autor: Ainikki
Tom
Optimismus, který mi máma dopoledne nalila do žil, se mě tedy vskutku dlouho nedržel. Bill mi ho srazil hned, jak se vykulil z postele. Byl rozmrzelý a protivný. Zřejmě spal podobně jako já. Neustále si stěžoval na bolest hlavy, takže ho máma obskakovala a snášela mu všechno, nač si zrovinka naše veličenstvo vzpomnělo. Celé odpoledne potom strávil rozvalený v obýváku na pohovce, až po nos schovaný pod dekou. Společnost mu dělal Gordon, který se alespoň pod záminkou péče o synátora, který se necítil příliš dobře, nemusel ani pohnout a prolenošil si tak beztrestně spoustu hodin, které by jinak pod máminým velením musel naplnit nějakou bohulibější činností, jako bylo například shrabání spadeného listí na zahradě. Občas se k nim přišel přitulit Kazimír a to bylo asi tak všechno. Já se jim raději obloukem vyhýbal. K hovoru, který jsem měl v plánu zapříst s Billem, jsem asistenci otčíma nepotřeboval a snažit se bráchu vylákat někam stranou, se mi nejevilo jako nejlepší nápad. Nejspíš by ten protiva po mně minimálně mrsknul svoji bačkoru, ale spíš by mi na hlavě přistála těžká broušená váza, která stála před otomanem na konferenčním stolku. Budu se muset, jak mi radila máma, obrnit trpělivostí a vydržet, dokud nebude ctěný bráška trošičku lépe naložený.
Ovšem navečer mě tedy dorazil. Vyhrabal se ze svého útočiště s tím, že už se cítí lépe a jde navštívit Andrease. Pěkně mě tím nakrknul. Andy byl náš společný přítel a nebylo zvykem, abychom se s ním scházeli odděleně. Nemínil jsem se ale vnucovat. Když s ním chce být, ať si jde. Vrátil se až po desáté hodině a rovnou nám popřál dobrou noc a hned po sprše zapadl do svého pokoje. Chvíli jsem se ještě bezprizorně potloukal po domě, občas jsem mrknul, na co se v telce koukají naši, ale nakonec jsem to vzdal a šel jsem zalehnout taky.
Bylo hodně po půlnoci, když mě dusivá tíha myšlenek vyhnala z postele. Vystrčil jsem nos z pokoje a zaposlouchal se do zvuků v domě. Klid. Všichni již pravděpodobně spali. Nehlučně jsem se po špičkách kradl k Billovým dveřím. Opatrně jsem je otevřel a nakoukl dovnitř. Jeho pokoj byl tmavý a tichý, tak tichý, že mi šepot jeho dechu burácel v uších. Když jsem vešel do dveří, chladný vzduch z chodby spěchal za mnou. Rychle, ale s největší obezřetností, jsem je zase zavřel. Posadil jsem se na koberec u jeho postele tváří proti němu a díval jsem se, jak klidně spí. Zajímalo by mě, jestli o něčem sní.
Dlouhé minuty jsem ho vydržel jen tak pozorovat. Pak jsem ale zatoužil po něčem víc. Tak dlouho už mi nebylo dovoleno se ho dotknout. Ani se nepohnul, když jsem si sedl na kraj jeho postele. Světlo, dopadající na jeho překrásnou až jemně dívčí tvář, ostře kontrastovalo s okolní temnotou a vytvářelo stíny na polštáři. Ten pohled byl až elektrizující. Pomalu jsem odtáhnul přikrývku a odhalil jeho nahé tělo, bledé a nádherné uprostřed tmavého povlečení. Prahl jsem po tom ho začít hladit, ale bál jsem se, že bych ho mohl probudit. Tak jsem raději jen zůstal u hladového mapování jeho křivek očima. Nechápal jsem, co to provádím. Mučil jsem sám sebe. Neměl bych tu být. Neměl bych tohle dělat. Přesvědčoval jsem sám sebe a nutil své úžasem zchromlé nohy, aby se zvedly a dopravily mě zpět do mého pokoje.
A opět se dostavil pocit prohry. Nedokážu to. Nikdy tohle nadpozemské stvoření nezískám jen pro sebe. Připadal jsem si jako naprostý ubožák. Kam zmizel ten vždy sebevědomý Tom, přesvědčený o tom, že může mít kohokoli, na koho si ukáže. Tohle byla naprosto patová situace. Nemohl jsem se pohnout vpřed, ale nešlo ani couvat. Všechny ty city už nelze vzít zpět a já se jimi začínal dusit. Nedokážu už déle čekat, honilo se mi hlavou. Potřeboval jsem, aby byl se mnou teď hned. Jenže jsem si to představoval pokud možno tak, abych proto nemusel vůbec nic udělat. Aby se jednoduše Bill ráno probudil a vrhnul se mi do náruče. Bláhovost. Na světě není nic, co by člověku jenom tak spadlo do klína.
