autor: Ainikki
Bill
„Bille, už se prober.“ Jemně se mnou zatřásla čísi ruka a snažila se mě tak vytrhnout z blahodárného spánku. Neochotně jsem pootevřel jedno oko a zase ho se zaskučením zavřel. Světlo, prodírající se sem skrz žaluzie, bylo nepříjemně pichlavé a způsobovalo mi ještě nesnesitelnější bolest hlavy.
„Co je? Proč mě nenecháš spát?“ Mručel jsem rozespale a namáhavě jsem se překulil na druhý bok, jen abych nebyl obličejem k oknu.
„Jsou skoro tři hodiny odpoledne. Měli bychom jet domů.“ Vysvětlil mi Tom jednoduše a můj mozek si pomalinku začínal poskládávat dohromady události minulé noci. O to míň se mi teď chtělo probouzet. K mé naprosté nelibosti jsem si totiž vybavoval úplně všechno, alespoň tedy to podstatné, a rozhodně mi z toho nebylo příjemně po těle. To jsem se zase předvedl, prolétlo mi hlavou a s ještě větší razancí jsem k sobě stiskl víčka v marné snaze co možná nejvíce oddálit okamžik, kdy se Tomovi budu muset podívat do očí.
„Tak Bille, šup. Andy ti uvařil mátu a posílá ještě prášek na bolest hlavy. Tak to spolkni a pojedeme. Už mi dokonce i volala máma, kde jsme se tak dlouho zdrželi.“ Rezignovaně jsem se posadil na posteli a zamžoural na bratra sedícího na jejím okraji. Nemělo význam déle setrvávat ve stavu mrtvolné strnulosti. Stejně bych se tomu nevyhnul. S bázní jsem si prohlédl jeho obličej a snažil se v něm najít cokoli, co by mi naznačovalo, jak ten noční incident vnímá, ale neodráželo se tam nic víc, než jen pouhopouhá obava o to, jak mi je. Stejně to ale neodehnalo můj pocit provinění a studu. Takhle to být nemělo. Měl jsem být neodolatelný a ne se tu na něj sápat v nechutně podnapilém stavu. Měl jsem vztek sám na sebe, ale nakonec proč vlastně? V podstatě za to mohl on. Kdyby nebyl s ní, tak jsem takhle nikdy nedopadl. Bezděčně jsem svraštil čelo, při pouhé myšlence na tu odbarvenou prsatici.
Tom, netušíc nic o mých myšlenkových pochodech, mi přistrčil pod nos hrnek s čajem a v nastavené dlani mi podával malou pilulku.
„Tak na. Ten čaj je oslazenej, abys ho zvládnul vypít. Vím, že ti máta moc nechutná.“
„Dík.“ Kuňknul jsem a poslušně si od něj všechno vzal. Byl roztomilý, když o mě takhle pečoval a já se nemohl ubránit tomu, abych se nad ním nerozplýval. Zbožňoval jsem tyhle chvíle, kdy on byl ten silnější a já byl odkázaný na jeho pomoc. V těchto momentech totiž jakékoli neshody, které mezi námi eventuelně byly, šly stranou. Zůstával jen jakýsi druh souznění a láskyplná starost o toho druhého. Byl jsem mu vděčný a miloval jsem ho za jeho nezištnou povahu. Nahlas bych mu to ale nikdy nepřiznal. Ne dnes. Viděl by v tom něco mnohem víc…
„Tady máš oblečení.“ Podal mi úhledně složenou hromádku mého šatstva, když viděl, že jsem měl obsah hrnečku téměř dopitý. „Oblíkni se a přijď za náma do kuchyně.“ Na srozuměnou jsem mu to pouze odkývl a zůstal jsem v pokoji sám. Odhrnul jsem ze sebe peřinu a vydrápal se na zmalátnělé nohy. Neohrabaně jsem na sebe nasoukal tričko a kalhoty a vydal se do koupelny. Odraz, který mi vrátilo zrcadlo, byl ještě mnohem horší, než jsem očekával. S hrůzou jsem zkoumal svůj zbídačený obličej a dnes už poněkolikáté měl chuť začít kvílet. Nemělo ale cenu se tím nějak obšírněji zaobírat. Po tom, jak jsem se včera poupravil, se vlastně nebylo čemu divit. Pouze jsem si z tváří odstranil rozteklé černé šmouhy od líčidel a odšoural jsem se za klukama.
