Connect With The Devil 25.

Hlasitá hudba se odrážela od stěn a pronikala ještě intenzivněji do každé skulinky prostoru. Okolo se motalo spoustu opilých a muchlajících se lidí. Mezi ně patřil i chlapec s karamelovými vlasy a jasně modrýma očima. Na klíně se mu svíjela dlouhovlasá brunetka a náruživě ho líbala na krku.

„Bene, zlato, dostala jsem hlad.“ Zaúpěla najednou dívka.

„Tam je kuchyň, Kamilo.“ Pokynul hlavou směrem, kde se nacházela kuchyň, ale nejspíš nebyla v použitelném stavu pro přípravu jídla.

„No ták, zajdeme někam na jídlo. Třeba na dobrou pizzu.“ Protáhla prosebně. Benovi to bylo vlastně jedno. Byl to další z mnoha večírků, které za poslední dobu absolvoval. Připadal si jako prázdná schránka bloumající v pustině. Nic ho netěšilo, všechno mu bylo jedno, dokonce rozchod se Serinou ho nijak zvlášť nezasáhl. Jeho srdce bylo jako z ledu. Tam hluboko uvnitř cítil jenom vztek. Pořádnou dávku vzteku, a měl chuť do něčeho mlátit a křičet. Ten vztek byl však obalen pořádnou dávkou lhostejnosti a neměl šanci se dostat navenek. Tam měl svoji obvyklou pohodovou masku a nikdo nemohl poznat, že uvnitř něj to vře jako sopka před výbuchem.

„Fajn.“ Pokrčil rameny, zvedli se a zamířili ven z Bazzova domu, kde se večírek konal.

…

„Na to, že seš tak hubenej, toho do sebe docela dost nacpeš.“ Konstatovala Serina udiveně, když si Eric objednal hamburger s dvojitými hranolkami.

„No co, jsem ve vývinu. Ty by ses měla taky zkusit někdy normálně najíst.“ Kývnul Eric směrem k salátu Seriny. Bylo to samé zelené listí, na což si zrovna nepotrpěl.

„Já nemůžu, musím si hlídat figuru. Myslíš si, že se tohle udělá samo?“ Přejela Serina linii své siluety rukou, aby zdůraznila svá slova.

„Myslím si, že pro jednou by se vůbec nic nestalo.“ Mávl Eric ledabyle rukou.

„Ne, prostě ne.“ Zavrtěla Serina odmítavě hlavou a podívala se do knížky, jak se snažila najít opět koncentraci pro výpočet příkladu.

„Jak myslíš.“ Pokrčil Eric rameny. Serina se znovu podívala směrem, kde měl Eric položený tác s jídlem, a ač nerada, musela přiznat, že to vypadalo lákavě. Nikdy sama sobě nedovolila jíst takové věci. Nechtěla skončit jako nějaká zoufalá bečka, která se bude cpát čokoládama a brečet nad tím, jak vypadá. Eric se musel nepatrně ušklíbnout, když zachytil její mlsný pohled.

„Jedna hranolka.“ Posunul k ní tác blíž.

„Dobře, fajn, ale jen jedna.“ Dodala Serina s upozorněním spíš sama pro sebe. Váhavě se natáhla k Ericově tácku a vzala si tu nejmenší hranolku, kterou viděla. Vložila si ji do úst. Chutnalo to jako solená brambora, což taky byla. Čekala, že to bude něco mnohem horšího. Něco mnohem víc nechutného a nezdravého. Už zapomněla, jak takové hranolky chutnají, měla je naposledy v dětských letech.

„Není to tak špatný.“ Řekla Serina a v jejím hlase byl náznak překvapení.

„Jsou to smažené brambory, ne dílo ďáblovo.“ Zasmál se Eric. „Stejně tě v některých věcech nechápu.“ Zakroutil Eric hlavou.

„Jako v čem?“ Zajímalo Serinu.

„V tomhle. Proč se ohlížíš na to, co bys měla a co ne? Jak a proč si určuješ takové hranice? Beztak to děláš jenom kvůli ostatním. Kdyby tě sport a zdravá výživa bavily, neřeknu ani slovo, ale u tebe je to evidentní odpírání, a proč? Kvůli tomu, co si budou myslet ostatní? Jak před nimi budeš vypadat?“ Eric byl k Serině upřímný a rozhodně si nebral servítky.

