From the inside out 12. (2/2)

Slabé světlo brzkého rána odhalilo mraky na obloze, tu neproniknutelnou šedou clonu, která se brzy stane oregonským dešťovým obdobím, jak se dostávali dále do podzimu. Bill se pohyboval prázdnými, tichými místnostmi a chodbami domova Trümperů, a užíval si více toho mírumilovného osamocení, které jej pohltilo chvíli předtím, než brzy ráno otevřeli obchod. Zdržel se v kuchyni, odložil svůj batoh na středový pult a postaral se o nádobí, které tam kdosi zanechal. V kuchyni byly stále patrné stopy rušného rána; misky a cereálie zanechané na stole, drobky na prkénku, poloprázdný šálek kávy ve dřezu.

Zanechat po sobě čistou kuchyň Billovi pomohlo zmírnit ten provinilý pocit, který jej tížil od chvíle, co se probudil. Minulou noc jej ani na vteřinu nenapadlo zavolat rodičům, aby jim dal vědět, že bude pryč celou noc, ačkoliv mluvil s otcem o tom, že bude večeřet u kamaráda.

Bill vyšel po tmavých dřevěných schodech do prvního patra a hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky. Věděl, že to tajemství už delší dobu neudrží. Svým způsobem to už držel dost dlouho – šest let vytáček, šest let popírání, aby tam nebylo nic, co by mohl přiznat. Dnes se Bill cítil jinak a bál se, že ty drobné změny budou viditelné, že je má vepsané ve tváři a každý si je bude moct přečíst. Nedokázal přesně přijít na to, co je jiné, ale cítil se daleko uvolněnější, jako by konečně ze sebe vypustil to napětí, které jej svazovalo celé roky.

V duchu provedl inventuru celého domu a toho, koho by mohl s největší pravděpodobností potkat. Jeho otec, Alan Trümper, pracoval jako inženýr ve společnosti v Hillsboro a jeho matka Claire pracovala na personálním oddělení pojišťovny v Portlandu, takže byli pryč celý den. Bill se kousal do rtu, hodil svůj batoh na postel a procházel se jeho obsahem. Příště, pomyslel si, nesmí zapomenout na náhradní oblečení. Věděl, že bude u Toma spát zase; spát s Tomem.

Billův pokoj byl tmavý a tichý, na západní straně, takže rozsvítil světlo. Celý pokoj byl směsicí rozmanitých věcí za všechna ta dlouhá léta, během kterých žili na velké farmě v Eugene. Na stěnách měl zpřeházeně pověšené plakáty kapel a filmů, a jeho poličky přetékaly knihami, papíry a tretkami, které mu podarovali příbuzní. Pod postelí měl dokonce zastrčené staré hračky, pomyslel si s rozpaky. Když to porovnal s Tomovým dospěláckým, draze vyhlížejícím pokojem, nutilo jej to cítit se jako dítě; ale zase uvažoval, jestli se Tom ve svém pokoji cítí jako doma. Nebo jestli ho to vůbec kdy napadlo.

Bylo to částečně proto, že Claire dělala to, co dělala, na personálním oddělení, že nejspíš byla tak plná elánu na uvedení jeho budoucnosti do něčeho bezpečného a vhodného. Tyhle druhy myšlenek se mu honily hlavou, když z hromady na stole vylovil balíček papírů s kariérními materiály a procházel si jejich obsah. Informace o trhu práce… seznamy povolání… stejně tak dobře to mohlo být v cizím jazyce. Byl to, pomyslel si, její způsob snahy kontrolovat něco, co nemohlo být řízeno tak, jak chtěla, ačkoliv si možná nebyla vědoma toho, čeho se skutečně obávala.

