autor: Emilia
Tom po škole velmi pospíchal domů. Napsal Timovi ještě dřív, než odzvonil konec poslední hodině. To nejhorší měl za sebou, přežil středu a matiku. Kupodivu hodina proběhla docela v klidném duchu. Nepsali výjimečně žádnou desetiminutovku, ale rovnou se věnovali nové látce, která nešla úplně mimo Toma. Hodlal pak Erica poprosit o dovysvětlení určitých detailů. Koneckonců měl za kamaráda matematického génia, a když už teď neměl doučování s tou hroznou holkou, jistě si mohl pár chvil vyšetřit na svého nejlepšího přítele. Navíc se mu rozhodl říct o Billovi a vůbec všem, co se mezi nimi odehrálo. Adelaide většinu věcí věděla a nebylo fér to tajit před svým nejlepším kamarádem. Na rozdíl od Adelaide si mohl dovolit Ericovi říct celou pravdu.
Po cestě domů se ho Tim vyptával, jak to šlo ve škole a Tom se snažil normálně konverzovat, ačkoli se chtěl spíš pohroužit do svých myšlenek. Už tak musel mít Tim podezření od toho dne, kdy vezl jeho a Adelaide do nemocnice. Tom sám se divil, že po rozhovoru s Adelaide se Tim již nikdy o této události nezmínil. Ani nevěděl, co mu vlastně řekla, všechno se seběhlo tak rychle, že ani nebyl čas se na něco vyptávat.
Jakmile dojeli domů, Tom vyletěl z auta jako střela a hledal Adelaide. Měli jet dnes do nemocnice spolu. Vběhl do domu a zastavil se celý zadýchaný v kuchyni, kde se nacházela jen Adelaide. Irma se služebnictvem měli zrovna přestávku na oběd a rozhodli se najíst venku v altánku, kde bylo velmi přívětivé počasí. Nechala pro Toma v kuchyni připravené jídlo, věděla přesně, kdy se vrací denně ze školy.
„Aduško, můžeme vyrazit.“ Zavýskl Tom nadšeně. Přestože se poslední návštěva příliš nevydařila, těšil se na Billa a doufal, že ho ta mrzutá nálada dávno přešla.
„Jen pomalu ty hrdino, teď si hezky sedneš a najíš se. Teprve potom můžeme vyrazit.“ Ukázala Adelaide na místo u stolu, kde měl Tom připravené řízečky se šťouchaným bramborem a salát.
„Ugh… já ani nemám hlad.“ Zaúpěl Tom. Jídlo bylo to poslední, na co myslel. Měl v hlavě celý den jen kytaristu s ďábelsky talentovanými prsty a vlastně úplně vším. Bill byl mužem mnoha talentů. Obzvlášť talentovaný byl v tom, jak se dostat někomu pod kůži a nepustit se.
„Něco sníst musíš, ve škole jsi měl jen svačinu.“ Adelaide byla neoblomná. Tom už sice nepotřeboval chůvu, ale pořád cítila potřebu na něj v jistých směrech dohlížet. Přece jen byl pořád dítě, ať už si připadal jakkoli dospělý.
„Rozkaz generále.“ Zatvářil se Tom kysele a sedl si ke stolu. „Jak vůbec dopadl ten prodej? Byla jsi v galerii?“ Vyzvídal zaujatě. Měli dohodnuté, že Adelaide dnes zajde nabídnout jeden velmi cenný, povedený obraz slavného malíře svojí staré známé. Měla galerii a velmi ráda se chlubila výjimečnými kousky.
„Ano byla. Koupila ho.“ Mrkla na Toma spiklenecky Adelaide. Byla to jejich malá mise. Adelaide se sice obávala, že by si toho mohla Konstantine všimnout, ale přesto chtěla Tomovi pomoct, a navíc měl v určitých věcech pravdu. Tyhle zbytečnosti nikomu chybět nebudou. Technicky vzato to ani nebyla krádež, protože o tom věděl jeden z obyvatelů a dalo by se říct majitelů domu.
„To je skvělé. Kolik nám ještě chybí?“ Zatleskal Tom. Vedli si opravdu dobře. Během dvou dnů byli schopni získat skoro celou částku. Adelaide se velmi činila a v době, kdy byl Tom ve škole, rozhodila své sítě starých kontaktů. Něco dali také na internet. Nečekali, že to půjde tak rychle, ale každé zboží si našlo svého kupce, zvlášť zboží, které mělo vysokou cenu. S takovou koupí nikdo neotálel dlouho.