„No nazdar, ty zhýralče. Jak se cejtíš?“ Vítal mě halasně Andreas a evidentně se při pohledu na mě dobře bavil.
„No, jak asi myslíš?“ Ucedil jsem ironicky.
„Nic neříkej, je mi to jasný.“ Bavil se dál.
„Vole.“ Otituloval jsem ho a sám jsem se neubránil smíchu.
„Dáš si něco k snídani?“ Zajímal se dál Andy.
„Seš blázen? Chceš mě dorazit?“
„Jasně, chápu. Těžká rána opilcova. Ostatně všichni moc dobře víme, o čem to je, že?“ Zubilo se dál to blonďatý pako. Vskutku mě nesmírně těšilo, že se tak dobře baví na můj účet. „Dáš si aspoň kafe?“
„Ne fakt dík, teď jsem dopil ten tvůj skvělej čajík.“ Ušklíbl jsem se a zhroutil se na židli u kuchyňského stolu.
„Tak my asi pojedem.“ Ozval se do té doby mlčící Tom. „Dík, Andy, bylo to super jako vždycky. Brnknem si.“
„No copak my dva. Ty teď hlavně žhav drát směr Alice.“ Mrkal potutelně na Toma Andreas a já zbystřil. To ta šílenost bude jako pokračovat nebo co?
„To já vás stihnu obšťastnit oba, to se neboj.“ Vrátil mu Tom stejně duchaplně, pohledem se ale mojí osobě obloukem vyhnul. Zřejmě nebyl nadšený z toho, že se tahle informace ke mně dostala.
„O tom nepochybuju. Tak jo, pardálové, mějte se. Čau.“ Vyprovodil nás Andreas až ke dveřím a hned se zase ztratil vevnitř v domě. Byla totiž pěkná kosa. Okamžitě se mi rozjektaly zuby a otřásl jsem se nepříjemným vlezlým chladem. Zima byla tady. Zbývalo už jen, aby napadnul sníh.
„Dělej. Lez do auta, nebo nastydneš.“ Usadil jsem se na místě spolujezdce a okamžitě jsem zapnul vyhřívání sedadel. Tom mezitím nastartoval a zvolna se rozjel domů.
„Ty se s tou… s tou… holkou, jako míníš scházet dál?“ Nevydržel jsem to a musel jsem se zeptat. Tom po mně šlehl pohledem a viditelně váhal, přemítajíc o tom, co mi má na to říct.
„Máš něco proti?“ Odpověděl mi nakonec otázkou. To jsem nesnášel a on to moc dobře věděl.
„Laskavě mi odpověz.“ Štěknul jsem na něj nevrle.
„Jo. Stačí? Je fajn.“
„Aha… a v jakým duchu? Fajn jako další z tvejch děvek, který se ti střídaj v posteli jak na běžícím pásu, nebo je ještě jinak fajn?“
„Meleš nesmysly.“ Odvětil stroze.
„Vůbec ji neznáš. Může to bejt jenom další…“
„Ale Andreas jo.“ Skočil mi do půli věty. „Nepředstavil by mi někoho, kdo by za to nestál.“
„Seznámil tě s ní Andreas…“ Vydechl jsem nevěřícně. Tak to včera nebyla Tomova iniciativa. To můj nejlepší kámoš mi zkazil celý večer. Začínal jsem zase bublat vzteky.
„Tak to je potom jasný.“ Napadla mě další možnost, jak tu holku shodit. „Andy by tebe,“ demonstrativně jsem do něj zapíchl prst, „neseznamoval s nějakou puťkou na povídání. Je to jen coura na zasunutí.“ Obeznámil jsem ho se svojí teorií. Tom najednou z ničeho nic dupnul na brzdu s takovou razancí, že kdybych nebyl připoutaný, tak nejspíš prolítnu předním sklem a zůstal stát uprostřed silnice. Ještěže v tomhle zapadákově nebyl žádný provoz.
