autor: Janule
„Bille…“ vydechnu překvapeně. „Bráško, ty ses mi probudil,“ vyskočím ze židle a radostí nevím, co honem dělat. „Sestřičko! Doktore! On se probral! Bill se probral!“ křičím a konečně se vrhnu na Billa. Nerad bych mu ublížil, ale musím ho aspoň obejmout, než všichni přijdou, podívat se na ten můj malej živej zázrak. Líbám ho na čelo, tváře, nos… ale než se přitisknu na jeho ústa, zarazí mě jeho pohled. Smutný, plný slz… ale nenechám se jím odradit. Políbím ho s láskou, kterou teď moje srdce přetéká, že se bojím, aby se nerozpadlo na tisíce kousků. Jsem tak šťastný. ŠŤASTNÝ!!! „Billi, ty žiješ… ty ses mi vrátil…“ hladím ho a šeptám mu do ucha, využívám posledních pár vteřin, než někdo přiběhne. Chci, aby věděl, že je všechno jinak, že už nemusí být smutný. „Neplakej, Billi,“ utírám mu slzy, stékající po hebkých tvářích. „Už není proč plakat, lásko.“
Víc mu nestihnu říct, do pokoje vejde doktor Neumann a radostně se k nám hrne. Dívám se Billovi do očí a vidím v nich zmatek. Asi je překvapený, jak jsem ho právě oslovil… hladím ho po ruce a usmívám se skrz slzy, které se mi samým štěstím koulí po tvářích.
„No konečně, pane Kaulitzi, vítám vás zpátky do života,“ chrlí na Billa doktor s úsměvem na tváři. „Váš bratr už se vás nemohl dočkat,“ mrkne na mě. „Vy jste nám teda dal zabrat,“ vyčítavě na něj koukne, „co vás to napadlo, člověče, utíkat ze života, takovej mladej, vždyť jste si ještě nic neužil,“ zlehčuje záměrně situaci, zatímco poslouchá jeho plíce. Držím Billa pevně za ruku a stírám slzy, které neustále proudí z jeho velkých vyděšených očí. „Už jsme mysleli, že se nám to nepovede, byl jste skoro na druhém břehu, když jsme vás z toho vytáhli,“ dál k němu mluví doktor. „Bolí vás něco?“ zeptá se, a přitom neustále rukama něco zkoumá po Billově těle. Bráška jen vyděšeně zírá, oči široce rozevřené a snaží se kývat hlavou. „A kdepak vás to bolí?“ Bill zoufale obrací pohled z doktora na mě a zase zpátky.
„Copak je? Nemůžete mluvit?“ zeptá se zaraženě doktor. Bill zakývá na souhlas a z jeho očí vytrysknou další slzy. Zmáčkne mi ruku a já ji sevřu ve svých dlaních, aby se nebál. „To bude následek prožitého šoku,“ vysvětluje doktor. „Brzy se to spraví, nebojte se. Prozatím budeme komunikovat jednoduše. Když budete chtít říct ano, mrknete jednou, když ne, mrknete dvakrát. Pokud nebudete znát odpověď, tak třikrát. Je vám to jasné?“ mluví na Billa a dívá se mu přitom do očí.
Bill zase zakývá, jako že rozuměl. „Tak dobře, odpovězte mi mrknutím, ano? Jinak by vás z toho věčného kývání za chvíli bolelo za krkem,“ usmívá se doktor a Bill jednou mrkne. „Výborně, však vy se to brzy naučíte,“ konstatuje a poplácá Billa po ruce. „Teď hlavně potřebujete klid, takže pokud chcete být sám, stačí jednou mrknout a já to zařídím,“ zeptá se, ale nejspíš ani nečeká, že by ho o to můj bráška požádal. Jen já s napětím čekám, jestli mě Bill mrknutím oka vykáže ze své společnosti. Vůbec bych se mu nedivil, po tom, co se mezi námi stalo. Ale cítím, jak mi silněji stiskl ruku, jako by se mě snažil zadržet, abych nikam nechodil. Oddychnu si, když na doktora dvakrát mrkne a slabě se usměje.
„Fajn, chcete tady svoje dvojče, že?“ chápavě se usměje doktor, počká si na jedno mrknutí a obrátí se ke mně. „Hlídejte ho jako oko v hlavě, snažte se s ním komunikovat, abychom věděli, jak se cítí a jestli něco nepotřebuje. Pošlu vám sem tužku a blok, kdyby bylo třeba, některé věci se prostě mrknutím oka říct nedají,“ poplácá mě po rameni, nadiktuje sestře, jaké léky bude Bill dál potřebovat a rozloučí se.
Sestra ještě rychle plní příkazy doktora, vymění lahev do kapačky, z které neustále proudí Billovi do žil výživa a léky, které nutně potřebuje, a my jen zíráme jeden druhému do očí. Snažím se, aby v mých viděl lásku… V těch jeho vidím otázky, zmatek a smutek, který mě neustále nutí se bát, co bude, až za sestrou zapadnou dveře pokoje a my zůstaneme sami. Skoro se bojím toho okamžiku, až budu moct začít mluvit… bojím se, že ze sebe nedostanu nic smysluplného, nic, co by dodalo jeho očím jistotu a radost.