„Ještě 1000 EURO.“ Oznámila Tomovi Adelaide, po dnešním propočtu peněz, které nastřádali.
„To je hodně a docházejí nám možnosti. Prodalo se toho už tolik.“ Tomovi poklesl úsměv.
„Nic se neboj, chlapče. Sáhla jsem do svých úspor pro nouzové případy a tohle rozhodně je nouzový případ, takže tam ty peníze dodám ze svého. Můžeme ty výlohy dnes celé uhradit.“ Adelaide podložila Tomovu bradu svými prsty a věnovala mu vřelý pohled. Tomovi se rozšířily zorničky překvapením.
„Ale… to ne. To po tobě nemůžu chtít, je to hrozně moc peněz a šetřila sis je jistě nějakou dobu. Jsou to tvoje peníze.“ Vyjekl v údivu.
„Přesně tak, jsou moje a můžu si s nimi dělat, co chci. Chtěla jsem je vždycky použít na něco důležitého, něco, co by mělo smysl a tohle pro tebe má smysl. Záleží ti na tom chlapci a mně záleží na tobě. Takže jsem v pořádku s tím ty chybějící peníze dodat.“ Adelaide Toma ujistila, že je to v pořádku. Bylo to její svobodné rozhodnutí a nevadilo jí obětovat peníze kvůli tomu, aby někomu pomohla. Tím spíš, když tím pomohla dvěma lidem najednou.
Tomovi se po těchto Adelaidiných slovech zatřpytily v očích slzy. Nezmohl se na jediné slovo. Skočil jí do objetí a pevně ji stisknul.
„Někdy mám pocit, že jsi můj anděl strážný, kterého mi sem seslalo samo nebe.“ Zašeptal jí do ucha. Věděl, že z její strany to byla významnější oběť. Sice žila v domě Tomových rodičů a dostávala slušnou mzdu, přesto však nebyla nijak zámožná, nemohla si dovolit vyhazovat peníze za nesmysly. Mohla si za ně zajet na dovolenou nebo si za ně cokoli pořídit, cokoli, po čem její srdce toužilo. Ona ale svoje potěšení obětovala pro někoho, koho měla moc ráda, a to bylo nejvíc, co mohla Tomovi dát.
„A teď už přestaň brečet, nebo budu taky a rozmažu si make-up.“ Šťouchla do Toma a ten se uvzlykaně usmál a utřel si nos.
„Tady máš kapesník. Pokus se sníst ještě aspoň něco. Půjdu připravit ty peníze a zavolám taxíka.“
Adelaide vypochodovala z kuchyně a Tom si kapesníčkem otřel uslzený obličej. Měl stažený žaludek, ale dostal do sebe pár dalších soust. Chtěl udělat Adelaide radost po tom, co pro něj obětovala. Koneckonců vždy to s ním myslela dobře.
„Teda řeknu ti, že nést s sebou takovou sumu peněz v hotovosti, je pro starou bábu jako já pěkný adrenalin.“ Šeptala Adelaide při chůzi ke vchodu do nemocnice. Cítila se jako tajný agent na důležité misi. Tom se zachichotal.
„Neboj, máš s sebou přece bodyguarda. Já tě ochráním.“ Nafoukl svůj neosvalený hrudník a oba vyprskli smíchy.
„Dobře, že už jsme tady.“ Dodala Adelaide a rychle zamířila k recepci.
Tom jenom pokýval hlavou na znamení souhlasu. Měla Toma moc ráda, ale oba dva upřímně věděli, že kdyby na to přišlo, Tom by toho coby bodyguard moc nezmohl, takže se nemohl urazit, když na to narazila. Věděl sám moc dobře, jak na tom je. Adelaide se chtěla těch peněz co nejrychleji zbavit, pálily ji v tašce jako čert.
„Běž napřed drahoušku, já to vyřídím.“ Pokynula Tomovi a ten s poděkováním zamířil k oddělení JIPU. Dorazil těsně po vizitě. Dnes dokonce neměla službu ani ta stará protivná sestřička jako při první návštěvě. Tom si prošel obdobným procesem, kdy si musel na hlavu nasadit čepici a umýt si ruce desinfekcí.