Sestra Angie, pokračoval v seznamu nejbližší rodiny, rozvezla jejich sestry a bratra do školy. Nebýt zatížen takovou povinností bylo součástí dohody, v níž se Bill namísto toho rozhodl vzít si na starost platbu autopojištění. Měla přednášky na univerzitě stejně jako on, ale Angie byla ten rozumný typ, mix Alana a Claire, která se narodila proto, aby dokončila, co si usmyslela. Alespoň to tak vypadalo… svůj život řídila čísly, a měla vyhlédnuté místo na pozici účetní v zavedených společnostech v Portlandu.

Cassie a Morgan byly obě na střední škole. Tam, kde Cassie bezpečně kráčela, tam Morgan doklopýtala. Cassie byla nepovšimnutou kráskou celé rodiny a zdálo se, že si toho není vědoma. Byla knihomolka, připoutaná ke své účasti na školních esejích a ročence, prezidentka třídy, v nejlepší desítce celého ročníku, kde nejspíš zůstane i nadále. Morgan byla snílek, sladká, dobrosrdečná a – pomyslel si Bill – až příliš bystrá pro její vlastní dobro. Na základní škole fušovala do sportu a na střední se ihned zapojila do běžeckého týmu. Kromě toho byla velmi kreativní s perem a tužkou a vykazovala nadání v umění.

Bill uklidil do polic knížky, které předchozího večera ani neotevřel, dál se procházel pokojem a dával věci na své místo, než si připravil věci na odpoledne. Jeho skříň byla nacpaná oblečením, ale on si pomyslel, že nikdy předním mu nevěnoval tolik pozornosti. Nyní měl někoho, u koho mu na tom záleželo, někoho, na koho chtěl udělat dojem.

Alespoň zde byl pořád Ricky, vzpomněl si Bill na svého jedenáctiletého bratra se směsicí podrážděnosti a pobavení. Nyní, po setkání s Tomem, už mu to bylo jasné, neexistovala žádná šance, že by mohl být jakkoliv jiný. Kdyby nebylo Toma, byl by to někdo další. Bill nikdy neměl rád věci, které se líbily Rickymu, dokonce ani v jedenácti. Nikdy nebyl populární, nikdy kolem nepobíhal s bandou kamarádů, a rozhodně nedostal svou první pusu od holky v jedenácti, jak se Ricky už chvástal. Jeho matka nebo Angie Rickyho neustále vozily na nějakou aktivitu, na fotbal, na kamarádovu oslavu, vyzvedávali ho v pasáži nebo na pláži.

Billův svět běžel po jiné dráze, osamělejší dráze, z perspektivy osoby dívající se zvenku na všechny ty činnosti, kterým si normální člověk procházel, a necítil přitom žádnou touhu se čehokoliv z toho zúčastnit. Svým způsobem, uvědomil si, to vyvrcholilo v události, které jej zavedly k online setkání s TruBishonenem.

Temná obrazovka jeho počítače na něj shlížela, když se usadil na posteli s kariérním balíčkem a knihou od Shakespearea, dostatečně tlustou na to, aby s ní někoho zabil lehkou ranou do hlavy. Bill zavrtěl hlavou a posílil svou sebekontrolu. Pokud chtěl strávit večer s Tomem osobně namísto online, protože se vykašlal na domácí úkol, měl spoustu práce.

Už zase kariérní balíček odložil, udělil mu na hromadě dalších úkolů tu nejnižší prioritu. Skutečností bylo, pomyslel si krátce, že byl ve třetím ročníku a jeho hlavní předmět studia byl více méně daný. Bylo příliš pozdě něco změnit, pokud by Claire nebyla ochotná mu nechat přidat rok školy navíc. Co je špatného na angličtině? Pomyslel si znovu. Nebylo vysokoškolský titul dostatečný? Předpokládal, že od toho tu byl ten kariérní balíček, aby mu to řekl. Právě teď na to neměl čas.

Ticho kolem mu odměřovaly tikající hodiny.

