Pohádka o pánech Kaulitzech

Posted on by Janule
autor: sarami

Byl jednou jeden Bill. Ale nebyl to jen tak ledajakým Billi, byl to Bill s velkým B, ze slavné skupiny Tokio Hotel. A ten Bill měl brášku, staršího brášku, ale přece jen dvojčátko, které nadevše miloval. Ale nebyla to ledajaká sourozenecká láska, bylo to láska, jakou prožívají zamilované páry procházejíce se ruku v ruce rozkvetlým parkem. Bylo to láska opravdová, která bývá mezi mužem a ženou popřípadě ženou a ženou, či mužem a mužem, jako je tomu právě zde.
Ale jako každá pohádka i tato pohádka má jedno velké ale. Bill ani netušil, zdali je tomu tak i z opačné bráškovy strany…

„Tomi, mohl by si laskavě přestat srkat to kafe?“
Vražedný pohled a nepříjemná odpověď: „Ne nemohl a přestaň mi říkat Tomi!“
Jak klasické, v posledním půlroce od něj neslyším nic jiného než takovéto pichlavé odpovědi. Ale proč to tak je? Přesně si pamatuji týden, kdy se Tom ke mně začal chovat takhle. Začal být v mé přítomnosti neustále podrážděný a vyhýbal se mi kdykoliv jen mohl. Dokonce mi začal nadávat za oslovení Tomi, a to jsem mu tak říkal dřív pořád. Ale proč ta náhlá změna? Že by vycítil můj cit k němu? Ale ne, jakpak by mohl? Vždycky jsme spolu měli krásný vztah a moje chování se k němu nijak nezměnilo. Tak proč tedy? Proč mě začal nenávidět?
* * *

Bylo sobotní dopoledne. Zrovna jsme měli volno, seděli jsme u stolu v našem bytě v Berlíně. Tom si usrkával to svoje kafe a já zíral kamsi do zdi a dumal nad tím, proč je všechno tak jak je. Ostatně, v posledním půlroce jsem nedělal nic jiného ve svých volných chvilkách.
Na stole ležela vafle s medem, vůbec jsem na ni neměl chuť, neměl jsem chuť na nic, zase jsem se užíral tou prázdnotou a nenávistí z Tomovy strany. Tom si pěkně chrupkal svoji vafli a nenechal se ničím rušit, ani mým smutným upřeným pohledem na něj. Snědl vafli, vstal od stolu a odkráčel do předsíně. Chvilku bylo ticho, nejspíš si nazouval boty, pak už bylo slyšet pouhé klapnutí otevírajících a vzápětí zavírajících se dveří. Povzdechl jsem si. Bylo teprve půl 10 a já tu byl zase sám a nevěděl co dělat. Snad jen bych se mohl jít naučit ty texty, už jsme ve studiu druhej týden a já si je pořád nepamatuju.

Uklidil Tomův vyjedený talíř, svoji vafli strčil do lednice a přesunul se do místnosti, kde měli všechnu možnou aparaturu. Sedl si ke stolu a pobrukoval si nové písničky.
Zatímco Tom sedl do auta a řešil úplně ten samý problém. Co mám dělat? Lítalo mu hlavou, Asi zase pojedu k rybníku, kde jsem byl naposled… napadlo ho a už startoval auto a frčel tam. U tohoto rybníku už strávil pěkných pár dní. Skoro každý volný den, kdy byl s Billem sám, se sbalil, a hned dopoledne někam vyrážel, nejčastěji právě k tomuto rybníku. Nebavilo ho poflakovat se celý dny někde venku, ale co jiného mohl dělat. Vydržet doma s Billem? Ne, to by nepřežil! To by nepřežili oba dva. Neskončilo by to vůbec dobře.
Oba dva se trápili, oba dva sotva přežívali, oba dva nemohli bez toho druhého žít a oběma překážel ten samý problém. Láska. Láska, kterou k sobě cítili a báli se jí dát navzájem najevo. Láska, která je tak hřála, až je spalovala. Láska, která neměla patřit právě tomu druhému. Láska, která si nevybírala. Láska, která určovala.

