autor: Áďa
Cítil jsem půvabnou vůni. Vůni, kterou velmi dobře znám. Vůni vanilkových rohlíčků. Rohlíčků, které se zrovna sundávaly z plechu, aby mohly nehlučně upadnout do hebkého moučkového cukru. Lačně jsem nasál, ale pořád jsem neotvíral oči. Věděl jsem totiž, že se mi to nejspíš jenom zdá, a měl jsem neblahé podezření, že kdybych se probudil, tak bych mohl přijít o snovou ochutnávku, na kterou se mi sbíhaly sliny. A skutečně! O pár vteřin později jsem na svých rtech ucítil křehoučké, ještě teplé cukroví. Jeho vůně mě šimrala v nose a já pootevřel rty a zkusil ho sníst. Ale ono mi uteklo! Couvlo ode mě a zastavilo se v takové vzdálenosti, aby se mě dotýkalo, ale přitom abych na něj nedosáhl. Zamračil jsem se. Jak to? Odkdy má cukroví svou vlastní vůli? A proč mi to dělá? Takhle mě navnadit a pak ode mě prchat! Olízl jsem si rty. Cítil jsem na nich miniaturní drobečky bělostného cukru. Aspoň troška té chuti… Zkusil jsem po cukroví chňapnout znovu, ale ono mi zase utíkalo! Vždycky mě dráždilo na puse, a pak se vzdálilo! Už mě to začínalo velmi silně iritovat. Zlostně jsem zavrčel a opřel se o lokty a otevřel oči…
A uviděl jsem Toma, který se na mě uculoval, a v ruce držel ještě teplý vanilkový rohlíček. Takže ta vůně byla skutečná! A taky jsem si uvědomil, že cukroví jsem na svých rtech opravdu cítil, protože Tom mi ho opět otřel o pusu a zase ho rychle stáhl pryč z mého dosahu. Pobaveně sledoval, jak naprázdno sklapávám čelisti.
„No vem si ho!“ povzbuzoval mě. „Je to mňamka, Billí! No vem si ho!“
„Nech toho!“ naoko jsem fňukl po dalších nezdařených pokusech můj nejoblíbenější druh cukroví dostihnout. „Je to od tebe pěkně podlé!“
Vidouce můj smutný výraz, Tom se nade mnou nakonec slitoval a vložil mi křehký rohlíček na jazyk.
„Uůů, efujů,“ zahuhlal jsem s plnou pusou a vychutnával si tu dokonalou chuť.
Tom se na mě celou tu dobu usmíval, a já se už na něj přestával zlobit za to, jak mě od probuzení až doteď trápil. Jedno mi ale nešlo na rozum. Kde se u nás vzaly vanilkové rohlíčky? Bráška byl na pečení až příliš líný a nikdo jiný v domě nebyl, nebo snad ano?
„Tome, tys pekl?“ položil jsem bezmyšlenkovitě bráškovi absurdní otázku. Jak se dalo čekat, zašklebil se odporem.
„Ty seš můj malý blázínek, žejo?“ odpověděl mi. „Já a péct? To fakt ne… Ale je tady mamka s Gordonem, přijeli už dnes a zůstanou až do neděle, kdy letíme na Maledivy.“
I když už jsem rohlíček spolykal, zakuckal jsem se. Co to slyším?
„My… my někam letíme?“ zeptal jsem se překvapeně, zatímco Tom se rozchechtal, až se prohýbal smíchy.
„Ty kdyby ses teď viděl!“ hýkal, v obličeji celý červený z toho nečekaného záchvatu. „Čučíš jak péro z gauče!“
Ještě chvíli se chlámal, než se zklidnil natolik, aby byl schopný pokračovat v normální konverzaci.
„Jo, letíme,“ odpověděl. „Zařídil jsem to, zatímco jsi spal… Zlatá věc, ten internet,“ zaculil se na mě.
Rozzářil jsem se jako vánoční stromeček, jehož blikačky se zrovna zapojily do elektrické sítě.
