autor: Aduska
Ahoj lidičky, tuto povídku jsem napsal před více než rokem. Jen se mi nechtělo ji opisovat. No jo, psaní na papír xD Přijde mi taková zvláštní, však posuďte sami. Chci ji věnovat Teddynce, Verushce a Cathy.
Aduska
Hotel…
„Na srázu“…
Na střeše sedí černovlasý mladík, houpe nohama a dívá se do rozbouřeného moře. Slané kapky mu stékají po nepřirozeně bledých tvářích. Není živý, ale nemůže ani umřít. Na této chladné střeše sedí už rok. Proč? Byl odsouzen k utrpení. Každý den, každou noc, tady sedává, roní slzy a čeká, kdo ho zachrání. Lidé si dodnes myslí, že si svůj velmi mladý život vzal sám, ale on ví své. Někdo mu pomohl. Ten někdo ho zavrhl za jeho hluboký nesmrtelný cit. Tak tady čeká, do doby než si jeho, říkejme mu vrah, neuvědomí, co udělal a nepřijde vystřídat jeho místo.
V ten samý okamžik v teple hotelového pokoje sedí mladík na pohovce, zachumlaný do své velké, červené, značkové mikiny a sleduje zprávy. Zrovna je reportáž z události, na kterou nikdy nezapomene. Pozorně poslouchá slova mladé reportérky.
„Dnes je to přesně rok, kdy mladý idol všech dívčích srdcí, Bill Kaulitz, skočil do moře ze střechy hotelu „Na Srázu“. I když je to rok, všem nám chybí jeho medový hlas, kterým zpíval na každém koncertě a v každičkém videoklipu. Abychom uctili jeho památku, tak si pustíme píseň, která se hrála i na pohřbu a to „In die Nacht“. Pokoj jeho duši.“ V ten okamžik se na televizní obrazovce objeví záznam z koncertu z Oberhausenu, kde dva 17-ti letí mladíci sedí na barových židlích. Jeden zpívá a dává do toho neuvěřitelný cit a druhý poslouchá jeho krásný čistý hlas a nechává se jím vést ve hře na svou kytaru.
Dredatému mladíkovi začnou stékat slzy po tvářích při vzpomínce na jeho bratra. Zavzpomíná na dobu před rokem…
*flash back*
„Neviděli jste někdo Billa?“ běhá splašený dreďák po hotelu a hledá svého bratra, na kterého nebyl zrovna milý.
„Ne, proč, co se stalo?“ zeptá se Georg a Gustav vedle něj zakroutí hlavou, že taky ne.
„No… Já na něj zvýšil hlas, on se rozplakal a utekl. Však víte jaká je to citlivka.“ Oba chlapci souhlasně přikývnou a Tom se znovu vydá hledat svého bratra. ‚Sakra, kam jen mohl jít?‘ bleskne mu hlavou. ‚Co třeba střecha‘, čeká na výtah, který ho doveze až nahoru na střechu, kde, jak doufá, bude i Bill.
Jen co otevře dveře, ovane ho chladný mořský vzduch. Rozhlédne se a najednou ho uvidí. Bill sedí na nízké zídce a slzičky stékající mu po tváři tiše padají do moře. Vítr si jemně pohrává s jeho vlasy a snaží se mu usušit vlhké tváře. Jak moc by si přál, aby mu slzy jemně stíral bratr a ne ledový vítr. V tom k němu donese povědomou vůni. Nezaměnitelnou vůni. Vůni jeho bratra. Slyší pomalé šouravé zvuky. Cítí teplo sálající z jeho těla. Tak rád by byl, kdyby to teplo mohl přijímat z těsného objetí, ale bojí se. Bojí se, tak jako každý, ošklivého odmítnutí.
Chudák netuší, jak ošklivé bude pro něj.
Opatrně vztáhnu ruku a dotknu se jeho ramene. „Bille?“ otočí se na mě uslzený pohled. „Já se ti chtěl omluvit, nechtěl jsem na tebe křičet.“
„V pohodě,“ řekne smutně a já cítím, že chce být sám. Pomalu se otáčím a stejně pomalu, jak jsem přišel, chci zase odejít, ale Bill mě zastaví.
„Tomi…“ otočím se na zpět na Billa, dává nohy na pevnou zem, ale pořad sedí na zídce.
„Co?“ zeptám se a čekám, co z něj vyleze, zatím se moc netváří, že by chtěl mluvit.
„Víš… Tome… už je to hrozně dlouho, ale už ti to musím říct. Já… hrozně mi na tobě záleží… mám tě rád… moc rád… vlastně já… miluju tě, Tome. Jsi dokonalý, hezký, ty jediný mi rozumíš a proto tě miluju. Hrozně mě bolí, když na mě křičíš a spíš každý den s jinou. Vím… je to tvůj život, ale dovol mi na chvíli ty naše propojit.“ Tak to by mě nikdy nenapadlo. Nevím co si o tom myslet, ale každopádně je to nechutné, zakázané a navíc Bill je kluk a ani kdyby byl holka, by nebyl můj typ.
„Ne, Bille! Na to zapomeň, co si jako myslíš?“ pomalu se zvedá a jde blíž ke mně. Já se k němu taky přibližuji. Jsme od sebe už jen kousek. Pomalu blíží své rty k těm mým, jako by ani můj poslední monolog nevnímal. Zhnuseně se otřesu.