„Co děláš, ty blbče! Málem jsi mi vyrazil dech!“
„Sklapni!“ Vystartoval na mě vztekle a bolestivě mi stisknul paži, aby mě donutil se na něj podívat. „Nehodlám ty tvoje jedovatý kecy poslouchat! Nebudeš ji tu urážet! Mně se ta holka líbí a za jakým účelem se s ní budu scházet, po tom ti vůbec nic není. Já jsem ti Leticii taky toleroval, takže ty teď nemáš nejmenší právo mi tu předhazovat ty svoje námitky. Leda by si hodlal něco provést s tím, co jsme tu posledních pár dní mezi sebou řešili…“ Na chvíli umlkl a čekal, jestli nějak zareaguji. „Bille, já poslouchám.“ Povytáhl obočí. „Máš možnost s tím teď něco udělat.“
„A co jako? Jak by sis to představoval, hmm? Mám se ti tu vrhnout do náruče a vyznat se ti z nehynoucí lásky? Na to si naser! Já už jsem k tomu svoje řek a nemíním na tom nic měnit!“
„Fajn! V tom případě cekni ještě cokoli o Alici a jdeš domů pěšky.“ Pronesl nekompromisně, čímž mě zaručeně umlčel. On by byl totiž schopen mě tu skutečně vysadit a o procházku mrazem v tenké mikině jsem doopravdy nestál.
Po celý zbytek cesty mezi námi panovalo dusné hrobové ticho a já si začínal pomalu uvědomovat, že jsem to zase kapitálně posral. Dal mi příležitost všechno stopnout a mít ho jenom pro sebe, ale já to totálně zazdil. Kdybych jen překousl tu svoji pýchu a hrdost a pokusil jsem se uklidnit a nedělal scény. Jenže já vskutku jen velice špatně smířlivě diskutuji, když mnou cloumá vztek. Kdyby té jeho výzvě nepředcházela ta nechutná hádka, tak bych byl s největší pravděpodobností schopen zareagovat jinak, ale v tu chvíli jsem měl jednoduše potřebu ho poslat někam hodně daleko. A momentální prozření a lítost mi už byla poněkud k ničemu. Omluvy nebyly zrovinka mojí doménou. Teď nezbývalo nic jiného, než tomu dát trochu času a počkat, až to vyšumí.
—
Tom
„Tak teda konzervatoř. Mohlo mě to napadnout, když Andreas říkal, že jste spolužáci. A na co přesně se zaměřuješ?“
„Klavír a sólovej zpěv.“
„Takže z tebe bude zpěvačka.“ Alice se pobaveně zasmála nad tou představou.
„To by teoreticky mohla, ale co si budem nalhávat. Stejně skončím někde na škole jako učitelka hudebky.“
„Já bych mohl třeba trochu zapracovat. Možná by tvůj hlas zaujal.“ Nabídl jsem jí v žertu velkoryse a koulel při tom očima. Rozesmála se ještě víc.
„Ty seš ale komik… Dík, nechci. O život pod drobnohledem nestojím.“
Už nějakou dobu jsme pokračovali v téhle nezávazné konverzaci, a ač by to většině smrtelníků mohlo připadat přinejmenším nepochopitelné, já se přímo královsky bavil. Ani jsem si nevzpomínal, kdy naposledy jsem měl možnost jako dočista obyčejný člověk sedět v kavárně s příjemnou holkou a jen tak tlachat o všem a o ničem. Alici jsem volal pár dní po té Andyho párty a ona k mé naprosté radosti souhlasila se schůzkou. První věc, kterou na mě tedy vybalila, bylo upozornění na to, že má, sice krátce, ale že má prostě přítele, tudíž jestli s ní prý zamýšlím něco víc, než jen pokec nad kávou, tak mi předvede, jak umí škrábat. Docela mě to pobavilo. Já ji samozřejmě ujistil, že nic podobného neplánuji, takže nám nic nebránilo v tom tu teď už dobré dvě hodiny sedět, usrkávat ten černý kofeinový nápoj a při tom rozebírat celý svět od hudby až po hladomor v zemích třetího světa.
„Budu muset jít. Nejseš jedinej, komu se musím stihnout věnovat.“ Zachichotala se a začala se zvedat od stolu. V rychlosti jsem zaplatil objednávku a společně jsme vyšli před restauraci.
„Nejpozději do večera začne sněžit. Je to cítit.“ Zkonstatovala a nosními dírkami zhluboka nasála studený zimní vzduch.
„Tak ty funguješ i jako meteorologická stanice?“
„Hej, Kaulitzi, nesměj se. Klidně se s tebou vsadím o co chceš.“ Hájila si svoji pravdu a při tom mě dětinsky šťouchala do ramene.
