autor: SunlovestheMoon
Gustav odpočíval s cigaretou v ruce ve svém oblíbeném křesle, což byl jeden z mála kousků moderního nábytku, které toleroval, zatímco čekal na Billa, jenž přišel ze své ložnice. Nic neříkal, jen sledoval, jak se Bill natáhl pro vlastní cigaretu z balíčku na stolku, zapálil si ji zkušeným pohybem, hluboce potáhl a vyfoukl oblak kouře.
„Co se to tam stalo, Gustave?“ Ta otázka byla položena tiše. Bill stál před velkým oknem, zíral do noci a pravou ruku si zastrčil pod levou paži, ve které držel cigaretu. „Co to bylo?“
„Která část?“ Zeptal se Gustav. „Předtím, než jsi ho zachránil, nebo-„
Bill zavrtěl hlavou. „Předtím.“ Bill znovu zvedl cigaretu ke svým ústům. „Když, když on… viděl jsi, jak se na nás podíval?“
„Možná,“ zapochyboval Gustav. „Ne nás,“ řekl a lehce přitom zdůraznil poslední slovo, zatímco uhasil cigaretu v křišťálovém popelníku na stole před sebou.
Bill se zamračil. „Co tím myslíš?“ Bočním pohledem na Gustava pohlédl. „Tys nic necítil, když se na nás poprvé podíval? Bylo to jako – bylo to divné, jako by se posunula celé konstrukce času,“ Bill se zachvěl a odvrátil se od okna, přistoupil blíž ke Gustavovi, jako by hledal ujištění.
„Cítil jsem to, ano,“ kývl Gustav, „ale nepůsobilo to na mě tak jako na tebe.“
„Na mě?“ Tmavé obočí se zmateně stáhlo k sobě. „Proč jen na mě?“
Gustav pokrčil rameny. „Jsem doktor, ne fyzik, ale hádám, že to má jen málo společného s prostorem a časovým kontinuem, a hodně společného s tím mužem ve tvé posteli.“
Bill zabručel. „Nevím, co tím chceš říct, Gusi,“ popíral, „není v mé posteli,“ pokračoval, ignoroval přitom Gustavovo pozdvižené obočí. „Je to tvůj pacient, jen mu pomáháme.“
„Takže tvůj zájem o něj si jen představuju?“
„Samozřejmě,“ pokrčil Bill rameny, zamáčkl svou cigaretu a vyfoukl kouř, než se posadil naproti Gustavovi.
„Chceš taky předstírat, že nijak nereaguješ na jeho krev?“ Bill otevřel ústa, aby promluvil, pak je zase zavřel. „Že jsi k jeho záchraně nebyl přinucený, že jsi necítil žádnou touhu-„
„Přestaň-“ Přerušil ho Bill se zvednutou dlaní a vrtěl přitom hlavou.
„My si nelžeme, Coco,“ peskoval ho Gustav, vrátil se přitom k jejich starým přezdívkám z dětství. Pozoroval několik emocí probleskujících na kamarádově tváři a věděl, že Bill myslí na minulost. Cítil se téměř provinile, že vytáhl tohle. Byl přítomen během toho nejhoršího, a ačkoliv to už byla dávná minulost, ti lidé už byli dávno pryč; Gustav cítil, jako obvykle, to hluboké přání, aby to Bill nechal jít.
„Když jsme tam stáli a dívali se, cítil jsem ho… slyšel jsem ho,“ promluvil Bill váhavě, „a jeho oči, pokaždé když se na mě podívá, cítím… až příliš moc.“
„Příliš moc?“ Naléhal Gustav na Billa, musel se tomu postavit čelem.
„Chci ho, Gustave,“ prohlásil Bill otevřeně, vypadal přitom lehce ztraceně. „V pokoji si nedokázal sám sundat boty ani kalhoty. Měl jsem ho nechat spát v tom. Místo toho jsem mu pomohl, protože mě o to požádal, a i přes všechna jeho zranění, já jsem ho chtěl. Chtěl jsem se ho dotknout, znovu otevřít ránu na jeho rtu, ochutnat jeho krev…“ Bill si olízl rty, tvář měl ztracenou v myšlenkách.
Ochutnat ho.
Chci ho, a přitom to nechci.