Po tváři mi začala samovolně stékat jedna opuštěná slza. Razantně jsem ji setřel a nadával si sám sobě do slabochů. ‚Přeci tu nezačneš brečet, ty jeden srabe. Kluci nepláčou.‘ Přesvědčoval jsem se v duchu. Měl jsem chuť se sám sobě vysmát, když jsem si uvědomil, kolikrát se mi slzy jak hrachy v poslední době kvůli Billovi koulely po obličeji.
Párkrát jsem se prudce nadechl pod přívalem náhlé srdeční slabosti. Nenáviděl jsem svíravou bolest na hrudi, která se mi tam usazovala a neustále přibývala na intenzitě s každou další myšlenkou na to, že selhávám. K čemu je mi láska, když není opětovaná. Když já sám ji nedokážu projevit. Přitiskl jsem si studenou dlaň na čelo a snažil jsem se uklidnit svůj rozbouřený tep.
Bill se náhle mírně pohnul a jemně ze spánku zavrněl a našpulil rty. Polekaně jsem ztuhl, ale zřejmě se neprobudil. Jeho víčka zůstala dál zavřená. Byl rozkošný. Naklonil jsem se nad jeho obličej, nosem jsem se zlehýnka otřel o jeho tvář a nasál tu opojnou vůni jeho těla.
„Billí… lásko…“ Zašeptal jsem a v očích mě zaštípal nový příval slané vody, který už jsem nebyl schopen zadržet. Spěšně jsem ho zase přikryl a co možná nejrychleji jsem vymáznul z jeho pokoje.
Bill
Zaklaply za ním dveře. Ještě stále v šoku jsem prudce otevřel oči a poulil je někam do tmy, kde jsem tušil strop. Musel jsem otevřít ústa a mocně jimi nasát vzduch do plic. Měl jsem pocit, že se dusím. Co to, sakra, mělo být? Co tu jenom dělal? A proč jsem vlastně celou tu dobu předstíral, že spím? Třeba si přišel jen popovídat. A nebo tu možná byl kvůli něčemu dočista jinému… Přidušeně jsem zasténal. Nešlo to ovládnout. Jeho přítomnost mě tak moc vydráždila. Děkoval jsem prozřetelnosti, že ho nenapadlo mi tu přikrývku stáhnout ještě o kousek níž. Viděl by, co všechno se mnou dělal už jen jeho pouhý dech, tříštící se o moje tělo, jeho vůně a blízkost. Je to beznadějné. Chci ho zpátky.
Řekl mi ale lásko. Proč? Nechápal jsem to… Ne, nelíbilo se mi to. Byla to komplikace a já se jí nemínil zabývat. Toužil jsem jen, aby se vrátily ty bezstarostné chvíle, kdy jsme si vyhověli. Bez závazků. Bez citů. Proběhlo ale vůbec někdy něco mezi námi bez citu? Znovu jsem zaskučel. Tentokrát už ale ne vzrušením, spíše marností.
„Ach, do prdele, Tome. Ty jeden blbče!“ Klel jsem do ticha místnosti a párkrát při tom bouchl pěstí do polštáře. Kdyby jen nevypustil z pusy ten nesmysl, byl bych se teď odhodlal, zvednul se a šel za ním. Neprahl jsem po ničem jiném. Potřeboval jsem ale jen to jedno, nehodlal jsem nic vysvětlovat a jeho by zřejmě napadlo, že mě vzbudil, tudíž by se pravděpodobně nějaké otázky dostavily.
Překulil jsem se na břicho a přetáhl si deku i přes hlavu. Snažil jsem se soustředit na to, abych znovu usnul, ale nešlo to. Dokonce jsem se přistihl, jak se začínám pánví třít o matraci. K čertu s tím vším. Prudce jsem se vymrštil do sedu, shodil ze sebe přikrývku a vyskočil jsem na nohy. Pár rychlými kroky jsem překonal vzdálenost mezi mým a Tomovým pokojem a rozrazil jeho dveře. Zůstal jsem stát mezi futry. Co když už usnul? Vážně ho chci budit?