„Jsi zvrhlá zrůda,“ procedím mezi zuby. Žduchnu do Billa a on zakopne o zídku, na které před chvílí seděl, a padá do moře. Zbaběle uteču do pokoje, svezu se po dveřích a začnu plakat. Jak jsem to mohl udělat? Zabil jsem svého bratra. Své dvojče. Ale nemohl bych žít s tím, že mě miluje.
*konec flash backu*
Celého půl roku jsem byl znechucen i ze svého činu i z citu, co ke mně Bill choval. Ale před šesti měsíci se ve mně něco zlomilo. Začal jsem se utápět v slzách a litovat svého činu uvědomil jsem si, že bych Billa dokázal milovat. Strašně mi chyběl… A ještě ke všemu jsme rok po té „nehodě“ ve stejném hotelu. Zvednu se z pohovky a jdu po schodech směr střecha.
‚Tady se to stalo‘ blesklo mu hlavou, když došel na střechu hotelu.
Tady na té zídce přesně před rokem seděl jeho sladký bráška. Přejel dlaní po místě, kde Bill tehdy seděl. Na šedý kus betonu začaly dopadat slané slzy viníka.
Toto místo ho neskutečně deprimovalo. Celá situace, která se stala před rokem, se mu přehrála před očima jako zpomalený film. Byl vinen a po roce si toho byl vědom a uvědomil si, že každý musí za svůj čin platit. Ani on nebyl výjimka. Někdo si svůj trest odpyká tím, že si odsedí určitou dobu ve vězení, někdo veřejně prospěšnými pracemi, někdo je tak bohatý, že si zaplatí kauci a nebo více než dobrého právníka a někdo to vyřeší po svém.
Tom toužil po odpuštění a to ve vězení nezíská. Ani si to neodpracuje. Peníze? Těch má sice hodně, ale jde si koupit odpuštění? Ne! On to ví!
Věřil v posmrtný život a taky věřil, že se po smrti setká s Billem, který mu, jak doufal, odpustí. Pomalu vylezl na nízkou zídku a díval se do temného moře. Nepotřeboval se rozmýšlet. Už to měl rozmyšlené dlouho! Skočí! A nikdo ho nezastaví. Před krokem do prázdna zašeptal „Bille odpusť mi… mám tě rád, ať se děje cokoliv.“
Padal a padal…
Nahoře na zídce seděl Bill. Měl dvě možnosti, odpustit, a nebo nechat Toma trpět. Pořád ho miloval, ale zároveň chtěl, aby poznal, co to znamená trpět…
Hotel…
„Na Srázu“…
Na střeše sedí dva mladíci…
Dva páry nohou se pohybují v rytmu vln narážejících na útes…
Drží se za ruce a jejich šťastný smích se ozývá noční krajinou, která je plná stříbrných hvězd, jež jsou svědky lásky. Velké lásky, která by mezi živými ani mezi mrtvými neobstála. Tak je to nejlepší a oni jsou šťastní.
autor: Aduska
betaread: Janule
Ach,no to bylo…"Zvláštní" v žádným případě neznamená "divný".Opravdu krásný.
nááádhernáá povídka a velice tajemná a deprimujííícíí….užasné *tleská*
bylo to tak zvláštně pěkný… x)) vyzařuje z toho něco jinýho než z ostatních povídek… x)) vážně povedený…. x))
To je fakt pekny, takovy, jak rikam ja, depkoidni. No, k moji dnesni nalade, jako stvoreny
Nemám slov….je to smutný, ale hrozně krásný, když se do toho vžijete jsou z toho uplně cítit ty emoce. Je to fascinující povídka! Krásná…! :-))
pro mě??? díky moc, přečtu si ji až pak, protože teď nestíhám, ale určitě je skvělá:-) děkuju:-*
Díky lidičky Vašeho názoru si vážím 🙂 jsem ráda, že se vám to líbí
Ano Cathy je to pro tebe… viděla jsem tě sice jen jednou, ale to vůbec neva…
jůů!! to je..nádhera,kráas,boží!!
opravdu je to moooc kráásné!!!! krááása, krááása, krááása!!!!!
Adélko moje… Já nemám slov. Tak dlouho sem ni nečetla, ale když sem zahlídla tvoje jméno a potom i svoje, musela jsem… a jsem az to vděčná. Je to nádherný. Ten děj, ta poenta… Dostalas mě, lásko :-*
Teddy:ani nevíš jak jsem rada, že jsi to četla miláčku… jsem ráda, že se ti to líbí… si můj prcek :-*
nádherné…. ale smutné…. ale na druhou stranu ač se smutným, tak zároveň s dobrým koncem 🙂 pěkná povídka 🙂
tak sem si to konečně přečetla:-)i když je to smutný, že tohle Tom udělal, povídka je nádherná:-). Krásně napsaná, skvělá prostě:-). Si šikovná:-*
moc krásný, úžasný i když smutný konec…
krasny… moc povedeny x)
to je nádhernééé a nejhezčí je, že bill mu odpustil, ach díky, miluji happyendy a je to úžasnéé!
pustila jsem si k tomu in die nacht a opravdu krásné…
*.* úža' *skoro bulí
Nádherný příběh ♥