From the inside out 12. (1/2)

To ráno přineslo dost námrazy, až se ve vzduchu srážel dech. Rosa v trávě se proměnila v jinovatku, která se v brzkých ranních hodinách třpytila. Jak je Tom vezl tichem a tmou, projížděli kolem černých stromů a domů téměř bez světel.

„Doufám, že si nikdo nevšimne, že mám na sobě včerejší pracovní oblečení,“ užíral se Bill, zatímco se blížili k blokům poblíž jejich práce.

V šeru auta Bill spíše vycítil, než spatřil Tomův pohled svým směrem. „Neboj se,“ odpověděl Tom. „Nikdo se nedívá dál než na zástěru. V každém případě na tom nezáleží, pracovní oblečení je pracovní oblečení.“

Světla uvnitř byla rozsvícená, jak se blížili ke kavárně bok po boku pro co nejvíce tepla. Tom vylovil klíče. Bill nakukoval dovnitř. Za výlohou byl obchod prázdný, navzdory světlům, která naznačovala okupanta. Věděl, že je toho rána jedním ze dvou, kdo otevírají, ale nemohl si vzpomenout, s kým to pracoval. „Bože, je brzo,“ řekl, zachvěl se a promnul si paže, zatímco Tom odemykal. „A začíná být chladněji. Pospěš.“

„Jistě, Vaše Výsosti.“ Tom otevřel dveře a prázdnou rukou pokynul dovnitř.

Bill vešel dovnitř, tváře měl narůžovělé z chladu a vzpomínek. Bože. Tom vypustil toho vnitřního zvrhlíka, kterého měl v sobě Bill ukrytého celé roky, příliš provinilý provést cokoliv se svými skrytými touhami s kýmkoliv jiným. Pomyslel na Tomovu ruku pohybující se na něm, pomalu, pravidelně; a potřásl hlavou, když uvnitř pocítil záchvěv vzrušení. Na myšlenky na sex bude čas později. Prošel dveřmi do zázemí s Tomem v patách. Ačkoliv bylo v obchodě chladno, v zázemí bylo pokaždé horko.

Podíval se na rozvrh, zatímco se natáhl k věšáku se zástěrami, ale už to nebylo nutné.

„Bille, dobře, že jsi tady,“ donesl se k němu Michellin hlas z nejvzdálenější kanceláře.

Bill se k ní rozešel se zástěrou v ruce. „Dobré ráno,“ řekl veseleji než obvykle.

Michelle Johnson vzhlédla od svého stolu. Manažerka obchodu měla blízko ke čtyřicítce, byla to pevně stavěná, menší žena s tmavými vlasy, které si udržovala v pevném drdolu, díky němuž ještě více působila jako přísná matka. Byla podsaditá, ale pohybovala se jako žena s poloviční váhou, a naučila Billa všechno, co věděl o espresso baru. „Potřebuju… eh? Je to Tom za tebou?“

„Jsem to já,“ řekl Tom, položil dlaň na Billovo rameno a vešel do stísněné místnosti vedle něj.

„Díky bohu,“ řekla Michelle s úlevou. „Zrovna jsem se ti chystala zavolat, Tome. Můžeš si odpíchnout dřív a otevřít obchod spolu s Billem?“

Bill ucítil v boku Tomův loket. Udržel si vážnou tvář a šťouchl jej nazpět.

„Myslím, že to zvládnu,“ odpověděl Tom. „Co se děje?“

„Oblastní manažerka potřebuje, abych dnes něco zařídila v Hillsboro,“ řekla Michelle a na tváři se jí objevil otrávený výraz. „Je až nahoře v Seattlu, jinak by to udělala sama. Jestli můžeš, byla bych ráda, kdybys to tady převzal… je pondělí, takže by nemělo záležet na tom, že je vás o jednoho člověka méně, a Danice přijde ve tři, takže se postará o papírování. Ale vy dva tu budete sami až do osmi, kdy přijde Becky.“

„Ach, mně to nevadí,“ řekl Tom s krátkým úšklebkem, a pak se otočil pro zástěru.

