Unfaithful 14.

autor: Angel + Tajemná Neznámá

Tom
„Můžete jít dál,“ praví tichým hlasem doktor, který zrovna vychází ze dveří. Za těmi dveřmi je moje velká láska, můj Billí. Skoro se bojím tam vejít, skoro se bojím toho, co asi uvidím, ale nakonec je zvědavost silnější než já. Společně s mamkou vstoupíme do pokoje, Géčka a Gordona necháme za dveřmi. Jak nám předtím řekl doktor, je nás prostě moc. Pohled, který se mi naskytne, je neuvěřitelný. Tohle snad není můj Bill! Mamka se rozpláče snad ještě víc, než mi plakala do telefonu. To snad není pravda…

Ten nejsilnější člověk, kterého znám, můj malý zranitelný bráška, tady leží jak bez života. Je napojený na spoustu přístrojů. Je fixovaný nějakou podivnou konstrukcí a co by ho nejspíš úplně vyvedlo z míry, bylo to, že třetina jeho hlavy byla vyholená, ostatní vlasy stažené někde mimo. Začnu se skoro třást, nevím, co mám dělat. Jen hledím na tu nevinnou, nehybnou krásu, v podobě mé lásky. Jdu k Billovi blíž, dotknu se jeho ruky. Mamka stále ještě stojí u dveří a neodvažuje se k Billovi přiblížit. Nevím proč, nevím, co jí děsí, ale já na to stejně brzy přijdu.

„Lásko moje,“ zašeptám a pohladím Billa po bledém hebkém líčku. Jako bych si snad neuvědomoval, že právě ona láska, láska mezi mnou a mým bráškou, nás připravila o mámu. Je tak sladký. Nevím, proč je tak špatné milovat tak krásnou bytost. Je to přece můj bráška a my dva přece patříme k sobě. Nevybrali jsme si, my jsme se našli. Asi to tak mělo být. Kdybych neměl Billa, neměl bych nic. Moje celoživotní láska, pro kterou udělám cokoliv. Podívám se směrem ke dveřím, ale mamka už u nich nestojí. Pomalu si sedá vedle mě, k Billově posteli…

„Myslíš, že nás slyší?“ zeptá se šeptem.

„Nevím,“ odpovím jí stejným hlasem. Dál žmoulám Billiho ruku, jako bych ho tím snad měl probrat. Kdybych teď viděl jeho úsměv, ten nejkrásnější úsměv na světě, kdyby mi řekl, že je to dobrý, a že už můžeme jít domů, byl bych tím nejšťastnějším člověkem na světě. Jenže on má stále pevně semknutá víčka, nehýbe se a ani mi nic neříkal. Za to, abych slyšel z jeho úst jen jediné slovo, bych dal všechny poklady světa i svůj život.

„Broučku,“ zašeptá mamka. Lehce se dotkne mojí ruky, která pevně svírá tu Billiho. Obejde postel, pohladí Billa po tváři a blaženě se usměje.

„Proč?“ zeptám se. Podívá se na mě a zabodne do mě nechápavý, tázavý pohled.

„Proč co?“ opáčí. Jako by snad nevěděla.

„Proč jsi nás opustila?“ vzlyknu. Rychle zatlačím slzu a čekám, až mi máti odpoví.

„Bála jsem se,“ odpoví. Nechápu.

„Čeho?“ opáčím. Tohle jsem fakt nepochopil. Vůbec to nepobírám.

„Vás,“ řekne. Tak a už jsem se do toho zamotal víc než dost. Opravdu jsem nepochopil, co tím chce moje máti říct.

„Proč nás, mami? Jsme snad tvoje děti… A už jsme takoví… Neudělali jsme nic špatnýho, jen… Se máme rádi,“ vychrlím. Tohle je vlastně jednoduše jedním slovem řečeno – pravda. Opravdu je to míněno vážně. Nikdy jsem nic nemyslel vážněji.

„Tohle není správné,“ zašeptá. Zabodne svoje oči do těch mých, jako by v nich hledala odpovědi.

„Milujem se, mami… Je to láska,“ odpovím. Následuje trapná chvíle ticha. Na chvíli pustím bráškovu ruku, zadívám se mamce do očí.

„Jste bratři, Tome,“ prolomí ticho. Má pravdu. Jsme dvojčata. „Mohli vás za to zavřít, mohla jsem o vás přijít už úplně. Je to incest, a už vůbec nemyslím na to, že… Nechme to, Tome… Spousta lidí se obrátila proti mně, přestali se se mnou bavit jen proto, že vyšel najevo tvůj vztah s Billim,“ pokračuje.

„Mami, já Billa miluju. Nikdy jsem tak moc nemiloval nikoho jinýho než Billa. Bill mi byl vždycky hodně blízko a bude, je to moje dvojče. Moje láska, mami…“ prohlásím. Když nic neříká, opět se ujmu slova. „Nevím, co ti na tom vadí. Našel jsem svoje štěstí a ty jsi mi vždycky říkala, že to je to nejdůležitější. Mít člověka, který tě bude upřímně milovat, který ti dá všechno, na co si jen vzpomeneš a bude si tě hýčkat. Lidé, o kterých mluvíš, asi nikdy nebyli tví přátelé, nevím, co ti vadí,“ řeknu úsečně a opět se podívám na svého spícího brášku.