Co vám budu vykládat, pokračovalo to takto den ode dne, noc od noci, písničku od písničky a město od města. Nové CD už vyšlo, kluci se chystali na turné. Už příštího dne by mělo začít, a proto kluci trénovali, hráli a zpívali, co jim síly stačily. Situace mezi bratry se kupodivu ještě zhoršovala, i když se to už zdálo nemožné. Buď se ignorovali, nebo se hádali, nic jiného mezi nimi neexistovalo. David se obával, že to takhle už dál nepůjde, kluci se sice snažili před publikem a novináři působit šťastně, ale takhle by to nešlo navždy. Proto se rozhodl je udobřit. Doufal, že když budou více spolu, že se udobří. Doufal…
„Cože?! Davide ty si se zbláznil! Moc dobře víš, že já s bratrem pokoj nemůžu mít! Tak proč ho sakra máme společnej?!“ Zhluboka jsem dýchal a snažil se uklidnit. Nebylo to vůbec jednoduchý. Z pomyšlení, že mám jeden pokoj s Tomem, se mi začalo dělat až těžko od žaludku. Bylo mi tak úzko, žaludek jsem měl stažený. Takhle to nemohlo být.
„Bille, uklidni se, je to jenom pro tentokrát, jiný volný pokoj už na hotelu není a…“
„Davide!“ Skočil jsem mu hystericky do řeči. „No a co, že není tady?! Můžeme přece do jinýho hotelu, sakra!“ Mával jsem rukama splašeně kolem sebe. Hrozil jsem se toho, jak to bude vypadat, když zůstaneme spolu v jednom pokoji.
„Podívej se na hodiny, je 1 hodina ráno, teď už se nikam nepojede, zítra máte svůj 1. koncert! Potřebujete si odpočinout! Ne pendlovat v 1 ráno mezi hotely.“
Jenom jsem otevřel pusu a pak ji zase zavřel. Nemělo to smysl, David to myslel vážně, a když on myslí něco vážně je zbytečný ho přemlouvat, nikdo nemá šanci změnit jeho názor, když si je jím jistý.
„Tuhle noc jeden z nás nepřežije, pokud ne oba…“ zavyhrožoval jsem a odcoural se k výtahu.

Vyjel jsem do patra, kde by měl být náš pokoj. Hotel to byl pěkný, luxusní a hlavně veliký! Nechápu, jak v takovýmto hotelu není jeden volný pokoj navíc! Je to… dost divný.
Došoural jsem se k pokoji 396 a odemkl jsem. První věc, kterou jsem potřeboval, byla koupel, takže jsem vlítl dovnitř a hned si to mířil ke koupelně. Ale než jsem stihl projít pokojem, pohled mi zůstal u postele. Byla velká, prostorná, nejspíš i měkká a pohodlná. Ale byla… jenom jedna! Se zděšením jsem se rozhlížel po pokoji, jestli nenajdu ještě jednu postel, ale bylo to zbytečný. Jedině kdyby byla někde v rožku schovaná a já byl úplně slepý a neviděl ji. Vlítl jsem do druhého pokoje a tam byli jenom dvě křesla a televize. Zůstal jsem ztuhle stát. To nemůže být pravda! To ne!

Nevím, jak dlouho jsem tam vydržel takhle stát, ale probralo mě až klapnutí dveří a kroky za mnou. Tom! Zablikalo mě v hlavě hrůzostrašně. S obavami jsem se otočil dozadu, abych se ujistil, že je tomu opravdu tak. A že bylo. Tom stál a stejně jako já předtím, měřil pokoj pohledem a nejspíš taky hledal ještě jednu postel. Odžďuchl mě ode dveří a hledal postel v druhým pokoji. Stejně jako já. A stejně jako já se s hrůzou otočil a probodával mě pohledem. Přece jen se ta dvojčata v nás nezapřou. Pomyslel jsem si sarkasticky.
„N-no to teda ne! Ne! Ne! T-to teda fakt ne!“ Zakoktával se Tom a u toho zběsile pochodoval po pokoji a máchal rukama. Já jsem ho jen pozoroval a čekal, co přijde, chtěl jsem se jít osprchovat, ale neměl jsem odvahu kolem Toma projít. Tam a zpátky a zase tam a zpátky, chodil furt v jednom stejným kruhu a něco si mumlal pod fousy.
„Je si David jistý, že tady fakt není ani jeden jediný volný pokoj?!“ Zastavil se a propaloval mě pohledem.
„Myslíš, že už jsem to s ním neřešil? Přemlouval jsem ho, ať jedem do jinýho hotelu, ale stojí si za svým.“ Tom se zastavil, narovnal se a pak si zoufale povzdechl.
„Tak to bude teda zajímavá noc“ Ušklíbl jsem se. „Už jsem ho upozornil, že to jeden z nás asi nepřežije.“
„Du do koupelny“ Oznámil jsem mu a šel si pro čistý oblečení, ale ani jsem nestihl dojit ke kabele a už jsem slyšel zamykání dveří od koupelny. „Ten hajzl,“ zasyčel jsem. Došel jsem ke kabele, vybalil jsem si věci, co budu do koupelny potřebovat a pak jsem kecl na postel. Teď budu muset počkat, až se madam osprchuje. Hlavou mi lítalo milion hrůzostrašných představ, jak by mohla dnešní noc dopadnout. Jedna byla děsivější než druhá.