Billův obličej vypadal mnohem hůř než posledně, jelikož se rány hojením vybarvily. Vypadalo to, jako by na něm přistála paleta s barvami. Měl na sobě všechny odstíny od temně fialové po modrou.
„Ahoj.“ Pozdravil Tom Billa opatrně. Z pohledu na něj jej bodlo u srdce.
„Co tady děláš?“ Odpověděl Bill otázkou místo pozdravu. Na tváři neutrální výraz, ze kterého se nedalo absolutně nic vyčíst. Tom nesnášel, že mu nikdy neviděl do hlavy.
„Přišel jsem za tebou. Doktor neříkal nic o tom, že bys po té nehodě oslepnul.“ Tom byl na tohle kytaristovo chování tentokrát připraven a rozhodně se nehodlal nechat odehnat jako při předchozí návštěvě.
„Nepotřebuju tvůj soucit.“ Zamračil se Bill. Nepotřeboval ničí soucit.
„Podívej, nelituju tě, jasný? Tedy… nejdřív mi bylo líto, jak moc tě tohle všechno musí bolet, ale teď když se chováš jako blb, si říkám, že si trochu té bolesti zasloužíš.“ Tom si založil ruce na hrudi a vystrčil bok. Bill se musel ušklíbnout. Tom se za tu chvíli, co ho znal, tolik změnil. Když ho potkal, nevinnost z něj čišela na hony daleko, a teď mu tady drze huboval.
„Takže? Co po mně vlastně chceš?“ Nadzvedl Bill obočí. To byla otázka, na níž se snažil najít odpověď od doby, co mu to malé dredaté stvoření zkřížilo cestu.
„Pro začátek bys mohl být trochu milejší a říct mi, jak se ti daří.“ Tom si k Billově posteli přitáhl židli, která byla zasunutá u stolu opodál lůžka.
„Nikdy mi nebylo líp.“ Nasadil kytarista široký hraný úsměv, načež mu Tom věnoval vražedný pohled. Kytarista protočil oči.
„Co chceš slyšet? Rozřezali mě, sešili mě, žiju. Za celý život jsem se necítil při každým pohybu víc naživu, to mi sakra věř, panenko.“ Tom po těchto slovech věděl, že kytarista popisoval strašlivou bolest, kterou musel cítit, ačkoli se to snažil podat ležérně, jako by to nic nebylo. Tom položil svoji dlaň na jeho. Kytarista trochu ucukl, ruku však ze sevření nevytrhl. Jejich oči se do sebe ponořily a Tom se pohledem snažil Billovi předat svoji podporu.
„Ehm ehm… doufám, že vás v něčem neruším.“ Ozvalo se najednou. Tom urychleně odtáhl ruku od té kytaristovy a ohlédl se. Ve dveřích stála Adelaide.
„Ou… ehm… představím vás.“ Koktal Tom a měl pocit, že musí být rudý až na zadku. Doufal, že si Adelaide ničeho nevšimla. ‚Přece není nic špatného na tom, když chytím za ruku nemocného kamaráda, ne? Je to pouze kamarád, takže by to mělo být v pořádku.‘ Přemítal si pro sebe splašeně v duchu.
„Bille, tohle je Aduška, moje chůva. Aduško Bill.“ Představil je roztřeseně Tom. Chtěl to Billovi říct, než Adelaide přišla, jenže nedostal příležitost při všem tom hašteření, co mezi nimi probíhalo.
„Ahoj Bille. Ráda tě poznávám, hodně jsem o tobě slyšela.“ Adelaide věnovala Billovi vřelý úsměv a přišla blíž k jeho lůžku.
„Madam.“ Oslovil Bill Adelaide nazpět. „Bohužel nemůžu říct to samé o vás.“ Byl zmatený, nečekal, že Tom někoho přivede. Nechtěl se však chovat neúctyhodně. Musela to být ta stará žena, o které mluvila tenkrát zdravotní sestra v den, kdy ho přivezli.
„Aduška mi pomohla zavolat pomoc po tvojí nehodě. Nemusíš se bát, všechno jsem jí řekl.“ Vysvětlil Tom, aby objasnil Billovo zmatení ve tváři. ‚Všechno? To ať při mně stojí všichni svatí!‘ Pomyslel si Ďábel.
