autor: Aduska
Tak tuto povídku jsem taky napsala tak před rokem a jak z textu usuzuju, asi mi nebylo zrovna do zpěvu…
Aduska
Černovlasý chlapec seděl ve svém pokoji. Po tvářích mu tekly slzy, které ničily jeho perfektní make-up. Seděl v rohu místnosti, kolena si objímal rukama, na kterých se zřetelně rýsovaly jizvy všech rozměrů. Že by mu někdo ublížil? Ne, on si ubližoval sám. Proč? To je otázka, na kterou většina sebepoškozujících odpoví stejně. Aby potlačili psychickou bolest bolestí fyzickou.
Byl v začarovaném kruhu, z kterého se málokdo dostane živý. Byl bezmocný, sám, všichni ho opustili. Všichni se k němu otočili zády, když je nejvíc potřeboval. Copak byli slepí? Neviděli lásku v jeho očích? Neviděli štěstí a radost? Museli mu všechno zničit? Vše na čem tvrdě pracoval, zničili, a proč? Jen pro slávu. Kdyby se nikdy neproslavili, vše by bylo krásné.
Vše…
Jak dlouho už tu sedí? Hodinu? Den? Možná míň, možná víc. Nepotřebuje to vědět. K čemu taky?
Na nikoho nečeká, nikoho nemá a to si myslel, že aspoň ON s ním zůstane. Jak hluboce se spletl. ON neměl vlastní názory. Táhl s ostatními za jeden provaz. Takže proti Billovi.
Vzpomněl si na svého bratra a nové slzičky si razily cestu ven. Copak ta slova lásky, co mu Tom špital, nic neznamenala? Copak do polibků nevkládal ani kousek toho krásného citu? Co doteky? To taky nic neznamenalo? To snad věří víc všem okolo než jemu? Čeká. Dočká se? Přijde mu bratr říct, že všechno bude hezké jako dřív? Přijde ho obejmout a už ho nikdy nepustí? Tolik by si to přál. Tolik by si přál slyšet znovu ta slova lásky. Osud karty rozdává velmi brzo a on si, tak jako všichni ostatní, vybrat nemůže, s jakými kartami bude hrát.
Jemu je prostě předurčeno trpět. Osud zkouší, kolik toho vydrží. Jak dlouho vydrží hypnotizovat uslzenýma očima žiletku, která leží na světlém koberci? Když ji vezme, skončí všechno navždy nebo opět jen na pár chvil? Zachrání ho někdo? Zachrání se sám? Osud všechno ví.
No vida, už ji drží v ruce s pěstěnými nehty. Na co ještě čeká? On nepřijde! Ale co to? Žiletku odhodil někam daleko. Má silnou vůli, ale v kartách stojí, že ji stejně půjde hledat. Tak nač ji zahodil?
Osud tomu tak chtěl. Chtěl, aby černovlasý chlapec pomalu vykrvácel na světlý koberec. Chtěl, ať umře v bolestech a sám. Někdo holt rozdal blbě karty, ale teď už s tím nic nenaděláme. Bude ještě dlouho trvat, než najdou jeho mrtvolu. Vždyť přece nikoho nečekal.
Anděl, který uvízl mezi nebem a zemí…
Anděl, který sám byl, je a zůstane napořád…
autor: Aduska
betaread: Janule
to bylo moc hezký…. x(( strašně smutný… je z toho cítit ta jeho beznaděj…. x(( chtělo se mi na konci strašně brečet, když Tom nepřišel a nechal brášku umřít…. samotnýho a nemilovanýho…. x(( prostě nádherný… x))
Svým způsobem je to moc krásný. Sálají z toho emoce, ale ne zrovna ty pozitivní a příjemný. Je to krásně napsaný, ale na mně je to dost silný kafe. 🙂 🙁
krásné……..smutné…..taková depka na konci dne
Hodně dobré. Depresivní emoce z toho jen čiší. Opravdu se mi to moc líbilo.
Kráásny…a velice smutny:(:(
Musim rict,ze vazne uzasny!!NApis jeste neco ,delsiho pri nejlepsim.Vazne krasne.
nádheraaa..vřeštim jak želva 🙁 jde fakt vidět,že ti zrovna nebylo do tance..nádhera,krásaa..
klásný moc
"Anděl, který uvízl mezi nebem a zemí…
Anděl, který sám byl, je a zůstane napořád…"
…já nemám slov…
♥
tak to je upe kwášný…šmuuuutnýýý…
obrovská poklona to bylo fakt naprosto užasný….strašně smutný, ale užasný
fakt klobouk dolů…
nádherný…. smutný, ale nádherný 🙂
Hezky, smutny, krasny..
díky holky…to potěší :-*
jéžiš, to je ale smutnýýý 🙁 ale krásně napsaný, ale teda…:(
To je úžasně napsaný.Úplně se do tý povídky dokážu vcítit.Ted už možná tolik ne,ale byly doby,kdyby mě to hodně vystihovalo.Krásně píšeš *.*
♥