Seděl jsem na té posteli už pěknou chvíli. Poslouchal jsem syčení vody linoucí se z koupelny. Po pár minutách voda utichla. Nastalo hrobové ticho, jen cinkání Tomova oblečení tlumené dveřmi, rušilo tu hrobovou chvíli. Po pár minutách Tom vyšel z koupelny jenom v ručníku. Dalo mi to značnou námahu udržet pusu zavřenou. Měl tak dokonalý tělo! A ten zadek! Hruď, ruce, záda!
Musel jsem odtrhnout pohled, nemohl jsem na něho tak okatě čučet. Myslel by si, že jsem úchyl. A nejsem snad? Napadlo mě. Vzal jsem si věci a šel do koupelny.

Když jsem provedl všechno, co jsem v koupelně provést potřeboval, oblíkl jsem se a vyšel do pokoje. Hned první pohled se mi naskytl na Toma, rozvalenýho na posteli, sledujíc televizi. Už teď jsem ho měl plný zuby, ale zároveň bych ho láskou snědl.
„Tomášku, mohl by ses laskavě uskromnit a nechat mi alespoň čtvrtku postele?“ Loupl po mně očima.
„Ne nemohl a neříkej mi Tomášku!“ Nečekaná reakce, opravdu. Na zdrobněliny jeho jméno zareaguje vždy. Miluju to provokování!
„Ne? A kde mám tedy spát? Pokud dobře vidím, je tu stále jenom jedna postel.“ Trochu jsem zvýšil hlas. „A proč bych ti nemohl říkat Tomášku? Je to moje věc, jak ti říkám!“ Dodal jsem a došel blíž k posteli. Vodžďuchl jsem mu nohy a snažil se vtěsnat na tu velikánskou postel, zabranou celou Tomem.
„Spi si třeba na zemi, mně je to fuk, ale tahle postel je teď moje.“ Žďuchl mě dolů z postele, ale nedal jsem se a hned jsem vyskočil zase na nohy.
„Jo? A to si četl kde, Tomášku?“ Přiblížil jsem se obličejem k němu a házel na něj pohrdavý ksicht.
„Přestaň – mi říkat- Tomášku!“ Na každý slovo dal extra důraz, asi abych mu lépe porozuměl.
„A jak ti mám tedy říkat? Tominečku, nebo Tomíšku, milášku? A nebo snad prcku?“ Napřímil jsem se, abych mu ukázal, že jsem stále ještě větší než on. Však si za to může sám, neměl kouřit, vždycky byl větší než já, ale jen co začal kouřit, růst se mu zpomalil. A to, že si za to mohl sám, ho štvalo ze všeho nejvíc.