„Tome, drahoušku, mohl bys mě s Billem nechat chvíli o samotě?“ Podívala se Adelaide na Toma prosebně a ten jí vrátil tázavý pohled. ‚A je to tady. Teď mě tu bába udusí hadicí od kapačky.‘ Proběhlo kytaristovi hlavou.
„D-dobře.“ Zakoktal Tom. „Přijdu se potom rozloučit.“ Prohodil směrem k Billovi a na cestě k východu z pokoje se ještě jednou váhavě otočil. Zdaleka netušil, co mohla Adelaide Billovi chtít.
„Tak.“ Řekla Adelaide, aby vyplnila tichou mezeru a nějak začala. Bill se nepříjemně ošil, jak na sobě cítil její pohled.
„Než začnete s tím škrcením, na svoji obranu musím říct, že jsem mu jasně stokrát říkal, aby za mnou nechodil.“ Prohodil Bill pro odlehčení situace.
„Škrcením?“ Adelaide zamrkala překvapením.’O čem to ten hoch proboha mluví?‘ Pomyslela si.
„No tak. Nebudeme si tady na nic hrát. Nejste tady, abyste si se mnou přátelsky popovídala. Takže můžete přejít k věci.“ Bill byl přímý. Dokázal si představit, proč s ním Adelaide chtěla mluvit.
„Vidím, že se souzením jsi hotový rychle.“ Adelaide si Billa změřila přísným pohledem.
„Tak jako vy?“ Odfrkl si kytarista. Znal lidi tohohle druhu. Žila se snoby, což znamenalo, jako by jedním byla. S lidmi z gheta nejspíš nikdy nepřišla do styku a byla za Toma odpovědná. Sám řekl, že to byla jeho chůva. Nevěděl, co přesně si pod tímhle slovem představit. Bylo mu 16 a chůvu na hlídání nepotřeboval. Hádal ale, že rodiče s ním moc času netráví, a tak ho má na starosti takhle dáma.
„Mám o Toma strach, to mi nemůžeš mít za zlé. Na recepci jsem se dozvěděla, že tady byla policie a nechala tu telefon s žádostí o odpovědi na pár otázek. Tak jsem tam zavolala a informovala se.“ Adelaide se nesnažila pravdu nijak zaobalit. Bill byl jistě zvyklý ze svého prostředí jednat na rovinu. Vůbec si nedělala starosti s tím, že by se mohl urazit, když narazí na jeho prohřešky z minulosti.
„Jistě mě vybarvili v tom nejlepším světle.“ Z Billových slov kapal sarkasmus.
„Nechci, aby se Tom namočil do nějakého problému, je to slušný chlapec.“ Adelaide mluvila s mírnými obavami v hlase. Neměla v úmyslu toho muže slovně napadat, jen musela být opatrná. Ona musela stát nohama na zemi i za Toma, protože ten očividně létal v oblacích. Popisoval kytaristu jako kamaráda, jako někoho, s kým zažívá různá dobrodružství. Připisovala jeho přehnané nadšení tomu, že se s podobným člověkem nikdy nesetkal. Vzhledem k jeho dosavadnímu stylu života chápala, jak vzrušující a nové pro něj bylo celé tohle přátelství. Nebyla ovšem slepá. Se 100% jistotou to říct nemohla, ale domnívala se, že je v tom rozhodně něco víc než pouhé přátelství.
„A já jsem ten grázl. No nemusíte mít obavy, do toho případu vás nezatáhnou.“ Ujistil Adelaide Bill. Měl v plánu je při výpovědi uvést jako nejmenované svědky.
„Nic takového jsem neřekla. Jenom chci vědět, jestli ta nehoda měla něco společného s nějakým protizákonným činem.“ Šla k věci bez okolků. Bill byl dřív trestaný a ona musela vědět, kde je pravda. Nerada by, aby tento muž Toma zapletl do nějakého maléru.
„A k čemu to bude?“ Ucedil Bill mezi zuby. Měl dojem, že ať řekne cokoli, obrátí se to proti němu.
„Ráda bych znala odpověď na svoji otázku, mladý muži.“ Adelaide se nevzdávala a na Billa přitlačila.