Michelle vstala. „Dobrá. Nechám obchod ve vašich schopných rukách. Měl by být klid, ale pokud ne, nepanikařte… Bille, ty jsi jeden z nejlepších na baru, a Tom je dobrý u pokladny se zákazníky. Budete v pohodě.“

„Díky, Michelle,“ řekl Bill dojatý tím nečekaným komplimentem. Michelle je příliš často nerozdávala.

„Běžte.“ Rukama naznačila popohánějící gesto.

„Já bych měl říct to samé tobě,“ pověděl jí Tom a ukročil k píchačkám.

Za svitu tlumeného osvětlení Bill prošel všemi úkony typickými pro ranní otvíračku, vytáhl ven černé gumové rohože, zapnul horkou vodu a otestoval nastavení prvních espresso káv toho dne. Ať už večer zavíral kdokoliv, nechal obchod v dobrém stavu, ale Michellin tým byl obvykle dokonale sehraný, takže to bývalo běžné. Než se Bill rozešel na plochu, zaslechl bezpečnostní pípnutí a tiché tóny Tomova hlasu mluvícího s manažerkou, nejspíš aby zapracovali na posledních detailech. Nebo se možná jeho výřečný přítel snažil zjistit, co se stalo v Hillsboro, jen ze zvědavosti.

Kvůli školnímu rozvrhu Bill častěji obchod zavíral, než otevíral, ale právě klid ranních hodin bylo to, co měl nejraději. V tlumeném světle obchod připravovat, jen sám se svými myšlenkami, mu dodávalo iluzi, že je jediným člověkem na celém světě.

Tom vyšel ze zázemí a v rukách balancoval se dvěma pokladními šuplíky. „Neboj se,“ řekl na Billův zvědavý pohled. „Ten druhý je pro Becky.“

„Nic jiného mě ani nenapadlo,“ řekl Bill, sklopil hlavu a zapnul mlýnek na bezkofeinovou kávu. Nikdy jí mnoho nepotřebovali, ale z nějakého důvodu dokonce i v brzkých ranních hodinách se našel příležitostný zákazník, který si objednal kávu bez kofeinu.

„Tys dříve býval vedoucím směny, ne?“ Zeptal se Tom zvědavě, zatímco zadával svůj kód do pokladny, aby ji připravil na ranní provoz. „Myslím, že jsem slyšel Sloane, jak o tom mluvila.“

„Jo… tenkrát v Eugene,“ odpověděl Bill. „Náš obchod byl převážně plný teenagerů, ale jelikož já jsem byl ten nejzodpovědnější, udělali ze mě vedoucího. Bylo to krátce předtím, než jsme se přestěhovali sem, takže jsem tu pozici neměl moc dlouho.“

Pracovali v tichosti bok po boku a Bill si příležitostně ukradl pohled na Toma. Jeho tvář, obyčejně tak živá, dokázala být i vážná, když pracoval, rty měl sevřené v koncentraci nad jakýmkoliv úkonem, který zaměstnával jeho ruce a pozornost. Uměl být pěkný flirt, uvažoval Bill, on sám si toho všímal více než čehokoliv. Čeho si však sotva všímal, byla ta vážnější Tomova stránka, bylo k tomu potřeba vzájemného srovnání po poznání TruBishonena, aby to vyšlo do popředí.

„Muselo to být iritující, když udělali vedoucím mě a ne tebe,“ pronesl Tom. „Zvlášť, když jsi starší.“

Bill utáhnul vstupní filtry na baru a otřepal si z rukou zbytky kávy, které se mu tam přilepily. „Ani ne,“ odpověděl, obešel bar a přešel k pultu. Čekaly tam na ně krabice s pečivem a on otevřel víko. „Ty jsi lepší vedoucí, než jsem byl já. Ach, dýňové koláčky… odporné.“

Tom se mu naklonil přes rameno, aby se podíval.

Bill zachytil závan té stejné čisté, kořeněné vůně, kterou si začínal spojovat s Tomem, a na tváři mu to vyvolalo úsměv. Pravděpodobně jí velkou část přejal i on sám, když strávil noc v tom samém pokoji, ve stejné posteli, a navštívil stejnou sprchu. „Každým dnem budeme do nabídky vracet latté s vaječným likérem,“ pokračoval a nakrčil nos. Ty byly taky odporné, a zároveň jako sezónní nápoj velmi populární.