Raz, dva tři, tak tedy, takhle rychle jsem ho z postele vylítnout ještě neviděl. Já jsem se za ním s pohledem otáčel a on se postavil těsně přede mě.
„Opovaž se mi tak ještě někdy říct.“ Zasyčel mi do obličeje.
„Jo a co mi uděláš, Tománku?“ ustoupil jsem pro jistotu o krok dozadu.
„Přestaň mi tak říkat!“ Stál si stále za svým a mezeru kterou jsem mezi náma udělal úkrokem, opět zkrátil na minimum.
„Co mi za to provedeš, no, Tomíku?“ Zase jsem udělal krok dozadu. Hups, tu zeď jsem za sebou nečekal. Tom se ušklíbl, dostal mě. Opět udělal krok ke mně.
„Neříkej mi tak, varuju tě naposled!“ Prskl mi přímo do obličeje.
„Budu ti říkat jak chci, Tomášku.“ Váhal jsem, co je lepší varianta, jestli utéct a počítat s tím, že mě dohoní a nebo tu stát a čekat na to, co přijde. Zvolil jsem druhou variantu, přece jen běhání mi nejde příliš dobře, zbytečná námaha. Tom se mi vražedně díval do očí. „Tak co? Co mi uděláš?“ Řekl jsem potichu. „Zmlátíš mě? Nebo mě vyhodíš z vokna?“ Těkal jsem mu očima po obličeji. „A nebo mi neuděláš nic?“ Zvedl jsem jedno obočí. Zuby mu o sebe zlostí zaskřípaly. Stále mě propaloval pohledem… „No taak, Tomíku“ Naklonil jsem se víc k němu a zašeptal. „Co mi uděláš?“ ten pohled do očí byl nesnesitelný a ta mezera mezi našimi rty tak malá. Stačil by kousek. Pohrdavě jsem se zasmál. „To jsem si mohl myslet. Copak bys mi něco udělal? Neudělal! Jsi srab, akorát vyhrožuješ a pak skutek utek-mnh.“ Vytřeštil jsem oči, až mi málem vypadly z důlků. Opravdu jsou právě teď jeho rty přitisklé na mých? Opravdu se navzájem dotýkají?! Opravdu mě teď líbá?!
Trvalo jenom pár sekund, než jsme si oba uvědomili, co děláme a odtáhli se od sebe. Nevěřícně jsme si čučeli do očí. Nechápal jsem to, proč to udělal. Ale to mi může být fuk, líbilo se mi to, to je hlavní! A jak se mi to líbilo! Chci to znovu, hned, teď!! Tom otevřel pusu, chystal se něco říct, ale ještě než z něho vyšla hláska, já ho opět políbil.

Stáli naproti sobě, rty přitisklé na sobě, ale nijak víc se nehýbali. Oba se báli udělat první krok. Báli se pohnout rty a jejich polibek prohloubit. Nakonec to byl opět Bill, kdo se odhodlal. Tom vzápětí začal spolupracovat. Líbali se dravě a dychtivě, ale s velkou dávkou lásky. Oba na tento okamžik čekali celou věčnost, nemohli se navzájem nabažit. Tom dotlačil Billa k posteli a položil ho na ni. Nepřestali se líbat.
Tu noc se pokojem ozývaly vzrušené vzdechy dvou milenců, tlumené ústy toho druhého. Bylo to pro ně tak nové a vzácné, nechtěli se toho vzdát. Teď už věděli, že to nikdy nebude jako dřív. Začala nová etapa jejich života.
Usnuli schouleni v klubíčku, se rty přitisklými na rtech toho druhého. Nechtěli se toho vzdát, teď už věděli jak to je, nepotřebovali k tomu slova, stačily činy.

A tak jako každá pohádka, i tato pohádka měla šťastný konec. Kluci druhý den zahráli koncert s tak velkou dávkou emocí, že z toho fanoušci omdlévali. David byl pyšný, že mu opět vyšel jeho plán a Géčka, ty s úsměvem pozorovali, jak dvě hrdličky spolu cvrlikají kudy jen se hnuly. Byli šťastní, že jejich smutná dvojčátka už jsou zase šťastná.
A jedno ponaučení na závěr. Nebojte se dát najevo svoji lásku, nemluvte, ale konejte. I nenávist je druh lásky. Život je moc krátký na to, aby se lidé hádali a nenáviděli, s láskou jde přece všechno líp.

A zazvonil zvonec a pohádky je konec. Dobrou noc. 😉

autor: sarami
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2

13 thoughts on “Pohádka o pánech Kaulitzech”

  1. Jůjůjů, to bylo krásný! Nejlepší byla scéna z pokoje. 😀 Šikulka Billísek, ví jak musí na svého brášku! :-DDD Provokování4EVER! xDDD

    Odpovědět

  4. moc pěkný…. x)) líbilo se mi jak Billi provokoval… x)) doufám, že ještě něco napíšeš… x))

    Odpovědět

  6. Heeh xD Tak tady by David potreboval vyznamenani ;-D At to udela i skutecne. Jo, provokace je velice uzitecna, to zname xD Hezka povidka

    Odpovědět

  11. No já se taky jako Ewča pozastavila nad těmi přitisknutými rty, ale říkala jsem si, že do toho nebudu šťourat a těm mladejm brát iluze, ovšem upřímně řečeno, není nad vlastní postel 🙂

    Pohádka se mi moc líbila, já mám pohádky ráda. David se skutečně vyznamenal, dvojčátka prostě jen potřebovala postrčit. A ty Billovy provokace, to ti tedy vyšlo úžasně, úplně jsem twins viděla, kterak v tom společném pokoji stojí proti sobě jak dva rozdurdění kohouti 🙂

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics