Unfaithful 15.

autor: Angel + Tajemná Neznámá

Tom
Bill je zase mimo… Jsem zásadně proti, aby ho pořád fetovali lékama proti bolesti, ale mám snad na vybranou?! Nechci, aby můj andílek trpěl, to by mi rvalo srdce… Billa miluju víc než svůj život a obětoval jsem pro jeho štěstí snad všechno. Snad se změní a začne konečně vnímat, že to s ním myslím naprosto vážně… Že si mě začne vážit… Připadám si až trošku zvrhle, skoro jako bych páchal hyenismus… Jak jsem na to přišel? Jednoduše… Zneužívám jeho bezmoci, jeho totální závislosti na mně… Miluju ho, snad proto dělám tolik chyb… Lidi blázní, když milují…

Dívám se na tu spící krásu a neustále si přehrávám v hlavě dnešní den. Máme zpátky mámu, dokonce i Gordona, máme všechno… Kluci se zase s námi baví… Tohle bych si měl taky vyčítat… Když začínám myslet na to, že je vlastně dobře, co se Billovi stalo, jinak by tu Géčka nebyli a nesouhlasili by s nápadem našeho comebacku. Máma mě hodně překvapila… Myslel jsem si, že je akorát xenofobní vůči gayům, ale spletl jsem se… Docela mi jí přišlo líto, dost jsem jí nenáviděl za to, co nám udělala… Nevím, jestli jí dokážu odpustit, ale v Billově zájmu mi nic jiného ani nezbývá.

Pomalu usínám, je toho dneska na mě moc… Musím ho ochránit, potřebuje to víc, než kdy předtím, potřebuje vidět, že někomu na něm záleží… Vím, co musím udělat, aby se měl co nejlíp… Vím, že musím porušit pravidla, aby Bill prostě nepoznal, že mi někdy zdrhal… A udělám všechno pro to, aby mi už nikdy nezdrhnul… Nikdy…

Bill
Je to jako by mě někdo praštil po hlavě palicí… Stačí pár setin sekundy a už o sobě ani nevím… Jestli tohle bude často, brzy mě nafetujou tak, že budu jak hadrová panna… Co si to nalhávám, já jsem… Nemůžu se ani hnout… Přijde mi strašně kouzelné, jak se o mě Tom stará, mám pocit, že toho dělá až moc, že by měl vypnout… Nejspíš tu pořád ještě je… Měl by jít domů, pořádně si odpočinout, ale… Vím, že to zní divně, ale já bych se tu sám bez něj bál, už jsem si na něj zvyknul a Tom už mi stihnul dokázat, že ke mě cítí hodně lásky…

Pořád mě ale děsí jedno – najednou mám všechno, jako by mi to spadlo do klína. Já vím, nejspíš jsem si to musel nějak vydřít, ale je toho najednou moc. Najednou mám mámu, tátu, kapelu… Jsem zvědav, s čím přijde příště, i když… Asi v tom výčtu už nikdo významnější není… Pořád se mi tak trochu zvedá žaludek, ale to bude nejspíš ta pomalu odeznívající narkóza… Vždycky mi po narkóze bylo špatně, ale jen představa, že se mi někdo hrabal v hlavě to všechno ještě znásobí do neuvěřitelných cifer… Fuj čísla… Už si asi vzpomínám, co jsem ve škole nenáviděl… Je toho spousta, spousta věcí, které ještě budu muset dohnat… A jestli budu mít šanci, tak se možná zase naučím chodit… Co možná, musím… Nebudu přece do konce života ležet jako lazar a dělat ze sebe chudinku… Těchhle pár dní mi naprosto stačí…

Pomalu otvírám oči. Tom už spokojeně spí… Kdybych mohl, tak okamžitě vstanu z té postele a přitulím se k tomu klubíčku, které tak spokojeně podřimuje na malé pohovce asi metr od mojí postele… Je tak krásný, když spí… Jemně se mu chvějí řasy, pravidelně oddechuje a je krásně schoulený… Já ho nikomu nedám, ani přes mou mrtvolu! I když… Už teď ho tak nějak upřímně lituju, když vidím, že budu asi hodně dlouho nemohoucí. Snažím se pohnout rukou, ale jsem tak slabý, že ani to nedokážu… Tohle mě tak točí, to se snad ani nedá popsat… Pohnu ukazováčkem pravé ruky, ale na víc se nezmůžu… Na hlavě mám obvazy a jsem sešněrovaný do něčeho, co vypadá jako železný korzet… Aha, to je ta páteř… Není skoro cítit, ale to zřejmě bude těmi anestetiky… Přijdem domů a já snad z Toma budu mámit morfium, jak to tak vidím…

