Tisíc střepů 5.

autor: Tessyna

Ráno mě probudí vánoční koledy, které si máma pouští dole v kuchyni. Vylezu z postele, jdu na záchod, vysprchovat se a pak si chci natřít nějakým krémem svoji vyrážku. Vytáhnu si ptáčuldu ven, na ruku si nanesu krém a už už si ho chystám potřít, když v tom se otevřou dveře a v nich stojí zaražená máma.

„Ehm… ma-mami co tu… děláš?“ v rozpacích jsme oba dva a ani nevím, pro koho je to větší trapas. Máma se podívá na mě, na mé péro a pak zpět na mě.

„Promiň,“ pípla jenom a zase ty dveře zavřela. Já už to dál neřešil, potřel si ho, schoval a šel dolů. Tam seděla u stolu máma a jak si mě všimla, znova zčervenala.

„T-Tome já…“ snažila se něco vykoktat, jenže toho nebyla schopna.

„Mami, neřeš to, prosím,“ odvětil jsem a dál něco štrachal v lednici, přesněji něco k snědku. (Co jiného, že… leda mrtvolu.. xD)

„Ty máš vyrážku?“ ta máma si nedá pokoj.

„Jo, ale to bude dobrý,“ už mě to opravdu štvalo.

„Jen aby to nebyla pohlavní choroba,“ rýpla si mamka, jenže mně už ujely nervy.

„Mami, těžko to bude pohlavní choroba, když jsem už 8 měsíců s nikým nespal,“ vzal jsem si nakonec jogurt a zase si šel po svejch. No jo, možná jsem to trochu přehnal, jenže ona mi tím, i když nevědomky, připomíná vztah s Billdou. Jsem tak rozčílenej, že cestu nahoru ani nevnímám. Jdu do pokoje, kde padnu na postel a mám sto chutí všecko rozmlátit, ale to jen do doby, než se pode mnou ozve: „Moh bys ze mě prosím tě slézt?“ vůbec jsem nechápal, co se děje, a když jsem se pořádně podíval, zjistil jsem, že sem si lehl na Billa.

„Ehm… P-proč spíš v mé posteli…“ zeptal jsem se ho, když jsem si sednul na volnej kus postele z toho krásného obličeje, nespouštějíc pohled.

„Já ve tvé? Spíš proč si leháš ty na mou a ještě k tomu na mě…“ Až teď jsem se rozhlídl kolem sebe a zjistil, že nejsem u sebe, ale u Billa v pokoji.J enže proč jsem sem šel? Možná proto, že kdykoliv se některý z nás pohádal s mámou, šli jsme za tím druhým. Jenže teď jsem to dělat neměl. Teď si určitě myslí, že jsem po něm skočil schválně. Ach jo. 🙁

„J-já… promiň, byl jsem rozčílenej, a proto jsem si to spletl. K-klidně spinkej dál. Dobrou,“ poskládal jsem rychle dohromady pár slov a chystal jsem se co nejrychleji vypařit. Jenže Bill se nadzdvihnul na loktech.

„Tome, počkej.“ Eh… on mě zavolal zpátky. Třeba mě chce zpátky. Ne, blbost, kdo by mě moh chtít. Rychle jsem se otočil a potom, co poplácal místo vedle sebe, jsem si k němu znova sedl. „Co se stalo?“ zeptal se mě mile a dokonce se jemně pousmál.

„No… já… víš… to by tě stejně nezajímalo… leda by ses mi posmíval,“ smutně jsem k němu vzhlédl, ale pak pohled zase sklonil ke svým, na palcích děravým ponožkám. Billda překulil oči. „Řekni mi, kdy jsem se ti za něco posmíval,“ díval se na mě, no spíš mě spaloval svým nádherným čokoládovým pohledem.

„T-tenkrát, když se mi v zimě přilepil jazyk k tomu zábradlí,“ pípnul jsem sotva slyšitelně ale ON to slyšel.

„Jenže to si vypadal děsně komicky… a taky kdo ocucává v zimě zábradlí,“ nad tou vzpomínkou se znova zasmál.

„Já,“ zase jen pípnutí. Já nevím, ale už se před ním nedokážu chovat tak jako dřív. Už k němu nepociťuju tu bratrskou důvěru. Teď už je to jenom bolest, smutek a hlavně to nejhorší ´incestní láska´. Už mi z toho všeho pěkně hrabe a Bill mi teda moc nepomáhá. Vlastně ani nevím, proč se tu se mnou baví. Že by ten včerejší rozhovor? Opravdu nevím. Bill chtěl ještě něco říct, jenže se mu rozezvonil telefon. ´Miláček je právě na drátě, chce slyšet tvůj hlas, tak proto volá tě…´ ozývalo se pokojem zvonění. Bill se pro něj natáhnul a zmáčknul zelené tlačítko.

„Jé, ahoj, Andy, sem moc rád že voláš,“ bylo mi jasný, že tady už jsem zbytečnej, a tak jsem zase rychle vstal a zdekoval se k sobě. Do očí se mi zase hrnuly slzy a lezla na mě hrozná depka.

Jako kus sloupu jsem dopadl na postel a nehty vrýval do matrace jako kdysi. Bill, když jsme se milovali. Při téhle vzpomínce se mi zase navalilo. Vím, není to normální, jenže lepší, než se třeba řezat do ruky. Na té už beztak nemám žádné místo. Ležel jsem na posteli a přemýšlel. Přemýšlel o tom, jaké by to asi bylo, kdybychom s Billem byli pořád spolu. Ta představa byla tak krásná. Tak neuvěřitelně krásná, že mi bylo jasný, že je to jen lež. Bill mnou jen pohrdá, nikdy mě skutečně nemiloval. Slzy mě pořád pálí v očích, ale já už jim zase dávám svobodu. Ať stékají, stejně mi to nijak nepomůže. Opatrně jsem vstal z postele a šel si zamknout dveře. Nač dneska ještě vycházet. Jedině můj pokoj je mi útočištěm proti lásce, důvěře a sladkým slovům. Mezi mnou a Billem to bylo tak krásné, a přitom tak krátké. Náš vztah měl barvu té nejkrásnější růžové a já až teď, víc jak půl roku po rozchodu, zjišťuji, že ta růžová byla pěkně vyblitá. Jak tak nad vším dumám, nespouštějíc oči z Billovy fotky, málem přeslechnu klepání. Vstanu a jdu otevřít ty zatracené dveře. Stojí tam Andreas. Co ten tu jen chce?

„Můžu s tebou mluvit, Tome?“ zeptal se mě klidným hlasem.

„O čem?“ zašeptal jsem, a kdybych se nedržel těch dveří, asi spadnu. Za ním se vynořil ze tmy Bill a…

autor: Tessyna

betaread: Janule