Chaos v duši 28.

autor: Áďa

betaread: Janule

Stál jsem na břehu zamrzlého jezera a strnule hleděl do dáli. Neměl jsem sebemenší ponětí, jak dlouho jsem takhle setrval, nevnímajíc zesilující vítr, štiplavý mráz ani husté nálety běloulinkých vloček. Pouze jsem se utápěl ve vlastních myšlenkách. Ale netušil jsem, v jakých. Má mysl byla absolutně rozvrácena.

Smutně jsem vzpomínal na paparazziho. Proč jsem se jen nechal vyprovokovat k těm ranám? Vždyť vlastně ani zemřít nemusel, stačilo by, kdyby spadnul trochu jinak, a ne přímo na obrubník. To je prostě ta blbá náhoda, no… A kdyby mě nechal být, mohl tu být dnes taky. Mohl být u své rodiny a trávit s nimi svátky…

Zamračil jsem se. Mohl mít vůbec rodinu? Vždyť byl docela mladý, nemohl být o tolik starší než já. To poznám, na věk lidí mívám dobrý odhad. Ne, ten ještě nemohl mít rodinu. Ten mohl mít maximálně přítelkyni. Ale i tak… Hlodaly mě výčitky. Kolika lidem jsem jeho zabitím ublížil? Pokud neměl přítelkyni, tak minimálně jeho rodičům. Zvažoval jsem, zda bych za nimi neměl zajít a omluvit se jim, jenže když jsem tak nad tím přemýšlel, tak jsem dospěl k názoru, že o něm vlastně nevím vůbec nic. Jak se vlastně jmenuje, pro který časopis dělal… Třeba jsem to mohl nějak zjistit pomocí foťáku, jenže ten už spočíval pod silnou vrstvou ledu na dně jezera. Nemohl jsem se těch výčitek zbavit. Jeho rodiče určitě teď sedí u krbu a oplakávají jeho smrt, tak jako moje mamka oplakávala to, co mi dělal David. Jenže na rozdíl od toho paparazziho, já žiju.

Na tvář se mi skoulela slza, když jsem náhle pomalu klesl do sněhu na všechny čtyři. Nevím proč, ale najednou jsem jakoby zase začal vnímat. Připadal jsem si zničehonic tak slabý a vyčerpaný. Nedokázal jsem ani stírat slzy, které z mých tváří kanuly rovnou do hlubokých závějí, které mi, jak jsem tak klečel, podpírajíce se přitom rukama, sahaly až k pasu. Z nosu a úst mi stoupal kouř, jak jsem přerývaně dýchal a zuby mi drkotaly jako nikdy v životě. Byla mi zima, strašná zima. Přes džíny jsem cítil, jak mě chlad, čišící ze závěje, bodá do lýtek, stehen a předloktí. Štípalo to, hrozně moc! Mrazivý vzduch už začínal proměňovat studené cestičky po slzách v ledový škraloup a mě to všechno bolelo, jak jsem se klepal tou největší zimou, kterou jsem kdy v životě cítil. Přesto jsem se však nedokázal zvednout a nadále jsem strnule hleděl přes zamrzlé jezero do dáli. Věděl jsem, že tohle už je konec a já zanedlouho usnu navždy, přikrytý bělostnou, třpytící se peřinou, která mě pokrývala už teď…

„Bille? Bille! Kde jsi?“

Odněkud z hluboké dálky ke mně doléhal hlas. Nevěděl jsem odkud. I když jsem ho slyšel, nedokázal jsem se pohnout ani o píď, abych se rozhlédl, kdo mě to volá, natož, abych odpověděl. Jenom jsem naslouchal tomu prosebnému, naléhavému tónu.

„Bille! Bille, prosím! Slyšíš mě? Kde jsi?“

Měl jsem dojem, že slyším hlas poněkud silněji. Jakoby se ke mně blížil. Přesto jsem ze sebe nebyl schopný vydat jednu jedinou hlásku nebo změnit úhel pohledu, a to i ve chvíli, kdy jsem zaslechl, jak sníh křupe pod rychle se blížícími kroky…

„Bille? Proboha Bille! Co to tady děláš?“

Posledními zbytečky vůle jsem se přinutil pootočit hlavou. Vedle mě dopadl na všechny čtyři Tom.

„Proboha!“ vyděsil se, když mi pohlédl do tváře. „Vždyť ty jsi celý zmrzlý!“

Rychlostí blesku ze sebe strhl svou silnou péřovku a hodil mi ji přes ramena, načež mi začal silně masírovat nadloktí, o které jsem se opíral.

„Bille, vnímáš mě?“ ptal se se strachem v očích a začal mi dýchat do obličeje.