„Proč jsi mi neřekl, že jsi to… to…“ odpoví mamka po chvíli. Jaksi tuším, co mi tím chce říct, ale moc se nechytám.

„Co jsem?“ zeptám se. Asi jsme na dobré cestě. Začínám to chápat.

„Že jsi… Homosexuál… A Bill taky… Jsem ráda, že je vám spolu dobře, ale nemohla bych se na vás koukat… Vy jste dva kluci, to není správné,“ řekne. Tak o tohle jí jde…

„Jsi stejná jako ostatní, mami… Je mi to líto… Myslel jsem, že ti vadí, že miluju svoje dvojče, ale tobě vadí, že jsme přihřátý… Za to nemůžem, nevybrali jsme si. Milujem prostě kluky. I když, tohle by tě mohlo utěšit… Buzerant jsem jen já, Bill je… Bill je pod obojí,“ prohlásím a dál se se svou mámou nebavím. Tentokrát jsem skončil já s ní. Nemůžu tomu uvěřit, že jí vadí, co jsme. „Tobě tak moc vadí, že jsem gay?“ téměř vykřiknu. Mamka leknutím nadskočí.

„Tome… Já chci jen tvoje štěstí,“ šeptne.

„Takže co je na tom, že mám rád kluka, že ho miluju?“ zakřičím ještě hlasitěji.

„Pst, Tomí… Bill potřebuje klid,“ řekla.

„Odpověz,“ řekl jsem máti z bezprostřední blízkosti.

„Jen… Chtěla jsem tvoje štěstí, bolelo mě, že jsi mi neřekl, kdo je tvoje láska… A navíc… Nikdy se nedočkám vnoučat,“ řekne a zadívá se do země. Pláče. Tiše, ale usedavě pláče. Bodá mě to do srdce. „Nevadí mi, co jsi, chtěla jsem jen… Chtěla jsem jen vidět děti svých dětí…“ rozpláče se ještě víc. Vrhne se mi do náruče. Objímám ji a pláču s ní.

„Nemusela jsi nás opouštět,“ zavzlykám.

„Nevěděla jsem, co mám dělat,“ zašeptá. Zaboří hlavu do mého ramene a pláče dál.

„Bill by ti mohl dát vnoučata,“ řeknu polohlasně. „Nebyl jsem v jeho životě jediný, ale rozhodl se pro mě…“ řeknu s těžkým srdcem.

„On ti… Zahýbal ti?“ praví mamka. Zadívá se mi do očí a já jen tiše kývnu na souhlas.

„Prostě poznal, s kým je mu nejlíp… A kdo mu dokáže dát nejvíc lásky,“ dodám.

„Rozhodl se správně,“ zašeptá mamka. Přitulí se ještě blíž. Jsme zase rodina….

„Já jsem se nedokázala rozhodnout správně… Ale moje dítě ano,“ prohlásí. „Gordona jsem milovala, snad ještě víc, než vašeho tátu. Gordon vám strašně pomáhal, byl s vámi, já to nechtěla dopustit, moc mě to bolelo… Tenkrát jsem si prostě myslela, že to není správné, tak jsem mu řekla, že jestli se dál bude cpát do mých dětí, tak mu to nedaruju, že do vás mu nic není. Ale sama jsem dobře věděla, že to není pravda, sama jsem tomu nevěřila, sama jsem nechtěla, aby to takhle bylo. On vás naučil lásce k hudbě, bez něj byste nikde nebyli, nikam byste se nedostali… Někdy jsem mu i dávala za vinu, že vás k tomu přivedl, když jsem pak viděla, jak moc musíte kvůli svojí slávě dřít. Ale já ho milovala, moc jsem ho milovala…. A chtěla jsem, aby všechno bylo okay. Nedokázala jsem se smířit s tím, že moje děti vychoval spíš on, než já… On – muzikant a já – švadlena. Neznamenám nic v porovnání s ním, jeho máte radši, jste s ním neustále ve styku… Já vás odvrhla, moje vlastní děti… Tome… Tomí… Dokážeš mi to odpustit? “ zavzlyká mamka. Zhroutí se mi do náruče. Je mi všechno ohromně líto. Chtěl bych jí pořádně vytrestat, ale myslím, že by to zrovna nebylo nejvhodnější.

Pomalu jsem jí pomohl na nohy a šli jsme se na chvíli projít na čerstvý vzduch. K Billovi mezitím pustili Gordona s Géčky. Chvíli jsme tak obcházeli park u nemocnice a nemluvili. Když mamka mluvila o vnoučatech, hned mi na mysl přišla Julia. Ta holka, která mi málem sebrala mojí největší životní lásku. Kdyby s ní měl děti, mamka by rozhodně byla spokojenější, než kdyby Bill spal se mnou. Vždycky tak nějak měla pochopení pro to, jaké s Billim máme pouto, ale že bych s ním měl poměr… Za chvíli mě ale vytrhne z přemýšlení.