„Ne.“ Odpověděl Bill napjatě.
„Dobře. Pak je to v pořádku.“ Promluvila klidně. Bill se na ni s údivem otočil.
„Co? A to mi jako věříte, jen tak?“ Měřil si ji nedůvěřivým pohledem.
„Řekl jsi to. Byla to snad lež?“ Pozvedla Adelaide obočí a čekala na Billovu reakci.
„Ne.“ Bill na Adelaide zmateně koukal, jako by jí právě na čele vyrostly parohy. ‚Bába na mě zkouší jít psychologicky. To se ale přepočítala, já jí na špeka neskočím.‘
„Tak potom s tím nemám problém. Navíc Tom ti věří a já věřím jeho úsudku. Zná tě lépe než já, což není něco, co by se nemohlo změnit.“ Adelaide to takhle stačilo. Jestli ten chlapec říkal, že se do ničeho nezapletl, tak mu věřila. Mluvil s ní přímo a nepřišel jí jako typ osoby, který by si měl potřebu něco vymýšlet. Adelaide věděla, že když říkal, jak rychle si lidé udělají obrázek o tom, kdo je nebo co říká, měl pravdu. Tak to prostě bylo. Lidé z vyšší vrstvy nevěřili lidem Billova typu. Navrch toho všeho jeho trestní rejstřík nebyl neposkvrněný. Proto se nedivila, když se divil její důvěře v to, co řekl.
„Ehm, sestra mě upozornila, že bychom už měli jít.“ Tom vešel do pokoje. Celou dobu seděl na chodbě na lavičce a nervózně poklepával nohou. Umíral zvědavostí, o čem chtěla Adelaide s Billem mluvit. Trochu se bál toho nechat je tam samotné. Když ho přišla upozornit sestra, že by měli ukončit návštěvu, vzal to jako příležitost tam vtrhnout.
„Dobře. Já půjdu napřed, aby ses tady s Billem mohl v klidu rozloučit. Ráda jsem tě poznala, Bille.“ Adelaide se zvedla ze židle a Bill trochu vyvedený z míry jejím chováním jí pouze kývl na pozdrav.
„O čem jste to tu mluvili?“ Vyzvídal hned Tom.
„O dospělých věcech, nic pro tebe, panenko.“ Ušklíbl se starší muž.
„No jasně. Vtipný… A teď vážně.“ Tom nafoukl tváře, jak si ho kytarista dobíral.
„Vážně tě to nemusí zajímat. Nemusíš vědět všechno.“ Starší muž mu rozhodně nehodlal sdělovat, o čem tady mluvili. Nechtěl dělat rozruch, a navíc by v Tomovi akorát vzbudil víc otázek. Nechtěl mu vykládat nic o tom, jak se mu stalo to, co se mu stalo. Měl v plánu ho nechat při vědomí, že se naboural na motorce.
„Co? Ty mi to jako neřekneš?“ Tom se tvářil uraženě.
„Ne.“ Bill se dobře bavil, jak se Tom durdil.
„Tsss. Už tě příště nepřijdu navštívit.“ Řekl Tom načepýřeně.
„Přijdeš.“ Konstatoval Bill vědoucně. Zkoušel toho kluka nesčetněkrát odehnat, držet od sebe dál a stejně si vždycky našel cestu, jak se k němu dostat zpátky.
„Pravda.“ Oba se na sebe usmáli. Byl to první upřímný úsměv po dlouhé době. Toma zahřál u srdce, protože chvílí, kdy se Bill smál, bylo jako šafránu.
„Musím už jít.“ Posmutněl. Nechtělo se mu pryč, ale na oddělení JIPU nesměli mít dlouhé návštěvy.
„Jo.“
„Ale zase přijdu.“ Tom zvedl do vzduchu ukazováček, jak chtěl zdůraznit svá slova.
„Já vím.“ Odpověděl Bill s pozvednutým koutkem rtů.
„Napíšeš mi večer?“ Tom se na kytaristu díval pohledem smutného koťátka.
„Uvidíme, jestli si to zasloužíš po tom, jak jsi na mě byl dnes drzý.“ Bill na Toma vyplázl jazyk, ve kterém se mu zaleskl piercing.
