autor: B-kay
Gustav nechápavě sledoval podivný oční kontakt mezi dvojčaty, ze kterého nedovedl usoudit, zdali je už všechno v pořádku, nebo se mezi nimi nic nezměnilo.
„Tome, copak ty nejsi rád, že tady Bill zůstal?“ zeptal se jej David a vůbec se nesnažil skrývat zmatený tón, jakým to vyslovil. V těch dvou se prostě už nevyznal. A nejhorší na tom bylo, že mohl jenom přihlížet, jak se pletou do problémů a jeden druhému se pomalu ztrácí. Tom po něm hodil očkem, vzápětí se však znovu zahleděl do očí svého dvojčete. Hledal v nich tu vášeň a ryzí touhu, kterou jej v noci přímo prosily… jakoby ještě pořád slyšel jeho nesmělé sténání a sykavé nádechy. I když se snažil nemyslet na to a zapomenout, nešlo to. Nerozuměl proč, ale nešlo to.
„Jasně. Jasně že jsem…“ zašeptal a pohledem zarytě sledoval špičku svých bot. „J-já jaksi nemám hlad. Půjdu ještě na chvilku na pokoj,“ odfrkl rychle, načež vstal a bez jediného pohledu věnovanému bratrovi nebo jinému členovi kapely, prostě odkráčel pryč.
Bill už nestihl udělat nic. Jenom trpce přivřel víčka a smutně semkl rty. Zničeně sklonil tvář a snažil se působit nenápadně. Neměl totiž náladu na zvědavé otázky ostatních. Už toho měl všeho jaksi plné zuby. Možná také udělal chybu, když zůstal, ale teď už se nemínil vzdát! Nechtěl ukázat bratrovi, že je jenom jeho slabou napodobeninou. Chtěl dokázat jemu, všem kolem sebe, ale hlavně sobě, že dokáže být silný!
Chtěl mu dokázat, že už není tím malým klukem, kterýho mlátili spolužáci kvůli směšným brýlím a pisklavému hlásku. Bylo mu přeci devatenáct! Už přeci nebyl malý a byl si jist, že dokáže žít i bez Toma… Zhluboka se nadechl a pohledem utkvěl na černém prstýnku, jenž zdobil jeho hubený ukazováček. Jemně přejel po jeho chladném povrchu a měl chuť se zasmát tomu, jak mu Tom lhal. Ještě včera večer jej málem na kolenou prosil, aby zůstal a stačila jediná noc, aby bylo všechno jinak. Bill moc litoval, že mu ten prsten nehodil do tváře. „Kluci, já ještě půjdu zavolat mámě. Když chcete, jděte do studia napřed a já-,“ najednou se zasekl. Pochyboval, že by jej Tom měl chuť svést.
„Kdyby bylo třeba, tak klidně počkáme,“ navrhl David rychle a mírně se na zdrceného Billa usmál.
„Ne, to je v pořádku. My tam za váma dorazíme, ano?“ rty zkřivil v divné spleti úsměvu trpkosti a poté utíkal k výtahům. Netrvalo dlouho a stál na prázdné chodbě, kde se nacházely jejich pokoje. Tom mezitím nespokojeně házel do batohu všechny potřebné maličkosti jako mobil, i-Pod a své tolik typická mega sluchátka. Když však ve dveřích spatřil Billa, probodl jej nejistým pohledem a dál se jej snažil ignorovat. Svůj pohled na něj upřel až ve chvíli, kdy se k němu bratr tiše přiblížil a natáhl k němu dlaň, ve které skrýval prstýnek.
„Tobě se nelíbí?“ zeptal se jej zklamaně a v očích se mu zaleskly slzy.
„Tady nejde o to, zdali se mi líbí. Jde o to, že nemá smysl jej nosit,“ svěsil hlavu mezi ramena, dlaň s prstýnkem však pořád hrdě držel před sebou.
„Bille, přestaň. Moc dobře víš, proč jsem takovej… dej mi čas,“ opatrně nadzvedl jeho nádhernou tvář a zahleděl se mu hluboce do očí. Bill mu pohled oddaně opětoval a smutně si vydechl.
„Omlouvám se,“ zašeptal tak, že jej Tom jenom stěží slyšel. Přesto však nechápavě nadzvedl pravé obočí a zkoumavě sledoval Billův výraz.
„Za co?“ vstal a očima těkal všude možně, jenom ne po bratrově tváři. Náhle totiž věděl moc dobře, co tím bratr myslí.
Moc dobře věděl, za co se mu omlouvá. Ale také věděl, že by neměl být sám, kdo se bude omlouvat.
„Ty dobře víš. Mrzí mě ten včerejšek. Je to moje chyba. Kdybych tě nechal v tý sprše a odešel bych, nic by se nestalo a teď by to mezi náma nemuselo být takový.“
„Bille, prosím tě! Nic se také nestalo! To, co mezi náma bylo, jsem hned zařadil do skupiny úletů na jednu noc. Nic to pro mě neznamenalo, takže se mi nemusíš omlouvat. Všechno je v pořádku,“ vzal do dlaní svůj vak a rychle si jej přehodil přes rameno. Vůbec si však neuvědomil, jak prudce to z něj vystřelilo a že tím bratrovi možná také ublížil. V tu chvíli mu nedošlo nic… Až když Bill zničeně sklopil zrak a tiše vydechl, mu jej najednou přišlo hrozně líto.
