autor: Áďa
Billian tiše zasténala a otevřela oči. Zjistila, že leží v měkké trávě a místo hučení ohně slyší zurčení řeky. Necítila ani kouř, vdechovala svěží vůni lesa. Podle zabarvení oblohy, na niž hleděla, poznala, že se slunce pomalu chýlí k západu. Jak se sem ale jenom dostala? Pootočila hlavou a spatřila vedle sebe sedět povědomou postavu.
„To není možné!“ vydechla užasle.
Tom se v odpověď uculil. Pozoroval dívku už delší dobu, a když se probírala, když viděl to nepatrné mitohání dlouhých řas, napadlo ho, že snad v životě neviděl nic rozkošnějšího. Utrhl dlouhé stéblo trávy a lehce Billian pošimral pod nosem.
„Hepčí!“ kýchla téměř vzápětí.
Přesto se však na Toma usmívala tím nejkrásnějším úsměvem, jakého byla schopna. Bála se vůbec pohnout. Nevěřila tomu, že to je skutečnost. Tohle je jenom nádherný sen, který se s každým jejím pohybem začne hroutit jako domeček z karet a ona se probudí na šibenici, těsně před upálením. To je určitě vina toho dávivého kouře, že omdlela a zdá se jí takový krásný sen. Ale byla za to vděčná, jestli se jí má zdát poslední sen před smrtí, pak nemohl být hezčí. Zamrkala, když k ní Tom vztáhl svou dlaň plnou maličkatých lesních jahod.
„Vezmi si je,“ řekl tichým hlasem. „Musíš mít hlad a něco většího k jídlu bude až zítra.“
Zaváhala.
„Já si… nic vzít nemohu,“ namítla. „Když se hnu, tak se vzbudím a ty… ty se mi ztratíš…“
„Neztratím,“ usmál se na ni. „Tohle není sen. To je skutečnost.“
Billian svraštila obočí. Tohle není sen? Jak se k ní ale v tom případě mohla její tajná láska dostat? Vždyť poslední, co si pamatuje, je to, jak stála na hranici. Jak ji pomalu začaly olizovat lačné horoucí plameny… Pohnula nohou.
„Aaaach,“ sykla bolestí.
„Copak?“ zeptal se Tom ustaraným hlasem. „Copak se ti stalo?“
Aniž by čekal na odpověď, sehnul se trošku níž a odhrnul z bosých nohou dlouhatánské šaty. V tu chvíli mu byla odpověď jasná. Na jemném chodidle totiž spatřil hluboce spálenou kůži. Beze slova hvízdl na svou klisnu, a když k němu přiklusala, odvázal jí od sedla šátek, kterým si hřál za chladných nocí krk. Smočil jej v chladivé vodě. Poté jej vyždímal, vrátil se k překvapené dívce a pomalu, velice opatrně, jí ho přiložil ke zranění.
Sykla a škubla sebou, načež se instinktivně přikrčila v očekávání výchovného pohlavku za projev své slabosti. Když žádná rána nepřicházela, odvážila se otevřít oči. Viděla, že Tom jednou rukou jemně, ale pevně svírá její zraněnou nohu a druhou rukou jí na spáleninu pokládá navlhčený studený šátek. V první chvíli vjemu ji přepadla palčivá bolest, když se látka dotkla jejího zranění, pak ale ucítila velice příjemný chlad. Postupně se přestávala chvět a povolila i v napětí. Tom se na ni povzbudivě usmál a po chvíli šel šátek znovu namočit. Když se vrátil, jemně s ním celé chodidlo omotal a volnými cípy připevnil šátek kolem kotníku. Pak posbíral jahůdky, které předtím upustil.
„Na,“ zopakoval tichým hlasem.
Tentokrát se Billian odvážila pohnout. Zvolna natáhla svou dlaň k té jeho a opatrně uchopila jednu z maličkých jahod. Pak se ale zasekla. Jak ji má vlastně sníst? Co si o ní Tom pomyslí, až ji uvidí, že jí jako nějaká selka? Jakoby jí četl myšlenky, zamrkal Tom svými řasami.
„Neboj se, maličká,“ pohladil ji volnou rukou po tváři. „Tady nejsi u dvora. Tady můžeš jíst holýma rukama, nikdo se na tebe zlobit nebude.“
Usmála se na něj a konečně si dala jahodu do úst. Spokojeně přivřela oči. Ačkoliv jahody znala velmi dobře, měla pocit, že je teď jí poprvé v životě. Poprvé je mohla jíst podle libosti. Nemusela je krájet na malinkaté kousky. Nemusela si je způsobně vkládat do úst a žvýkat je tak, aby se jí téměř nehnula pusa. Teď byla volná…
„Ale jak jsi mě vlastně našel?“ zeptala se Toma. „Jak jsi věděl, kde jsem?“
Tom chvíli přemýšlel. Nechtělo se mu přiznávat, že od jejich posledního setkání neustále hlídal hranice země, aby mohl její kočár spatřit hned, jak se objeví. To mu hrdost nedovolovala.
