autor: Ainikki
Bill
Tom na mě jen nevěřícně zamrkal. Okamžitě jsem se kousl do rtu a měl jsem chuť vrazit si facku. Že já raději vždycky nedržím jazyk za zuby a vypadne ze mě první věc, která se mi mihne hlavou. Svoji netaktnost jsem si uvědomil ihned, jak jsem si všiml pomalu se měnícího výrazu bratrova obličeje. Spokojený úsměv se zvolna vytrácel a nahrazovalo ho silné rozčarování, což byl možná dost slabý a nepřesný výraz. Spíš bych řekl, že se mu ve tváři usadila bolest a zhrzení z pichlavě zraňujících slov, kterými jsem ho opět počastoval. Pokolikáté vlastně už v tak krátké době? Možná to byla euforie z pocitu výhry, která mě donutila to vyslovit, ale vždyť já mu vlastně nechtěl ubližovat. Divil jsem se, že mi tu ránu nevyťal sám. Místo toho se mu zatřpytily oči, pláč byl ovšem nekompromisně zapuzen a místo něj se mu ústa zkřivila vztekem a především hlubokým zklamáním z mého jednání. Neřekl ale nic. Věnoval mi poslední zlomený pohled, razantně a nekompromisně mě od sebe odstrčil a chystal se vstát z postele.
„Tome, počkej. Nemyslel jsem to tak.“ Zaprosil jsem úpěnlivě. V poslední vteřince jsem ho chytl za předloktí, které jsem křečovitě svíral ve snaze zabránit mu v odchodu.
„Aha…“ Vytrhl se mi. „A jak si to myslel, hm? Víš co… je mi to jedno. Nechci už poslouchat další vysvětlování…“ Mluvil sice klidně, ale s jasným podtónem výčitky a urputnou snahou nevybuchnout. Mezitím na sebe natáhl boxerky a posbíral po zemi své oblečení, které skulil do neforemné hromádky a třímal ji v rukou. „Kde je ten klíč?“ Zeptal se nakonec a zůstal vyčkávavě stát vedle postele.
„Tome, prosím… zůstaň… promluvme si.“ Žadonil jsem kajícně. Teprve nyní jsem byl schopen vnímat ty jeho čokoládové oči, které byly tak moc plné té lásky ke mně, až to bylo omračující. Ovšem něco k ní přibylo. Zračila se v nich také beznaděj, prohra, smutek, smířenost a mnoho dalších bolestivých emocí. Odepsal mě. Už mi nevěřil. Proč jsem jenom byl tak dlouho slepý? Měl jsem ho za neotřesitelnou jistotu, kterou nemůžu ztratit a odmítal jsem si přiznat, že nic není zadarmo. I o člověka, který byl po mém boku odjakživa, je potřeba bojovat, neustále si ho získávat a ujišťovat ho, že neinvestuje své city zbytečně. Stal se ze mě chladný povrchní padouch.
„O čem chceš ještě mluvit? Dosáhl si svého. Chtěl si sex. Měl si ho. Teď mi naval ty klíče a už mi dej pokoj.“ Hovořil tak neuvěřitelně tvrdě a cize. Nepoznával jsem ho a děsil mě. Cítil jsem z něj zlost. Byla přímo hmatatelná a nutila mě začít panikařit z představy, že jsem ho od sebe definitivně odehnal. Já to tak ale nechtěl. Musí to přeci pochopit. Já bez něj nedokážu být. Co si jenom teď počít? Jak mu vysvětlit svou lítost? Všechna slova mi připadala lichá. Co bych mu měl povědět, aby odpustil, uvěřil, dal mi ještě šanci a přijal mě zpět?
„Mrzí mě to…“ Kuňknul jsem a sklopil oči. Styděl jsem se sám za sebe. Nedokázal jsem se na něj dál dívat. „Dej mi ještě příležitost dokázat ti, že…“
„Bille, proboha, mlč už.“ Vykřiknul na mě hystericky. Začínala mu viditelně docházet trpělivost a brunátněl v obličeji. „Víš, jak mi tyhle tvoje kecy připadaj? Jako ubohej pokus pojistit si další soulož. Nevěřím ti, jasný?! Nech mě už být a pusť mě konečně ven!“
„Tome, ne… já tě prosím.“ Vykníkl jsem labilně a po tváři se mi bezděčně rozkutálely slzy. Vyskočil jsem z postele a vrhnul se mu k nohám. Objímal jsem je a otíral si do nich tu slanou vlhkost, která máčela můj obličej. Byl jsem zoufalý. Takhle to přece nemůže skončit.
„Ten klíč!“ Pronesl ledově a odstrčil mě od sebe. Poraženě jsem zašmátral v zadní kapse svých riflí, které se vedle mě povalovaly.