Nemůžu spát, hlavou se mi honí tisíce myšlenek bez ladu a skladu. Skoro se bojím vzpomínat… Malé věci mi připomenou ty velké, tak jsem to někde slyšel… Vzpomněl jsem si na školu, když jsem přemýšlel o číslech… Musel jsem se smát, když jsem si vzpomněl na různé věci, měl jsem až dětinskou radost… Vždycky jsem byl s Tomem, nikdo nás nikdy nerozdělil… Před sebou jsem viděl mamku, tátu… Jsme spokojená rodina… Smějeme se spolu… Pak vidím pódium, spoustu věcí… Fans… Nikdy bych nepomyslel na to, že jsem si kdysi vzal sukni, ale podle toho co vidím, jsem jí nejspíš měl hodně rád. xD Božeeee to bude zábava… Akorát začínám mít malý problém…

Bože mě se tak moc chce na záchod… Ale úplně strašně… Sám se nepohnu, ale Toma se mi budit nechce, na sestru zvonit nechci a nebudu, protože zaprvé nechci se ztrapnit a za druhé na ten zvonek prostě nedosáhnu, přikurtovaný k posteli… Ach jo… Nadzvednu deku, něco mě škrábe… Ježiši co to je?! Leknutím kníknu, to však probudí Toma… Ale neeeee…

„Co se děje lásko?“ zašeptá ještě s napůl zalepenýma očima.

„Niiic,“ syknu. Nevěří mi.

„Bille nekecej, znám tě už 23 let a vím, že se asi něco děje… Tak co je?“ ptá se už mírně naštvaným hlasem…

„Nic,“ zalžu. Vidí, že si rukou přidržuju deku, ani nestačím zareagovat a strhne mi jí… Mám sice na sobě dlouho bílou noční košili, ale i tak – pod ní nemám už ani nitku… A ona košile se mým vrtěním ve spánku vyhrnula… „Neeeee, nedívej se,“ zaječel jsem. Rychle jsem si stáhl košili na svůj odhalený klín…

„Ale lásko, ty děláš, jako bych nikdy neviděl tvoje-“ načne větu.

„Mlč!“ písknu. Jestli ho opravdu tak miluju a spím s ním, má pravdu, ale copak… Tohle nejde!

„No nic, necháme to, jakej je teda problém?“ zeptá se znova. Obdivuji jeho neutuchající trpělivost s mojí osobou. „Tak bude to?“ okřikne mě. Chce už zase jít spát, chápu, že ho to štve… Ale já to nedokážu…

„Chce se mi… Na záchod… A nevím jak…“ zakoktám. Tom se na mě jen usměje a obejme mě.

„Broučku, máš přece cévku… Jde to pryč samo, ju?“ zašeptá láskyplně.

„Jo… Dobře,“ žbleptnu. Hrozně se za sebe stydím… Tom si pomalu lehne na svůj gauč a usne jako dřevo…

Tom
Zdají se mi hrozně sladký sny… Líbám se s Billim, mazlím se s ním, takhle živý sen jsem snad neměl ani nepamatuju… Jeho rozechvělé tělíčko, planoucí oči, dokořán otevřená pusinka… Já z něj snad zešílím… Po chvilce mě ale probere lehké zakníkání… Nejspíš Bill… Nečekal bych, že se bude přede mnou tak stydět… Musel jsem z něj dlouho páčit, že se mu chce na WC a ještě udělal scénu, že jsem viděl jeho… Však vy víte… Přijde mi to hrozně roztomilé, viděl jsem ho snad tisíckrát, co kecám, víckrát, nejde to ani spočítat… Nevím, za co by se měl přede mnou stydět, leckdo by mu mohl závidět, takhle obdařený není každý… Sakra, zase na to budu myslet a neusnu… Tome, mysli na něco antisexy… Dobře, škola… Naše němčinářka… Náš matikář… Náš chemikář… Dobře, Tome… Tvůj soused v lavici… Sakra, zase BILL!! Ne já dneska znova neusnu…