„Já? Jsem šokován, pane Trümpere.“ Tom si připlácl ruku na hruď při hraném údivu.
„Ještě jednou mě tak oslov a nechám ti sem zakázat přístup.“ Řekl Bill bez špetky humoru v hlase.
„Dobře, dobře. Nic jsem neřekl, jo?“ Zamlouval rychle Tom a Bill vrtěl pobaveně hlavou.
„Už opravdu musím. Drž se. Ahoj.“ Tom Billovi mávnul a ještě se u dveří naposled ohlédnul.
„Běž už.“ Vyháněl ho kytarista, ale na tváři mu hrál nepatrný úsměv. Tom mu naposledy zamával, než konečně vyšel ze dveří.
‚Tak to bychom měli.‘ Pomyslel si Bill při vzpomínce na rozhovor s Adelaide. ‚Bláznivá bába. Co to tu na mě, sakra, zkoušela? Prej mi věří, to jí tak žeru!‘ A Tom? Byl jako malé štěně. Vždycky se vrátil a ještě si na něj dovolil být hubatý. ‚Tos to sakra dopracoval, Ďáble.‘ Povzdechl si kytarista. Hádal, že nemělo cenu snažit se vzdalovat. Dostal se moc blízko a už to nešlo vrátit zpátky. Věděl, že dřív nebo později přijde zklamání a že to zklamání bude bolet, ale on nebude ten, kdo ho pocítí.
…
„Říkám vám, něco mi tu smrdí. Ďábla jsem už dobrý 4 dny neviděl.“ Fred napjatě přecházel po jejich malé zkušebně. Dokonce se kolem něj ani nevznášela oblaka kouře z trávy, jak u něj bylo zvykem.
„Prosím tě, znáš ty jeho nálady. Zdekuje se, kdy se mu zachce.“ Ricki nad tím mávl rukou a rozhodně se nevzrušoval kvůli kytaristovu náhlému zmizení. Byla pravda, že když se Bill rozhodl, dělal, co se mu zachtělo, aniž by se někoho ptal nebo dal někomu echo.
„Tohle je jiný. Celý 4 dny ho tu nikdo z nás nezahlíd. Ani mi neodpověděl na zprávu. Vždycky odpoví, i kdyby něco ve stylu, ať se nestaráme. Říkám vám, tohle smrdí.“ Fred pokračoval v pochodování, jak se snažil v hlavě vydedukovat, co se mohlo stát. Ricki protočil oči.
„Jediný, co tu smrdí, seš ty, kdy ses naposledy sprchoval?“
„Oba vychladněte, Fred má pravdu. Jak znám Ďábla, úplně bych nevyšiloval, ale minimálně bychom se po něm měli poptat v okolí.“ Rozhodl nakonec Gustav.
„Dobrej nápad. Rozdělíme se, já si vezmu severní blok. Ricki se poptá okolo Lochu a ty Gusy si vem Řezníka a okolí. Někdo vo něm musel slyšet.“ Fred delegoval zbytek kapely. Ricki se otráveně zvedl. Měl rozhodně lepší věci na práci, než hledat toho zavšivenýho Ďábla. ‚Určitě zase někde šoustá všechno, co se hýbe a ti dva blázni tady vyšilujou.‘ Pomyslel si zpruzeně a zvedl se z roztrhané pohovky.
Fred prohledával severní blok. Byl se poptat na pár místech, ale odešel vždy s nepořízenou. Dostal se až ke grüne Ratte. Vešel dovnitř a ve vzduchu se vznášel odér z cigaretového kouře, což nebylo pro tenhle pajzl nic neobvyklého. Fred si ovšem často dopřával plnými doušky trávu, takže s tím vůbec neměl problém.
„Čau Cortney.“ Pokynul barmance na pozdrav a posadil se za bar.
„Frede, co tě sem přivádí, ty starej pse. Dlouho ses tu neukázal.“ Cortney si Freda změřila tázavým pohledem. Moc často se u ní v baru neukazoval.
„To víš, zachtělo se mi vidět tvoji krásnou tvářičku.“
„Ty jeden lichotníku, víš, co na mě platí. Tak ven s tím, co chceš?“ Cortney ihned vycítila Fredovy úmysly. Ukázal se tu po dlouhé době, lichotil jí. Za tím muselo něco být.
