autor: The_poltergeist
Co se stane, když otočíme na stránku, kde jsme vyhráli.
„Osobně si myslím, že všechny filmy, který byly natočený v poslední době, jsou téměř na jedno brdo,“ řekl Tom a nabral si plnou dlaň sýrových křupek. „Chci říct… Svým způsobem jsou všechny o apokalypse, která se může stát. Buď se lidé změní v zombíky, nebo se zombíci promění v lidi. Nebo všichni, kromě dvou nebo tří lidí, kteří jsou k tomu všemu fakt hloupí, umřou. A ti, co přežili, mají zachránit svět,“ dodal a horlivě pokýval hlavou, žvýkal u toho své milované křupky.
„Zníš, jako kdybys nad tím opravdu přemýšlel,“ zasmál se Bill a škádlivě se na Toma usmál. „Možná by ses měl stát filmovým kritikem?“ navrhl.
Tom se začervenal. Kdyby někdo jiný pronesl tak pitomý komentář, pravděpodobně by ho praštil, nebo udělal něco takového. Když to ale řekl Bill, jen zčervenal a nechal to být. Navíc mluvili skrz kameru na počítači. Kdyby rozbil svůj notebook, tak by si vůbec nepomohl a ještě by ho bolela ruka.
„No, být placen za to, že bych se díval na všechny možné filmy… Vlastně to zní zábavně,“ zasmál se Tom a předstíral, že o tom vážně uvažuje. „Už bych nikdy neplatil za to, že jdu do kina.“
Bill se zasmál. „Pořád jsi neodpověděl na mojí otázku.“
„A ta zněla?“ zeptal se Tom, skousával si ret. Byl tak zaneprázdněný tím, jak ohromně obhajoval svůj názor na filmy, že totálně zapomněl, že to celé začalo tím, že se ho Bill na něco ptal, a teď si nemohl vzpomenout, co to bylo. Nebyla to ale jen jeho chyba. To, že někoho zajímalo, co řekl, nesmál se mu, nevysmíval se mu, ani ho nesoudil, byla opravdu rarita.
„Ptal jsem se, jestli někdy nechceš jít na nějakej film,“ řekl Bill sladce a na rtech se mu rozprostřel jeden z jeho brilantních úsměvů. „Řekl bych, že odpověď je ne.“
„Proč si to myslíš?“ zeptal se Tom okamžitě a rychle zavrtěl hlavou. Samozřejmě, že by neřekl ne. Nikdy by nemohl Billovi říct ne. No dobře, možná ano. Ale to opravdu záleželo na situaci. Kdyby se ho Bill zeptal, jestli s ním půjde na nějakou party, nebyl si tak úplně jistý, zda by souhlasil. Možná někdy v budoucnu, ale teď ne. Nebyl na to zatím připravený. Ale jít s Billem do kina? To bylo něco naprosto jiného. Jasně, před pár týdny by ho jen ten nápad pekelně vyděsil. Ne protože by nechtěl jít, ale kvůli svým zničujícím myšlenkám o tom, jak je to celé past a skončí to tak, že ze sebe udělá vola, když bude souhlasit.
Nicméně, něco se změnilo. Právě teď neměl problém s tím, aby na tyhle ojedinělé žádosti řekl ano. Po jejich rande, které bylo minulý týden, pochopil, že může Billovi věřit. Pochopil, že je v pořádku a naprosto bezpečné jít s ním na rande. Jejich rande bylo super – více než to – neukázalo se, že by to byla past a ani ze sebe neudělal zas tak velkého blbce. Řekl pár hloupostí, ale Billa to očividně neobtěžovalo, přeci jen ho na konci jejich schůzky políbil. Byla to jen pusa na tvář, ale i tak se to počítalo. Bylo to dost na to, aby Tom zůstal bez dechu. Jeho srdce poskakovalo uvnitř hrudníku, když si ten sladký okamžik přehrával v hlavě. Cítil, že Billovi může věřit. Tak nějak hluboko uvnitř věděl, že se nemusí ničeho bát. Bylo to okay, nebylo to vůbec nebezpečné. Jasně, pořád měl nějaké hranice, nesouhlasil by se vším, takže to nebyla až tak velká změna, ale bylo to alespoň něco. Byl to začátek, krok správným směrem.