„Fajn. Když nenachumelí dneska do půlnoci, tak to kino příští týden zatáhneš ty.“
„Beru.“ Plácla mě do ruky na stvrzení a přešla kousek ke svému autu.
„Tak se měj. Uvidíme se.“ Ještě jsem jí mávnul na rozloučenou a nastoupil jsem do svého korábu.
Se stále se zkracující vzdáleností k domovu ze mě ale dobrá nálada zvolna vyprchávala. Vůbec se mi tam nechtělo. Na těch pár hodin strávených s Alicí jsem od všeho dokázal utéct, odpoutat se a přestat se tím užírat, ale před realitou se nedá schovávat moc dlouho. Začínal jsem se s tím ale pomalu vyrovnávat. Už jsem nemíval potřebu brečet si po nocích do polštáře. Smířil jsem se s tím, že myslet si, že bychom mohli s Billem tvořit pár, byla čirá utopie. Respektoval jsem, že on si to tak nepřeje a rozhodl jsem se soustředit na to, aby z nás byli alespoň sourozenci, kteří si při každé příležitosti nevjíždějí do vlasů. Dokonce bych řekl, že mi už ani nevadilo, že moje touha zůstala jen pouhým snem. Daleko obtížněji jsem se smiřoval s Billovou egoistickou, povrchní a zraňující povahou, která tu sice byla i předtím, ale nyní se projevila v plné míře i vůči mojí osobě. Ke mně byl vždy empatický, ale teď jsem viděl, že pokud se mu něco nelíbí, tak dokáže přímo mistrně tnout do živého a je mu jedno, že ten, koho zraňuje, jsem já. Byl to ale jeho povahový rys. Nemělo cenu mu to vyčítat. Nezbývalo než to přijmout.
Auto jsem zaparkoval pod stříšku vedle garáže, uvnitř už totiž byla ustájená Gordonova a Billova kára. Aby tedy na třetí auto ve vlastnictví naší rodiny alespoň nepršelo, tak tu otčím zbudoval z pár prken a trámů tohle rozviklané cosi, co hrozilo, že se musí pod sebemenším poryvem větru sesypat k zemi, ale už se to tu drželo třetím rokem, takže nejspíš životnost téhle pergoly byla poněkud větší, než se na první pohled jevilo.
„Mami, tati, jsem doma.“ Zahulákal jsem z předsíně. Žádná odpověď. Jen ticho. Pak jsem si uvědomil, že se rodiče chystali na návštěvu k nějakým známým a budou pryč celý den. V klidu jsem si tedy vyzul boty a bundu pověsil na věšák. Bill by ale doma být měl. Prolétlo mi hlavou. Odpovědi na to zda-li tu tedy je či nikoli, se mi dostalo velice záhy. Rozlícený bratr seběhnul schody z prvního patra, a aniž by mě pozdravil, se hrnul rovnou ke mně. A to bylo snad poprvé, kdy projevil pořádnou sílu. Vůbec jsem nestačil zareagovat a byl jsem s vervou natlačen na zeď. Zmohl jsem se na pouhé přidušené heknutí a naprosto slisovaný mezi Billovým tělem a stěnou jsem mu z pár milimetrů zůstal nechápavě a šokovaně koukat do obličeje.
„Spal si s ní?!“ Zasyčel mi do tváře.
„Co vyšiluješ? Byli jsme na kafi.“ S touhle informací povolilo napětí Billových svalů a nepatrně uvolnil sevření. „Tak pustíš mě už konečně?“ Bill ode mě odstoupil jen velice neochotně a sklopil hlavu. Přesto mi neuniklo, že se mu tváře zabarvily ruměncem studu. „Vysvětlíš mi nějak tenhle svůj výstup?“
„Jo… chci… chci si promluvit. Můžeš jít se mnou do mýho pokoje?“ Přikývl jsem a mlčky ho následoval. Velice mě totiž zajímalo, co mi míní sdělit, už jen proto, že jsem ten jeho agresivní útok moc nepobral. Vadila mu představa, že bych se měl s Alicí vyspat. Ale proč? Vždyť mě přece odmítl…
Zavřel za námi dveře svého pokoje a zůstal u nich postávat. Já jsem se mezitím s klidem sobě vlastním posadil na kraj jeho postele a vyčkával jsem, až začne mluvit.