„Je důležité, jak vypadáš před ostatními a v jaké společnosti se zdržuješ.“ Odpověděla Serina napjatě. Obětovala tomu spoustu času a úsilí, aby byla oblíbená. Nebylo to jen tak.

„K čemu? Uděláš ze sebe něco jiného, aby tě mohli zaškatulkovat?“ Erica tohle rozčilovalo. Nedokázal si představit, že by ze sebe dělal hlupáka, vykašlal se na matiku a začal třeba posilovat, aby se zalíbil holkám a lidem ze školy, kteří jsou stejně hloupí, když tohle dělají.

„Ty nevíš, jaká jsem.“ Rozhořčila se Serina. Jak si vůbec mohl dovolit ji tenhle trouba soudit? On sám byl zoufalec a tvrdil to jistě proto, že na škole nebyl oblíbený vůbec. Serinu měl každý rád. Všechny holky na škole chtěly být jako ona. Alespoň to bylo to, co si myslela. Proto to přece dělala.

„Možná ne, ale vím, jaká nejsi. A rozhodně nejsi hloupá blondýna, která se jenom fintí a musí jíst zrní a listí, aby si udržela figuru. Samotného mě překvapuje, že tohle říkám, ale je to tak. A je to tak jenom proto, že lidi ti dali nějakou nálepku a ty sama sis vytvořila masku, kterou si automaticky nasazuješ každý den.“ Eric si uvědomoval, že byl možná až moc přímý a že tahle princeznička si to bude brát osobně a pravdu nepřizná. Serina otevřela pusu a chtěla mu něco peprného odpovědět, když do bistra vešel pár, který je přerušil. Serina se po zaslechnutí známého hlasu otočila a šokovaně na dvojici hleděla. Byl to Ben a Kamila.

„Ta děvka!“ Ucedila mezi zuby nabroušeně. ‚To se tedy rychle vzpamatoval.‘ Pomyslela si. Moc dlouho pro ni Ben tedy netruchlil. Otočila se zpátky, seděla k nim zády a dost daleko od vchodu, takže si jí nevšimli. Eric na její tváři na okamžik zahlédl bolestný výraz, než se změnil do naštvaného.

„Chápeš to? Sotva ho pošlu k vodě, ona se na něj hned přilepí jako odporná pijavice. Všechny holky znají nepsané pravidlo, že si nemají začínat nic s klukem kamarádky.“ Prskala Serina vztekle.

„Teď už to není tvůj kluk. Sama jsi ho poslala k vodě.“ Připomněl jí Eric podstatný fakt, proč už nemá právo si na něj dělat nároky.

„To je jedno. Je to prostě děvka a já jsem s ní skončila! Tvářila se vždycky tak sladce a předstírala, jaká je kamarádka a pak udělá tohle!“ Odfrkla si znechuceně Serina.

„Tady to alespoň vidíš. Není to skutečné, celá tahle hra na oblíbence. Předstírala, že je tvoje kamarádka, aby se mohla zdržovat ve tvé společnosti, aby byla oblíbená. Celou dobu sis na prsou hřála hada a pak se stačí jen ohlédnout a vidíš, jak to končí.“ Bylo to kruté, ale byla to pravda.

„Jestli k tobě mám být slušná, Sommere, tak už radši sklapni. Dneska mi to stačí, nepotřebuju poslouchat poučky o tom, s kým se bavit. Už musím jít, nemůžu se na ty dva dívat, chce se mi z nich zvracet.“ Serina vstala se znechuceným výrazem od stolu a vytáhla peněženku.

„Nech to, já to zaplatím, ty už běž.“ Mávl Eric rukou k východu. Ne, že by zrovna Serině Dörflerové chtěl dělat laskavosti navíc, to doučování bohatě stačilo. Přeci jen však nebyl necita, a ačkoli byla mrcha, byl to taky zároveň člověk, který měl city. V jejím případě možná zakopané někde hodně hluboko, ale jistě tam byly. Serině se na tváři usídlil výraz překvapení. V tuhle chvíli jí to bylo ovšem docela jedno. Chtěla se odtamtud co nejrychleji dostat, takže se s poděkováním na půl pusy rychle odebrala k východu. Naštěstí Ben s Kamilou zrovna platili, tudíž si jí neměli možnost všimnout. Běžela ke svému autu, naskočila na sedadlo řidiče a pevně stiskla volant. Tohle rozhodně nemohla nechat běžet.

