autor: Angel + Mitternacht
Zdrawím, twincesátka… x)) zaprvé se musím omluvit, že jsme vás nechali tak dlouho čekat. Tenhle díl nám dal hodně zabrat… Já i kolegyně se topíme v osobních problémech a jinak to prostě nejde, mrzí mě to. Zadruhé – Unfaithful nějak klesla v popularitě, stejně jako tahle povídka. Nevím, zda UFFL dopíšu, ale tuhle povídku dokončím. Nějak tuším, proč to už tolik lidí nečte a nekomentuje, ale s tím já nic nenadělám. Jen bych vás poprosil o jakýkoliv komentář, posune nás to dál jako autory… Mějte se hezky, sluníčka twincestní… Váš Andílek
***
Dál jsem se zmateně rozhlížel po pokoji. Cítím se tu mírně stísněně. A popravdě – ani ti lidé, co se tu o mě mají starat, se mi moc nelíbí. Bojím se. Doufejme, že to překonám. I když… V hlavě marně hledám věci, které by byly ještě horší než tohle. Nic takového jsem zatím ještě nezažil a doufám, že ani nezažiju. Moc se těším na Toma, i když je mi jasný, že tu se mnou nebude moct být jako předtím v nemocnici. Ale bude v této zemi, čehož si moc cením. Je to můj mazlík… Můj miláček…
Tohle místo… Já neumím žít stísněně. Zřejmě budu muset pro sebe něco udělat a konečně to překonat, jinak doopravdy nevím. Všechno bylo tak krásný a mizí to jako mávnutí kouzelným proutkem. Je tu vedro, nepřekonatelný vedro. Skoro se tu nedá dýchat a já se bojím, že kdybych na chvíli usnul, ráno se už nenadechnu. Schoulím se na postel a začínám přemýšlet… Přemýšlet o tom všem, proč mě toto potkalo, ale já neměl na výběr. Jestli mě bude Tom nenávidět, bude to jedině moje vina, stejně jako… Julie! Já na ní úplně zapomněl…
Bojím se, co přijde. Neodhadl jsem jí moc dobře a nějak tuším, že toto zajde ještě daleko. Už jsem párkrát měl tu čest s pomstychtivýma ženskýma, ale… Co víc může říct než to, že jsme spolu spali?! No asi nic, akorát… Můžu ztratit Toma. A pak se o mně bude moct psát tak, jak chce, protože já budu bud‘ někde hodně daleko, nebo bude po mně. Radši aby bylo po mně, novináři by mě vyčmuchali i na konci světa. Jak že se to dostanu na Měsíc? Ehe… Opravdu směšné úvahy. Až bych se začal litovat. Den utíká rychle. Můžu říct, že na můj vkus až moc. Jen tak ležím a přemýšlím, až si pro mě přijdou. Vedou mě do návštěvní místnosti.
„Ahoj Billí,“ přivítá mě Tom. Sedí hned naproti dveřím u jednoho lesklého, bílým ubrusem pokrytého stolu.
„Tomííí…“ zapištím a vrhnu se mu do náruče. Chvíli se snaží udržet balanc a poté mě pustí ze svého objetí. Nese mi nějaký uzlíček, předpokládám, že to jsou moje věci.
„Brzdi, zlatíčko… Tady máš svoje věci… A jinak povídej, jak se máš, co děláš, máme času dost… tak honem honem…“ vychrlil Tom. Byl ještě mírně v šoku z náletu svého bratříčka, ale asi by lhal, kdyby řekl, že mu to vadí.
„No víš… Cítím se tu krapítek stísněně, ale s tebou se cítím líp,“ usmál se Bill. Posadili se každý na jednu stranu stolu naproti sobě a chvíli jen tak mlčeli. Poté Tom opět spustil.
„Géčka tě zdraví… Mají pro tebe malý překvapení, až se odtud vyhrabeš. A jinak… Jinak to celkem jde. Akorát jsem narazil na jednu holku, na tamtu ze špitálu, jak je přesvědčená, že s tebou spala. Když mi to řekla, vysmál jsem se jí do xichtu… Vím, že ty, broučku, ty bys to nikdy neudělal… A… Nu taky tě rád vidím,“ zasmál se Tom. Opět chvilka mlčení, ale měl jsem spoustu otázek. Když mluvil Tom o té dívce, sevřelo se to ve mně. Ale Tom bude vždycky věřit jen a jen mně a na to spoléhám. Jsem si jistý, že jediný, komu Tom doopravdy věří, jsem já.