„Nechci, aby ses s ní scházel.“ Vypadlo z něj prostě.
„A to jako proč?“
„Protože…“ Odlepil se ode dveří a chůzí, která by se dala přirovnat ke kočce, která se pomalinku plíží ke své kořisti, se přesunul až ke mně. „Protože… se o tebe nehodlám s nikým dělit.“ Dopověděl a dříve než jsem se nadál, usadil se mi obkročmo na klíně. Okamžitě se mi bezděky zrychlil dech a naprosto neschopen ho ze sebe setřást jsem jen strnule držel v očekávání toho, co zamýšlí dál.
„Chybíš mi.“ Zašeptal zastřeným hlasem a ukazováčkem mi přejel po lícní kosti.
„Bille, proč… proč tohle děláš?“ Zmohl jsem se na vskutku slabý a bezvýznamný odpor.
„Tomí… já vím, že to chceš. Potřebujeme to oba. Tak už se tomu tak nebraň.“ Ševelil dál a mazlivě se svými tvářemi otíral o ty mé. Jeho ruce mezitím začaly putovat po mém hrudníku a ramennou. Do celého těla se mi rozlévalo mrazení a přímo závratnou rychlostí se blížila mez, za kterou už nebudu schopen Billovy snahy stopnout.
„Řekni, že mě miluješ.“ Zaprosil jsem úpěnlivě doufaje, že to konečně vysloví, i kdyby to neměla být pravda. Potřeboval jsem to slyšet, abych věděl, že ten boj se svojí touhou po jeho dotecích neprohrávám nadarmo.
„Nepleť do toho city a přijmi, co ti nabízím. Bude se ti to líbit, to slibuju.“ Jeho obratné ruce už mi stihly vyhrnout triko a na jedné ze svých bradavek jsem ucítil jeho horký jazyk.
„Nechci… dost… slyšíš…“
„Bráníš se uboze. Děláš fóry jako nějaká holka.“ Vyhrkl posměšně, ale zřejmě mu nedošlo, že naprosto neuváženě. Těch pár slov mě vytrhlo z přicházejícího opojení a já v sobě konečně našel odhodlání ho od sebe odstrčit.
„Tak a končíme. Já že jsem ubohej? Až po tobě, bratříčku.“ Vyskočil jsem na nohy a pár kroky jsem se dostal ke dveřím. Vzal jsem za kliku, trhnul s ní a nic. „Tys zamknul?!“ Otočil jsem se na něj nevěříc, že něco takového provedl. Na tváři se mu usadil vítězoslavný škleb a znovu se ke mně připlížil.
„Pustím tě ven, ale až mě naposledy políbíš.“ Zazněla jeho podmínka, které jsem měl chuť se vysmát.
„Na to zapomeň!“
„No tak, Tomi. Přeci po tobě nechci tak moc. Potom už budeš mít klid.“ Odříkával ty věty zvolna a klidně a ani na okamžik mezi námi nepřerušoval oční kontakt. Paralyzovaný jsem mu zíral do těch jeho čokoládových duhovek a jakoby zdálky ke mně zazníval jeho hlas. Perfektně tím odvracel moji pozornost od svého počínání, takže jsem se už dnes podruhé ocitl zády ke zdi s rozvášněným bratrem tisknoucím se na mé tělo.
„Dobře…“ Vydechl jsem. „Jeden… jeden polibek.“ Ta slova jakoby vycházela z mých úst naprosto nezávisle na mé vůli. Ocitl jsem se v pasti, ze které nebylo úniku.
„Hodný chlapec.“ Dodal ještě a déle již na nic nečekal. Zatočil se se mnou svět. Nedokázal jsem udržet svá ústa dlouho zavřená, a jakmile jsem ucítil vlhký dotek jeho jazyka na svých rtech, se zasténáním jsem jej vpustil dovnitř a vyrazil mu v ústrety tím svým. Mazlil jsem se s ním, vychutnával ho a dovolil mu pronikat stále hloub. Připadal jsem si po tak dlouhé době jako umírající na poušti, který konečně našel oázu plnou vody. Líbal ještě úžasněji, než jak jsem si to pamatoval.