…

„Dále.“ Zavolala Adelaide ke dveřím poté, co na ně někdo zaťukal. Tom strčil hlavu do jejího pokoje.

„Už jsem doma.“ Usmál se na Adelaide a ta mu úsměv oplatila.

„Jak to šlo?“ Zeptala se Toma. Věděl, na co se ho ptala. Psal jí smsku, než vyrazil za Billem.

„Myslím, že bude v pořádku.“ Řekl Tom s malým povzdechem.

„Něco šlo špatně?“ Všimla si hned Adelaide. Byla velice vnímavá, zvlášť pokud se jednalo o Toma.

„Ale né… byl to prostě Bill. On je tak trochu mrzout a taky dost paličatý. A občas to vypadá, že je mu všechno jedno, jenže to tak není. Má velké srdce, víš.“ Když Tom domluvil, Adelaide se usmívala.

„Co?“ Podíval se na ni zmateně.

„Nic.“ Zavrtěla hlavou. „Jen že ho máš asi opravdu rád.“

„Jo.“ Tom sklopil pohled a doufal, že nezčervenal. Nechtěl, aby to vypadalo, jako že je v tom něco víc než přátelství. O tomhle zatím nebyl připraven s Adelaide mluvit. Sám nevěděl, co si se svými pocity počít.

„Každopádně jsem s tebou chtěl o něčem mluvit.“ Adelaide se pohodlněji usadila a dala tak Tomovi na vědomí, že má její plnou pozornost.

„Víš, dnes jsem se informoval o léčebných výlohách za tu operaci a pobyt v nemocnici. Bill není pojištěný, takže se to bude muset všechno uhradit. Chci mu pomoct a uhradit to za něj.“ Tom doufal, že mu Adelaide pomůže. Byla jediný člověk, který v téhle situaci mohl.

„Myslíš, že je to správné?“ Zapochybovala.

„Víš, my máme peněz a ani pořádně nevíme, co s nimi. Je to tak. Kupuje se plno zbytečností a drahých věcí. Jsem si jistý, že když odsud pár věcí zmizí, nebude to nikomu vadit. A kromě toho, pochybuji o tom, že si vůbec někdo všimne.“ Řekl Tom se samozřejmostí v hlase. Bylo mu úplně jedno, o jaké věci přijde. Nikdy ho nenaplňovalo nic hmotného. Ano, bylo fajn mít nejnovější model telefonu a značkové oblečení, ale nebylo to životně důležité. Životně důležité bylo teď Billovo zdraví. Doslovně…

„Máš dobré srdce, chlapče. Nemyslela jsem to tak, že si myslím, že není správné mu pomoci. Jenom chci, abys byl opatrný. Nechci, aby toho někdo zneužíval. Lidé se musí vypořádat s následky situací, které jim život přinese.“ Řekla Adelaide opatrně. Nechtěla toho chlapce zastínit špatným světlem, ale pravdou bylo, že ho neznala. Nevěděla o něm nic moc, jenom to, co jí řekl Tom. A to také nebyla zrovna kopa informací. Vypadalo to, že on sám o něm zase tolik nevěděl a přece jen byl z gheta.

„Vím, co si myslíš. Mohlo by to tak vypadat, ale Bill takový není. Já ho znám. Víš, alespoň v tomhle. Nedokážu vysvětlit, kde beru tu jistotu, ale věřím mu.“ Když to Tom říkal, zněl tak rozhodně a měl v očích ten pohled, kvůli kterému byste byli ochotni udělat cokoli.

„Já věřím tobě a to mi stačí.“ Usmála se Adelaide na Toma a ten ji radostně objal. Věděl, že mu pomůže.