Po delší době Bill vzhlédl a uvědomil si, že má úkol skoro hotový, má hlad, a že jestli to chce do školy stihnout včas, raději už by měl jít. To ráno si umyl hlavu, takže nyní si vlasy rychle pročesal, svázal si je na zátylku, a navlékl se do zeleného svetru a džínů. Ve chvíli, kdy si natahoval kalhoty, jej něco ostrého píchlo do stehna. Zalovil v kapse a vytáhl černou tužku na oči, kterou před pár dny šlohnul ze společné koupelny.

S úmyslem vrátit ji zpátky tam, kde ji vzal, Bill přešel chodbu až do koupelny. Nadechl se a zíral na svou tvář, uvolněnou a sebejistou. Byl blíže tomu být sám sebou, ale bylo tam něco… Bill se sám sobě dlouze zadíval do očí a vytáhl tužku na oči, otevřel ji. Nanesl si lesknoucí voděodolné černé linky na horní víčka, počkal, až zaschnou, a poté přidal linky i na spodní víčka. Kriticky se v zrcadle celý prohlédl a zazubil se. „Není to špatné,“ informoval se, a v hrudi se mu rozlilo uspokojení.

Nacpal svůj batoh s náhradním oblečením a uvažoval, že by si sbalil i věci do práce, ale pak s povzdechem připustil, že nejenže na ně nemá místo, ale dříve či později se sem bude muset vrátit a čelit svým rodičům.

Minule proklouznul dveřmi beze zmínky. Nyní Bill cítil, jako by to, co prováděl, bylo na jeho tváři pro každého viditelné. Morgan minule pronesla poznámku o jeho šťastném výrazu, a Sloane okamžitě věděla, že mezi ním a Tomem cosi proběhlo. Pokud nechtěl své matce dál dávat špatný dojem, bude to muset svým rodičům říct dříve či později, než hromadit nevyslovenou lež.

Raději už nemyslel na to, jaká bude jejich reakce.

Bill popadl batoh, prohlédl se v zrcadle na chodbě a seběhl ze schodů s úsměvem na tváři. Nebyl si tak úplně jistý, co na něm Tom vidí, a myslel si, že už se tomu blíží.

Zahnul do kuchyně a naplno se s někým srazil.

„Prom-au!“ Angie se odtáhla od kontaktu jejich těl a rukou se chytila za krk. „Bille, no tak, dívej se, kam v tomto domě jdeš!“

„Jako bych snad nedělal dost hluku,“ odpověděl Bill. Měl boty s ocelovou špičkou, nebylo to tak, jako by se tam plížil v ponožkách.

„Dobře, tak možná jsem nedávala pozor,“ připustila Angie. Byla lehce zženštilejší kopií Billa s jejími dlouhými, tmavými vlasy, které podělila z Clairiny strany rodiny. Na Angie dokázal připustit, že ty samé rysy, které vídával v zrcadle, když byly přeneseny a zjemněny do ženskosti, tak nebyly obyčejné, ale roztomilé, zvláště rozpohybované, než když byly v klidu.

„Co tady děláš?“

„Mám přednášku až ve dvanáct třicet,“ odpověděl Bill. U dalších slov se zadrhnul. „K-kamarád z práce mě tu vysadil…“

„Bille,“ přerušila ho Angie. „Ty máš na sobě make-up!?„

Bill zadržel dech a přikývnul.

Angie naklonila hlavu ke straně a prohlížela si ho, mezi obočím se jí objevila vráska. „No… vypadá to dobře,“ řekla, i když přitom zněla nejistě.

„Díky,“ řekl Bill a kousnul se do rtu, aby schoval úsměv.