„Jo,“ hlesl jsem tiše. „Vem si tu bundu… Nastydneš.“

„Ty ji potřebuješ víc,“ zamítl rázně Tom a začal mě zvedat na nohy.

„Ne, prosím,“ špitl jsem. „Nech mě tady, Tommy…“

Změřil si mě nechápavým pohledem.

„Prosím tě, co to zase meleš za nesmysly? Vždyť jsi promrzlý až na kost, z toho budeš mít nachlazení jako blázen!“

„Ale já myslel…“

„Prosím tě, bráško,“ přehodil si rozhodně mou ruku přes svá ramena. „Slib mi jednu jedinou věc. Ty už nikdy nemysli, jasný?“

Chtěl jsem mu vzdorovat, aspoň trochu mu vyjádřit svoje zmatené pocity, ale nemohl jsem, nedokázal jsem to.

„Hm,“ hlesl jsem tedy.

Pomalu jsme vyrazili zpátky k domu. Stěží jsem hýbal nohama, spíš jsem je za sebou vlekl, když mě Tom vedl hustou chumelenicí domů. Bylo mi ho strašně moc líto. Vždyť měl na sobě jenom tričko a huňatou mikinu, musela mu být strašlivá zima, a on se ještě kvůli mně vzdá své bundy! Několikrát jsem se pokusil naznačit mu, aby si svou bundu zase vzal zpátky, mé chabé pokusy ale byly nekompromisně zamítnuty. Před naším domem jsem se ale zastavil.

„Tommy, teď mě pusť,“ zachraplal jsem. „Nechci mamku ještě víc vyděsit… Dneska jí to bohatě stačilo…“

Nejistě se na mě podíval.

„Vždyť jsi úplně bez síly!“ namítl. Prosebně jsem se na něj podíval. „No dobře teda, ale budu vedle tebe, abych tě mohl jistit, pro případ, že bys padal, jo?“

Slabě jsem přikývl a vešli jsme domů.

„Kluci?“ ozval se z obýváku mamčin hlas. „Jste to vy?“

„Jo, jsme,“ houkl hlasitě Tom. „Ale jsme nějak unavení… Půjdem si lehnout a popovídáme zítra, ok?“

„Dobře,“ odpověděla mamka. „Ale nechcete udělat před spaním čaj s medem, když jste se vrátili? Musíte být promrzlí!“

„Klidně,“ souhlasil vděčně Tom. „Přineseš nám to pak nahoru, prosím?“

„Jasně!“

Vratkým krokem jsem se vydal nahoru do svého pokoje, a Tom mě zezadu lehce podpíral. Byl tak neuvěřitelně starostlivý. Ihned, jakmile jsme zapadli do mého pokoje, zamířil k mojí skříni, a přestože v teple tající sníh, který ho cestou zasypal, mu máčel mikinu i kalhoty a působil mu chvění se chladem, rázně otevřel mou skříň s oblečením a hodil mi tepláky, tričko, mikinu a ponožky. Setrval nade mnou v přísném postoji, dokud jsem se nepřevlékl do suchého oblečení, a pak mi omotal krk šátkem.

„A do postele!“ nařídil mi.

Pousmál jsem se, díky vyhřátému pokoji jsem trošku pookřál.

„No tak, Tommy, neblbni zase! Vždyť jsem v pohodě – „

„To si jenom myslíš!“ prskl přísným hlasem. „Ještě teď máš namodralé rty! Takže zapluj do tý postele a nekecej, nebo tě tam až do rána svážu, jasný?“

„Ale ale, nepovídej,“ zašklebil jsem se na něj. „Myslel jsem, že ty patříš mezi ty, co mě mají rádi, a ne mezi ty, kteří mi chtějí ubližovat.“

Na chvíli se zarazil a upřeně jsme si několik vteřin hleděli do očí.

„Ty malej všiváku,“ protáhl a zamířil ke mně. „Právě proto, že mi na tobě záleží, chci, abys teď šel do tý postele! Seš úplně vymrzlej a já nepotřebuju, abys mi celé Maledivy proležel s horečkou a kašlem pod palmou, zatímco já se budu cachtat v moři! Jasný? A jestli do tý postele nepůjdeš dobrovolně, tak tě k tomu donutím!“

V klidu jsem zůstal sedět a na rtech mi pohrával úsměv.

„To mi neuděláš, na to mě máš moc rád.“

„Ale udělám, právě proto, že tě mám tak moc rád.“

„Ne, neuděláš,“ trval jsem na svém.

„Udělám,“ odporoval.

„Tak dělej,“ vybídl jsem ho a provokativně se postavil, abych byl od postele ještě dál.

V první vteřině se ani nehnul, jen koukal, jak se na něj vyzývavě usmívám. Pomaličku, nesmírně pomalu, se ke mně přiblížil. Zahleděl se mi do očí a já mu upřený pohled oplácel.