…

Opět se stmívalo. Skoro celý den prospal a teď večer nemohl usnout. Musel myslet na dnešek a na to, co řekl. Měl by se cítit fajn po tom, co Tom konečně odešel a přestal si hrát na spasitele. Byl mu vděčný za to, že mu zachránil život, teď mu dlužil. Ale to bylo celé, byl to jeho život a Tom mu do něj neměl co mluvit. ‚Pokud si budu chtít zkurvit svoje plíce kouřením, tak si je zkurvím.‘ Pomyslel si zamračeně. Stejně už je má sešité, tak co. Napadlo ho, že vlastně nedal doposud nikomu echo. Někdo z jeho lidí by mu tu mohl cigarety přinést. Popadl telefon, a ačkoli měl prasklý display, snažil se napsat zprávu. Ale pak když měl zprávu odeslat, tak ji raději vymazal. Nebyl to zrovna dobrý nápad, aby ho viděli takhle slabého. Byli to jeho lidi, ale bylo to pořád nebezpečné. Bude muset bez kouření ještě nějakou dobu vydržet. Byl podrážděnější než obvykle a potily se mu dlaně. „Zatraceně.“ Zaklel. Nenáviděl, když byl odkázaný na něčí péči. Vždycky si se vším poradil sám, nikdy nikoho nepotřeboval. Tak ho to život od mala naučil. Nic nebylo zadarmo a vždycky se musel spoléhat jen sám na sebe, to byla jediná jistota, kterou v životě měl. ‚Teď jsem posranej mrzák.‘ Přehrával si v hlavě tu událost pořád dokola. Stalo se to tak rychle. Nejdřív Pirát s Levákem… ti dva všiváci… to by se ještě dalo čekat, ale že ho zradí Pavouk… Zachránil mu v base prdel. Zastal se ho, vzal ho mezi své, pomohl mu tam přežít, bez něj by byl nic. Bez něj by dnes možná ani nebyl naživu a on se mu odvděčí takhle? Nemohl mu věřit, byl zasraná krysa a až se uzdraví a dostane se z tohohle ústavu, Pavouk skončí tam, kde měl skončit tehdy před lety. „Ten cucák na vlastní kůži pocítí, že vyjebat s Ďáblem byla velká chyba.“ Říkal si pro sebe šeptem, na tváři krvežíznivý výraz. Toužil po krvi toho zrádce!

…

„Tome, drahoušku!“ Volala Konstantine nahlas směrem k Tomovu pokoji. „Kde zase ten kluk vězí.“ Kroutila si pro sebe hlavou.

„Ááá, Adelaide, neviděla jste Toma?“ Zastavila Konstantine pohotově Adelaide, která chtěla nepozorovaně proklouznout do svého pokoje.

„Snídá a připravuje se do školy, paní.“ Informovala Adelaide Konstantine a chtěla pokračovat v chůzi, když v tom se Konstantine zarazila.

„Nestála tady ta vzácná čínská váza, kterou jsme získali na aukci?“ Konstantine se usadil na tváři přemýšlivý výraz. Věděla, že tu vázu mají z aukce, jenom si nemohla vzpomenout, ze které.

„Ano madam, ale sama jste ji před časem nechala odnést, nelíbila se vám. Řekla jste, že by se sem hodilo něco víc noblesnějšího.“ Adelaide použila jeden z Konstantininých častých výrazů a doufala, že to nechá být. Věděla, že není dobrý nápad vzít na prodej předmět, který byl tolik na očích, ale potřebovali něco, co mělo vyšší hodnotu, což tahle čínská váza měla.

„Oh, je možné, že jsem to řekla. Když se na to tak dívám, je to pravda. Budu muset zase vyrazit na nějakou uměleckou dražbu a pořídit sem nové noblesnější kousky.“ Adelaide si oddychla, když viděla, že podezření bylo eliminováno.

„Tome, drahoušku, dobré ráno.“ Konstantine nakráčela ke svému synovi a dala mu polibek na čelo. Tom byl právě uprostřed snídaně. Irma dnes udělala palačinky plněné sýrem. Miloval je mnohem víc než palačinky na sladko.

„Dobré ráno mami.“ Usmál se na Konstantine Tom. Jeho matka dnes vypadala trochu veseleji než obvykle, kdy jenom brečela a zavírala se často ve svém pokoji.

„Chtěla jsem ti oznámit, abys mě nečekal na večeři, jdu dnes s jednou mojí kamarádkou do vinárny. Dlouho jsme se neviděly a ona se teď nějakou dobu zdrží ve městě.“

„To je skvělé, mami, jsem rád, že si ve volném čase užiješ také nějakou zábavu. Moc ti to sluší.“ Pochválil ji Tom. Poslední dobou chodila zanedbaná a tak byla vítaná změna, když se takhle hezky upravila.

„Ty jeden lichotníku.“ Zasmála se Konstantine a mávla rukou.

„Jo, mami, chtěl jsem si koupit nějaké nové věci, myslíš, že bych mohl dostat kapesné?“ Podíval se na ni prosebně Tom. Samozřejmě ty peníze chtěl odložit na léčebné výlohy Billovy operace.

