, že jsem člověk naprosto bez fantazie, ale koukám, že tady jsem se poněkud rozjela. To má na svědomí tvoje úžasná povídka 🙂 Já to totiž vidím asi nějak takhle: pobledlá dívka = ranní nevolnosti = nechtěné těhotenství jako následek předchozího pobývání v bazénu = email psaný Billovi = Tomovo znechucení = Billova nerozhodnost = rozchod, a to od stolu i lože = porod = zdravý potomek libovolného pohlaví, nejlépe však dvojčata = záhadné a naprosto nečekané úmrtí matky = polosirotek svěřen do péče otce = Tomův návrat k rodinnému krbu = a tak dále a tak podobně 😉
Je mi jasný, že se tam nic takovýho nepíše, ale mohlo by :)))))))))
Kattys: Heej, tyjo, to je fakt zajimavy :D:D Tak napis ppovidku na neco podobnyho nebo uplnee jinyho :D:D
Ainikki: presne tohlee se mi deje taky, chci to tak a tak, ale oni si zacnou dellat uplne neco jinyho:D
Teri.K + Ainikki: vy jste takový chudinky, vy spisovatelky, ty postavy si s vámi dělají, co se jim zamane :)))))
A nebojte, já nic psát nebudu, já to neumím… já si s nadšením budu číst vaše výtvory, to mi ke štěstí bohatě stačí 🙂
Kattys:Děvče,tos mi nasadila brouka do hlavy. 😀
Ooo,skvěle,takže jistota druhé řady!To jsem ráda,že tam bude Leti hodná-sice jsem jí neměla ráda,ale chtěla bych vidět,jak se napraví a věřím,že je ve svý podstatě dobrá.
Tuhle povídku jsem delší dobu přehlížela,ale pak jsem jednou zaklikla a zhltala všechny do té doby dostupné díly,načež jsem jí začala číst pravidelně.Moc jsem si jí oblíbila pro její originalitu a tvůj styl psaní,Ainikki.Dopadlo to krásně. 🙂
Jak 🙁 ja ci vědět jestli se Leti a Ari daj dohromady :'(
ale jinak naprosto užasny… nemám slov… wow
Já si tak řikám, hergot, to jdu pozdě, už je tu devět komentů a ony se tu vykecávaj Teri s Kattys 😀 Kdo by to byl do nich řek, co? A ještě ti tady zdarma vymejšlej druhou řadu 😀
Posledních asi deset dílů jsem co do komentářů totálně zazdila, ale je to pro mě prostě těžký komentovat něco, když už to znám i s pokračováním… ale sem, k poslednímu dílu, ti napíšu.. to prostě musím.
Vždycky ti hned osobně píšu, co a jak, takže víš, jak tuhle povídku miluju, ale musím to napsat i sem.
Bookmakers scrubbers jsou jedna z nejlepších povídek, který jsem měla možnost v poslední době na blog dávat, je perfektně propracovaná, psychologicky naprosto úchvatná a skvěle čtivá. Postavy si sice dělají občas co chtějí, to znám taky, ale ty je vždycky zvládneš perfektně ukočírovat tak, aby se umravnily a dělaly to, co mají. Nápad zapojit do twincestní povídky dvě holky, byl sice riskantní, ale podle mě excelentní. Nechápu nenávist holek k ženským postavám, podle mě jsou v každý povídce důležitý, kluci prostě nežijou ve vzduchoprázdnu a jestli se kolem nich něčeho motá hodně, jsou to ženský. Já je měla jako postavy ráda, i když jsem měla svý názory na jejich charaktery… bez nich by to nebylo ono, byly strašně důležitý pro vývoj vztahu dvojčat, a proto je mám ráda a těším se na ně i v druhý řadě. Nebýt jich, nic by se nedělo, sex by byl pořád jen sex, nikdy by se z něj nestalo milování, láska by se krčila někde v koutě a nesměle by vykukovala, aby se zase vrátila tam, odkud přišla. Jsem moc ráda, že jsem jednou sedla napsala článek o tom, že nejsou povídky a ty ses nade mnou smilovala a poslala první díl tohohle skvělýho díla. Oni nahoře vědí… v modrém blankytu, kdy mi vnuknout myšlenku něco sepsat… 😀 jsem ráda, že se to povedlo a vznikla další skvělá povídka, kterou jsem si už dávno zařadila do svých top pěti na tomhle blogu. Děkuju, Ai. :o) J.