„Máš poslední šanci, bráško,“ upozornil mě šeptem.

„Já vím,“ odpověděl jsem ještě tišeji a čekal, jak zareaguje.

Jeho odezva na sebe nenechala dlouho čekat. Prudce si mě přitáhl do náruče a začal mi líbat čelo a tváře.

„Já ti dám, ty zmetku, že nebudeš svýho staršího bráchu poslouchat,“ šeptal mi mezi jednotlivými polibky.

Přitom se na mě začal tlačit takovou silou, že jsem podřízeně musel couvat, dokud jsem nenarazil na postel, kam mě Tom s vítězoslavným úšklebkem strhnul, přičemž na mě spadl. Zmítal jsem se v obraně, ale on byl rychlejší. Bleskově hmátl po peřině a hodil ji přese mě. V tu chvíli mě zaplavila tma. Snažil jsem se peřinu ze sebe dostat, ale jak byla dlouhá, tak jsem se do ní naopak čím dál víc zamotával. Do toho jsem slyšel, jak se mi ten prevít škodolibě směje.

„Jen počkej, ty zmrde jeden!“ vztekal jsem se, samozřejmě ale jen tak ze srandy. „Tohle ti nedaruju – „

„Bille!“ ozval se ode dveří pohoršený hlas mamky, která nám zrovna nesla čaj. Konečně se mi podařilo se z deky vymotat a díky tomu mi tón jejího hlasu lehce unikl.

„Ano, mami?“

„Jak to s Tomem mluvíš?“ káravě se na mě podívala. „Myslela jsem, že spolu vycházíte dobře, a ty mu takhle nadáváš?“

„Neboj, mami,“ zašklebil se vesele Tom a náramně přátelsky mě objal a afektovaně mě začal hladit po vlasech. „My přece s Billem vycházíme výborně! Viď, ty moje malá čůzo?“

„TOME!“ okřikla ho mamka. „Co to slyším? Jakožto starší a rozumnější – „

Taktně, ale velmi významně jsem si odkašlal.

“ – bys měl jít bratrovi za příklad, a ne ho ještě takhle kazit!“

Vypadala, že co nevidět omdlí, zatímco my dva jsme se rozřehtali na celé kolo. Zrudla v obličeji, položila nám hrnky na noční stolek a otočila se k odchodu. Ve dveřích se však ještě zastavila.

„Tyhle výrazy si nechte na koncerty a autogramiády a focení a podobné akce, jasný?“ začala nám kázat výchovná moudra. „Jestli je od vás ještě někdy uslyším, jak to říkáte přede mnou, tak vám garantuju, že i když vám už je osmnáct, tak dostanete vařečkou, rozumíte? Oba dva!“

Na vteřinu jsem se pokusil udržet vážnou tvář.

„A já taky?“ pípl jsem nevinně, zatímco Tom se dusil smíchy.

„Ano, ty taky, Bille!“

„Ale to není spravedlivý,“ zakňoural jsem ublíženě. „On si začal! Házel mi peřinu přes hlavu, to si mám jako nechat líbit?“

„To není pravda!“ hájil se hned Tom. „On nechtěl jít do postele! Představ si, mami, že si zmáchal venku kalhoty a tak mu logicky musí být zima a tak jsem ho chtěl zahnat do postele, jakožto ten starší a rozumnější – „

Mamka chvíli vypadala naprosto bezradně, zatímco my jsme jen s největším vypětím všech sil drželi vážnou tvář nad naší předstíranou sourozeneckou šarvátkou.

„Dobře, chválím tě, Tome, ale příště to udělej trochu dospěleji! A ne tak, abyste se pak chovali jako malé děti!“

Důrazně práskla dveřmi. Chvíli jsme ještě drželi vážnou tvář a v momentu, kdy její kroky odezněly v dáli, jsme vybuchli smíchy. Po pár vteřinách jsem dostal křeč do žaludku, jak jsem hýkal, a Tom nebyl pozadu. Trvalo snad celou věčnost, než nás humor přešel… Bráška se pak natáhnul pro čaje. Jeden si vzal a druhý mi podal. Vděčně jsem ho přijal a v momentu, kdy mi do žaludku kanula ta vynikající horká tekutina, tak jsem měl pocit, že mi spadlo snad všechno štěstí světa do klína. I když byl čaj ještě docela horký, lačně jsem jej hltal…

„Jo, jen tak mimochodem,“ promluvil Tom, sedící na kraji mé postele. „To ses teda zachoval fakt luxusně. Víš, jaký to bylo, když jsi odešel? Všechno jsem jim to celý musel vyprávět od začátku, každý detail, co jsem o tom věděl, a vůbec jsem se jim nedokázal vytrhnout, abych mohl jít za tebou!“

Sklopil jsem s lítostí oči.