„Protože najít nějaký film, který by se ti líbil, bude těžký,“ řekl Bill a zasmál se. Tom si nemohl pomoct a smál se s ním. „Takže… Možná něco jiného?“
„No, ještě jsem neřekl ne,“ zamručel Tom a nervózně se poškrábal v týle. „A upřímně… Vlastně mi je jedno, co budeme dělat. Je mi to jedno, hlavně… hlavně když budeme spolu. Víš jak to myslím?“ zamumlal a podíval se pryč. Nebyl si jistý, proč řekl něco takového. Cítil, jak rudne. Byla to ale pravda. Vážně mu bylo jedno, co budou dělat, když budou spolu. Mohli jít klidně krmit ptáky do parku a i tak by mu to nevadilo, chtěl být prostě s Billem – každým možným způsobem. Věděl, že Bill dobře ví o citech, které k němu chová, pravděpodobně to věděl už dost dlouho, takže… proč se toho Tom tak bál? Proč si vždycky musel vybrat tak nevhodný okamžik, aby řekl něco tak divného? Byla to pravda, ale i tak to bylo vážně divné.
Když Bill nic neříkal, Tom začal mít obavy a pomalu se otáčel zpátky k počítači. Mírně řečeno, to, co viděl, ho nervozity nezbavilo. Bill se na něj díval pohledem, který neznal. Pohledem, který Tom ještě nikdy u Billa neviděl, a nedokázal přijít na to, co může znamenat. Upřímně? Myslel si, že se Bill jeho poznámce usměje, možná trochu začervená nebo řekne něco sladkého nazpátek, ale on vypadal smutně. Smutně nebo… zmateně? Tom se nemohl rozhodnout, byl z toho více než jen trochu zmatený. Řekl něco špatně? Šel na to až moc rychle? Ne, to nemohlo být ono. Bill mu řekl, že naprosto miluje, když z Toma jen tak vypadne něco takového. Myslel si, že je to sladké a úžasné. Takže ne, Billovi muselo vadit něco jiného.
„Uhm,“ řekl Tom a odkašlal si, nemohl už vydržet to ticho, které mezi nimi panovalo. „Chtěl jsem říct… chci jít s tebou do kina… nebo dělat klidně něco jiného,“ zkusil opatrně.
„Oh,“ odpověděl Bill a usmál se, zdálo se, že byl vytržen z čehokoliv, nad čím přemýšlel. „Co bys tedy řekl na Jurský park?“ navrhl s úšklebkem, pořád ale vypadal, že je myšlenkami někde úplně jinde.
„Jasně,“ přitakal Tom. Ještě se nedostal k tomu, aby ten film viděl, ačkoliv chtěl. Opravdu ho chtěl vidět, takže to znělo perfektně.
„Bezva,“ přikývl Bill. „Zítra nebo ve středu?“
„Zítřek zní dobře,“ odvětil Tom, už teď se těšil. Chtěl okamžitě jít spát, aby zítřek přišel rychleji.
„Skvělé,“ Bill se usmál od ucha k uchu. „V tom případě máme rande.“
Všechny Tomovy vnitřnosti se okamžitě stáhly, hlava se mu točila a už ho bolely rty z toho, jak moc se usmíval. Měli další rande. Teď, když to Bill vyslovil nahlas, to tak opravdu bylo. Bylo to oficiální rande. Posledně se to taky počítalo, ale… Bill opravdu vyslovil ta slova a pro Toma to znamenalo všechno.
„Je to rande,“ zopakoval a bylo mu úplně jedno, jestli zní hloupě.