„A co máma?“ zašeptal jsem. Tom na chvíli svěsil hlavu. Jako by neměl odvahu podívat se mi do očí. Vycítil jsem, že se ani něco děje. Naprázdno jsem polknul a čekal, až se Tom konečně vymáčkne. Nakonec jsem do něj musel rýpnout, aby se konečně projevil.
„Mamce jsem to nechtěl říkat, ale stejně… Dozvěděla by se to z médií nebo třeba od Davida nebo kluků, takže nemělo cenu zatloukat… Ehm… Mám tě pozdravovat,“ řekl.
Tohle nebylo to, co jsem chtěl slyšet a Tom to věděl. Chtěl jsem od něj akorát prostou reakci naší maminky. Bylo mi všechno najednou tak strašně líto. Tak moc jsem se bál, jak to asi ponesou naši…
„Mamka… Měla menší hysterickej záchvat a… Ale už je to dobrý, akorát se o tebe bojí. Řekl jsem jí, že tu s tebou zůstanu a budu se o tebe starat. Když slyšela o psychiatrii, tak se vyděsila, ale já jí neřekl, co jsi udělal. Nejsem zase taková svině, abych všechno máti klopil,“ odpoví. Nervózně si olízne ret a zadívá se kamsi do neznáma…
„Mrzí mě to…“ zašeptám. Tom se ke mně kvapem otočí a zadívá se mi do očí. Lehce se pousměje a pokývá hlavou. Jazykem dloubne do piercu ve svém rtu.
„Ty se nemáš proč omlouvat… Byla to všechno moje chyba, měl jsem si všimnout dřív, než jsi s tím začal… Selhal jsem jako dvojče a tohle mě prostě neomlouvá. Mě to hrozně moc mrzí. A taky to, jak to všechno dopadlo. Jen doufám, že jak se zase vrátíš, bude to jako dřív… Šel jsem s klukama sem a už jsme měli za zadkem snad všechny média…“ řekl Tom. Opět svěsil hlavu a dotknul se mojí ruky, která obvázaná ležela na stole.
„Divím se, že tě sem zavřeli. Nedělaj to u všech případů. Četl jsem, že… Nečetl, říkal mi to kámoš, kterej zrovna dělá do psychologie, a ne všechny tyhle případy se zavírají do cvokhausu. Je to celý takový divný, že oni stáli zrovna o to, abys tu za každou cenu byl. Ty víš, že já jsem to takhle nechtěl. Chtěl jsem, abys byl akorát se mnou. Já se o tebe hrozně bojím. Bojím se, že to nedopadne dobře. Tohle je moc i na nás dva. Ale jedním si můžeš být jistej, já tě jen tak neopustím,“ prohlásí můj starší bráška. Taky mě napadlo to, co říká… Napadla mě ale ještě jedna věc – že by mě sem zavřeli a pak to dali do novin jako senzaci a vydělávali by na mě? Fuj, snad radši ani na to nepomyslet…
Ještě víc mi stiskne ruku, mírně to zabolí. Na chvilku se zamyslím a pak se začnu hrabat ve věcech, které mi Tom přinesl. Nechybí tam vůbec nic… Tedy kromě mp3, telefonu, žiletky… Nic ostrýho. Je tu akorát malý plyšový medvídek se srdíčkem. Vytáhnu ho z tašky a přitisknu k sobě. Tom se jen usmívá a pozoruje mě.
„Jsou tady na tebe hodný?“ zeptá se. Jen s úsměvem pokývám. Zatím si nemám moc co stěžovat. Doufejme, že to tady projdu ve zdraví a nic se mi nestane. Nevím, kde najednou nabírám tu sílu, ale doopravdy se cítím skvěle. Akorát se děsím toho, co může nastat, až Tom odejde. Chvíli jen tak mlčíme, stejně jako předtím. Co si ničit tak krásnou chvíli, že?