Tom na něj namířil prstem jako pistolí.

„Ale ne,“ zasténal Bill. „Dneska?“

„Dneska,“ potvrdil Tom, vzhlédl k černé tabuli pověšené na zdi vedle jejich standardního menu. „Budu tam muset vylézt a napsat vhodnou, elegantně vypadající poznámku, že latté s vaječným likérem je tady.“

„Možná bedny s vaječňákem ještě nedorazily,“ řekl Bill nadějně.

„Ha, takové štěstí nemáš,“ řekl Tom a ukázal si palcem přes rameno. „Tam v uličce je krabice s tvým jménem.“

Zazubili se a na krátký okamžik se o sebe opřeli. Billa zasáhla myšlenka, že ještě před týdnem by ani za nic nebyl přistižen při tak familiárním chování s jedním z jeho nejnepřístupnějších pobláznění. Teď když už měli za sebou fázi flirtování a přešli do něčeho, co bylo pohodlné a vzrušující zároveň, bylo to jako jeho dobírání se Sloane, ale probíhalo to na pozadí sexuálního vědomí, které bylo vždy v jeho mysli. Když nad tím tak zauvažoval, Bill si uvědomil, že se mění.

„Ááách, rozbitý muffin,“ řekl Tom a natáhl se kolem něj do krabice.

Bill zavrtěl hlavou. „No, tohle je jedna oblast, kde by ses mohl zdokonalit,“ řekl s hranou přísností a plácl Tomovi po prstech.

„Ale takhle to nemůžeme nabízet!“ Odpověděl Tom, oči měl rozšířené hranou nevinností.

„Ne, takže ho odepíšeme a nabídneme zákazníkům zdarma. Víš to stejně dobře jako já,“ řekl Bill a smutně přitom potřásl hlavou.

„Co když v první hodině nebudeme mít žádné zákazníky?“ Argumentoval Tom, pak vzdychl nad pohledem na Billově tváři. „Fajn. Ale já mám hlad.“ Přiložil si ruku na břicho.

„Kup si muffin,“ řekl Bill nemilosrdně. „Dostaneš slevu.“

Tom potřásl hlavou, ale otočil se zpátky ke své práci. Bill zkontroloval normální urny s kávou, zatřásl nádobou pro jakékoliv zbývající částečky kávy, pak vyměnil urnu na jednu z pomocných hořáků, aby nechal ty hlavní volné pro čerstvou kávu, jakmile obchod otevře. Když ve Starbucks začal pracovat, tak více než cokoliv jiného šla na dračku obyčejná káva. Nyní, i když to bylo jen o pár let později, nejpopulárnější nápoje byly latté a mocha. S tím neměl žádný problém, protože vždycky rád pracoval na baru.

„Vážně jsi to tak myslel, když ji řekl, že bys šel se mnou do klubu?“ Hodil po něm Tom otázkou, zatímco skládal ubrousky do drátěných košíků na pečivo.

Bill k němu vzhlédl od vařící se bezkofeinové kávy, která stékala přes filtr do nádoby pod ním. „Asi jo,“ řekl zadumaně. Byl s tím v pohodě. Byla to pro něj jen další nová věc na vyzkoušení, a jeho nejnovější odvážný krok – Tom – byl koneckonců úspěšný. Při několika příležitostech, kdy do nějakého klubu vkročil, vždycky uvažoval, jaké by to bylo, kdyby tam byl s někým takovým. „Ale jak už jsem řekl, nejsem moc velký tanečník.“ Tom se musel alespoň dozvědět, do čeho se to dostává.

„Věř mi.“ Tom se na něj zašklebil. „Na tom moc nezáleží, Bille, hlavně když u toho budeš přitisknutý ke mně. A myslím, že s tím nebudeš mít žádné velký problém…“

„Sklapni,“ odpověděl Bill, ale usmíval se. „Myslím, že to zvládnu.“

Tom se otočil a vložil drátěné police do výlohy pultu, než se o pult opřel, překřížil ruce a pozoroval ho.