„Tome… spíš?“ Špitnul jsem směrem k jeho posteli, kde jsem pod nafouklou přikrývkou tušil jeho do klubka stočené tělo. Zavrtěl se a vystrčil zpod peřiny svoji dredatou kštici.
„Bille, co tady děláš?“ Neodpověděl jsem. Pečlivě jsem za sebou zavřel dveře a v dalším momentě jsem se natlačil do jeho pelíšku. Nechápavě na mě zíral s otazníky v očích. Čekal alespoň pár vysvětlujících slov, ale já na to kašlal. Přitiskl jsem své rty k těm jeho. Přímo mě k tomu vybízely. Vydechl jsem úlevou, když jsem znovu ucítil tu jejich měkkost a sladkost. Nebránil se. Omotal mi ruce kolem krku a prsty čechral moje vlasy na týle. Tak jsem to měl rád. Být uvězněný v jeho objetí. Dlouho mi ale nevydrželo jemné ochutnávání té narůžovělé smyslnosti. Pootevřel jsem svá ústa a vystartoval jsem proti jeho rtům jazykem. Stačilo pár polaskání a pustil mě za hradbu zubů hluboko do svých úst. Plenil jsem je a dobýval. Náš polibek se stával stále hlubším a agresivnějším. Automaticky jsem se k němu přišoupl ještě těsněji a otřel se klínem o ten jeho. Když už jsem si chtěl gratulovat, jak snadné bylo dosáhnout svého, začal se zmítat. Nejdřív to byl jen slabý odpor, když jsem mu ale nevěnoval pozornost a dál nepokrytě plenil jeho ústa, odstrčil mě od sebe razantněji a zůstal mi jen, popadajíc dech, funět do obličeje.
„Co se děje? No tak, Tome, tolik tě chci. Nebraň se.“ Předl jsem mu do ucha touhou zastřeným hlasem. Tom jen suše polknul.
„Ale já ne.“ Dostal nakonec ze sebe. Znělo to dost nekompromisně.
„Proč… vždyť… vždyť jsi taky vzrušený. Cítím to. Chceš mě, stejně jako já tebe.“ Můj mozek vůbec nepobíral jeho snahy to stopnout.
„Mýlíš se.“ Zničeně se posadil a hřbetem ruky si chladil čelo.
„Cože? Tak mi tedy ten můj omyl osvětli.“ Napřímil jsem se vedle něj a snažil se v tónu hlasu potlačit pomalu narůstající rozladění. „Já ale myslím, že tohle je výmluvné dostatečně.“ Zasyčel jsem, hmátl mu do klína a pevně stiskl jeho téměř připravený penis.
„Přestaň! Slyšíš! Nesahej na mě. Já už to takhle nechci, jasný?!“ Prudce odmrštil mou ruku a přimáčkl se až ke stěně na druhou půlku postele. Kolena si strčil pod bradu. Choulil se tam jako vyplašené zvířátko.
„Aha… a jak to teda chceš?“ Pronesl jsem ironicky.
„Ty to asi pořád nechápeš, ty zabedněnče, viď? Nebudu s tebou už spát… ne bez lásky.“ Téměř neslyšně dodal ta poslední tři slova. Zalapal jsem po dechu. Řekl to znovu. On to snad skutečně myslel vážně.
„Cože? Ty ses úplně pomát! Jak si to jako představuješ? Že z nás bude zamilovanej páreček a začneme se vodit za ručičky nebo co? Seš blázen! Jsme bráchové!“
Tom si zlomeně povzdechl. Bylo to nejspíš složitější víc, než jsem si připouštěl. Nedokázal mi pravděpodobně vysvětlit svoje pochody myšlenek či slova, jež v bláhovém domnění, že budou vyslyšena a pochopena, před chvílí vyřknul. Přesto se o to alespoň chabě pokusil.
„Jo, bráchové, co spolu spěj. Už to je dost nenormální, nemyslíš? Hele, Bille, já tě nenutím, abys… abys mě miloval. Říkám prostě jenom dost! Znamenáš pro mě víc, než si myslíš… než si seš ochoten přiznat. A já už neunesu dál fakt, že spolu jenom souložíme. Chci buď všechno, nebo nic. Takže pokud tu teď jsi jen z přízemní potřeby se uspokojit a vůbec nic ke mně necítíš, tak odejdi. Tvůj bratr zůstanu dál, ale nic víc.“ Domluvil. Celé to bylo jako špatný vtip. Vždyť my spolu přece nemůžeme… ale on si myslí, že ano…
Chvíli mi trvalo, než jsem strávil plnou váhu toho, co mi tu řekl a pak mnou projel nepředstavitelný vztek a uraženost.