„Jsi nervózní?“ zeptal se Georg alespoň po milionté. Vezl Toma, který zatím neřekl ani slovo, do kina.
„Trochu,“ odpověděl Tom, díval se ven z okna. „Nejsem nervózní z toho, že jdu ven s Billem… Jen mám obavy.“
„Jaké?“ řekl Georg a udělal ten divný pohyb rukou, který jasně znamenal, že potřebuje, aby Tom spolupracoval.
„Pravděpodobně je to hloupý,“ zakroutil Tom hlavou. „Prostě se bojím toho, že nás lidi uvidí.“
„Uhm. Stydíš se za Billa?“ zeptal se Georg a zasmál se.
„Ne,“ vyletělo rychle z Toma. „Samozřejmě, že ne, blbče. Prostě… Bojím se toho, co na to lidi řeknou nebo… udělají, když nás uvidí spolu.“
Nebylo to tak, že by se styděl za Billa. Ani trochu se za něj nestyděl. Jak by se mohl někdo stydět za tak nádherného, hodného, sladkého člověka? Absolutně miloval trávení času s Billem. Téměř se cítil poctěn, že s ním Bill chtěl trávit svůj čas. Ne, bál se toho, jak se ostatní budou chovat k Billovi. Budou ho mít pořád rádi? Začnou ho ignorovat jako jeho? Nebo se jim snad podaří Billa přesvědčit, jak moc velký loser Tom je? Věděl, jak moc hloupé to je, a že kdyby to řekl nahlas, bude to pravděpodobně znít ještě absurdněji. I tak ale jeho obavy nezmizely. Tím nejhorším způsobem se naučil, že lidé umějí být občas vážně krutí. A opravdu nechtěl, aby se něco špatného stalo Billovi.
„Tome, opravdu rád bych ti dal přednášku o tom, jak směšné tohle je, ale…“ řekl Georg a zaparkoval. „Jsme tady, takže si to budu muset nechat na později. Teď se dej dohromady a vylez z mého auta. Bude to v pohodě.“
Tom se jen usmál a polknul, snažil se tak potlačit narůstající knedlík v krku, který tak dobře znal. Věděl, že to s ním Georg myslí dobře. A aby byl upřímný, nechtěl v autě sedět a kamaráda poslouchat – právě teď chtěl být s Billem.
Tom vešel do kina, a tentokrát neměl ani šanci jen tak stát a vyšilovat, protože ani ne o tři minuty později se před ním zjevil Bill.
„Ahoj,“ Bill celý zářil. Omotal jednu paži kolem Tomova krku a přitáhl si ho do krátkého objetí.
„Ahoj,“ pozdravil Tom a trochu se zachvěl, usmál se. „Takže… chceš popcorn?“
„Není možné, abych se díval na film bez popcornu,“ řekl a popadl Toma, táhl je k přepážce.
„Dobrý den,“ pozdravil osobu za pultem. „Dva lístky na Jurský park, velká cola a uhm… Obrovský popcorn, ten největší, který máte a… Co chceš ty?“ otočil se na Toma.
Tom se na něj jen podíval. „Kdo řekl, že platíš ty?“ zeptal se pobaveně.
„Já,“ odpověděl Bill jednoduše. Tak jednoduše, jako kdyby to byla ta nejjasnější věc na světě.
Tom otevřel pusu, aby začal protestovat, Bill ho ale přerušil dřív, než vůbec stihl něco říct.
„Klid, Tome. Můžeš zaplatit příště,“ řekl s úsměvem. „Teď mi řekni, co chceš.“
Tom se tak soustředil na celou tu věc s ‚příště‘, že se sotva dostatečně soustředil na to, co vlastně chce.