Dveře od zázemí se tiše otevřely a zavřely. „Už jsem na cestě, kluci,“ řekla Michelle rázně. „Řekněte Becky, aby dala vědět Danice, že na zítřejší směnu budu zpátky, ale dneska budu celý den v Hilsboro. To je teda pondělí.“

Tom jí drze zasalutoval. „Rozkaz.“

„Ach…“ Michelle se zastavila a posunula si svou obří beztvarou kabelku výš na rameno. „Latté s vaječným likérem.“

Bill jen přikývl a Tom odpověděl. „Už na tom pracujeme… Přemýšlím nad něčím na tabuli.“

Michelle se na něj krátce podívala a kývla. „Udělej to. A Bille, udělej vám oběma po jednom tom latté… na vyzkoušení, víš? Než je budete servírovat.“ Pousmála se, a pak vyšla ze dveří.

„Můžeš si dát to moje,“ řekl Bill Tomovi, jakmile byla pryč. „Považuj to za snídani.“

***

Ruch obchodu byl stále v plném proudu, když Tom konečně vyšel zezadu, byl rád, že jediný šuplík, který musel počítat, byl jeho vlastní. Na ploše jej Bill čekal u jednoho ze stolů, tmavé vlasy měl rozhozené kolem otevřeného sešitu. Tom se chvilku cítil provinile. Bill se toho rána od probuzení cítil kajícně, nezavolal svým rodičům, aby jim dal vědět, že nepřijde domů, a ačkoliv už mu bylo přes dvacet, jeho rodiče se zdáli být těmi typy, které téměř neustále monitorovaly jeho aktivity. Tom věděl, že on sám byl důvodem toho, proč jim Bill včera večer nezavolal, ale když byl Bill poblíž, jediná věc na jeho mysli bylo příjemné rozptýlení.

Dotkl se Billova ramene. Na nějaké úrovni si byl vědom toho, že Becky a Tia se zvědavě dívají jejich směrem, a opravdu se o to nestaral. Mohly si jen domýšlet, že se nedávno spřátelili. V dalším okamžiku si Tom uvědomil, že jej ta myšlenka obtěžovala. Část jeho mysli byla stále usazená v té rutinní koleji popírání, do které spadl. Dříve či později se to všichni dozvědí způsobem, jakým na to vždy přijdou všichni kolegové v práci, bez ohledu na to, jak dobře bude Sloane držet jazyk za zuby.

„Už mi nikdy nedovol říct, že ráno bude jednoduché,“ řekl Tom roztrpčeně.

Bill si nacpal věci do batohu. „Jo, všechno je to tvoje vina,“ řekl klidně a vstal. „Kéž bych se mohl před přednáškou stavit doma… co kdybys mě odvezl, a pak se setkáme ve škole? Musím se převléknout, nechci tam jít takhle.“

Tom jej pěstí žduchnul do ramene. „Nevím, jestli mám čas, není to zrovna po cestě,“ řekl pochybovačně. „Totiž, bydlíš blízko kampusu, ale…“

„Zapomeň na to, půjdu pěšky,“ řekl mu Bill.

„Ne… můžu tě odvézt.“ Tom vzdychl a promnul si zátylek. „Nešel bych na přednášku, kdybych mohl, ale je to účetnictví a profesor dost přísně známkuje účast. Kromě toho, z domácího úkolu mám dost dobrý pocit.“

Porovnali si mezi sebou svoje rozvrhy a dohodli se na čase, kdy se setkají, po Billově jediné přednášce toho dne a mezi Tomovými přednáškami.

„Tss,“ odfrkl si Tom. „Tvoje pondělí je pěkně lehké.“

Bill se pousmál. „Tohle řekneš i po tom dnešním ránu?“

Ticho, které se mezi nimi v autě rozhostilo, už nebylo nijak rozpačité. Tom měl pocit, jako by mu konečně došla slova, už žádné další škádlení nebo flirtování, ale to bylo v pořádku. Bill se díval z okýnka, příležitostně jej naváděl správným směrem a nezdálo se, že by měl potřebu vyplnit ticho jen pro samotné mluvení. Jakmile byl odložen ke dveřím s polibkem na rozloučenou, Tom na to musel šlápnout, aby se do školy dostal včas.