Bill uvolnil stisk na mých zápěstích, které doteď pevně svíral, předcházejíc tak mým případným snahám se vzepřít. Okamžitě jsem mu obmotal paže kolem krku a on ty své přesunul na mé boky, kde obratně zajel pod lem mého trika a odtud putoval na záda, kde mě svými drápky neuvěřitelně příjemně škrabkal a hladil. Svoje stehno mi tlačil do klína a třel jím můj penis, který byl už v tento moment naprosto připravený a lačnící po něčem mnohem víc.
„Tak co,“ odlepil se od mých rtů a mezi tichými slovy, která jsem pochytával jen velice stěží, se jal dráždit a sát jemnou a maximálně vzrušivou kůži na mém krku. „Ještě chceš… abych… abych toho nechal?“
„Ne.“ Zaúpěl jsem téměř vyděšeně při představě, že by to mělo skončit. „Líbej… líbej mě ještě.“
Vyhověl mi. Se zamručením jsem se znovu zabořil do jeho sladkých úst. Tak dlouho jsem po tomhle toužil. Co na tom, že se to neděje z lásky? Bylo mi to jedno. Nedokázal jsem uvažovat nad následky. Neuměl jsem to zastavit a ani jsem nechtěl. Zvítězil nade mnou. Dosáhl svého. A já mu musel dát za pravdu. Potřeboval jsem to. Potřeboval jsem jeho.
Bill, nepřerušujíc náš polibek, mě začal pomalu směrovat zpět k posteli. Mírným tlakem do mě strčil a já se na ni se žuchnutím svalil. Rozepnul si knoflíček džínsů a bez dalšího otálení se mi znovu usadil na klíně. Jeho polibky byly líné a pomalé a o to víc mě vzrušovaly. Něžně a jemně ochutnával jazykem mé rty sotva se jimi dotýkaje svými ústy. Hrál si. Dráždil mě a zbavoval mě rozumu. Postupně ho začal v pravidelném rytmu vsouvat hluboko dovnitř a zase se stahovat, slibujíc mi tak to, co za chvíli nevyhnutelně přijde. Tolik jsem si přál ho pomilovat, ale neměl jsem ani nic proti představě, že by to mělo být naopak.
Pár rychlými pohyby jsem mu přetáhl tričko přes hlavu. Nemohl jsem už déle vydržet bez možnosti dotýkat se jeho nahého elektrizujícího těla. On to samé hned udělal s tím mým. Byl úžasný. Ostatně jako vždycky. Málem jsem vyhrknul, jak nádherně vypadá a zahrnul ho spoustou slůvek vyjadřujících, co všechno se mnou dělá, a jak zoufale moc ho mám rád, ale věděl jsem, že pro Billovy uši by to bylo jen prachbídné šumění, které by ho obtěžovalo a stejně by ho to pouze utvrdilo v mé slabošské oddanosti. Musel jsem to v sobě potlačit. Ještě by se mi vysmál.
„Polo… polož se.“ Zazněla bratrova udýchaná prosba. Jeho ruce spolu s jeho rty následně mapovaly, masírovaly, ochutnávaly a dráždily prakticky každý kousek kůže, na který jenom dosáhly. Moje bradavky pod jeho přespříliš vzrušivou péči ztvrdly a ještě citlivěji začaly reagovat byť na sebemenší jeho dotek. Jeho jazyk, tvoříc tak vlhkou cestičku, se vydal na objevnou cestu po mé hrudi směrem níž, až se dostal ke kýženému cíli. Malé prohlubni na mém břiše. Propnul jsem se v zádech, když mi jazykem zajel do mého pupíku a neubránil jsem se zalapání po dechu. Mezitím se Bill horlivě prodral přes zapínání kalhot až k mému spodnímu prádlu. Sroloval ho kousek níž, ale nic víc neudělal. Bříšky prstů mě šimravě hladil v podbřišku a přes tenkou látku prádla mi dýchal na moje plně připravené mužství.
„Polib mě tam.“ Zašeptal jsem měkce, ale za to s jasnou prosbou v hlase. Bill odpověděl na mou žádost tím, že mě velmi rychle zbavil kalhot i boxerek a sklouzl mezi má stehna. Usídlil se tam a začal líbat a lízat vnitřní strany mých stehen. Pomocí zubů a rtů nechal vyplavat na povrch něžnou smyslnost a nutil mě stále hlasitěji a naléhavěji sténat a prosit o to, aby to už dál neprotahoval.