Budem muset s Billem začít hezky od začátku, ani jako malý kluk se přede mnou nestyděl nahý a teď najednou pan stydlivka se bojí odhalit… Docela ho chápu… Nechci, aby ho dál takhle trápili, když se nemůže hýbat, neuvěřitelně tím trpí, dokážu si představit, čím asi žije teď… Lásko moje, až tě odsud dostanu, pak už budeš mít volnosti, kolik jen chceš… Přece jen usínám, ale až někdy k ránu… Už se nemůžu dočkat, až konečně spolu vypadnem domů…

Ráno to bylo ještě lepší. Slyšel jsem Billa, jak nadává. To mě samozřejmě probudilo, bylo brzy ráno, asi kolem šesté… Bill se mermomocí pral s několika zřízenci, kteří se ho snažili umýt… Samozřejmě ho nemohli hned po operaci koupat a brát z postele, tak ho omývali houbou… Nemohl jsem se na to dlouho dívat, vždyť on už se teď nahý stydí i přede mnou!

„Mám nápad,“ pronesu směrem k sestřičce a ta na mě vytřeští oči. Nestačí ani nic říct, a já už si sám beru houbu do ruky a přibližuji se k Billimu. Chvěje se, ale už tak nekřičí… Nechá se ode mě jemně omývat a dívá se mi do očí s takovou láskou, že to snad ani neunesu. Jen jedno místo si neustále zakrývá… Proto jsem mu musel slíbit, že zavřu oči a nebudu se dívat, až ho tam budu mýt… Společně jsme to zvládli na jedničku a oblafli jsme celý zdravotnický personál… Odměnou mi byl jemný polibek Billových něžných rtů…

Bill
Tohle bylo probuzení jako prase! Nejdřív teploměr, pak vizita, a nakonec koupel… Houbou… Už jsem si vzpomněl na to, co opravdu nesnáším – a to, když se mě někdo dotýká – někdo cizí… Ještě k tomu jsem úplně nahý a ten pohled té mladé doktorky se mi vůbec nelíbí… Naštěstí mi na pomoc přispěchá můj rytíř v plandavém červeném tričku. Jeho ruce se mě jemně dotýkají, je tak krásný… Pořád ještě nemůžu věřit tomu, že tenhle krásný klučík je můj… Já mám takové štěstí… Musím se před Tomem červenat, on se však jen potutelně usmívá. Další věc, díky které bych vraždil… Za tím úsměvem bych šel až na kraj světa…

Když ostatní z pokoje odejdou, přistoupí k nám mladá doktorka… „Zkontrolovali jsme vás, pane Kaulitzi a vypadá to velice nadějně… Mohl byste domů řekněme už za 14 dní… Sice si tu těžká poranění páteře necháváme ještě dýl, ale jak vidím, o vás bude výborně postaráno… Přeji pěkný zbytek dne,“ prohlásí a rozloučí se. Nadskočil bych radostí, kdybych měl tu možnost…

Po dvou týdnech

Tom
Na tohle jsem čekal nekonečných 14 dní… Moje zlatíčko si konečně vezu domů, tolik štěstí najednou… Jsme domluvení s mamkou, že na pár dní přijde k nám, aby mi pomáhala s Billim. Myslím ale, že spíš ten pravý důvod je ten, že prostě nechce být sama. Svému poslednímu příteli dala kopačky a vypadá to, že nejspíš zase dá šanci Gordonovi, což bych si i za něj moc přál. Kdyby nebylo jeho, asi bychom tuhle situaci nezvládli. Ani fyzicky, ani psychicky. Hodně pomohl s Billem. Jsem rád, že jsme zase rodina, po tak dlouhé době. S Billem jsme jako malá univerzální rodinná jednotka fungovali až moc dlouho, už by to zase chtělo návrat do starých kolejí.

Musel jsem toho spoustu zařídit, než sem Bill přišel z nemocnice. Prolezl jsem všechny jeho věci a hledal něco, co by mu mohlo připomínat jeho milenku. Myslel jsem opravdu na všechno. Našel jsem spoustu fotek v jeho telefonu, i telefonní číslo, našel jsem ve skříni dámské rukavičky a dokonce prstýnek. Vypadal jako zásnubní, což mi dokonale vyrazilo dech. Že by mi chtěl dát kopačky, ale na poslední chvíli si to rozmyslel? Ne, teď na to nesmím myslet, nebo si toho Bill všimne a ještě se mě bude vyptávat na různé detaily, a jak ho znám, tak dlouho by to ze mě páčil, že bych mu nakonec přiznal snad i to, že jsem si pohrál s jeho milenkou.