jůůůj, další řadu, další řadu, další řadu :-))) ale ten scénář, co napsala Kattys, se mi v hlavě taky rojí, a to dost obdobným způsobem :-))) každopádně povídka to byla luxusní, mám k ní vztah mimo jiné i proto, že to byla moje vůbec první čistě twincestní povídka, kterou jsem kdy začala číst, i když se tam motaly ty dvě, tak to mělo úplně nádherný děj a vždycky jsem nedočkavě čekala na další díl 🙂 tak prosím pisánkuj dál, mocinky moc se těším :-)))
Proste holky v povidkach jsou korenim vztahu. Jsou potreba casto, jen se pak ale par lidi rozciluje xD Ale aspon to vyvolava emoce. Ainikki, ještě jednou – žeru to!
hejky a jako ona byla ta Leticia těhotná bo co..
ja nemam cco dodat, prostě mega giga skvělý
ÚŽASNÝ, ÚŽASNÝ A JEŠTĚ JEDNOU ÚŽASNÝ! Tahle povídka jde vážně popsat jen jedním slovem – ÚŽASNÝ!! Přečetla jsem ji jedním dechem. Dokonce i mamka už se divila, přoč u toho počítače skoro nedýchám…Moc sem si ji užila…doufám, žes takovýhle super věciček, jako je tahle povídka, napsala víc..:-)
Díky…;-)
och, to po bolo perfektné 🙂 naozaj úžasná poviedka, ktorú som hltala jedným dychom 🙂 Ale k tej Leticii.. Mne prišla od začiatku sympatická 🙂 Ona nemohla za to, že bola taká, aká bola.. To tá zrzka, neviem, kao sa volá, ale stále mi ide na myslel Araňa 😀 Len mi je ľúto, že skončila ako skončila, ona si to až tak moc nezaslúžila.. Ale čo ma MOC teší je, že Bill prestal byť tak tvrdohlavý a konečne si to priputil.. proste úžasné 🙂
Ainikki patrí Ti obrovské ďakujem za to čo si stvorila. Nádherná poviedka. Taká nežná, milá a to utrpenie ktoré v nej bolo, bolo znesiteľné a aj za to ďakujem. A ešte sa mi veľmi páčilo to rovnocenné postavenie Toma a Billa. Mám rada, keď sa v milovaní striedajú 🙂 a neriešia kto bude hore a dole a nemajú to rozdelené 🙂 Takto sa mi to zdá také citovejšie ako keď jeden z nich (väčšinou Bill) má ženskú rolu. Takto je to dokonalé a koniec bol úplne dych-berúci. Ďakujem, dám si deň prestávku a teším sa na druhú radu.
Waaaw tak tohle byla super povidka. Skvele napsana.
a ty dve lesbicky <3 mmmm… Jeste sem necetla povidku ve, ktere by byly holky takovehle orientace (teda ne na tomhle blogu) takze veelky palec nahoru :).
V prubehu deje sem zacala nesnaset Leticii i kdyz sem vedela ze je to vlastne jen jejich hra.. Ale kdo me nastval nejvic byla Ariana. Krava usmrkana, tajovy podly ultimata davat.
joo a Tomi byl dedne rozkosnej, tajovej tutu nunu <3 coz pro Toma neni 'normalni' ….
povidka me zaujala, obcas sem ji cetla i do pul 4 do rana :D. Jojo vim ze sem blbej, blazen…