„Miluju tě… “ zašeptám. Tom se jen usměje. Jemně mě bříšky prstů hladí v dlani. Posunek, který udělá, jasně říká, že on to se mnou myslí stejně. Pochopil jsem už dávno, že projevy lásky asi budou muset patřit za zavřené dveře. Sice jsem si moc dobře uvědomoval, že tu svojí lásku nemůžeme dát veřejně najevo, ale i tak jsem do toho šel. I když jsem kdysi médiím řekl, že jakmile se doopravdy a regulérně zamiluju, tak to vykřičím do světa. Nemůžu. Zničilo by nás to. Bude těžké se s tím vyrovnávat, ale už jsme s Tomem překonali tolik věcí, že tohle bude hračka.
„Co jsi vlastně řekl novinářům? Ví to?“ řeknu tiše. Tom se nadechne, ale nic neříká. Protře si oči a hraje si se zipem na mikině.
„Řekl jsem akorát to, že potřebuješ odpočinek. Oni neví, že jsi tady. Pokud jim to neřeknu já, tak… Tak nikdo. Doufejme. Podle toho, co řekne David,“ opáčí Tom. Náš rozhovor je tak chladný. Kromě toho držení za ruce a šeptání je to tak monotónní… Začínám mít Davida čím dál méně rád. Pořád se mu podřizovat… Já jsem se rozhodl, že do zadku mu už nepolezu. Ale Tom asi ano…
„Dobře… Ale Davida se ptát nebudeme, okay?“ řeknu. Tom mlaskne a uhne pohledem. Kývne. No, sice nesnáším, když se mnou pořád všichni souhlasí, ale u Toma je to jiné. Jeho názor znám. Nebýt Davida, nebylo by ani nás. Ale poslední dobou mám pocit, že David s námi solidně cvičí. Já jsem na tour nechtěl, do tohohle města ne. Ale nechali jsme se ukecat. Někdy mám pocit, že jsme prodejný děvky, každou noc jsme jinde a za peníze…
„Návštěvní hodiny skončily,“ slyším za sebou. Tom se zvedne a se smutným pohledem se začne vzdalovat. Ještě na chvilku ke mně přiběhne a vtiskne mi nenápadnou pusu na tvář. Je tak moc sladký… A tak moc mi bude chybět, než zase přijde. Vezmu uzlíček svých věcí a chci si ho odnést do pokoje. Jenže mě zastaví zavalitá žena a vytrhne mi to.
„Copak tady máme, hm?“ zeptá se přísně. Ajéje, už to začíná.
„Moje věci… Oblečení… Prošlo to kontrolou, můžu si to vzít?“ řeknu tichým, rozklepaným hlasem. Žena se ale těmi věcmi začne probírat. Plyšáka mám naštěstí v kapse. A nevím, jestli po tom, jak zuřivě se mi probírá věcmi a chrochtá, je ještě někdy vezmu na sebe. Ale budu muset, nic jinýho tady nemám.
„Dobře… Vem si to… A jdi,“ řekne naštvaně. Jen kývnu, srazím paty, mlčím. Vydám se ke svému pokoji. Kdybych nebyl vyděšený, určitě bych prohodil nějakou poznámku, z které by se zřejmě… Však víte co. Naštvalo mě to tykání. Ta ženská má děsnej rypák. No nic, jen moje dojmy. Mám hlad, akorát nevím, jak si o jídlo říct, když jsem tady zamčenej. Možná pro mě zase přijdou…
Myslím na Toma. Pořád ho nemůžu dostat z hlavy… Plyšáka položím na polštář a z uzlíčku si vytáhnu pyžamo. Nooo… Spíš tepláky a černý tričko s lebkou. Je to vypraný, krásně to voní… Akorát nevím, co mi Tom chtěl říct tím velkým tričkem, které mi taky přibalil. Že by to byla památka na něj? Super… Slyším, jak se otevřou dveře. Všechno shodím z postele, aby to nebylo vidět, a narovnám se jako pravítko. Do dveří vstoupí chlápek v bílém plášti a úlisně se usmívá. Má odporně ulízané vlasy. Nelíbí se mi. Opravdu se tady začínám bát. Ale nepokrytě, šíleně bát. Začal bych panikařit, kdyby to šlo…
„Večeře,“ řekne potichu a chytí mě za paži. Vede mě do jídelny. Posadím se na židli u stolu a čekám, až mi bude přineseno jídlo. Naproti mně si přisedne moje nová kamarádka…
„Ahoj, Bille… Tak co první den?“ zasměje se… Úsměv jí oplatím. Nečekal jsem, že tady v tom kolektivu vůbec zapadnu. Ale co, cvok jsem tak jako tak.