„Fajn! Jak chceš! Pamatuj si ale, bratříčku, ty budeš ještě prosit a škemrat o to, abych se tě dotýkal. Nevydržíš to beze mě.“ Štěknul jsem na něj nenávistně a odešel.
Seběhnul jsem dolů do kuchyně a pomalu odpouštěl páru. Takhle mě už tedy opravdu dlouho nerozladil. Přešlapoval jsem po studeném linoleu a nakonec jsem zabrousil až k lednici. V jejích dveřích stála napůl prázdná láhev bez jakékoli etikety. Patřila Gordonovi. Tušil jsem, že říkal, že je to domácí whisky od nějakého jeho kamaráda. To ale nebylo pro tuto chvíli rozhodující. Byl to alkohol a to bylo podstatné. Vytáhl jsem ten zlatavý destilát ven a nalil si trochu do skleničky, která se povalovala na kuchyňské lince. Přičichl jsem. Vonělo to docela příjemně. To samé se ale rozhodně nedalo říct o chuti. Bylo to odporné. Zkřivil jsem obličej v znechucené grimase, přesto jsem do sebe nakonec obrátil vše, co bylo ve skleničce. Žaludkem se mi rozlilo příjemné teplo, nohy mě ale od podlahy zábly dál.
Nechtělo se mi vracet zpět do svého pokoje. Stejně bych neusnul. Přesunul jsem se tedy raději do obýváku a zachumlal jsem se do deky, která tu ještě zůstala z mého odpoledního povalování. Hlavou mi rotovala všechna ta slova, která jsem od Toma slyšel a musel jsem si chtě nechtě přiznat, že mému egu docela zalichotila informace, že je do mě zamilovaný. Tak jsem to tedy alespoň pochopil. To ovšem neměnilo nic na skutečnosti, že to byl směšný nesmysl. Nedokázal jsem si představit, jak by to celé mezi námi fungovalo a popravdě jsem neměl ani snahu o tom přemýšlet, nebo se snad zahloubat nad tím, jestli někde v skrytu duše necítím něco podobného jako on. Sečteno podtrženo, prostě jsem to zavrhl. Umanul jsem si ale jinou věc. Plně dostojím toho, co jsem mu slíbil, než jsem od něj odešel. Svedu ho. Ukážu mu, že bez toho nemůže být, bez mého těla a doteků. Byl jsem si neotřesitelně jistý tím, že to dokážu. Bude jenom můj. Můj malý bráška. Sám pro sebe jsem se ušklíbl. Pekelně jsem se těšil na to, až se v naprosté agónii bude chvět spalujícím vzrušením v mé náruči. ‚Těš se, Tome, mně neutečeš…‘
autor: Ainikki
betaread: Janule
Sice Billovo svádění čekám víc než dobré, ale choval se dosti sobecky… Tom jako citlivka pusobí něžně…je to zajimava představa
To je blbec ten Bill xDD
Chudák Tom :´(
Honem dááál xD
Normálne sem se do tohohle začetlaxD opravdu dobrý:)rychle dál
Wauuu,né,že by ta povídka na začátku nebyla dobrá,ale teď je skvělá!Čím dám zajímavější!
Billuš,seš sviňka! xD
Ty vado! Bille, ses pako. Tu svini sis uzival s citama, byl z ni hotovej a brachu, ktery te miluje takhle chces jen pro svoji nadrzenost. Ale stejne v hloubi duse ho milujes
Myslím, že Billova reakcia je pochopiteľná. V podstate by tak reagoval takmer každý keby mu súrodenec vyznal lásku. Dúfam, že nebude trvať dlho, a on si to v tej svojej makovici zrovná a sám príde na to, že ani on nie je celkom imúnny. Už si to raz priznal, keď Tom na smetiaku prefikol Arianu 😀 Na to zvádzanie sa teším.
(pre Janule, ak to budeš čítať 🙂 poviedky si vyberám len náhodne, prvá ktorá vykonala to, že som sa zamilovala do twincestu bola od Syhrael, jej Saltarína, kde mala odkaz sem na jej poviedky, tie som prečítala všetky, ostatné sa snažím nájsť s happy endom aby som veľmi netrpela 😀 TH milujem od ich začiatku, ale nikdy mi nenapadlo hľadať o nich poviedky, ale teraz som im prepadla úplne a niektoré, ako aj táto sú úžasné)
Teď bude asi pěkně dusitToma docela jej lituji.