autor: Áďa
Byla už téměř tma, když Billian plouživým krokem vjela na nádvoří zámku. Celou cestu nemyslela na nic jiného, než na Toma. Přemýšlela, kde teď asi právě je a měla neuvěřitelně silné nutkání otočit koně a vyrazit do houstnoucí noci za ním. Nepochybovala o tom, že by ho její hřebec našel. Nicméně věděla, že za to, že dnes byla celý den bez souhlasu rodičů pryč, navíc v době, kdy byli na návštěvě, bude určitě potrestána…
Nemýlila se. Na nádvoří sice nikdo nebyl, zato když vešla do ložnice pro hosty, kde s rodiči přebývala, našla tam otce i matku. Oba se zatvářili úlevně, když se ve dveřích objevila. Nicméně úleva v otcově tváři nesetrvala déle než vteřinu, a vzápětí ji nahradil vztek. Hodně veliký vztek.
„Kde jsi byla?“ procedil skrz zuby výhružným tónem.
Billian se zastavila a roztřásla se. Z otce opravdu čišel strach.
„Já…“
Nenechal ji domluvit.
„Ruce,“ sykl.
Poslušně natáhla třesoucí se ruce před sebe… a sykla bolestí, když jí na útlé prsty dopadl tvrdý rákosový prut. Věděla však, že kdyby její ústa opustil jakýkoliv hlasitější sten, bylo by to všechno ještě horší. Poddaně tedy setrvávala na místě a z očí se jí linuly slzy, zatímco prut dopadal na její ruce zas a znovu, nechávajíc za sebou ošklivé a velice bolestivé šlince…
Teprve když si hrabě usmyslel, že je jeho neposlušná dcera dostatečně potrestána, odhodil rákosku do kouta místnosti a spolu se svou manželkou opustil místnost, kterou pečlivě zamknul.
Plačící Billian klesla na postel. Věděla, že byla bita právem za to, že bez svolení opustila zámek. Jenže proč ho opustila? Protože Louis kvůli ní zabil nevinné zvíře, které teď mohlo krásně žít! Jeho kožešina i s hlavou s vyceněnými zuby a ostrými drápy teď ležela před dívčinou postelí a ona se bála na chundelatou kůži vůbec pohlédnout. Otočila se na druhý bok. Z okna viděla, jak se do pokoje plíží stříbřité paprsky měsíce.
Zvedla se z postele a přistoupila k oknu. Zahleděla se na noční pozemky, zalité bledým světlem. V bolavé ruce stiskla krajkový kapesníček. Stěží potlačovala slzy.
„Tome,“ zašeptala sotva slyšitelně. „Kde jsi?“
Odpověď znala. Je tam někde v lesích, v hluboké noci. Možná spí někde pod skalním převisem nebo leží na louce na zádech a hledí do tisíců hvězd. Nebo taky sedí na své klisně a nechává se unášet domů, do jeho sídla. Ani se ho nezeptala, kde přesně vlastně bydlí. Co by jen dala za to, aby mohla ještě jednou spatřit jeho nádherný obličej, který mezi jinými šlechtickými tvářemi vynikal právě svou charakteristickou jizvou… která ji už vůbec neděsila, naopak dodávala Tomově tváři něco jedinečného…
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Aniž by o tom věděla, její mysl nebyla daleko od skutečnosti. Tom opravdu před chvílí sesedl z koně a nyní ležel na zádech s rukama za hlavou v náručí měkké trávy a zamyšleně vzhlížel ke hvězdám. V duchu litoval, že vůbec dopustil, aby se Billian vrátila tam, kde byla tak nerada. Přitom si však byl tolik jistý, že se rozhodl správně, když dívku vrátil k rodičům… a k budoucímu snoubenci…
Snoubenec. Ten, se kterým měla být Billian až do konce života šťastná. Ale copak to jde, být šťastný s někým, kdo kvůli vám zabije vzácné zvíře? Ne, ona to s ním nevydrží. Nemá na to, aby i přes svou vštěpenou hrdost vydržela až do smrti s nelítostným válečníkem.
Shlédl na svůj ukazováček, který zdobil dívčin prstýnek. Byl jemný, propletený z mnoha tenoulinkých pramínků stříbra, které se větvily jako mohutné listnaté stromy. Jediné, co abstraktně vykované paprsky spojovalo, byl droboučký třpytivý diamant. V duchu viděl Billian se šťastným úsměvem a zářícíma očima, jak k němu běží, jak se vrhá do jeho vroucího objetí a její pěstěnou útlou ruku zdobí právě tento prsten… Vtiskla mu dlouhý, něžný, láskyplný polibek…
Prudce zavrtěl hlavou. Ne, Tome, nemysli na to, napomenul sám sebe. Buď rád, že ji čeká příjemný život… Třeba ji ještě někdy náhodou potkáš, ale teď na to nemysli… Je to jenom sen. Sen, který zůstane navždy uvězněný hluboko v srdci, bez jakékoliv šance se naplnit… Přesto Billian ze své hlavy nevypudil. Byla tam, i když se propadával do říše snů…
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Konečně! Den, kdy se měli navrátit zpět domů, byl pro Billian vysvobozením. Trpěla tady více, než kdykoliv doposud. Ne kvůli rukám, které po několik dní zdobily fialové a zelené modřiny a prsty se bolestivě ozývaly, kdykoliv na něco sáhla. Ale musela být pořád v Louisově společnosti. Musela chodit na procházky po zahradě po jeho boku. Musela poslouchat jeho řeči, vynášející až do nebes jeho bojové umění. Musela si vyslechnout, jak mu za tři roky budou touhle dobou všichni závidět největší moc, hodnou samotného krále, a nejkrásnější manželku.
