Tisíc střepů 3.

autor: Tessyna

„N-no, víš, já-já jsem… no… teda… mamka mě posílá, abych se šel zeptat, jestli něco nepotřebuješ.“ Vydechl a sklonil tvář. Jeho odpověď mě nijak nepřekvapila. Vlastně proč by za mnou jinak chodil. Vždyť on má Andrease a mě nepotřebuje. S ním se může veřejně líbat, se mnou ne. Na papírek jsem napsal: „NE, NIC NEPOTŘEBUJU, NEMUSÍTE SI DĚLAT STAROSTI“ Smutně jsem se mu podíval do očí, ale tvář zase rychle odvrátil. V očích mě zase štípaly slzy. Ty dotěrné slzy, které jsou mými nejlepšími kamarádkami a jako jediné mi dají uspokojení. Alespoň částečné. Nakonec jsem se k němu otočil zády úplně, protože už jsem to nemohl vydržet. Cítil jsem, jak moc mě tahle osůbka nenávidí a já měl sto chutí si něco udělat.

„T-tak já půjdu,“ řek jenom a zase odešel. Až teď jsem se konečně naplno rozbrečel. Už jsem víc nedokázal zůstat v tomhle prokletém domě, a proto jsem se oblíknul do teplého oblečení, vzal si šálu, rukavice a místo kšiltu čepici, do kapsy peněženku a telefon a vydal se vstříc zasněženým ulicím. Pomalu jsem kráčel někam do neznáma a vlastně mi bylo fuk, kam jdu, hlavně daleko od Billa. Strašně rád jsem se na něj díval. Na jeho andělskou tvář, na alabastrově bílou pokožku.

Ještě teď si vybavuji jeho vůni. Voněl jako čerstvě připravené svařené víno. Po skořici a všech ingrediencích. Jeho vlasy zase měly broskvový nádech. Kdybych to mohl vrátit zpět na den, kdy jsem se do něj bláznivě zamiloval, na den, kdy jsem mu poprvé řekl: ´Miluju tě´, ale co bych vlastně udělal? Nezamiloval se do něj? Neřekl bych mu to a pak toho litoval? Kdybych jen věděl, co dělat. Už tři hodiny bloudím po Loitche a začínám mít hlad. Vejdu do první restaurace a objednám si smažený sýr s kroketama, a potom, co mi je přinesou, se v klidu najím. No, v klidu to je silné slovo, páč honím ty kulaté potvory po celém stole. S Billdou jsme si vždycky krokety házeli navzájem do talíře. Po zaplacení se zase začnu loudat zasněženou Loitche, a až když se začalo stmívat, vrátil jsem se domů. Máma na mě vyletěla hned jak jsem otevřel dveře.

„Tome, to snad nemyslíš vážně, kde jsi byl? Okamžitě běž pomoct Billovi nazdobit stromeček, je 23. prosince a ty se někde celej den touláš a ani neřekneš, že jdeš ven…“

Jen jsem přikývl a už pádloval Billovi pomoct. Bezeslova jsem věšel ozdoby a po ukončení zdobení jsem se šel vysprchovat a lehnou si.

Slunce už se vydralo na oblohu a nepřátelsky mi jednu uvalilo přímo do tváře. Ještě napůl spící jsem mžoural očima po pokoji a nakonec se vydal do kuchyně. Tam seděl u stolu Bill a snídal. „Hoj,“ řekl mi s plnou pusou, já mu jen mávl a podrbal se na koulích. Udělala se mi tam totiž nějaká vyrážka, asi omrzliny a děsně to svědí. Bill se mi začal smát, tak jsem na něj vyplázl jazyk a dál si ho nevšímal. Udělal sem si Mocachino a vzal si dva čerstvé loupáky a sedl si naproti němu ke stolu. Bylo to hodně divné, být mu zase tak blízko, ale nevím proč, ale nějak mě to z míry nevyvádělo. Že bych se konečně odmiloval? Ne, neodmiloval. Jakmile jsem se na něj podíval, znova mě píchlo u srdce. Tak moc jsem si vyčítal všechno, co jsem mu udělal, že jsem nad tím začal přemýšlet a nevědomky na něj zíral. Nevnímal jsem nic kolem a ani to, že mi pomalu padá čelist a tím tvoří divnej xicht. Bill ke mně zvednul hlavu a jak si všiml mého nepodařeného obličeje, rozesmál se.

„Co-copak mám mármeládu na čele nebo co?“ Až teprve to mě probralo z přemýšlení.

„Ehm… né… Promiň, nějak jsem se zamyslel,“ pípnul jsem skoro neslyšně a rudej až za ušima vstal od stolu a utíkal do pokoje. Šel jsem se vysprchovat. Voda mi stékela po zádech a mířila pořád níž až ke stehnům. Bylo to tak příjemné. Po svém těle jsem rozmazal svůj čoko-AXE a zase spláchnul. Už pěkně voňavej a rozmočenej jsem otevřel dvířka od sprcháče, jenže…

autor: Tessyna

betaread: Janule