„A ten prsten si nech. Chci, abys jej měl u sebe,“ řekl, mírně se pousmál a pohladil bratra po zdrcené tváři. Jakmile k němu Bill vzhlédl s očima v slzách, naléhavě jej k sobě přitiskl a pevně jej objal. „Už nebreč… všechno bude zase v pořádku. I my dva. A teď pojď, jinak nás David přerazí,“ ještě dřív, než jej od sebe jemně odsunul, jej políbil do dlouhých havraních vlasů a smutně přivřel víčka. Sám totiž nevěřil tomu, že to ještě někdy bude takové, jako před „tím“…
A také že ani neměl daleko od pravdy. Od jejich nečekaného milování uběhlo už několik týdnů a vztah mezi nimi se ocitl na nějakém zmrzlém bodě. Mezi nimi už sice nevládly hádky a nesmyslné dotahování kvůli hloupostem, stejně si však k sobě nedokázali najít cestu. Dokonce spolu odmítali spát v jednom pokoji. Tak moc se báli, že by jejich touhy ten druhý náhle vycítil…
„Tome…“ ozýval se mu u ucha nedočkavě sténající hlas, zatímco dvě zvědavé ruce bloudily po jeho bříšku a pažích. Cítil na sobě horký dech a všude kolem něj se rozprostíralo tíživé vzrušení. Nevěděl proč, ale nedokázal se uvolnit. S pevně přivřenými víčky nechtěně opětovával přímo zuřivé nájezdy do svých úst a pokorně snášel divoké pohupování na svém klíně. „No tak Tome, dotýkej se mě,“ ostře modrá záře dvou zvědavých očí jej na chvilku vykolejila, vzápětí si však skoro otráveně vydechl a nuceně položil své dlaně na její boky. Vůbec se mu nelíbila.
Byla přesně tím typem, který byste našli na každém rohu. Neříkal, že byla ošklivá, ale nebylo na ní nic, co by jej upoutalo. Něco, co by jej donutilo po ní toužit a chtít ji. Jediné, co chtěl, bylo to, aby se rychle pomilovali a on si pak mohl v klidu oddechnout, že je zase všechno tak, jak má být… Zhluboka se nadechl a pokusil se uvolnit. Dlaněmi jemně přejížděl její malinko plnější boky a snažil se v sobě zatratit tu vzpomínku a myšlenku na to, jaké to bylo s bratrem. Když však opatrně zavřel oči, už se nedokázal soustředit na to, že jsou jeho rty líbány cizí holkou. Myslí mu prolétla bratrova tvář a jeho jedinečná vůně… viděl se na té posteli, jak do něj prudce pronikal a nedočkavě líbal celá jeho holá záda. Slyšel jeho nesmělé šeptání a sténání… Jako by ještě pořád cítil ten třes a divokost, která je tehdy obklopila… Tak moc po něm toužil…
Hnědovláska si dávala záležet na tom, aby se mu to líbilo. Přeci se každý den nemilujete se slavnou hvězdou! A ona byla do Toma úplný blázen. Nedočkavě jej líbala a tváří jí přelétl nadšený úsměv, když se Tom konečně do líbání opřel a zapojil do toho svou vášnivější stránku. Prudce ji k sobě přitiskl a dlaněmi se vklínil pod její těsné triko. Musel to udělat! Tichý zvuk auta měl zpříjemnit atmosféru uvnitř, jenomže když se na okně ozvalo naléhavé klepání, všechno bylo pryč. Tom ze sebe tu holku přímo shodil a urychleně si zapnul poklopec. Pak otráveně protočil oči a otevřel svému bratrovi, jenž postával u zadních dveří auta.
„Co je?“ zeptal se jej nepříliš mile, což Billa malinko zabolelo. Přesto však na sobě nedal nic znát a dál se na něj pobaveně usmíval.
„Že by nový objev?“ snažil se nahlédnout dovnitř, ale holka byla za Tomem tak skrčená, že ji nemohl vidět.
„Chceš něco?“ Tom se na něj pořád zlostně díval, ve skutečnosti byl však neskutečně rád, že je bratr vyrušil.
„Tome, já vás nechám. Tak třeba příště,“ smutně se usmála, naposled jej dlouze políbila a pak vystoupila. Na Billa se jenom mile usmála a utíkala pryč.
Tom také vystoupil, avšak jeho reakce nebyla taková, jakou Bill čekal. Prudce jej chytl za límec oranžové mikiny a přitiskl si jej k sobě. Přímo bojovným pohledem prolétl jeho tvář a opětovával jeho smyslný pohled…
autor: B-kay
betaread: Janule
Ešte dobre že Bill prišiel bo by to z Tomom skončilo zle!
Urobila by som mu Bac bac aby vedel že s nimi nemá spať…:DDDDDDDDD
Jooo teraz urobí bac bac Bill…že???:DDDDDD
Hahá,už si začíná uvědomovat,že Billa mu žádná nenahradí…..
jj přesdně :D:D
Heej jako tahle povídka je upa senzační … U jinejch povídek mě napadá jak by to mohlo pokračovat, ale tahle povídka to se vivijí nějak samo upa dokonale !!! Jen ať se už nehádají !!!
no a co dál??? no taaak nemuč nááás….jinak skvělá naprosto dokonalá jedinečná ff!!
Heh, sice jsem nejdříve klikla na možnost "jsem pouze četla", ale nedalo mi to a stejně jsem ten komentář napsat musela. Teda, povídka začala dobře, ale čím dál víc jsi sklouzávala k něčemu, co je naprosto nelogické, nepochopitelné, nesmyslné…. Nechápu Tomovo chování, jednou tak a podruhé jinak. Bill – no budiž, ale ten Tom je snad schizofrenik, či co. No takže, už to asi dál číst nebudu, promiň. A to jsem si od téhle povídky slibovala zajímavý počtení 🙁
hej mazec!
jejda honem dáál.. je to upa užasný.. hele co je pravdy na tom žes napsala i Vezmeš si mě? 2?? kámi říkala že ho četla ale proč tu teda není??