Bill se v duchu otřásl a vstal. „Ne, tohle nemůžu dovolit, zítra odejde.“
Se zamrkáním nad tím náhlým obratem Gustav omezil svou prvotní reakci a k Billovu překvapení pohotově souhlasil. „Pokud nás neviděl, pokud neví.“ Gustavův tón byl spekulativní, když se natáhl pro další cigaretu, nabídl balíček Billovi a díval se, jak si zapálil, než znovu položil svou otázku. „Neviděl, nebo ano?“
„Nic neříkal, ale nejsem si jistý,“ připustil Bill, málem zasténal, když si uvědomil, proč se Gustav ptal. Pokud Tom Kaulitz věděl, co jsou oni dva zač, nemohli ho nechat jít. To, že je žádný smrtelník, který by žil a mohl o tom mluvit, neviděl, bylo klíčem k jejich přežití. Stálo je to velké úsilí, aby nebyli viděni, vzhledem k životu, který žili, a posledních 300 let to stačilo.
A dokonce i kdyby Tom nic nevěděl… Bill se zastavil uprostřed kroku, s cigaretou zamrzlou v prstech, když si znovu vybavil, jak Gustav tak pohotově nabídl svou asistenci, když jen o chvilku dříve k tomu nebyl ochotný. Přimhouřil oči a otočil se zpátky ke Gustavovi.
„Co jsi viděl, Gustave?“ Billův hlas byl tichý, prosakoval do něj vztek, když mu Gustav věnoval svůj pohled na to musíš přijít sám. „Gustave-“ Začal Bill, než se znovu zarazil, když na povrch vyšlo něco, co mu v duchu nedalo klidu už dlouho, a jeho vztek zase stejně tak rychle zmizel. „Nejde o to, cos viděl ty, ale co viděl on, že?“ Pronesl Bill. „Tys to věděl, no samozřejmě, že jsi to věděl. Proto jsi řekl, že bychom ho měli vzít s sebou.“
Protože obvykle nezabiješ to, co jsi právě zachránil.
Bill zavřel oči. „Co jsem to udělal, Gusi?“
Gustav vytáhl dohořelou cigaretu z Billových prstů, odhodil ji spolu se svou do popelníku, a za jedno rameno jej zatlačil do jednoho z křesel s příkazem, aby se posadil. Během chvilky byl zpátky a omotal Billovu dlaň kolem malé panákové skleničky. Bill se podíval na jasně zářivou červenou tekutinu a pak s prázdným pohledem zpátky na Gustava.
„Čistá okysličená krev. Je dobrá na šok.“ Gustav šťouchl do Billovy ruky. „Vypij to.“
Bill zvedl skleničku ke rtům a rychle do sebe hodil její obsah. Tekutina zasáhla zadní část jeho hrdla proudem, který téměř hřál. Vděčně se na Gustava podíval, vzdychl a díval se na prázdnou skleničku. „Co budeme dělat?“
„Prozatím nic,“ řekl Gustav a rty se mu zkroutily, když k němu Bill překvapeně vzhlédl. „Uvidíme, kolik si toho pamatuje, zatímco bude tady.“
„Ach, Gusi…“ řekl Bill omluvným hlasem, tohle bude mít vliv i na něj. „Tobě to nevadí?“
„Moc ne. Ale zase, je zraněný a pod práškama, v tomhle stavu mi přijde většina lidí daleko snesitelnější.“
Bill se rozesmál.
autor: SunlovestheMoon
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
Moc se mi tahle povídka libí jsem zvědavá co bude až se Tom uzdraví.
No tedy, člověk tu nějakou dobu není a vyskytne se tu toto? Úžasný, moc se mi líbí těma upiru, kombinace s twincestem je tresnicka na dortu.
Děkuji za překlad:)
Úžasné. Začína sa to vyvíjať dosť zaujímavým spôsobom. Som zvedavá, ako to pôjde ďalej. Ďakujem za preklad.
Tak tenhle dílek se mi ve srovnání s tim předchozím zdá naopak poněkud krátký ☹️ (coz nemyslim jako nejakou výčitku smerem k Tobe, Zuzu, samozrejme z toho viním autorku 😋). Navic se po jeho přečtení zacinam o Toma docela obávat, coz je nepříjemný pocit (doposud jsem mela za to, ze Tom je s Billem v bezpečí – navzdory tomu, ze je upír), ale zase kvuli zachování dramatické linky příběhu je trocha toho napětí zapotřebí 😁. Takze honem letim na 4. dil 😎🤘.