„Oh, jistě.“ Konstantine hrábla do kabelky a vytáhla peněženku. „Tady, bude to stačit?“ Podala mu 250 €.

„Bohatě. Děkuji, maminko.“ Tom Konstantine objal a slušně poděkoval. V tomhle směru na něm Konstantine nikdy nešetřila. Franz někdy tvrdil, že ho rozmazlovala až moc, ale teď tady nebyl a ona svému synovi chtěla dopřát vždy jen to nejlepší.

„Tak pá, já už musím a ty bys měl s tou snídaní pospíšit, ať nepřijdeš pozdě do školy. Mám tě ráda.“

„Já tebe taky, mami.“ Oplatil Tom Konstantine vlídná slůvka, než opustila kuchyň.

…

Serina ráno vyjela z domu dříve. Zajela si na kávu, aby se psychicky připravila na dnešní den. Dnes musí zvládnout tu děvku Kamilu a další test z matiky. Měla to být jen krátká desetiminutovka, ale poté, co včera viděla v bistru ty dva, se nemohla doma na učení soustředit. Pořád měla ten obraz před očima, bylo to jako horor, který se opakoval pořád dokola, a ona nikde nemohla zmáčknout tlačítko stop. Kamila ale netušila, s kým si zahrávala. Sebevědomě vystoupila z auta. Rozhodla se obléknout víc ležérněji, měla růžové tenisky, upnuté potrhané džíny a oversized svetřík, který jí odhaloval rameno. I v takovém méně elegantním outfitu vypadala skvěle. Vykročila ke škole, nejdřív musela zvládnout matiku a teprve pak měla přijít na řadu Kamila. Už brzy se dočká sladké pomsty. S tímhle vědomím se jí ten test bude psát hned lépe.

„Kamilo, brouku, čau.“ Pozdravila Serina vřele Kamilu, když ji potkala na chodbě, jak mířila do třídy.

„Serino.“ Kamila působila poněkud nejistě.

„Tak co, naučená na matiku?“ Nadhodila Serina nadcházející test.

„Ani ne, včera mi to nějak nešlo do hlavy.“ ‚Bodejť by šlo, děvko jedna, když ses tak aktivně věnovala olizování mého kluka. Bývalého kluka.‘ Dodala si pro sebe Serina v duchu.

„Vážně? To já mám pocit, že to tam šlo samo.“ Samozřejmě to nebyla tak úplně pravda, ale to všechno kvůli ní, Benovi a jejich nechutnému olizování.

„Jo, všimla jsem si, že ti to poslední dobou pálí.“ Kamila se trochu víc uvolnila a pokračovala v konverzaci.

„Poslední dobou?“ Serina pozvedla obočí. ‚Co si ta káča myslí? Ještě mě bude urážet a dovolí si naznačit, že jsem hloupá? To je vrchol.‘

„Te-tedy chc-ci říct, vždycky jsi byla chytrá, ale teď se to obzvlášť projevuje.“ Kamila se zakoktala. Vlastně si o Serině vždycky myslela, že je to hloupá namyšlená kráva, která se nosí, jako by jí patřila celá škola, ale přesto všechno ji znervózňovala. Věděla dobře, že mnohem lepší bylo stát na její straně než proti ní.

„Jasně, to víš, pracuju na tom. No nic, uvidíme se na tělocviku. Hodně štěstí s testem.“ Mrkla na ni Serina a zaplula do třídy. Pohodlně se usadila do svojí lavice vedle Natashi a snažila se teď svůj mozek koncentrovat jenom a pouze na test. Když učitel rozdal testy, byly na něm pouze dva příklady. S jedním si docela poradila, ale ten druhý viděla snad poprvé. Od doby, co ji Sommer přestal doučovat, měla větší mezeru. Snažila se učit, ale sama nezvládla úplně všechno. ‚Tak teď jsi v háji, Dörflerová.‘ Pomyslela si, když v tom jí v hlavě blikl ten spásný nápad. Opatrně vytáhla mobil ze své kabelky a najela na foťák. Jakmile učitel došel na druhý konec třídy, rychle příklad vyfotila a poslala mmskou.