„Takže v neděli letíme – „
„Jo, tam, co vždycky,“ přikývl Tom a naklonil se nade mě. „Jen si to představ. Nikde nikdo. Jen horké slunce… zlatý písek… azurový oceán… a my dva,“ zašeptal a políbil mě na čelo. „Myslím, že po událostech posledních týdnů si to více než zasloužíme.“
Usmál jsem se do jeho čokoládových očí.
„To máš pravdu,“ špitl jsem. „Už za týden touhle dobou… Já se tak těším!“
„Já taky,“ objal mě.
Znovu mě políbil, tentokrát na rty, a pořád mě hypnotizoval svýma něžnýma očima. Vřele jsem mu jeho polibek vrátil, a pak jsem se pokusil zvednout. Šlo mi to! Už jsem nebyl tak malátný, jako před pár hodinami! Rozzářeně jsem se podíval na Toma, a ten se z mého úspěchu radoval se mnou.
„Vidíš to!“ prohrábl mi vlasy. „Já jsem ti říkal, že všechno se postupem času vrátí k normálu!“
Radostně jsem se na něj usmál a vydal jsem se do kuchyně, abych se přivítal s rodinou. Byl to pro mě tak zvláštní pocit, scházet ze schodů a vědět, že už je za pár vteřin po takové době uvidím… Zastavil jsem se ve dveřích kuchyně. Gordon si četl nějaké noviny a mamka stála u linky, obalujíc posledních pár rohlíčků do cukru, a zároveň chystajíc těsto na mandlová kolečka. Projel mnou příliv radosti. Byl jsem tak šťastný, že ji zase vidím!
„Mami!“ vykřikl jsem nadšeně a rozeběhl se směrem k ní.
„Bille!“ vydechla a rozzářily se jí očí, když upustila všechny rohlíčky do cukru a vrhla se mi naproti.
Padli jsme si do náruče. Byl to tak kouzelný okamžik! Ostatně jako vždycky, když jsme se vrátili z turné, ale dnes to bylo ještě vřelejší a úžasnější. Poté jsem se obrátil ke Gordonovi, který mezitím odložil noviny.
„Nazdar chlape,“ stiskl mi ruku a v očích se mu míhaly veselé jiskřičky. „Tak jak je?“
Překvapeně jsem se otočil k Tomovi, který zůstal stát ve dveřích, opírajíc se přitom o futra. Z chování mamky a Gordona bylo očividné, že o tom, co se mi stalo, zřejmě nevědí. Oni o ničem nevědí? zeptal jsem se pohledem Toma. Vypadá to, že ne, pokrčil rameny v odpověď. Naše další úvahy však byly přerušeny.
„Pojďte kluci, sedněte si, kafe je hotové,“ vybídla nás mamka.
Nenechali jsme se dvakrát pobízet. Posadili jsme se vedle Gordona, který odložil staré noviny a místo nich se začetl do dnešních. Pousmál jsem se. Vůbec se nezměnil…
„Vypadáte tak hladově, oba dva!“ měřila si nás mamka naoko nazlobeným pohledem. „Jste tak hubení, hlavně ty, Bille! Podívej se na Toma, ten má aspoň nějaké svaly, ale ty jsi pořád takové vetché tintítko… Musím si vás vykrmit, než mi zase odjedete,“ usoudila a dala před každého z nás talíř plný rohlíčků. „A nechci vidět žádné zbytky!“ pohrozila prstem a významně po mě hodila pohledem.
„No jo, mami,“ poslušně jsem kývl hlavou, ale škodolibě jsem na maminku zamrkal. „Ale jestli tohle všechno sníme už teď, co nám zbyde na Štědrý den?“
„Neměj obavy, broučku,“ pohladila mě ve vlasech. „Vždyť víš, že toho vždycky napeču tolik, že to pak jíme od rána do večera až do půlky ledna a pak toho ještě tunu dáváme zmrazit, takže to dojídáme vlastně i na Velikonoce.“
„A jo, promiň, já jsem zapomněl,“ neodpustil jsem si rejpavou poznámku. Na mamčino velkolepé pečení se totiž nedalo zapomenout nikdy.
Vrhli jsme se s Tomem na pořádání svých přídělů, až se nám dělaly boule za ušima, zatímco mamka začala s výslechem.
„Tak jak bylo, kluci?“ vyptávala se. „Jaké bylo turné? A co koncerty? Nebyly nikde žádné problémy? A co ty autogramiády? Četla jsem, že v Mexiku tě, Bille, na chvíli zatkla policie, je to pravda?“
„Jo,“ odpověděl jsem, ale vzápětí dodal uklidňujícím hlasem: „Fanynky tam u hotelu dělaly strašný bordel, tak si mě tam vyčíhli policajti, dali mi pouta, a že prej jsem za ten kravál zodpovědný… Ale neuměli ani anglicky, tak mi Tom sehnal ochranku a ti už je přivedli k rozumu,“ ukončil jsem s úsměvem při té vzpomínce svůj monolog a zhluboka se napil kávy. Ach, jak mi tohle rodinné zázemí během našeho turné vždycky tak chybělo…
Najednou se Gordon, který právě otočil list na druhou stránku, zničehonic zakuckal a rozkašlal. Šokovaně kulil na noviny oči a nevěřícně lapal po dechu. Všichni jsme na něj svorně upřeli pohledy.
„Co je, co tam píšou?“ zeptal se zvědavě Tom. „Zase nějaký drb o tom, že chodím s pětadvaceti holkami najednou?“
Gordon ale neodpovídal. Podíval se na mě, pak do novin a znovu na mě.
„Bille?“ zeptal se opatrně. „Můžeme s maminkou vědět, co je pravdy na tomhle?“
Mamka zbystřila.
„Co tam o něm píšou?“
Vyměnil jsem si s Tomem nechápavý pohled. Vždyť už jsme rodiče dávno naučili na to, aby nevěřili všemu, co se o nás šustne, tak proč teď proboha tak vyšilujou? Pohlédl jsem na stránku, kterou přede mě Gordon hodil, a do očí mě okamžitě udeřila moje vlastní fotka. Nebyl jsem však na ní sám. Za mnou byl David, a nad černobílým obrázkem se tyčil veliký, nepřehlédnutelný titulek. BILL KAULITZ: ZNÁSILNĚN A MUČEN VLASTNÍM MANAŽEREM!
Úplně mi vyschlo v krku. Zalapal jsem po dechu, a než si titulek stihli přečíst i Tom s mamkou, vzal si Gordon stránku zpět a četl nahlas.
„Šok! Mladý talentovaný zpěvák, známý svým výstředním zevnějškem, frontman teen skupiny Tokio Hotel, která má popularitu zejména v publiku věkové kategorie třinácti až patnácti let, byl znásilněn a mučen vlastním manažerem! Speciálně pro vás, naše čtenáře, jsme vypátrali, co se přesně stalo! Našemu zdroji se totiž povedlo proniknout až přímo do soudní místnosti, kde včera probíhalo slyšení s manažerem Tokio Hotel, Davidem Jostem.“
Cítil jsem, jak mě zalévá strašlivé horko. Začal jsem se třást. Proč to je v novinách? Mamce jsem o tom záměrně nic neřekl, abych jí nekazil Vánoce… Zhluboka jsem dýchal a cítil, jak mi Tom stiskl pod stolem ruku. Gordon mezitím pokračoval ve čtení.
„Podle slov soudce, manažer svého svěřence pohlavně zneužíval, a kdykoliv se nebohý Bill pokusil udělat cokoliv na svou obranu, Jost ho nejdříve jenom slovně, ale později i fyzicky mučil! Podle přesvědčivých důkazů Jost Billa nejdříve jenom párkrát udeřil pěstí, vrazil mu facku nebo ho kopl.
To ale není všechno! Exkluzivně pro vás jsme zjistili, že Jost svým chováním zlomil Billovi ruku a násilí proti zpěvákovi se stupňovalo natolik, že se Kaulitz podle slov soudce pokusil neúspěšně o sebevraždu! Poté ho Jost znovu bil, tentokrát vlastním opaskem, dokud chudák oběť neztratila vědomí.“
Zbledl jsem ještě víc, pokud to vůbec bylo možné, a Tomovu ruku jsem teď doslova drtil. Ach Gordone, nečti už dál! Prosím! Jeho hlas se ale nadále nelítostně vrýval do mé hlavy.
„Všechno skončilo ve chvíli, kdy manažera, páchajícího své zvrácenosti, přistihl přímo při činu bratr zpěváka, kytarista Tokio Hotel, Tom Kaulitz. Ten Josta přemohl a předal policii.
Bohužel, během soudního procesu ani po něm, se našemu zdroji nepodařilo k ani jednomu z obou přítomných bratrů dostat, abychom zjistili jejich názor na tuhle záležitost. Jost si nyní za své řádění odsedí dvanáct let za mřížemi.
´Je to duševně nemocný člověk,´ prohlásil o Jostovi Gedeon Schwarz, soudní lékař, který byl u jednání také přítomen. ´Jeho trest je v plné výši více než zasloužený, a s největší pravděpodobností ho čeká také psychiatrické vyšetření.´
Doufejme, že se z těchto událostí Bill Kaulitz, o němž se nyní šíří zvěsti ohledně kolapsů a nervových zhroucení, co nevidět vzpamatuje a nadále bude naši zemi se svou skupinou úspěšně reprezentovat na mezinárodních hudebních oceněních, jako tomu bylo doposud.“
Kuchyní se rozlehlo tíživé ticho. Gordon odložil noviny a tázavě na mě hleděl. Mamka na mě koukala s vytřeštěnýma očima a pusou dokořán, zatímco Tom mi pod stolem povzbudivě stisknul ruku. Zarytě jsem hleděl do svého talíře a cítil, jak mi hoří tváře. Nedalo se sice předpokládat, že se Davidovo zatčení nějak ututlá, ale předpokládal jsem, že na povrch to vyplave, až budeme zase na cestách a já mamku jen do telefonu uklidním, že David sice ve vězení skutečně je, ale že to, o čem se tak barvitě psalo, jsou zkreslené kecy. A ne, že se to rodina dozví dva dny před Štědrým dnem, bezprostředně po procesu! Já jsem jim záměrně nic říkat nehodlal, nechtěl jsem jim, vlastně nám všem, kazit svátky, a na sádru, maskovanou mikinou s dlouhým rukávem, jsem už měl připravenou výmluvu, že jsem jenom blbě spadl ze schodů při vystupování z Tourbusu!
„Bi… Bille?“ zašeptala mamka. „Je to všechno… pravda?“
Zarputile jsem pokračoval v hypnotizování rohlíčků a nic jsem neříkal.
„Bille, prosím!“ naléhala. „Prosím, mluv se mnou! Je to pravda?“
Neochotně jsem zvedl hlavu a podíval se jí do očí. Nechtěl jsem jí říkat pravdu. Ale ona si ode mě lhaní nezasloužila. Kdyby to měl být kdokoliv, tak moje mamka nikdy.
„Ano,“ kývl jsem tiše hlavou. „Je to pravda.“
„Ach bože!“ zakryla si dlaní ústa a třeštila na mě oči. Jasné hvězdičky, které v nich byly ještě před chvílí, nadobro zmizely a místo nich se jí na řasách začaly třpytit slzy. Neee! zakvílel jsem v duchu. Přesně tohle jsem nechtěl! Bleskurychle jsem ji objal kolem krku a nechal ji, ač nerad, aby se mi rozplakala na rameni.
„To je… to je hrůza…“ vzlykala. „Že… že zrovna ty… Ach Bille…“
„No tak,“ tišil jsem ji a mírně s ní pohupoval. Sice mi z toho článku taky bylo do breku, už jenom kvůli vzpomínkám, které se mi zase draly do hlavy, ale teď jsem nemohl dát najevo svou slabost. Teď ne. Musel jsem být pro svou maminku silný a statečný.
„Klid, mami,“ konejšil jsem ji. „Tak se to… prostě stalo, no… Ale je to za námi… David je za mřížemi a všechno to je už minulost… Jediné, co si tyhle noviny vymyslely, jsou ty kolapsy… Přežil jsem to a jsem úplně v pohodě…“
Trvalo snad hodinu, než mamka přestala plakat. Rvalo mi to srdce, když jsem osobu, která mi dala život, viděl takhle nešťastnou. I když se později uklidnila, pořád si otírala oči a smrkala. Stále jsem jí povzbudivě tiskl ruku.
„No tak, už je to zase fajn,“ mumlal jsem pořád dokola.
I když tomu tak ve skutečnosti nebylo, že by mi bylo fajn, tak to po nekonečném opakování konečně zabralo. Mamka přestala naříkat úplně. Zbytek dne jsme ale strávili v lehce napjatém tichu. Nikdo nemluvil, jen v krbu hučel oheň…
Nevydržel jsem to napětí. Zvedl jsem se ze židle. I když byla venku už tma, prosvícená jenom pouličními lampami a běloučkým sněhem, hodil jsem na sebe kabát a omotal si kolem krku šálu.
„Bille, kam jdeš?“ zavolala na mě ustaraně mamka.
„Pryč,“ odpověděl jsem, když jsem se obouval. „Za chvíli jsem zpátky.“
Bouchl jsem dveřmi a vyrazil kvapným krokem ze zahrady. Kolem mě vířil hustý roj vloček a já jsem se na okamžik zastavil u trnitého keře bez jediného lístečku. Tady to všechno začalo. Tady mě otravoval ten paparazzi, kterého jsem bezděčně zabil. Odvlekl jsem ho přímo pod tenhle keř. Jako by to bylo včera. Všechno jsem viděl tak jasně, tak zřetelně. Jediný rozdíl byl v tom, že místo husté mlhy tu byl sníh…
Nechal jsem nohy, ať mě nesou, kam se jim zamane. Toulal jsem se ve vlastních myšlenkách a vzpomínkách, zatímco pod nohama mi tiše křupal sníh. Nikde nebylo ani živáčka a já po chvíli zjistil, že stojím na břehu zamrzlého jezera, v jehož hlubinách jsem tehdy utopil ten foťák. Překvapeně jsem zavrtěl hlavou. Co tady proboha dělám? Proč mě mé podvědomí přivedlo zrovna sem? Vždyť se ze všech sil snažím na všechno zapomenout, tak proč mě osud vrací zpátky na začátek, kde se to stalo?
Nehnutě jsem stál jako socha a zamyšleně hleděl přes hladinu jezera. Nevnímal jsem, jak kolem mě tančí sněhové vločky, necítil jsem, jak se něžně dotýkají mých tváří a vlasů. Ruce jsem měl zabořené v kapsách a podvědomě si broukal svou vlastní písničku. Sníh pomalu padá, ty už ho dlouho více neucítíš… Mrazivý vítr si pohrával s mými vlasy, když mě jimi začal šlehat do obličeje a mně se rozdrkotaly zuby. Přesto jsem se však ani nepohnul a nadále mnou zmítal zmatek a nejistota, i když jsem nevěděl z čeho. Setrvával jsem ve své nehybné pozici a smířlivě se vyrovnával s tím, že mě sem osud přivedl, abych tu za své činy zaplatil. To proto mě tu drží jako přibitého. Chce, abych tu umrznul a zemřel…
autor: Áďa
betaread: Janule
Ježiš to nééé nesmí umrznout ať se vrátí k Tomíškovi do teplíčka xD
Pěkný xD
ne! jako ať de zase zpátky domů….žádný mrznutí!
Pffff…..síla.
Ať pro něj někdo dojde…se o něj bojím
Bille, ťuňťo jeden, co tě to zas popadlo? Tebe člověk nemůže ani na chvíli pustit bez dozoru ven! Čekají tě Maledivy přece!
Teď teprve vidím, jak jsem Simone křivdila. Chudinka, byla tak zoufalá. Už chápu, proč do nemocnice nepřišla a co teprve soud. Dozví se i o Tommym?
Hezký byl ten okamžik, kdy kluci nemuseli ani mluvit – stačilo, když se Bill zeptal Tommyho pohledem a ten jen pokrčil rameny. Opět to jejich dvojčecí pouto.
Tak Bille! Přestaň vzpomínat a honem upaluj domů! Nebo mám za tebou Tommyho poslat?
Uvidíme, kterou variantu napíše Áďa…♥