Mladá sestřička přinesla slíbený blok a tužku, položila je do nohou Billovy postele a odešla.
Tak a jsme tu sami.
Najednou nevím, co říct, mám knedlík v krku a srdce mi buší jako o závod. Bill se pokusí zvednout hlavu a já se snažím pochopit, co chce. Natáhne ruku a ukáže na blok a tužku. Beze slova mu je podám a čekám, až mi ho podá zpět. Mám strach se podívat, co mi napsal a v duchu se modlím, aby tam nestálo velkými tiskacími písmeny VYPADNI!
Opatrně otevřu jedno oko a zamžourám na papír před sebou. Odfouknu si, když si přečtu: „Zvedni mi postel, blbě se mi píše.“ Usměju se a vyskočím na nohy.
„Jasně, Billí, jen jestli to budu umět,“ zachraptím, ale za chvíli už je to dobrý, knedlík v krku povolil. Konečně můžu něco dělat. „Čoveče, to je asi strašně složitej patent,“ stěžuju si a očumuju kolem postele, kde by se to mělo zmáčknout, aby bráška mohl sedět. Bill jen popadne znovu blok a načmárá: „Zelená páka.“
„Aha,“ ťuknu se do čela, když si to přečtu a za chvíli už je bráška v polosedu.
Mám strach o tom začít. Vím, že to musí přijít, ale snažím se to oddálit, co to jde. Urovnávám Billovi prostěradlo, pak se vrhnu na peřinu, načechrám mu polštář za zády, ale za chvíli dojde práce. Sklesle si sednu na židli a zírám do podlahy.
„Promiň, Billi,“ vzdychnu tiše a bojím se mu podívat do očí. „Já… udělal jsem chybu.“ Přiznám a zvednu hlavu. Setkám se s tím nejsmutnějším pohledem, jaký jsem kdy viděl. Mrkáním dlouhých řas mi určitě neříká, jestli s tím souhlasí nebo ne, snaží se jen zahnat další slzy, které se mu derou do očí. Posadím se k Billovi na kraj postele a vezmu jeho chladné ruce do svých. Slíbám slané kapky, koulející se po tvářích a nakonec něžně políbím slané rty. „Byla obrovská chyba ti tenkrát začít lhát,“ šeptám, nemůžu mluvit nahlas. „Neměl jsem to dělat, teď už to vím, ale v té chvíli mi to připadalo jako jediné řešení… chtěl jsem, aby sis přestal ubližovat, abys k tomu neměl důvod, ale vidíš, jak to dopadlo… kvůli tomu jsi teď tady, kvůli tomu ses málem zabil, a to si nikdy nepřestanu vyčítat. Ublížil jsem ti víc, než kdybych ti řekl pravdu. Dal jsem ti naději, myslel jsem si, že je to jenom na čas, že se to pak nějak samo spraví, že mě snad přestaneš ze dne na den milovat… nevím, co jsem si tenkrát myslel, ale asi jsem spíš nepřemýšlel, když jsem tě nechal, abys uvěřil, že tě miluju,“ vysvětluju, jak nejlíp umím a hladím Billa po vlasech.
„Jenže taky vím, že kdybych to neudělal, nikdy bych se nedozvěděl to, co je mi teď už úplně jasné, Billi,“ nadechnu se zhluboka a rychle pokračuju, s pohledem zabodnutým do jeho hlubokých tázavých očí. „Uvědomil jsem si, že jsem si celý život lhal do vlastní kapsy. Možná mi nebudeš věřit, a máš na to plné právo, ale já tě opravdu miluju, Billi,“ sklopím zrak a sleduju své palce, jak hladí ty jeho, svírajíc je v dlaních. Čekám, jak bude reagovat, ale nemám odvahu se podívat do jediného místa, kde bych si mohl přečíst rozsudek. Cítím, jak se jedna ruka vymanila z mých dlaní a pohladila mě po tváři. Nechal jsem ji, aby mi za bradu pomohla zvednout oči a setkat se s pohledem plným lásky a pochopení. Za chvíli se v těch nádherných očích nejspíš utopím, lesknou se jako studánky, a pomalu se rozpouští, když se přibližují a přibližují. Lehce se dotknu jeho rtů, stačilo překonat posledních pár milimetrů mezi námi, a on čekal, až to udělám já. Nabídl mi polibek, ale potřeboval se ujistit, že dokončím to, co on začal, aniž bych zaváhal. Obejmu jej kolem hubených ramínek, přitisknu si ho opatrně k sobě a už neváhám, když začnu jeho ústa plenit a dobývat polibkem, po kterém jsem tak dlouho toužil. Celou dobu, po kterou jsem byl u něj, jsem si představoval, jaké to bude, až se s ním budu líbat z lásky… z opravdové lásky, ne z té předstírané. Bylo to krásnější, než jsem čekal. Štěstí kolovalo mými žilami a já věděl, že takhle je to správně.
„Miluju tě,“ zopakoval jsem, když jsme se konečně potřebovali nadechnout. „Šíleně tě miluju, Billi. Věříš mi?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase a doufal, že mrkne jen jednou, moc jsem si to přál.