„Informace.“ Prohodil směrem k ní napůl úst. Nechtěl, aby ho někdo slyšel.
„Ty nejsou zadarmo, holoubku.“ Poklepala Cortney umělýma nehtama na barový pult.
„No tak Cortney, jsme přece staří známí.“ Protáhl Fred. Bary tady byly zdrojem spousty cenných informací. Daly by se přirovnat ke slepičárnám. Drby se tu linuly rychlostí blesku. Barmani si toho byli dobře vědomi a často toho využívali ve svůj prospěch.
„Vyrovnané účty dělají dobré přátele.“ Usmála se Cortney úlisně a Fred věděl, že jestli nezaplatí, nic z ní nedostane. Vytáhl z kapsy 20 EURO a hodil je na bar. Cortney si je nepozorovaně strčila do kapsy na zástěře, kterou měla omotanou kolem pasu.
„Tak a teď potřebuju vědět, jestli jsi tady neviděla Ďábla.“ Vybalil na ni Fred.
„Toho jsem neviděla.“ Pokrčila Cortney rameny.
„Sakra.“ Zaklel Fred. 20 EURO v háji za tuhle informaci k ničemu.
„Nicméně jsem o něm slyšela konkrétní osoby mluvit.“ Dodala Cortney tišeji.
„Koho?“ Fredovy oči ožily. Tak přece jen to možná nebylo k ničemu.
„To bude stát víc.“ Cortney poznala, že pro Freda byla tahle informace nejspíš cenná, a proto se nebála říct si o víc. Věděla, že byl svolný k placení.
„Cože? Dal jsem ti 20 EURO.“ Fred si málem odplivnul. ‚Prachsprostá vyděračka.‘ Zanadával v duchu.
„Dej mi dalších 20 a řeknu ti to.“ Cortney ze svých požadavků nehodlala ustoupit.
„Áhhggrrr….fajn.“ Fred rezignoval. Odporovat nebylo k ničemu a tu informaci potřeboval. Vytáhl dalších 20 EURO a podal je Cortney. Tohle si od Ďábla rozhodně vybere.
„Slyšela jsem o něm mluvit Leváka s Pirátem a podle toho, jak se Levák tvářil, to vypadalo, že mu Ďábel dost leží v žaludku. Mluvil o tom, jak mu ukáže, kdo je pánem čtvrti.“ Cortney Fredovi vysypala zbytek informací, víc toho nevěděla. Tahle informace k ní ovšem nepřišla poprvé. Na Ďábla mělo spadeno spoustu lidí, byl jeden z leadrů ve čtvrti. Měl na své straně spoustu lidí, ale stejně tak měl spoustu odpůrců.
„Ten cucák. Já věděl, že něco neštimuje.“ Fred praštil pěstí o bar.
„Dáš si pivo?“
„Ne, musím vzít roha, někdo na mě čeká. Dík za informace, Cortney.“ Fred se zvedl od baru. Nemohl ztrácet čas, musel najít tu krysu Leváka a zjistit, co se stalo. Navíc po těchhle informacích na pivo neměl ani floka.
„Kdykoli drahoušku.“ Usmála se pro sebe Cortney, přerovnávajíc si spokojeně bankovky do plechovky pod pult.
autor: Emilia
betaread: J. :o)
Jsem zvědavá, jak bude Ďábel reagovat, až zjistí, že Tom za něho zatáhl výlohy na léčení. Podle jeho povahy bych si tipla, že bude minimálně nakrknutý. Vděčnost nečekám. 😀
Na druhou stranu mě potěšilo, že má Bill i přátele, kteří ho postrádají a zajímají se, co s ním je. Jsem zvědavá, co z nabytých informací vyvodí. Už je načase, aby se Bill znovu postavil na nohy a zjednal si pořádek. 😉 I když po tomhle se bude ještě chvíli kurýrovat.
Děkuji za další kapitolku a těším se na pokračování.
Perfektní jako vždy, skvělá kapitolka!
Skvělý díl. Moc se mi líbí, jak má Adelia o Toma starost a záleží jí na něm… A i Billovi na něm záleží, jen ať se nesnaží tvrdit, že ne! 🙂
Doufám že se z toho Bill brzo dostane a ty zmetci dostanou co proto Bill děla tvrďáka ale pro Toma má slabost.