Účetnictví i následující přednáška Investování uběhly nějak roztržitě. Tom rozpoznal všechny příznaky svého stavu, ale stále nebyl ochotný tomu dát jméno. Pro teď byl spokojený si jen představovat, jak jej Bill jemně a sladce líbá, zatímco si nesmyslně kreslil do sešitu, a pro jednou neměl všechny odpovědi, se kterými by se mohl dobrovolně přihlásit.

Tom měl tendence sám o sobě pochybovat pokaždé, když ve své orientaci rapidně změnil pohlaví. Většinu svého dospívání strávil v popírání sebe sama a jeho první holka mu umožnila na nějakou dobu tento problém vytlačit z přední části svého povědomí. Pozůstatek toho myšlení a jeho znovu vytažení bylo stále s ním: co to s ním bylo, že mohl chtít jedno, a pak se obrátit na druhé?

Vzpomněl si na Billovu poznámku o Sarah Michelle Gellar a zakryl si ústa, pokusil se vyprsknutí přeměnit v kašel. Bill byl báječný.

Sexualita nebyla tak neměnná, nebo to bylo alespoň něco, o čem mluvili v jejich LGBT klubu. Protože Tom vždy silně preferoval holky, nikdy ho nenapadlo, že skončí s dlouhotrvajícím vztahu s jiným klukem… pak mu Stephen dokázal, že se mýlil.

Vzhlédl, když profesorka třídu rozpustila a zbytek studentů si začal balit věci, zvedal se na nohy a klábosil o všem možném. Tom potlačil svou toulající se mysl. Nezáleželo na tom. Ať už dříve dělal cokoliv, teď byl tady… a to, co si myslel nebo řekl o fázi ´líbánek´, byla pravda, tohle byly první opojné dny něčeho, co nechtěl pojmenovat ze strachu, že kdyby to zkoumal až příliš, mohlo by mu to vyklouznout.

„Jsi v pořádku?“ Jeho spolužačka Renee se nakláněla přes lavici a nakukovala mu do tváře. „Vypadáš docela mimo, Tome.“

„No jo, to víš,“ řekl Tom odmítavě. „Lekce společného investování nestačí tak úplně na to, abych usnul, ale má k tomu blízko.“ Byl v číslech dobrý, ale často uvažoval, jestli si nevybral svůj obor tak, aby se více přizpůsobil představám svého otce o tom, co by měl na vysoké dělat, než svým vlastním. Přesto si myslel, že tohle byl ten nejlepší čas dostat z vysoké to, co potřeboval, a to byly nástroje nezbytné k přežití v obchodním světě. Ať tak či tak, navzdory svým vlastním pocitům Tom věděl, že skončí u obchodu. Mohl být jen vděčný, že neexistovala žádná Kaulitzova společnost, kterou by mohl převzít.

„Byla to dobrá přednáška,“ řekla Renee a upravila si batoh. „Hej, chceš si dát se mnou oběd?“

Tom by se nejradši nakopnul. Nebylo neobvyklé, že si spolu v kampusu zašli na oběd, měli spolu několik společných přednášek díky stejnému oboru, a dříve i několik společných studijních skupin. Teď se ale měl sejít s Billem, a to by bylo více než rozpačité. Kromě toho, pomyslel si se stopou překvapení, chtěl mít Billa pro sebe.

„Já… ehm, už mám plány,“ odpověděl Tom nepřesvědčivě.

Renee povadla tvář. „Aha,“ řekla a o krok ustoupila. „Promiň, to jsem nevěděla.“

Tom potřásl hlavou a pousmál se. Byl si celkem jistý, že ho Renee chce; spousta dívek ho chtěla. On však nikdy neměl nutkání rozházet dobrou studijní skupinu, jen aby šel za něčím, co mohl dostat jinde. Kromě toho, nebyla tak úplně jeho typ. „Uvidíme se později, ano?“ Nemohl jí říct pravdu. Začínal si uvědomovat, do čeho se to dostal, když nastoupil na katolickou školu.

Už z první ruky věděl, jaká by byla reakce většiny lidí.

„Tak později,“ odpověděla Renee a mávla na něj.

Tom si nacpal sešit a učebnici do batohu a vydal se na cestu.

autor: fyredancer