„Bill tedy měl dívku?“ zeptá se. Jestli to řekne ještě jednou, půjdu asi někoho zmlátit.

„Nechci o tom mluvit,“ odpovím. Mamka jen pokývá hlavou a mlčí. „Proč jsi přivedla Gordona?“ zeptám se pro změnu já.

„Chtěl Billa vidět,“ odpoví. „Miluje vás přece jako svoje vlastní děti, Tomi,“ dodá. Usměju se pro sebe.

„Takže jsme zase rodina?“ odvětím.

„Ano, Tome… Už tohle peklo nechci dál žít,“ usměje se a padne mi kolem krku. Po tváři se nám tentokrát valí slzy štěstí… Tlacháme s mamkou několik hodin, než za sebou slyším těžké kroky… Georg…

„B… Bi… Bill se pro… Probral,“ řekne udýchaně. Zavýsknu a rozeběhnu se do špitálu. Daleko za sebou nechávám mamku i Gea, musím vidět Billiho… Teď hned!

Bill
Jako by mě něco udeřilo do hlavy. Nevím, co se se mnou dělo, ale byl jsem někde jinde. Nebyl jsem na tom pokoji co předtím, nade mnou se skláněli úplně jiní lidé. Kde je sakra Tom?! Kde je?! Nemůžu se ani hnout, jen nepřítomně zírám do prázdna. Ti lidé na mě mluví, nevím, kdo jsou, ani co po mně chtějí, ale vím jedno – já chci TOMA a to hned!

Než stačím dokončit myšlenku, rozrazí se dveře. Stojí v nich nějaká žena, pak jeden dlouhovlasý kluk a pak konečně můj Tomi.

„Tome…“ stěží ze sebe vyrazím jeho jméno.

„Pst, nemluv,“ zašeptá a už se blíží ke mně. Usměje se na mě jako sluníčko a chytí mě za ruku. Můj bože, já mám takové štěstí, že toho kluka mám! Když vidí moje zmatené pohledy, asi mu to dojde. „Tohle je Georg, tohle Gustav, tohle Gordon a tohle… Je naše máma,“ představí mi osazenstvo v pokoji.

„Máma?“ zeptám se tiše. Tom jen kývne a ona krásná žena ke mně přistoupí, pohladí mě po tváři a usměje se.

„Broučku, jak je ti?“ zeptá se se starostlivostí v hlase.

„Líp,“ odpovím jednoslabičně. Na nic víc se nezmůžu. Jen na tohle jednoslabičné, prosté slovíčko. Ona jen pokývne hlavou a usměje se.

„Gordon… Je náš… Otčím,“ zašeptá Tom.

„Ahoj Bille…“ řekne onen muž. Gordon… Otčím…

„Tohle je Georg, v naší kapele Tokio Hotel hrál na basovku, tohle je Gustav, hrál na bicí…“ představí mi dva zbývající chlapce. Vypadají celkem sympaticky, docela se mi i zamlouvají, ale i tak mám v hlavě neuvěřitelný nepořádek.

„Kapela?“ zeptám se, jako bych snad přeslechnul.

„Bille, zpíval jsi v kapele, zpíváš i teď, jsi hodně populární, hodně lidí tě miluje. Měli jsme kapelu, miloval jsi jí nadevše, ale jak jsme se rozpadli, tak ses dál věnoval sólovému zpěvu,“ vychrlí Tom. WOW!! Tohle bych opravdu nečekal. Je toho na mě moc. Nemůžu toho tolik najednou pobrat. Když Tom uvidí, jak jsem zmatený, radši se k tomu víc nevyjadřuje a ostatní pošle za dveře. Tak trochu se mi ulevilo…

„Tomí… Je toho moc,“ zašeptám. Tom se na mě jen usměje, políbí mě na čelo a pohladí po tváři. Jen těžko na své tváři vyloudím úsměv, je to spíš křeč.

„Já vím, lásko moje… Neboj… Už se to nestane,“ řekne. Chvíli se na něj jen tak dívám… Je dokonalý…

„Líbí se mi,“ šeptnu. Tom roztáhne obličej do ještě širšího úsměvu.

„Jo… Tihle všichni tě mají rádi,“ řekne Tom. Je to ohromně krásný pocit. Nádherný pocit, když vidím, že nejsem jen tak někdo, že toho vlastně mám tolik… Najednou se mi udělá zle. Tom běží pro doktora a během chvilky o sobě zase nevím.

Tom
Asi jsem to na něj neměl tak vybalit, asi jsem měl chvíli počkat, než se uklidní, než mu bude líp. Ale musel jsem to udělat. Rozloučím se se všemi, kteří se na Billiho přišli podívat a vracím se do jeho pokoje. Dnes tu budu opět spát. Přistavili mi sem gauč, takže už nebudu tak dolámaný… A hlavně… Budu s tebou Billí… Potřebuješ to….

autor: Angel + Tajemná Neznámá

betaread: Janule