Billian při těch slovech mrazilo v zádech. Nechtěla být jeho! Její mysl se dnem i nocí toulala k Tomovi, už několikrát se jí o něm dokonce i zdálo. O tom, jak se prochází po jeho zahradách, zdobených tryskajícími fontánami. O tom, jak spolu jezdí na vyjížďky do přírody. O tom, že se vzali a do smrti je nemůže nikdo a nic rozdělit…
Proto byla ráda, že mohla po zdlouhavém loučení konečně nasednout na svého černého hřebce. Loučili se s každým z hraběcí rodiny. Jen s jediným člověkem se nemohla rozloučit…
Shlédla ke svému pasu, kde za ozdobným opaskem měla krajkovaný kapesníček. Každou volnou chvíli se rozhlížela po kraji, jestli jeho majitele neuvidí. Neviděla ho od onoho dne však vůbec, proč by ho tedy měla vidět dnes, když odsud odjíždí? Smutně si povzdechla, když vyrazili.
„Sbohem, Tome,“ zašeptala téměř nehlasně, když se na nádvoří rozezněl klapot okovaných kopyt. Nikdo nepostřehl, jak si rukou v hedvábné rukavičce otřela drobnou slzičku, deroucí se na začerněné řasy…
Nedokázala však odolat a celou cestu se rozhlížela po krajině. Co kdyby náhodou kdesi v dáli spatřila osamělého jezdce na bílém koni? Bedlivě se rozhlížela do všech světových stran, ale tak, aby si toho její otec nevšimnul. Nikde nikoho neviděla. Počítala s tím, přesto ji však v srdci bodal trn lítosti a zármutku. Proč se ho jen nezeptala, kde bydlí? Mohla by ho navštívit…
Když po dlouhé cestě konečně dorazili domů, odešel si její otec dopřát koupel a Billian s matkou osaměla v jídelně. Zhluboka se nadechla.
„Maminko?“
„Ano, drahá?“
„Kdo… kdo to jsou Peyracovi a kde bydlí?“ zeptala se Billian, klopíce přitom oči ke stolu.
Hraběnka se zakuckala.
„Kdo… kdo ti o nich řekl?“ zeptala se s pobledlými lícemi.
„No…“ zapřemýšlela dívka ve snaze vymyslet si rychle nějakou věrohodnou výmluvu. „Louis mi o nich vyprávěl, že by se s nimi chtěl někdy utkat…“
„To snad ne!“ vyhrkla matka. „Ubohý Louis, co si to myslí… Peyracovi jsou dávný rod. Nikdo neví, kde přesně sídlí, ale má se za to, že bydlí někde hodně na západě. Ačkoliv to však jsou šlechtici, žijí spíš kočovně loupežným způsobem života. Pamatuj si jedno, Billian,“ zamračila se na ni přísným pohledem. „Nikdy si nic nezačínej s Peyracem! Jejich rod je posedlý ďáblem a říká se, že neznají slitování. Ničí lidem majetek. Kradou. Ženy a dívky si berou na počkání a pak je odhodí jako starý dřevák, zničené, zubožené. Podpalují pozemky svých nepřátel. Pamatuj, Bill. Vyvaruj se jakéhokoliv kontaktu s kýmkoliv od Peyraců! Nešťastný Louis, že si s nimi chce začít…“
V podobném duchu lamentovala ještě dlouhou chvíli. Billian byla v šoku z toho, co právě z matčiných úst slyšela. Peyracovi a vrahové a lupiči? Ne, Tom takový nebyl! To věděla. On nebyl zlý. Měl dokonce příležitost jí jakkoliv ublížit, když se k němu na louce tiskla, uplakaná a bezbranná Ale neudělal to. Ne. Tom nebyl takový, jak jej líčila její matka. Tom byl milý a hodný člověk, který ji zachránil před hladovými lesními šelmami, bezpečně dovedl zpět domů… a ukradl její srdce.
autor: Áďa
betaread: Janule
Och.. Krasny.. 🙂
takhle ošlivě mluvit o Tomově rodu…..to se nedělá!
Bill,víš,proč ti neublížil?Protože přeci nejsi žena nebo dívka,takže tě neodhodí jako starej dřevák! xD
Krásný,moc mě to baví.
mno koukám, že moc oblíbenej není chlapec…. xO Billa je mi líto čím dál tím víc…. ten jeho tatínek ho má asik opravdu moc rád, když ho zmlátí úplně za všechno a ta jeho máma mi taky není moc sympatická…. a to vyprávění o Tomovi a jeho rodu mě dodělala úplně…. nevim sice jestli to maj bejt jenom pomluvy nebo pravda, ale stejně by tomu člověk neměl věřit, když je sám nezná…. x)) úplně úžasná povídka… x)) to téma nemá chybu… těšim se na další dílek, je to hrozně napínavý…. x))
po zjištění, že sídlí někde na zapadě bych večer utekla… Bill má strašnej život…
chudáčci..je mi líto obou ..jak Billa za to že je vychovávan jako dáma a pak jak jsou na něj tak moc přísní..to musela určitě hrozně mooc bolet! A pak Tom..něco mi říká..proč se ta Billova matka tak zděsila když o něm začal mluvit??hmm?! 🙂 Jinak tomu taky nevěřím!A je to moc krásný, opravdu překrásný a moc se těším na další díl 😉
Bill jako dáma no prostě chudák.A s tím gepardem nebo co to bylo je mi fakt líto nesnáším,když se ubližuje zvířatům.
Fuj styď se hraněnko určitě se brzo setkaj.