Zase se nám vrátil ten starý Bill. Ukecaný, energický, zvědavý víc, než kdy předtím… Ukazoval jsem mu snad všechny ceny, které jsme kdy dostali, i když jen na fotkách a na chvíli se mu dokonce objevila v oku slzička štěstí. Pořád se ale jaksi přede mnou stydí….

Ve špitále jsem dostal podrobný rozpis rehabilitací a docela dost jsem se naučil, takže vím, jak se mám o Billa starat, abych mu neublížil. Vše proběhlo celkem v pohodě a Bill už teď vypadá velmi dobře naladěn. Domů se ohromně těší. Má radost… Stejnou, jako když mu po týdnu sundali obvazy z hlavy a on si konečně mohl umýt mastnotou slepené vlasy… Mimochodem, ty vlasy jsem mu umyl já…

Pomalu Billa nakládám do auta, zvedám ho z vozíku a pokládám jeho z půlky nehybné tělíčko na sedačku. Stále se mě křečovitě drží, ale věří mi…

„Copak?“ zasměju se, když na mě Bill udělá sladká očka.

„Těším se domů, chci vidět, jak to tam vypadá a chci si ohmatat ty ceny, který jsi mi ukazoval a už se moc těším do postele,“ uculí se. Přikurtuju ho a už se pomalu blížíme k domovu… Vidím, že se tváří mírně vyděšeně… „Tady v té zatáčce opatrně, Tomí,“ zašeptá. Podívám se na něj a hned vím, co mi tím chce říct…

„Stalo se to tady, že broučku?“ zeptám se.

„Ano, tady…“ kývne a dál se věnuje zíráním na krajinu.

Ještě než jsme opustili špitál, jsem ho musel navléknout do rockerských hadrů… Nějak se odmítal smířit s tím, že mu jaksi chybí vlasy… Na spoustu věcí si vzpomněl sám, s něčím mu budu muset ještě pomoct… Pomalu jsem zapnul CD přehrávač, když jsme na pár minut uvízli v zácpě. Bill se usmál…

„To zpívám já,“ uculil se. Usmál jsem se na něj, ale nic jsem neříkal, jen jsem se díval na ten malý zázrak. Obloukem jsem minul dům té děvky a konečně se v dálce začala rýsovat prostorná vila.

„Tady, broučku,“ zašeptal jsem a ukázal směrem, kterým stál náš dům. Tentokrát mlčel Bill, jen se usmíval, stejně jako předtím já…

Bill
Až moc dlouho jsem ležel, viděl jsem akorát bílé zdi a houfy zdravotníků okolo mě. Když mi řekli, že mě konečně pustí, nemohl jsem se dočkat. Moc se těším domů, i když vlastně ani nevím, jak to tam vypadá… Vzpomněl jsem si na spoustu věcí, na texty našich songů, na všechno, co se kdy dělo mezi námi. Mám tak obrovské štěstí, ale… Pořád cítím, že v celém tom příběhu jsou určité díry, co se musí zaplácnout… No nic, Tom se o mě postará a pak, až zase vstanu, mu jeho lásku a péči vrchovatě oplatím… Pořád se tak trochu stydím před Tomem nahý, ale to je mi momentálně jedno, vím, že to přijde, ale tak nějak… Nechám tomu čas…

Najednou zastavujeme před velkým bílým domem… Na schránce jsou zřetelně napsaná naše jména… V očích se mi začnou tvořit slzičky štěstí. Konečně! Tom mě vezme do náruče na předem připravený vozík a už mě veze směr naše vchodové dveře.

„Líbí?“ zeptá se Tom s úsměvem. Jen pokývnu… Na schodech už vidím nájezdovou plošinu… „Celý jsem to tu nechal zařídit bezbariérově,“ řekne Tom.

„Rozmazlíš mě,“ uchichtnu se.

„No a co, zasloužíš si to,“ usměje se a pomalu otvírá dveře. Ve velké hale je celkem tma. Najednou ale zaslechnu hudbu a s velkým rachotem se místnost rozsvítí. Je plná lidí držících transparent „VÍTEJ DOMA, BILLE“… Konečně doma…

autor: Angel + Tajemná Neznámá
betaread: Janule