„Třeba se s ním udav!“ Zaječel jsem na něj a hodil ho po něm. Dál už na nic nečekal. Zvednul ho z podlahy a bez dalších slov odešel. Trhnul jsem sebou úlekem při zvuku dveří, které za ním s třísknutím zapadly.
Neutišitelný pláč se vytratil stejně rychle jako jeho záda mezi futry mého pokoje. Jen jsem seděl zhroucený na koberci a srdce mi zběsile tlouklo až někde v hlavě a s každým úderem mi způsobovalo tupé nepříjemné bodání ve spáncích. Byl jsem v šoku a nemohl jsem tomu uvěřit. On odešel. Ode mě se ale jen tak neodchází…
Tom
Chtěl bych ho začít nenávidět. Ale copak to jde? Je jedno, jaký je, jak moc zraňující. Pro mě zůstane již napořád jediným člověkem, kterého jsem schopen milovat. Takhle jsem si ale lásku vskutku nepředstavoval. Tak moc bolestivou, skličující a drásající. Ničilo mě pouhé pomyšlení na to, že by to snad nikdy nemělo polevit a já se stejnou intenzitou trpěl až do konce života. Z toho bych se musel zákonitě zbláznit.
Promnul jsem si oči, které mě pálily od potlačovaných slz. Vymačkaný citron. Asi tak nějak jsem si připadal. Unavený a naprosto citově vysílený jsem se zamkl ve svém pokoji a ignoroval všechno, co se dělo za jeho dveřmi. Rodiče se vrátili. Máma mě volala k večeři, Gordon mě zase lákal na právě probíhající fotbalový zápas v telce, jako kdyby nevěděl, že jsem tomu sportu nikdy nepřišel na chuť ani jako pasivní divák, Kazimír z chodby mňoukal, dožadujíc se vstupu a možnosti stulit se do mého klína a nechat se drbat. Nezajímalo mě to. Potřeboval jsem, aby mi dal celý svět na chvilku pokoj. Vnímal jsem jen slabě puštěnou hudbu, která se jako uklidňující kulisa linula z reproduktorů mé věže a naprosto sklíčený jsem nehybně seděl v obrovském polstrovaném křesle, hlavu jsem měl zvrácenou do opěrky a zavřená víčka mi zajišťovala snížení okolních vjemů na minimum.
Vydržel jsem tam tak sedět dlouhé hodiny. Nejspíš jsem musel i na chvilinku usnout. Probralo mě až nepříjemné horko. Gordon na noc zase přiložil do kotle více, než bylo zdrávo a vzduch v místnosti se pomalu ani nedal dýchat. V domě už veškerý šum utichl. Mrknul jsem na hodinky. Bylo zhruba půl hodiny před půlnocí. Všichni už nejspíš spali. Neochotně jsem se zvednul ze svého útočiště na křesle a přešel k oknu. Naučeným pohybem jsem povolil kličku a otevřel ho dokořán. Bylo nutné tu vyvětrat. Z toho tepla jsem se již začínal potit a tričko se mi nepříjemně na zádech lepilo na kůži. Téměř okamžitě mě ovanul studený vítr, který byl ale prosycený zvláštně příjemnou svěžestí. Chloupky na rukou se mi sice z té zimy postavily do pozoru, ale nevadilo mi to. Zůstával jsem dál u okna, hledíc z něj do té černočerné tmy a pozoroval oblohu. Na obličeji mi najednou přistálo něco chladivého. Bezděčně jsem to setřel a pozorněji se opět zadíval ven. Vločka. A za ní další a další. Začínalo sněžit. Alice měla pravdu. Téměř omámeně jsem sledoval to bílé pápěří pomalu klesající k zemi v neustále se zvětšující hustotě. Jako dítě jsem míval ze sněhu neuvěřitelnou radost, ale nyní už jsem se pár let nad tím studeným čímsi, co jsem musel s obrovskou neochotou rok co rok vyhrnovat z příjezdové cesty, a z čehož se díky té šílené hmotě stávala ze silnic špatně sjízdná klouzačka, vskutku nerozplýval. Nyní to ve mně ale vyvolávalo podivné pohnutí, snad melancholii, možná sentiment.
Natáhl jsem ruku ven z okna a nechal dopadat sníh na svou dlaň. Zaujatě jsem se díval, jak se po dotyku s mojí pokožkou rozehřívá a přestává studit a něco mě u toho napadlo. Všechno, co je studené, jde rozehřát. I ta nejkrutější zima a mráz jednou povolí a přijde jaro. Ani Bill nemůže být tak ledovým, jakým se dělá, tak moc povrchní. Dnes, když jsem od něj odcházel, mi připadalo, že vidím v jeho očích upřímnou lítost. Zasáhlo ho uvědomění si, že mi ublížil. Možná kdybych… kdybych se ještě pokusil rozehřát ho. Dal mu ještě jednu šanci. Naposledy.