„Promiň,“ zamumlal jsem. „Já jsem jenom… už nedokázal vydržet to napjaté ticho… Potřeboval jsem se provětrat.“

„No to mi taky vysvětli,“ pohlédl mi Tom do očí. „Cos tam vlastně dělal? Jak by to dopadlo, kdybych tě nenašel? To bys tam jako byl až doteďka? Vždyť bys tam umrznul, podívej, jak tam je!“ ukázal směrem k oknu, za nímž řádila divoká, nespoutaná vánice.

„Nevím,“ hlesl jsem. „Já ani vlastně nevím, proč jsem tam šel, ani co jsem tam dělal… Prostě jsem měl v hlavě úplně prázdno a nevěděl jsem, co dělám.“

„To jsem viděl,“ přikývl ustaraně bráška. „Vždyť kdybych přišel o chvíli později, tak už jsi mohl být zapadaný tak, že bych tě neviděl, nebo v bezvědomí, nebo už zmrzlý…“

V následující tichosti uplynulo několik minut. Oba jsme je využívali k usrkávání horkého čaje. Když jsem dopil svůj hrnek a odložil ho na noční stolek, zachumlal jsem se pod peřinu. Počáteční teplo totiž kvapem mizelo a dostavovala se strašlivá zima.

„Bille?“ zeptal se Tom, který si ihned všiml, jak jsem si peřinu natáhl až po bradu. „Co ti je?“

„Z… zima,“ zadrkotal jsem zuby. Ten chlad byl totiž vteřinu od vteřiny čím dál horší.

Bráška se ke mně natáhnul a starostlivě mi položil dlaň na čelo.

„No horečku ani zvýšenou teplotu nemáš… To je určitě důsledek toho, jak jsi klečel v tom sněhu!“

„A… a… asi,“ odpověděl jsem chvějícím se hlasem.

„Počkej,“ zamumlal Tom a na chvíli se ztratil.

Když se vrátil, táhnul s sebou svou chundelatou tlustou deku. Stáhl ze mě peřinu, místo ní mě pečlivě zabalil až po bradu do té teploučké deky, a pak mě ještě navrch přikryl odhozenou peřinou.

„To by tě mělo zahřát,“ dodal starostlivě.

Pak si ke mně lehnul. Vsunul svou ruku pod můj krk, druhou mě začal hladit ve vlasech a já se k němu podvědomě přitulil. Vyhledal jsem svýma očima ty jeho.

„Tommy, já… já jsem tak šťastný, že tě mám,“ zašeptal jsem. „Vždycky se objevíš ve chvílích, kdy už nevím, kudy dál… Vždycky mi pomůžeš, když už já všechno vzdávám… Jsi na mé straně každou vteřinou… A já… ti chci poděkovat. Za to všechno, co pro mě děláš… Za to, že tě mám. Bez tebe bych byl ztracený.“

Viděl jsem, jak jeho pohled zjihl. Zdálo se mi to, nebo se mu na kratičký, prchavý okamžik oči zaleskly slzami dojetí?

„Bille,“ začal, a nejspíš taky skončil. Bylo vidět, že neví, co má říct dál. Pokračoval až po několika vteřinách. „Prosím tě, proč mi děkuješ? Vždyť víš, že pro tebe udělám první poslední… Že jsi smyslem mého života…“

Tentokrát jsem to byl já, kdo byl po poslední větě naměkko. Já jsem smyslem jeho života? Přitulil jsem se k němu tak těsně, jak jen to šlo.

„Mi… miluju tě,“ zacvakal jsem zubama, a stočil hlavu jako vždycky pod jeho bradu. Nevím, proč jsem si vybíral vždycky tohle místo, ale připadal jsem si tak v opravdovém bezpečí. Tom, když jsem byl v této pozici, mě chránil snad ze všech stran, jak zepředu, kde byl jeho hrudník, tak zezadu, kde mě hlídaly jeho ruce, tak seshora, kde mě kryla jeho brada. Stále jsem se klepal zimou, přestože jsem byl zachumlaný v dece i peřině, kterou jsem nabídl i bráškovi. Napřed nesouhlasil, ale nakonec jsem mu její část přece jenom vnutil. Zimnice mnou však cloumala, i když jsem byl stulený v náručí svého strážného anděla tak moc, jak jenom to bylo možné. Cítil jsem, jak jeho ruce mnou moje záda, ruce i ramena ve snaze zbavit mě té štiplavé zimy, a dýchal mi do vlasů.

„Já tebe taky, bratříčku,“ zašeptal a neustával v hlazení a zahřívání mého těla. „Jenom mi prosím neonemocni…“

autor: Áďa

betaread: Janule