„Ahojky… No, nestěžuju si…“ usměju se. Je nám podáno jídlo. Konzistencí a barvou to připomíná hrachovou kaši, ale voní to docela neidentifikovatelně. S odporem zabořím lžíci do jídla a pomalu jí vsunu do pusy. Sice to není špatný, ale udělám znechucený škleb. Dianu to očividně pobavilo. Kopnu do její nohy pod stolem. Ale pak mi přilítne pohlavek…
„Žádný blbosti u jídla! Možná jsi hvězda, ale tady jsi mezi póvlem, nauč se podle toho chovat!“ napomene mě ta samá zavalitá žena, která mi předtím kontrolovala věci. Dívám se na ní vzdorovitě, tak, jak je mě vlastní. Když tu nejsem tak úplně sám, dokážu toho víc. Někteří by mohli říct, že se předvádím, ale já jsem se nikdy nepovažoval za nic výjimečnýho. Jediná na mě skutečně výjimečná věc byl Tom. Než se stačím vzpamatovat, tak chytnu další, až málem praštím hlavou do talíře…
„Neumíš mluvit? Tady to není jako na hotýlku, co?“ zasměje se. Jsem vzteklej jak… Radši nechtějte vědět. Mám sto chutí tý babě jednu vrazit. Pěstí. Akorát si myslím, že bych si asi tak sám sobě zlomil ruku a ona by mě ještě zavalila.
„Já nedělám blbosti, jen se chci najíst…“ zašeptám a dál zírám do talíře. Celé osazenstvo jídelny sleduje, co se vlastně děje. A myslím, že té babizně to dělá neuvěřitelně dobře. Jen se šklebí.
„Tak žer a neruš, nebo víš, co tě může čekat,“ řekne úlisně. Potom odejde kontrolovat další. Podívám se smutně na Dianu, jako bych snad čekal na vysvětlení…
„Ta ženská je šílená, na ní si musíš dávat pozor. Pak tamten u dveří. Ten taky… Ten ulízanej, na něj si dávej bacha… Neodporuj jim, jinak tu budeš mít peklo na zemi,“ řekne na vysvětlenou. Jako by věděla, co se mi honí hlavou. Usrknu ze skleničky čaje přede mnou. Chce se mi brečet. Chce se mi k Tomovi. Hned, pokud možno. Ale to zřejmě nepůjde…
„Jako by to nebylo peklo už teď,“ procedím. Diana jen pokývne. Pak ale cítím něčí ruku na rameni. Nejspíš slyšeli, co říkám. Ucítím prudké škubnutí za vlasy.
„Tak ty budeš odmlouvat?! No počkej!“ zařve na mě ona ženská a vleče mě pryč. Všichni tu scénku sledují. Těsně za ní v závěsu jde ta ulízaná kreatura. Začínám se doopravdy silně bát. Chci volat Toma. Ale ten mě nejspíš neuslyší…
Teď už mě táhnou oba. Odemknou dveře toho mého kutlochu. Ustrašeně ustupuju do rohu. Oba dva samozřejmě za mnou. Ztěžka vydechuju. Asi brzy omdlím…
„Vypadá jako primadona…“
„Jo to jo… A nejspíš hodně drzej, vzpurnej a namyšlenej…“
„Vypadá na chlapečky…“
„A asi bude i hodně mazlivej…“
Když slyším ty odporný narážky na mojí osobu, zvedá se mi kufr. Nemám ale kam utéct. Najednou se ke mně úplně nadoraz přiblíží ten chlápek. Sesunu se na kolena a skrčím se u zdi.
„Tak to zkusíme…“
Otočí mě tváří k sobě. Když vidím, co má v úmyslu, chci volat o pomoc. Ale vím, že mě by nikdo neslyšel… Ani Tom…
autor: Angel + Mitternacht
betaread: Janule
no fuj, chudák Bill. Úplně si dokážu představit co je to za hnusáka:( hlavně ať tam třeba někdo přijde, nebo cokoliv.
Sem ráda, že je tady nová kapitola i téhle povídky, mám totiž ráda obě a poslední dobou nic:D. Ale skvělý.