…

„Bože, když mě ta literatura tak nebaví. Jsme matematická třída, proč ji musíme mít v rozvrhu?“ Zaúpěl Ericův spolužák sedící vedle něj. Eric pouze souhlasně pokýval hlavou. Najednou mu v kapse zavibroval telefon. Podivil se, kdo by mu mohl teď psát. Tom měl matiku a v takovém případě nemohl ani pomyslet na to vytáhnout mobil, Eichlerová by si ho za to vychutnala. Rozklikl obálku a uviděl jedno jediné jméno. Dračice, jak si pojmenoval Serinu. Často mu totiž připomínala draka neustále chrlícího oheň. Co mohla teď chtít? Rozkliknul MMS zprávu a na ní byl vyfocen příklad s krátkou, přesto výstižnou zprávou PLS POMOC!!!! ‚To si dělá srandu?‘ Vykulil oči. ‚Ta holka se mi snad zdá.‘ Kroutil nevěřícně hlavou, ale i tak vytáhl kousek papíru a začal počítat. Dalo mu to trochu zabrat, byl to záludnější příklad. Docela obsáhle ho rozepsal, takže měl co dělat, aby se mu to vešlo na fotku. Krátce po tom, co jí odeslal výsledek, učitelka zpozorovala, že se nesoustředí na její výklad.

„Pane Sommere, můžete mi vysvětlit, co je zajímavějšího než můj výklad? Možná byste sám mohl přispět do vínku a poučit nás o svých znalostech.“ Učitelka nakráčela k Ericově lavici a než stihl příklad schovat, vytrhla mu kus papíru z ruky. „Vidím, že tyto znalosti musí být ohromující, když si můžete dovolit věnovat se v hodině literatury matematice. Na příští týden si připravíte referát z dnešního tématu.“

„Ale…“ Eric se snažil protestovat.

„Žádné ale… skončila jsem. Pokud byste k tomu ještě něco rád dodal, můžete si ty referáty udělat klidně dva, jestli je vám jeden málo.“ Učitelka se s Ericem rozhodně nepárala. Měli jednu hodinu týdně a všichni tihle kluci si mysleli, že jsou matematičtí géniové a literaturu ve svém životě vůbec nepotřebují. Ona jim to samozřejmě nehodlala zlehčovat.

„Jeden stačí, děkuji.“ ‚No bezva. Zabiju ji. Bože Ericu, proč ty musíš být takovej dobrák.‘ Povzdechl si Eric sám nad sebou. To zase bude den, místo aby se mohl doma věnovat úkolu z fyziky a následně nejnovější hře na playstation, bude muset ztrácet čas nad tím stupidním referátem. A ještě k tomu se ho bude muset učit nazpaměť. Téhle učitelce nikdy nestačilo jen odevzdat práci. Musel o tom celé třídě povykládat a udělat tak malou prezentaci, takže nepřipadalo v úvahu, že by to někde obšlehnul z wikipedie. Za tohle mu Dörflerová dluží hodně. Doufal, že to za tu oběť stálo a alespoň to zvládla dobře opsat.

…

Bylo to nakvap, Serina stihla dopsat příklad tak tak, než začal učitel papíry od žáků vybírat. Sommer ji zachránil, to byl fakt. Poslala mu za to sms s prostým děkuji. Byl vážně chytrý, protože tenhle příklad ve svém ročníku jistě ještě ani nebrali. Zatím se nestalo, že by něco nevěděl nebo nevyřešil, i když mu to trvalo déle.

Po krátké desetiminutovce pokračovali ve výuce. Serina si snažila napsat všechny poznámky a dávat pozor. Brali dnes novou látku a ona chtěla mít co nejlepší materiály, aby měl i Eric z čeho čerpat, kdyby náhodou něco nepochopila. Museli probrat obsáhle starší témata, u kterých dřív nedávala takový pozor. U těch nových byla jako ostříž, aby si ušetřili čas.

Hned po hodině běžela k velkému rozvrhu, aby se podívala, kde má dnes Eric hodinu. V okamžiku kdy zjistila, že ve třetím patře, moc nadšená z toho nebyla, ale přeci jen se tam rozhodla vyjít schody. Dlužila mu dík, pomohl jí dnes i včera. Zastihla ho, zrovna když se na chodbě vybavoval s nějakou káčou, kterou si ani nepamatovala, že by kdy viděla. Musela to být nějaká druhačka. Bez ostychu se k nim vydala.