Konečně. Na špičce svého penisu jsem ucítil nejprve motýlí polibek rtů a hned na to teplo horkost a vlhkost jeho úst, které pohltily téměř celou mou délku. Nikdy mě nepřestalo udivovat, jak neuvěřitelně hluboko si můj nemalý penis dokázal Bill vsunout do pusy, aniž by se začal dávit. Mocně ho sál a svojí drobnou ozdůbkou v jazyku jen umocňoval tu dokonalou rozkoš, která zastírala mé vnímání čehokoli dalšího. Celý svět se scvrknul jen na ty pocity šířící se z mého klína do každičkého nervu a buňky v těle. Pomalu bez mého vědomí sebou začaly moje boky trhat dopředu. Opatrně jsem přirážel do jeho úst a sledoval jeho tvář, ve které se zračilo potěšení z činnosti, kterou právě prováděl. Vždycky mi to takhle rád dělal. Blaženě u toho pomlaskával a přivíral oči. Když si začal vypomáhat i rukou, měl jsem pocit, že vykřiknu nahlas.
„Bi… Bille… dost!“ Dostával jsem ze sebe pracně a odtahoval jsem jeho hlavu ze svého klína.
„Nelíbí se ti to?“
„Oh, sakra… až moc. Ještě… ještě párkrát by si to zopa… zopakoval a udělal bych se.“
„Ale to přesně chci.“ Usmál se ďábelsky a s planoucíma očima se opět skláněl k mému penisu.
„Já ale ne. Chci… chci být v tobě. Pojď ke mně.“ Natáhl jsem k němu ruce a čekal jsem, až se mi položí do náruče. Dříve, než to udělal, se napřímil do kleku a nechal uvolněné kalhoty sklouznout z boků a následně je stáhnul úplně i se svým prádlem. Teď jsme byli nazí oba a mně už nic nebránilo v tom prohlédnout si, jak moc připravený a roztoužený je i on. Nenechal mě na sebe zírat ale moc dlouho. Po čtyřech se doplazil výš a vklouznul do mého rozevřeného objetí. Vyhledal jsem jeho rty a hladově jsem se do nich vpil. Ta chvilka, kdy jsem ho nelíbal, mi připadala jako věčnost a já musel znovu ochutnat tu závratnou sametovost a sladkost.
Přetočil jsem si ho pod sebe a tentokrát jsem to byl já, kdo bloudil po jeho těle a dráždil ho na nejvyšší možnou hranici. Moje ruka tápala mezi našimi těly a po tom přeci jen objevila to, co tolik toužila najít. Tvrdý penis. Stisknul jsem ho v dlani a ten podnět vyslal do mého těla vlnu nového vzrušení a já ho začal nadšeně třít. Skrz mé vlastní zběsilé dýchání, jsem slyšel Billa zasténat do mých úst. Hned na to přerušil náš polibek a zaúpěl nahlas.
„Bože, Tome. Udělej to… udělej to hned. Strč ho do mě.“
„Pořád stejně nedočkavej.“
„Nekecej a dělej.“ Procedil přes rty vysušené horkostí, hmátl pod polštář a hodil po mně stříbrnou tubu.
„A vždy připraven.“ Odtušil jsem pobaveně a odšrouboval víčko. Malé množství jsem si rozetřel mezi prsty a oddálil jsem od sebe o něco víc Billovy nohy. Krouživými dráždivými pohyby bříšky ukazováku a prostředníku jsem se přes hráz dostal až k jeho úzkému vstupu. Bill se nedočkavě zavrtěl a zadečkem vystartoval proti mým prstům, snažíc se je dostat tam, kde momentálně nejvíc potřeboval. Rajcovala mě jeho lačnost a touha. Vzdychal a sténal jako děvka, když jsem do něj postupně začal vsouvat svoje prsty a v pravidelném rytmu narážet do jeho prostaty.
„Ježiši, prosííím. To stačí. Vraž mi ho tam. Udělej mě, jak to umíš jenom ty.“
„S radostí.“ Ubezpečil jsem ho.