„Víš… dovedlo mě k tobě tohle,“ řekl, uchopil její dlaň a přitiskl si ji přesně do míst, kde mu bilo srdce. „A když jsem tě viděl na té hranici, tak mi bylo jasné, že musím něco udělat, nebo tě zabijou.“
Nastala chvilka ticha. Během ní se Billian trošku osmělila a váhavě, nejistě opřela svou hlavu o Tomovo rameno. Očekávala, že uhne nebo ji osočí za drzost. Nic z toho se však nestalo. Naopak. Druhou rukou ji lehce chytil kolem pasu, a pravačkou jí vkládal jahody do úst sám. Vdechoval vůni jejích dlouhých rozpuštěných vlasů, které ho šimraly ve tváři a byl neskutečně šťastný, že může být konečně v její přítomnosti. Něco mu ale dělalo vrásku starosti na čele.
„Billian?“ zeptal se tiše. „Proč tě vlastně chtěli upálit?“
Dívka si nešťastně povzdychla a obrátila k němu svá veliká smutná kukadla.
„Já nevím,“ hlesla. „Říkali, že jsem čarodějnice. Ale nevím proč, vždyť jsem nikomu nic neudělala!“
Do očí se jí vrátily slzy. Měla strach, že si ji Louis najde a zabije ji. Přiznala své obavy Tomovi a roztřásla se, jednak proto, že se styděla za projev své slabosti před ním, a také proto, že slunce již zapadlo za obzor a zmocnila se jí zima.
„Neboj,“ zašeptal Tom. „Já tě před ním ochráním. Nedovolím, aby ti ublížil. A nemusíš mít strach dávat přede mnou najevo své starosti… Taky jsem ode dvora, ale koho to tady v přírodě zajímá?“
Na okamžik Billian opustil, aby mohl od sedla koně odvázat svůj plášť. Přehodil jej dívce přes ramena a sám jí jemně mnul ramena, aby jí pomohl od cvakání zuby.
„Už je to lepší?“ zeptal se po chvíli.
„Ano, děkuji,“ pousmála se na něj.
Podal jí ruku a zvedl ji tak ze země na nohy.
„Pojď,“ vedl ji směrem ke klisně. „Musíme jet přes noc, zvýšíme tím svůj náskok, ve tmě nás sledovat nebudou.“
Zabolelo ho u srdce, když viděl, jak Billian kulhá. Proto ji radši vyzvedl do náruče a ke koni ji odnesl sám. Vysadil ji do sedla a sám se vyšvihl za ni. Věděl, že kdyby byli v sedle oba, bylo by to nepohodlné, proto radši zvolil široký koňský zadek za sedlem. Když uchopil otěže, držel přitom Billian kolem pasu, aby neupadla. Stále se ještě chvěla zimou.
Po chvíli klidného houpavého kroku se však pomalu přestávala třást a Tom posléze ucítil, jak se hlavou plně opřela o jeho hruď a usnula. Neodolal a jednou rukou nesměle pohladil její bříško. Ze spánku se zavrtěla a na tváři se jí rozhostil úsměv. Tom se taky zaculil a opřel si o její krásnou hlavu bradu. Pobídl klisnu do rychlejšího kroku, aby byli co nejdříve z téhle země venku. Věděl, že už se sem nikdy v životě nevrátí. Kdyby jen býval tušil, jak hluboce se mýlí…
autor: Áďa
betaread: Janule
dy už se dozví co je na ni "špatně"
ale jako ten konec mě děsí
cože?? ne! prosím,prosím ne!! ruky mám sevřené,jako při modlidbě ,na kolenou klečím..já nechci, aby se jim stalo něco zlého..prosíím já se tak bojím..bojím se jak to s nimi bude, když se vrátí zpátky a bojím se jak to bude s Tomem až zjistí pravdu o Billovi…a hlavně.. jak to zjistí..
p.s. je to přenádherné, dneska je to tu dřív ,viď?? 🙂 juchůů! vždycky mi poskočí srdce blahem, když tu vidím tuhle povídku..miluju ji 🙂
překrásný… x)) sem ráda, že už je konečně s Tomem… x)) akorát ta poslední věta mě vytrhla z příjemného snění… xO doufám, že se jim nic zlýho nestane… koukám, že nejsem jediná, kdo čeká na Billovo odhalení… x)) hrozně se těšim na další dílek, je to strašně zajímavý… x))
*na tváří jí pohrává dojatý úsměv*
To je tak krásný… 🙂 Ale ta poslední věta jako…Vymazat! 😀
Nádherný! Už aby byli za hranicemi a my si mohli oddychnout. 🙂
♥ Baštííím to!○^^○
Jůů, ruku na bříško. Ještě kousek a mohl se to dozvědět. No, jsem zvědavá
žádný vracení….jenom přímá cesta před sebe…..