„Čau, potřebuju s tebou mluvit.“ Jakmile ke dvojici došla, mluvila jen k Ericovi a dělala, jako by dívka, s níž doteď vedl rozhovor, byla vzduch. Dívka ovšem i posléze na Serinu koukala jako puk a nevypadalo to, že by se chystala odejít. „O samotě.“ Dodala Serina s pohledem na dívku, který jasně říkal ‚vypadni.‘ Eric si odfrkl, avšak poprosil dívku, aby je omluvila. Ta se na to moc netvářila a s ne příliš přátelským pohledem na Serinu se vydala chodbou pryč od dvojice.

„Nemusela jsi na ni být tak nepříjemná.“ Eric si založil ruce na prsou.

„Nebyla jsem nepříjemná, udělala jsem ti laskavost, věř mi. Viděl jsi, co měla na sobě?“ Serina pozvedla obočí a nadhodila skandální výraz.

„Za dnešek jsi mi těch laskavostí udělala už dost. Mám kvůli tobě referát z literatury.“ Ucedil Eric a nezněl zrovna přívětivě.

„Fakt?“ Serina si skousla ret a nadhodila pohled neviňátka. Ten dobře věděl, že nevinnost v souvislosti se Serinou Dörflerovou nebyla na místě. „No stihla jsem to opsat, takže z toho testu budu mít pravděpodobně za jedna.“ Dodala, jako by to mělo Erica snad povzbudit.

„No, to je vážně skvělý.“ Rozhodil rukama. „Mám velkou radost, že jsem se obětoval pro dobrou věc.“ Utrousil a ironie z jeho hlasu byla patrná.

„Takže díky, i za ten včerejšek.“ Špitla Serina potichu. Nebyla zvyklá moc často děkovat. Rozhodně to nebyl příjemný pocit, cítila se jako nahá. Nebo jako když řeknete něco nepatřičného v místnosti plné lidí a najednou se rozhostí ticho a všechny pohledy směřují najednou k vám.

„Cože si to řekla? Já jsem asi špatně slyšel. Serina Dörlerová mi poděkovala? Nedostala si úpal?“ Eric se nestačil divit. ‚Ta holka upadla, ne?‘

„Přestaň, nebo to vezmu zpátky.“ Serina do Erika mírně strčila a na tváři se jí mihl malý úsměv, který zmizel stejně rychle, jako se objevil. „Každopádně jsem tě dnes chtěla poprosit o pomoc. Zítra budeme ten příklad pravděpodobně rozebírat, vždycky to tak děláme a já bych ho potřebovala vysvětlit. Nemůžu ho mít správně v testu a pak nevědět, co s ním.“

„No, bohužel tě zklamu, budu se muset věnovat tomu blbýmu referátu. Sice ho budu potřebovat až na příští týden, ale mezitím by se mi nahromadila matika, takže to musím dát dohromady dneska.“ Prohlásil Eric s hraným nadšením.

„A když ti s ním pomůžu? Asi bych měla, tak nějak ti to vlastně dlužím.“ Přiznala Serina, ačkoli jí to nebylo po chuti. Byla si vědoma, že musí Ericovi jeho pomoc oplatit. Jaký by měl jinak důvod jí nadále pomáhat? Něco za něco. ‚Je to obchod, transakce.‘ Opakovala si pro sebe v duchu.

„Jo, to je pravda. Měla bys ho udělat za trest celý.“ Ušklíbl se Eric.

„No jasně, to by se ti líbilo. Musím už na tělocvik.“ Serina se podívala na telefon a musela rychle pospíchat na hodinu. Teď ji čekala ta lepší část dne. Ukáže té štětce Kamile, kam patří.

„Nezlom si tam nehet.“ Serina na Erica po téhle poznámce vystrčila prostředníček a ten se uchechtl, než se vydal na další hodinu. „Mrcha.“ Prohodil si pro sebe. ‚Která umí taky děkovat.‘ Dokončil už v mysli a pořád nevycházel z údivu.

…

„Pane Trümpere máme na vás jen pár otázek, bude to rychlé.“ Oznámil Billovi policista. Dnes ráno přišli za doktorem se žádostí o výslech. Bill věděl, že to musí jednou přijít. Doktor z toho sice nebyl příliš nadšený, protože Bill ještě nebyl ve stavu, kdy by se mohl přehnaně rozrušovat, ale pro objasnění případu bylo lepší začít na věcech pracovat co nejdříve. Nesnášel policajty. Připomínali mu období, které strávil za mřížemi a že nebylo zrovna nejpříjemnější.

„Jak vidíte, já nikam nepospíchám.“ Ušklíbl se Bill.