Spěšně jsem si natřel lubrikantem ještě svou chloubu a chytl jsem si jeho nohy pod koleny. Držel jsem je nahoře a od sebe a jediným pomalým pohybem jsem se vnořil hluboko do něj. Zasténali jsme oba současně. Nechal jsem ho, aby mi obtočil nohy kolem pasu a položil jsem se na něj. Okamžitě proti mně začal přirážet. Byl tak lačný a až bestiálně vyhecovaný. Tak moc prahnul po vyvrcholení a uvolnění. Křičel tak neuvěřitelně nahlas, jako snad ještě nikdy.
„Ano… ano… Tomí… jen do mě… ještě… ry… rychleji… šukáš tak neuvěřitelně… nepře… neřestávej… ano… perfektní… oh bože…“ Jeho namáhavě vyrážené prosby a povzbuzování se ztrácely ve zvuku mého vlastního vzdychání. Cítil jsem, že jsem blízko. Všechny moje útroby se začaly stahovat v předtuše bouřlivého a spalujícího orgasmu. Ještě párkrát jsem přirazil a potom jsem divoce explodoval. Vnímal jsem, jak Billovy útroby plní moje horké sperma a naše břicha jsou ulepená od jeho vlastního vyvrcholení. Udělali jsme se v naprosto stejný okamžik. To se nám snad dřív, co si vzpomínám, nepodařilo.
Zmoženě jsem oddechoval a tiskl jsem Billovo chvějící se tělo k sobě. Slíbával jsem mu z čela krůpěje potu a snažil jsem se uklidnit svůj dech. Cítil jsem se malátný, ale záchvěvy vzrušení mnou, pomalu doznívajíc, stále ještě proudily. Byl jsem spokojený a hlavně vrcholně uspokojený. Teprve nyní jsem z něj vyklouzl a spolu s mým penisem opustilo Billův zadeček i pár kapek mého spermatu. Lehl jsem si vedle něj a čechral jsem ho ve vlasech. Ještě nezačal pořádně vnímat. Oči měl stále přivřené a ztěžka funěl. Pozoroval jsem ho. Vypadal nádherně. Ulepený a zpocený, bez toho aniž by jeho tvář hyzdila nějaká naučená maska. Zvolna se uklidňoval a sestupoval z toho pomyslného obláčku extáze. Ztěžka rozevřel víčka a podíval se na mě.
„Říkal jsem ti, že tě dostanu.“
autor: Ainikki
betaread: Janule
Yeach!Billí je ale číslo!!!:DD "Říkal jsem ti, že tě dostanu." xDxD tak toto ma dastalo!:D Billíííííí juj
nevím,prijde mi,ze se snazis v jistych mistech napodobovat Haylzee….jen můj nazor
Ja cetla jen posledni dva dily, ale zda se mi to dobry. Napínavý..Jen nejak nechapu ty vztahy presne, kdo koho naštval atd. Budu muset cist od zacatku:D
chlapy…*nevěřícně kroutí hlavou* nadržení a bezcitní…. A já Tomovi tak věřila že bude odolávat…
Bille,ty hajzlíku jeden! Ale zas na druhou stranu-ještě že ho svedl,jinak by jsme přišly o tu úžasnou sexuální scénu… 🙂
Souhlasím s Terezkou, Billa bych nakopala do zadní části těla, ale o tu skvělou sexuální scénu bych také nerada přišla. Teď jsem ovšem ohromně napnutá, jak se Tom zachová. Vrazí Billovi jednu dobře mířenou, odstěhuje se, časem si najde nějakou milou, sympatickou dívku a na Billa se pokusí zapomenout? Nebo naopak Billa políbí, smíří se s tím, co mu Bill v současné chvíli může nabídnout a bude se potají užírat nenaplněnou láskou? Nebo se mlčky zvedne a odejde středem, aby se napříště s Billem stýkal už jen jako bratr? A nebo možná… to asi přece jen nechám na Ainikki :))) Ovšem jsem z té povídky tak nadšená a ještě více natěšená, že nevím, jak dlouho na Tomovo rozhodnutí dokážu čekat 🙂
Husty, precetla jsem vsechny dily. Cilla moc nechapu,jestli rika tomu koho miluje tohle..moc to nevypada. Boze,ja mam nerva. Hlavne,ze na tu svini byl tutu nunu. V bazenku romantika atd. A s Tomem zachazi,jak s kusem hadru
Och… Bill je strašné pako na entú. Prečo to musel skaziť. Nemohol čušať??? Je mi to tak ľúto. Zabolelo to takmer fyzicky. Anikki, píšeš nádherne.