„Věřím, Tomi,“ zachraptěl Bill a sám překvapením ztuhl, když si uvědomil, že promluvil.
„Ty mluvíš,“ vydechl jsem a znovu ho políbil na ústa, která řekla ta dvě krásná slova. „Lásko, řekni mi všechno, co jsi až doteď nemohl… vynadej mi, vyznej mi lásku, ale mluv, prosím, chci slyšet tvůj hlas,“ žadoním a současně ho nepustím ke slovu. Chovám se jako blázen, ale jinak to v tu chvíli neumím.
„Potřebuju napít, ty pako,“ zachraptí Bill s úsměvem od ucha k uchu a mně konečně dojde, proč tak chraptí. Honem se rozhlídnu, a když v pokoji nenajdu nic, co by se dalo pít, vyběhnu na chodbu. Popadnu konev s čajem, stojící na vozíku, naleju tu hnusnou břečku do skleničky a peláším s tím zpátky.
„Promiň, Billi, příště přinesu šampaňský,“ usměju se, když mu přiložím skleničku opatrně k ústům a vidím, jak se šklebí.
„Pěkně hnusný,“ potvrdí Bill, ale pořád se na mě usmívá. „Cos to říkal před chvílí? Že ti mám vynadat? Nebo vyznat lásku? Co bys radši?“ šklebí se a dává mi vybrat.
„Radši tu lásku, Billi,“ nakloním hlavu trošku doprava, dívám se na něj psím pohledem a čekám, kdy přijde první oprávněná výčitka.
„Pojď ke mně,“ natáhne Bill ruku a čeká, až se ho chytím. Přitáhne mě tak, abych si musel sednout zpátky na jeho postel, lehce mě donutí, abych se k němu sklonil, opře čelo o to mé a zašeptá: „Jsi to největší pako pod sluncem, který znám, ale i kdybys dělal všechno proto, abych tě přestal milovat, nikdy to nedokážeš. Vždycky budu zbožňovat svoje dvojče, vždycky ho budu milovat, protože je součástí mě… mám tě v srdci, Tomi a dokud bude bít, nepřestaneš být jeho polovinou.“
„Děkuju,“ zašeptám se slzami v očích a popotáhnu. Nejradši bych ho teď políbil, ale teče mi z nosu, brečím jak malej kluk. Přeruším náš oční kontakt, rychle sáhnu do kapsy kalhot a vytáhnu kapesník. Zatroubím jako malé slůně, a když vracím kapesník do kapsy, vzpomenu, si, co mám v té druhé. Zalovím v ní a vytáhnu červenou mašličku s malým trsátkem.
„Vem si ho zpátky,“ podám ho Billovi a spokojeně sleduju, jak se usmívá a schová svůj talisman v dlani.
„Zachránilo mi život,“ řekne a přitiskne si ho na hruď. „Vrátilo mi tebe,“ dodá a nakloní se ke mně. „Miluju tě,“ konečně vysloví ta dvě slova, na která čekám.
Nakloním se k němu, vezmu jeho hlavu do dlaní a políbím ho. Jen tak lehce, ale vděčně.
„Je to náš osud,“ zašeptám těsně předtím, než se vrátím k jeho krásným měkkým rtům.
KONEC
autor: Janule
Konec:( Ale nádhernej, povedlo se x) Lepší zakončení jsem si nemohla přát. Poslední věta je z celýho dílku nejkrásnější. Po této ffce mi bude smutno…
Jeejda konec:( ..ale to nevadí x) naprosto bravůrně zakončeno x) je to akorat..i me se bude po týhle ff stejskat x)
bééééééééééééé tome puč mi ten kapesník užasná ff
Nádhernééé, ale chtělo by to druhou řadu, vážně krásnéééé. Bude se mi stýskat..
*fňuk* to bylo pěkný :'(
mě se chce brečet ba ne já už roním krokodýlí slzy.tahle povídka je podobná mému životu.něco hodně podobného jsem už žažila.tak vím jak se asi cítí v té povídce.
Originál je originál, ovšem Janulina verze je naprosto jinak psaná, oboje zlotřile krásné XD
Už jsem asi otrkaná, ale nějak … nebubám ^^
Jojo, zlověstně povedené … zlověstně, zlověstně.
aaaa…krása!!! moc krásné
náááááádheraaaaa !!!!!! ♥_♥
Ach jo. Když to byl tak krásnej konec. Měla jsem z Billa a jeho reakcí trošičku strach, ale dobře to dopadlo, dvojčátka se milujou, a to doopravdy, no co chtít víc. K 😉
neeejkrásnější co jsem kdy četla:-)Janu to mocc hezky dokončila
nádherné x)
Krásně to skončilo.
Zaujímavá poviedka. Tom sa zo začiatku správal ako debil, našťastie sa spamätal včas. Ale to robí to ego ( narážam na tú časť, kde sa tak bránil predstave, že je teplý ). Koniec bol našťastie dobrý, tak to mám rada. Ďakujem za poviedku aj za jej dokonalý koniec .