„Takže… trochu jsme si vás proklepli, pane Trümpere…“ Policista udělal krátkou pomlku, pro zdůraznění a poté pokračoval: „A zjistili jsme, že jste s námi už měl co dočinění.“ Uvedl policajt hned na pravou míru, aby bylo kytaristovi jasné, že vědí, s kým mají tu čest.

„Co na to říct.“ Pokrčil kytarista rameny s hraným nevinným výrazem a nepatrně usykl bolestí. Jeho nedávno rozpáraný hrudník rozhodně tyto typy pohybů neoceňoval.

„Řekněte mi, jak se to stalo. Podle doktora vám v těle našli halucinogeny. Jednalo se o obchod s drogami?“ Policista šel bez okolků k věci. Neměli moc prostoru ani času.

„Myslíte si, že jsem tak šáhlej, abych si šlehnul a pak šel dealovat? V opuštěných skladech, kde nepotkáte živou nohu? No tak, pánové, uráží mě, že máte tak nízké mínění o mé inteligenci.“ Zakroutil hlavou kytarista a zněl pohoršeně.

„Co jste tam tedy dělal?!“ Policista zvýšil hlas.

„Procházel se.“ Řekl ledově klidným hlasem Bill a policista si povzdechl. Věděl, že to nepůjde jednoduše. Byl zvyklý jednat s lidmi kytaristova typu. Bylo potřeba trochu přitlačit.

„Vidím, že jste vtipálek. Ale ono vás smích přejde, až si za křivé svědectví půjdete sednout. S vaším rejstříkem by to neskončilo jen u podmínky, to víte, že? Budete mít pak dost času na přemýšlení o tom, proč jste nemluvil pravdu.“

„Vždyť vám ji říkám. Myslíte si, že jsem se zfetoval a tohle si udělal sám?“ Bill pozvedl obočí. Zněl, jako by to vysvětloval úplným hlupákům.

„To, co si myslíme nebo nemyslíme, nechte laskavě na nás. A teď mluvte, jak se to stalo?!“ Policista trochu ztrácel trpělivost. Místo toho, aby se tu rozčilovali s tímhle delikventem, už dávno mohli vyšetřovat, co se stalo.

„Procházel jsem se mezi skladama, když mi někdo zezadu bodl ten driják do krku, pak už nevím nic.“ Kytarista velmi osekal původní verzi. Samozřejmě nemohl prozradit identitu těch syčáků. Nebyl krysa. V jejich světě platila určitá pravidla, která se nesměla porušit. Pokud to někdo udělal, byl mrtvý člověk. Navíc on sám měl plán, jak to těm bastardům celé oplatit. Nepotřeboval, aby se do toho pletla policie. Tedy alespoň prozatím ne, všechno mělo svůj čas.

Policisté prolistovali lékařskou zprávu a opravdu tam byl záznam o vpichu do krku, který si kytarista nemohl udělat sám, i kdyby se snažil.

„Dejme tomu, že to, co říkáte, je pravda. Ale chcete mi tvrdit, že nevíte, kdo vás napadl?“ Policista nebyl bláhový, věděl dobře, jak to v jejich světě chodilo. Některé zlomili, aby jim řekli to, co potřebovali vědět, s jinými to bylo složitější.

„Nemám tucha.“ Ušklíbl se Bill a koukal na policisty, jako by neuměl do 10 napočítat.

„Chcete osvěžit paměť, na jak dlouho jste si šel sednout do chládku posledně?“ Policista se na Billa zákeřně usmál.

„Není třeba, na to nejde zapomenout.“ Ujistil Bill policistu. Křivé svědectví bylo to poslední, z čeho by měl strach.

„Takže svoji výpověď změnit nechcete?“ Zeptal se policista naposledy.

„Ne.“ Byla kytaristova finální odpověď.

„Když je to vaše poslední slovo… Ještě se uvidíme.“ Policisté se zvedli a měli se k odchodu.

„Už teď se nemůžu dočkat.“ Bill jim zasalutoval k odchodu. Bylo mu jedno, jestli se jednalo o policajty, doktory nebo někoho jiného. Ke všem se choval stejně. Respektu se od něj tihle pánové v černých mundúrech rozhodně nemohli nikdy dočkat. Byli to jeho úhlavní nepřátelé. Ale jak se říká, i ti jsou čas od času užiteční.

autor: Emilia