Věděl jsem, že bych se k té myšlence neměl nijak moc upínat, ale nedokázal jsem si to zakázat. Miluje mě. Musí přeci. Jen o tom zatím ještě neví. Jsme ale dvojčata. Cítíme stejně. A já ho miluju. I v něm by ten cit tedy měl být. Stačí ho jen pod těmi závějemi ledového sněhu najít a začít se o něj starat jako o křehkou květinku, která by pod tou správnou péčí pomalu rostla a pučela a nakonec vykvetla v dechberoucí nádheru.
Něžnost, souznění, romantiku. Tohle všechno bylo jeho snem najít v nějaké dívce. A proč bych mu to vlastně nemohl poskytnout já? Já přece dokážu být takový. Pozorný, láskyplný, oddaný. Stačí ho jen přimět, aby mi dovolil mu to ukázat. A já v sobě najednou znovu našel nové odhodlání nevzdat se a přesvědčit ho o tom, že všechno po čem toužím, může fungovat jen, když to budeme oba chtít. Když se tomu Bill konečně poddá a přestane se vzpírat.
Samotného mě moje vlastní odhodlání překvapovalo. Dnes odpoledne jsem byl totiž neotřesitelně rozhodnutý, že žádné další šance již nebudou. Tak moc mě jeho slova a chování ranilo. Ta největší nahněvanost ale pomalu ustupovala a já opět zatoužil svést další bitvu o svoje štěstí. Nevzdám to. Stejně jako jsem dnes já prohrál souboj s jeho touhou mít se mnou sex, tak on zakrátko podlehne mým útokům plných citů, které budou mířit přímo na jeho srdce.
autor: Ainikki
betaread: Janule
🙂 Nenechá se odradit,hodnej Tomi. 🙂 "Ode mě se ale jen tak neodchází…" Tak tahle Billova věta mě opravdu roztrpčila. :-/
Konecne dalsi dilek!!Ja se tak u tyhle povidky rozciluju.. Bille proc jsi to rekl? Ted toho litujes, ale ty megere bys to nerekl, co? :'( Uz zacni davat lasku Tomovi, on si to zaslouzi 😉
Terezka: to me taky dostala ta veta
Teri.K:Žejo?! Bill je prostě TUPOUN!Už mě ale solidně štve!Sakra! xD
Terezka: Jo, přesně. Mě nejvíc naštval s tou mrchou ani jí nechci jmenovat. Jak za ní šel a úlně něžně jí líbal. To jsem pěnila 🙁 xDD
😀 Holky koukám, že vás to vskutku pěkně dožírá… To chce klid. Pokud nevznikne ještě druhá řada, tak v téhle Leti do jejich života už nezasáhne stopro. ;o)
Každopádně mě těší, že to vyvolává až takhle plamenné diskuse. :o)
Tak to hodně štěstí Tome 😉
Já bych mu žadnou šanci nedala je naprostej sobec,kterej si to nezaslouží :-/
Aduska:Ale né,určitě i v Billovi se skrývá něco dobrýho… 😀 Jenom se to těžko hledá. xD
Ehm,když jsme u Leti.Tý jsem samozřejmě měla plný zubáky,takže jsem vážně moc ráda,že už je mimo.Ani jsem nikdy ty pasáže,který byly o jejím životě moc nečetla.Asi proto,že jsem jí chtěla v mých očích vidět jako tu zlou mrchu,i když nejspíš jenom měla trauma z dřívějších měsíců…Tak jako tak jí nemám ráda. xD
Ainikky: No, to jsou zhavy diskuse a nervni :D:D Jo, ja chci druhou radu! Ale uz zadny holky, hlavne ne Leticii a tamtu druhou :D:D
Terezka: Jo, v Billovi je hodne dobryho, jenze ta megera hnusna ho tak oblbla, ze se uplne pomatnul. On by zacal Toma milovat driv, trvalo by mu to, ale doslo. Ne jak ted, takhle pozde
Řekla bych, že Tom z té situace vyšel se ctí, já na jeho místě bych se asi neovládla a Billovi drobátko poopravila úsměv. A Tomovo rozhodnutí Billa "rozehřát" vítám, zvláště když jsem se dočetla v komentářích, že u toho nebude překážet Leti. To skutečně není moje oblíbená literární postava 🙂 Tak vzůru do boje Tome! Za Billa snesitelnějšího, za Billa empatického, za Billa milujícího! 😉
Milujem zimu a sneh a túto poviedku a Tomove rozhodnutie. Bála som sa, že po tomto to už nezvládne a odíde niekam preč od Billa…