O deset minut později, když drželi svoje lístky a každý velký popcorn, rozhodli se, že půjdou najít svoje sedadla. Posadili se a netrvalo dlouho a začaly reklamy. Tom moc netušil, jak se chovat. Měl by na Billa mluvit? Měl vůbec mluvit, když měli rande v kině? Měl by se naklonit a políbit ho? Už jen z toho pomyšlení se červenal a srdce mu začalo v hrudníku poskakovat. Věděl, že nemá koule na to, aby se naklonil a Billa políbil, rozhodl se tedy pro lepší alternativu. Opravdu pomalu a opatrně položil svou dlaň na Billovu. Bill se na něj podíval a usmál se. Tomovo srdce se rozbušilo jen z toho slabého dotyku.
Po chvíli Bill udělal něco, z čeho se Tomův žaludek rozechvěl. Chytil Toma za ruku a propletl jejich prsty. Tom se usmál. Zůstali tak až do konce filmu.
Jelikož oba byli do kina odvezeni, rozhodli se, že se domů projdou společně. A protože Bill bydlel blíž, byl na řadě Tom, aby ho doprovodil.
„Měl jsem se moc dobře,“ řekl Tom, když se podíval dolů na jejich spojené ruce. „Ne kvůli tomu, že ten film byl skvělej, ale… Prostě to byla zábava.“ Opravdu nechtěl, aby to už skončilo.
„I já,“ přitakal Bill a střelil po Tomovi svým nádherným úsměvem. „Měli bychom to dělat častěji. Vážně si užívám čas strávený s tebou.“
Tom přikývl, cítil, jak se červená, díval se na špičky svých bot. Chtěl… chtěl být statečný, přál si, aby měl tu kuráž… Nemusel by to být opravdový polibek. Možná jen otření rtů, aby Bill věděl… Nemohl o tom ale déle přemýšlet, protože Bill mu opatrně zvedl hlavu za bradu a donutil ho tak dívat se na něj. Tom se zachvěl, viděl, jak se Bill naklání k jeho tváři. Zavřel oči. V hlavě mu pulsovalo, srdce mu tlouklo tak rychle, ale rozhodl se to ignorovat. Rozhodl se ignorovat všechno a pootočil hlavu tak, že se jeho rty setkaly s Billovými…
autor: The_poltergeist
překlad: Catherine
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
Ty jsou zlatý a Bill hodně tym jak se chová k Tomovi tak mu hodně pomáhá.
Kedy se vydá ďalší díl?
Jí je prostě zbožňuju, oba jsou super!
Tak jsem si po posledním úžasném dílku myslela, že je to vrchol všeho, že už mě nic nemůže více rozněžnit. A vida, může:)))) Čekala jsem, že v tom kině možná dojde k polibku přímo při filmu (ach, jaké klišé:)), ale i tak jsem byla překvapena, co byl udělal na konci. Oni jsou tak sladcí, krůčky, po kterých postupují, jsou tak malinké, tak promyšlené, detailně popsané a přece tak jednoduché a A to dohromady dává kouzlo povídky. Od samého začátku, když si kluci začali psát přes messenger, se mi to hrozně líbilo. Těším se na příští díl, snad, doufám, nebude poslední, protože jestli ano, povídka mi bude hrozně chybět!
Děkuji Zuzu za skvělý překlad!
* Pardon! Catherine! Děkuji Catherine za skvělý překlad:) Teď čtu totiž samé překlady od Zuzu, tak jsem trochu popletená:)))
Strašne sa mi páči, že sa Tom osmeľuje, že už tak neblázni z toho, že ide s Billom do kina… urobil obrovský pokrok a to hlavne vďaka Billovi. Veľmi som sa bála, že Bill niečo hrá.
Ďakujem za preklad.
Tom je jednoduše úžasný! Konečně u něj vidím velké pokroky v jeho chování a myšlení, což mě strašně těší. Všechny ty změny jsou sice jen v Billově přítomnosti, pravděpodobně by nedokázal být tak uvolněný s někým jiným než s Georgem, ale i tak musím říct, že je to postup! 🙂 Moc klukům fandím a snad to i nadále půjde takhle hezky.
Děkuji za překlad! 🙂