„Ó kluku, ty jsi ale v průšvihu,“ začala najednou Angie a zvedl prst. „Máma zůstala půlku noci vzhůru a čekala, až se ozveš, pak byla ráno jako vzteklá zombie… málem odjela pozdě do práce.“

Bill se nepohodlně zavrtěl. Ať už mu bylo dvacet jedna nebo ne, pořád bydlel doma, byl závislý na platbách rodičů za školné, a žil pod pravidlem „můj dům, moje pravidla.“ Nikdy nebyl pryč dost dlouho, aby se ta pouta natáhla, nebo dokonce zpřetrhala. „Proč nenechala vzkaz, nebo něco?“

„Vzkaz?“ Angie se na něj podívala pobavenýma, tmavě modrýma očima. Pak zavrtěla hlavou. „Kde by v tom byla zábava? Myslím, že tě chce podusit osobně, Bille. Proč ses nevrátil domů?“

Přesunuli se do kuchyně, kde mdlé světlo dopadalo na dlouhý kuchyňský stůl. Bill se prohrabával lednicí, aby našel něco k lehkému obědu, zatímco zvažoval a vyloučil několik odpovědí. Proč byl tak nervózní?

„Byl jsem s kámošem,“ odpověděl nakonec, rozhodl se pro nejskrovnější verzi pravdy. „Táta to věděl, volal jsem mu.“

„Táta není ten, kdo si dělal starosti,“ podotkla Angie a zastrčila si vlasy za ucho v gestu, které připomínalo jejich matku. „Vlastně mámě pořád říkal, aby se uklidnila, ale nakonec vybouchla, poslala nás všechny do postele a zůstala v kuchyni. Když jsem šla spát, pořád se tam svítilo.“

Bill zavrtěl hlavou a dal dohromady salámový sendvič. „Když mě tak strašně moc chce mít pod kontrolou, měla by mi dát mobil, jako dala Rickymu. Není to tak, jako bychom snad neměli dobrý rodinný plánovaný rozpočet.“

Angie se rozesmála. „Tys jí nikdy předtím nepřidělával potíže, Bille. Co se děje?“

„Byl jsem venku s kamarádem,“ zopakoval Bill defenzivně, držel se toho jednoduchého vysvětlení.

Jeho sestra naklonila hlavu. „To už jsi říkal.“ Zamyšleně nakrčila obočí.

„Hádám, že jsme se tak dobře bavili, že jsem zapomněl,“ dodal Bill, myslel přitom na filmy, na opar trávy, kterou nezkusil, ale která na něj stejně zapůsobila, na smích a hřejivou přítomnost Tomovy dlaně na jeho stehnu, a nakonec na usínání. Pak když se probudil… Bill zčervenal a odvrátil se od té dráhy myšlenek. Přistihl se, jak si žvýká ret, a krátce přitom pomyslel na lesk na rty, který zamítl… prozatím.

„Hmm. To by u soudu nestačilo,“ rozhodla Angie, a pak jej plácla po rameni. „Tak pojď, musím do školy… pojedeme spolu.“

„Můžu mít dneska večer auto?“

Angie na něj vykulila oči. „Ty chceš umřít?“ Vyjekla. „Co řeknu mámě, když ti půjčím auto hned po tom, cos byl celou noc pryč?“

„Řekni jí, že jsem ho ukradl,“ odpověděl Bill nedbale, pak sebou trhnul, když dostal pěstí do ramene. „Uklidni se… Dneska večer zavolám. A auto budeš mít zítra zpátky dřív, než budeš odvážet ostatní do školy, slibuju.“

„Hmm…“ Angie se na něj znovu zamyšleně podívala. „Myslím, že to udělám, jen abych viděla ten její výraz. Nikdy předtím jsi opravdu tu loď takhle nerozhoupal, víš.“

Bill omotal zbytek sendviče papírovým ubrouskem. „Já vím,“ odpověděl. „Vždycky jsem to nechával na vás ostatních. Takže možná už je na čase.“

Chvíli stáli v kuchyni, zatímco slabé sluneční světlo prosvítalo širokým oknem nad dřezem. Nakonec ho Angie znovu plácla a přinutila k pohybu.

„Okay. Vezmi si auto a uvidíme se zítra, pokud budeš pořád naživu.“ Naklonila hlavu a ve tváři se jí objevil zvláštní pohled plný respektu. „Myslím, že konečně dospíváš, Bille.“

Bill vylovil klíče. „Už bylo na čase,“ odpověděl suše.

autor: fyredancer