autor: Janika
Ahojik. Takže toto je moje druhá povídka. Je to spíše fantazie no xD, tak doufám, že se bude líbit… Janika
Ahoj… ani nevím, jak bych se vám představil. Jméno zatím nemám, ale občas slýchávám, že bych se měl jmenovat Bill. Netuším proč, ale doufám v to. To jméno se mi velice líbí, protože mi přijde takové jemné. Ovšem také slýchávám ještě jedno jméno a to Tom. Nejsem si tím jistý, ale myslím si, že to jméno patří tomu maličkému naproti mně. Je to můj bráška, on je mé dvojče. Je nám teprve osm měsíců a já vím, že ten důležitý den brzy přijde.
Asi nechápete, o čem tu mluvím, tak se vám to pokusím vysvětlit. Nikdy jsme neviděli denní světlo, neslyšeli nahlas hudbu, jen občas zaslechneme letmé hlásky a nikdo se nás nikdy nedotýkal. Ležíme jen v jedné místnosti. Sami dva namačkaní na sobě. Stále nevíte? 🙂
Dobře, povím vám to. Ležíme u naší maminky v bříšku.
Když jsem se prvně rozkoukával, všiml jsem si naproti sobě mého brášky. Byl malinký jako já. Měl zavřená očička a špulil svou papulku. Až jednoho dne mě probudilo něco ze spánku. Bylo to jako když na vás něco spadne. Nevím, jak bych to přesně popsal. Rozlepil jsem svoje kukadla a udiveně jsem se rozhlížel. Moje bezzubá papulka byla dokořán. Naproti ležel Tomí s papulkou od ucha k uchu. Lehounce se usmíval a občas zatáhl za pupeční šňůru. Ručičky, na kterých byly už vidět jednotlivé prstíky, se blížily k mé malinkaté ručičce. Letmo se mě dotkl a já věděl, že jsme navždy spojeni.
Za ten poslední měsíc se na mě Tomí pořád culil, tahal za šňůru a kopal mě :).
Bylo to krásné. Ani nevíte, jaká může být v maminčině bříšku sranda. Ten měsíc utekl rychle. Konečně je tu den D. Myslím si to. Slyším hrozný křik, asi bude mé maminky. Bude to tím, že se na nás už určitě těší.
V dálce vidím světlo… Chci za ním jít, ale nejde to. Jsem jako přikovaný. Bráška na mě špulí tu svou bezzubou papulu, ale najednou mu zmizí úsměv. Jeho očička jsou plná strachu. Jsou velká a čokoládová. Pro mě okouzlující. Začíná se pohybovat a mířit k „onomu“ místu. Snažím se chytit jeho malinké ručky, ale pouze s nimi jen mávám. Po chvilce ho nevidím ani ho neslyším. Vidím jen znovu to světlo. Po chvilce se hýbu i já. Nechci tam! Bráním se svýma ručičkama, ve kterých nemám skoro žádnou sílu. Chytám se zdí, ale moje prstíky kloužou. Blížím se… už se blížím. Nevnímám nic. Jen cítím, že mě něco udeřilo do mého malinkatého zadečku. Začal jsem křičet a očička mě pálila od mých prvních slziček. Cítil jsem, jak mi bije mé srdíčko. Teď přišel další šok. Bylo to studené… byla to voda, ale já byl čisťounký. Po chvilce mě zabalili do zavinovačky a dají mě k mé mamince. Kukám na ní svýma kukadlama. Cítím se tak šťastný, ale uvnitř naprosto prázdný. Něco jako by ve mně zemřelo…
Maminka je zpocená a uplakaná. Po chvilce přinášejí i mého brášku. Nechápu, proč jsem u mamči dřív než on. On byl přeci první! Ta velká věc ho pokládá k mamince, která pláče víc.