Andílku, ale jako Unfaithful musíš dopsat:D. Chci vědět jak to dopadne, kuš:D:D. Je mi jedno za jak dlouho, ale i kdyby si to dopsal až za rok, potřebuju znát co se stane:D:D. To bys nám neudělal ne?:D
jenom piš hezky dál, je to krásný a já komenty budu psát vždycky:-)
nenenenene, hezky všechno dokonči 🙂 je to zajímavý a jestli něco nesnáším, tak nedotažený povídky…. dokonči je obě, please….. chudák Bill…. nechce mu ten chlap udělat to, co si myslím, že mu chce udělat, žene?
Omg..jen to ne! To je…prostě..uch..radši na to nechci ani myslet..
no já se přiznám, že ze začátku jsem to četla, ale pak přišla ta holka… to mě odradilo a teď tohle… to asi nevydýchám, sice jsem si to celé přečetla, ale kdysi jsem třeba četla povídky kde se někomu z dvojčat ubližovalo, ale teď už nemůžu, já si příští díl přečtu ze začátku a když uvidím, že on ho snad znásilní, tak promiň, ale to číst nebudu. Jinak píšete obě super, povídka je skvělá, ale né na mojí povahu… !!!
Pane bože!§ !!!!!!!!!!!!!!!!!! comu udělá? Co? co? Nechte ho být!!!!
Ty by si s tím psaním vážně chtěl teď skončit? Teď když nepětím nedejchám a tečou mi slzy i za Billa? Neblazni nekonči… Ta povídka je něco neuvěřitelnýho!
Ahoj moc komentáře nepíšu i když blog navštěvuji pravidelně. Mám moc rád tvoje povídky obvzlášť Untfaintful a bylo by mi hrozně líto kdyby si ji nedokončila jsme napnutej jak to dopadne a nechat to jen tak to se nedělá i když cháu, že pak dojdou třeba slova a člověk neví jak dál. A přeju ti aby si tohle zlý období překonala a zase se usmívala na svět. Píšeš krásně a byla by škoda toho nechat. S pozdravem tvůj obdivovatel a pravidelnej čtenáč ADAM
Andilek: ja sice tuhle povidku necetla, ale vim, ze pises pekne. Jednou jsem na tvym blogu cetla nejakou jednodilku a byla moc hezka, dala jsem ti tam komentar. Takze pis dal a neprestavej se psanim, ses dobrej
Ježiš,běhá mi mráz po zádech…Neee!(ale na druhou stranu je to sebetrýznění,který u mě probíhá při čtení "Krvácím" nepostradatelný)
Tuhle povídku mám ráda,ale "Unfaitful",to je daleko víc.Byla to moje první twincest povídka,díky který jsem se o něm vůbec dozvěděla,začala se o něj zajímat a úplně mu propadla.Prosím,pokračuj!!!Ať klidně přibyde díl za 2 měsíce,to je jedno,hlavně mít naději,že s ním neskoncuješ…..
jako obě povídky sou přenádherný!! musíš dopsat obě!!!
:o) jste opravdu zlatí všichni… děkuju ♥ ♥
jen bych chtěl poprosit, jestli toho nechci moc, abyste mě neoslovovali v ženském rodě, protože holka nejsem… a jinak, to je snad všechno 🙂 tak dobře, já to teda dopíšu…
ha! moudré slovo 🙂 bys jinak úplně zakzil kouzlo psaní, kdybys to nedokončil…. takže chmury stranou a šup do akce 🙂
aha ja nevedel ze si kluk tak to se moc omlouvam ale to si dobrej ze takhle pises ja taky pisu ale nemam nic na zadnym blogu zavist píšeš hezky jen tak dál
th: můžeš mít povídky na tomhle blogu, pokud je to, co píšeš, twincest… stačí to poslat jako přílohu ve wordu nebo wordpadu na twincest483.ff@gmail.com, jako to dělají všichni. :o) Mrknu na to a uvidíme :o) Chce to jen trošku odvahy, nic víc. Pa Janule :o)
janule: ahojky díky za radu ale ja už si udělal svůj blog s pomocí b-kay která mi s tím pomohla a za coz ji moc děkuju a sice tam toho mam malinko ale budu se snažit to trochu rozjet adresa je http://www.braskovekaulitzovi.blog.cz tak se kdyz tak prijďte mrknou budu rád a hlavně za komentáře zatím
hey to e nechutny…chudak Bill…:"(