Obrátím hlavinku od mamky k Tomímu. Leží. Jeho očka jsou zavřená a nehýbe se. Vytáhnu ručičku ze zavinovačky a natahuji jí k jeho tvářičce. Letmo se jí dotknu. Je tak studená. Nechápu co se děje. Chvíli se na něho ještě dívám a pak upřu kukadla na svou maminku. Tiskne Tomyho k sobě a pláče. Zase se objeví ty veliké věci, které berou brášku pryč. Všelijak natahuji své prťavé ručky, aby mi jej nevzaly. Ovšem pokračují v cestě a já začal na protest plakat. Díval jsem se, jak mi ho berou. S očičkami plnými drobných slziček se dívám na maminku, která mě hladí po čelíčku a dokola říká: „Šššš, bude to dobré Billí, Tomí odešel jen na chvilinku.“
Čas uběhl rychle a mně bylo osm let. Pořád jsem věřil, že můj bráška ještě přijde. Ale dnes je tomu jinak. Dnes slavím své devatenácté narozeniny. Přesně před 19 lety jsme se narodili… Já a můj bráška Tomí. Na ten život jsem si zvykl, ale půlka mě mi chybí. Nemůžu si stěžovat, mám všechno, na co si ukážu, ale jediné, co nemohu mít, je Tom.
Pokaždé, když sfoukávám svíčky na dortu, přeji si jediné přání. A to, abych měl u sebe brášku.
Nezapomenu na ty jeho malé, teplé ručičky. Na jeho bezzubou pusinku od ucha k uchu. Je to divné, ale tohle si nějak vybavuji ani nevím proč.
On je jediná věc, která mi v mém životě chybí, a vím, že ji nemohu mít. Možná, že se někdy setkáme. Nechápu jednu věc a stále se na ni ptám: „PROČ VLASTNĚ JÁ?“
Pokaždé, když sfoukávám svíčky na dortu, přeji si jediné přání. A to, abych měl u sebe brášku.
Nezapomenu na ty jeho malé, teplé ručičky. Na jeho bezzubou pusinku od ucha k uchu. Je to divné, ale tohle si nějak vybavuji ani nevím proč.
On je jediná věc, která mi v mém životě chybí, a vím, že ji nemohu mít. Možná, že se někdy setkáme. Nechápu jednu věc a stále se na ni ptám: „PROČ VLASTNĚ JÁ?“
Po oslavě mých narozenin s mou rodinou a kamarády si jdu lehnout. Jsem za ten celý den vážně vyčerpaný.
Shodím ze sebe oblečení a lehám si do své měkké postele. Usínám a v hlavě mi zní otázka: „Proč jsem se vlastně narodil…“
Shodím ze sebe oblečení a lehám si do své měkké postele. Usínám a v hlavě mi zní otázka: „Proč jsem se vlastně narodil…“
autor: Janika
betaread: Janule
týjo…. zezačátku to bylo tak roztomilý, a ke konci tak smutný….. nádhera, líbilo se mi to téma 🙂
Kouzelne.. Ale smutne…
že já to vůbec četla….. je to tak krásné, myslela jsem že to bude š-ťastné… ale takové smutné… x'((((((((((((((((((((((((((((((((((((((
ježiš, to néé…to bylo tak krásný ze začátku a veselý, a pak to sice bylo taky krásný, ale smutný 🙁 chudáček .(
HeeEeeey!! O_o
To je užasnéé =o* a teď otázka pro mě => proč jsme takovej cíťa??..
Já to neměla číst říkám..mám pochmurnou náladu…
Krásně napsané, vymyšlené, procítěné ;o) …!! Fakt povedené <3
Není nic nad dokonalou fantazii….
ty vole, zrovna tenhle týden se u nás v porodnici narodila dvojčata, teď je asi nedostanu z hlavy, sem díky tomuhle začla přemýšlet jestli se nějak vnímaj nebo tak 😀 fakt hezký a k zamyšlení 🙂
ze začátku to vypadalo úsměvně ale ten konec mě naprosto odrovnal…. x(( je to nádherný ale hrozně smutný…..x))
Janiko mojeeee……vždyť ty víš, že je to úžasné, jak ty sama!!!! prostě bomba!!! Prostě roztoumilounký to je taky….jak se tam Tomí culíííí….
to nejde přečíst bez pláče!!! :'(
:'(:'( Plááááču…..to je smutny
boze ne..tohle ne…:-( Jako bych byla Bill…tohle je moje prani uz dlouho..nikdy se nesplni..jako by to bylo o me…chapete ne? A horsi je, ze za jeji smrt muzu ja:-( No nic. Zivot uz je takovej…:-(
Ach nééé,proč je to jednodílka?! To bylo smutný :´-( Co se s Tomim vůbec stalo?Umřel?Nebo ho Simone dala k adopci,protože si dvě děti nemohla dovolit? :´-(((
Děkuju mocko za komiky:)
Terezka: nooo hadej..:-) nehybal se, nereagoval ..:-) je to jen povídka:-)
Je to vážně moc hezký…:-)