Unfaithful 13.

autor: Angel + Tajemná Neznámá

Bill
„Ty to dokážeš bráško, dokážeš to!“ slyším ještě z dálky. Tome… Tím bych si nebyl tak jistý. Nejsem si jistý ničím. Když ani nevím, kdo jsem, jak bych mohl dokázat tohle. Bude ze mě mrzák, vím to. Už nikdy se nepostavím na nohy, už nikdy nebudu chodit. Chtěl bych věřit tomu, že ano, ale… Nejde to… Zatím všechno mluví proti mně… Úplně všechno. Snad jen jediný Tom mi věří a já věřím už jen jemu. Pomalu projíždíme chodbou, dívám se do stropu. Jako by se mi ztrácel před očima. Pomalu oči zavírám, za chvíli stejně nebudu nic vidět. Nebudu nic cítit. A snad, až se probudím, uvidím Tomovu krásnou tvář. Uvidím všechno, co nás spojuje. Vrátíme se k nám domů a začneme nový život. Moc chci být s ním. Tak proč cítím, že není jediný?

Už skoro nevidím, jen slyším hlasy. Stěží přečtu ceduli s nápisem „operační sál“. Je tam tolik lidí. Odporný sterilní zápach. Z vozíku mě naloží na totálně ledový kovový stůl, svléknou mě. Neustále mě fixují, poutají mě. Slyším jen nějaké hlasy, nevidím nic. Stojí nade mnou několik lidí. Jeden z nich mi na tvář přikládá masku. Téměř už neslyším. Jen se nadechnu a…

Tom
Bráška už je pryč. Už ho možná i operují. Cítím, že má obrovský strach. Já se bojím snad ještě víc, než můj malý ustrašený bráška. Musím se v duchu usmát. Malý bráška. Ten 23letý sebevědomý, někdy nevychovaný klacek, je můj malinký bráška. Vždycky jsem měl potřebu ho chránit. Teď snad ještě víc, než předtím. Teď si to zaslouží. Budeme mít novou budoucnost. Já mu vytvořím svět, z kterého už nebude nikdy chtít pryč, ze kterého mi nebude utíkat a bude neustále se mnou, jako vždycky. Žádná milenka, nic…

Jen doufám, že doktoři mu pomůžou, že se můj Billí postaví na nohy. Kdyby nemohl chodit, hýbat se, zemřel by. Je v pohybu neustále. Nesnáší, když ho někdo nebo něco brzdí. Chce být ve všem nejlepší. Je perfekcionista, někdy až přehnaný… Ale je to moje láska, co bych pro něj neudělal. Cítit, že je se mnou, to je ten nejkrásnější pocit na světě. Pocit, který si musíme uchovat po zbytek našich dnů. Po celý náš život, kdy budeme spolu. Nikdo a nic nás už nemůže znovu rozdělit. Nikdy.

Milenka… To slovo nenávidím. Než přišel ten den, kdy jsem poznal, že jediná moje láska je ta, kterou cítím k Billovi, byl jsem jen machýrek, který pro oči nevidí… Dělá se mi zle z toho, jak jsem mu kdysi ubližoval. V mé posteli se střídaly mraky kurev, fanatických fans nebo všeho dohromady. Ale nedokázal jsem dál skrývat, že se mi vlastně sex s nimi příčí, že se mi nelíbí, že se mi přímo hnusí. Když jsem se pozorněji podíval na Billa, viděl jsem tam všechno. Tu chladnou krásu, dokonalost, jeho pohyby, gesta, pohledy, úsměvy… Za tou bezchybnou, chladnou dokonalostí se vždy skrývalo horoucí srdce, plné touhy po lásce, plné vášně, kterou nikdy nikomu nedokázal projevit. Každý jeho úsměv byl chladný, strojený, předem připravený. Ale jen já jsem věděl, kdo Bill ve skutečnosti je. Odhalil jsem jeho dokonalost, porozuměl jsem tomu, kým ve skutečnosti Bill je. V té době přestal být loutkou, v té době jsem si získal jeho srdce. A poznal jsem, že nebude cesty zpět, pokud přerušíme pouto bratrství a stanem se milenci…

Milenka… Až teď začínám přemýšlet o tom, proč vlastně Bill za ní utíkal. To jsem mu dal málo, to jsem toho chtěl tak moc? Náš vztah začal slábnout, začali jsme se hádat, někdy jsem ho nenáviděl, zase jsem začal cítit chlad, který vycházel z jeho dokonalé duše. Vždycky jsem byl slabý, a Bill ten silný, i když to všem mohlo připadat úplně obráceně. Byl s ní můj bráška šťastný? Co když si vzpomene i na ní? Co když jí bude chtít zpátky, co když mě odvrhne? Co se stane, když si vzpomene, když jí bude chtít najít, když mu ona řekne, co jsem jí udělal?! Ne… Ona se neodváží… Ale… Pokud ho doopravdy milovala, mohla by se vrátit. Sebrat mi ho, jako už to jednou udělala a dostat ho na svou stranu. Přitom mi ho sebrala ona, já jsem si jen hájil, co je moje. A Bill vždycky patřil, patří a bude patřit jen mně. Jsme jeden člověk, jedna duše ve dvou tělech, my nemůžeme jinak, než být spolu.

Najednou se mi po tváři rozprostře spokojený úsměv. Dokázal jsem si ubránit svou lásku, nic nám nestojí v cestě. Vím, že Bill se opět postaví na nohy, že budem zase všichni spolu a zase budem dobývat svět, jako tehdy. Je spousta věcí, které musím Billovi připomenout, musím mu toho tolik říct, až se bojím, že na něco zapomenu. Opět ho seznámím s našimi starými přáteli, opět všechno bude okay. I když… Andreas už asi nepřijde. Po tom, co zjistil, co s Billem máme, nerozdýchal to. Odstřihnul se od nás… A takový si říká, že je náš pravý přítel. Musím dát vědět mámě, i když ta je na tom podobně jako Andy… Tenkrát, když se o nás, o mně a Billovi, všichni dozvěděli, byla to neuvěřitelná tahanice. Matka ani nepřišla k soudu. Už neměla děti. Už jsme nebyli její Billí a Tomí, ale dva úplně cizí kluci, s kterými se nechtěla znát. Snad jen Gordon nás podpořil. Kvůli tomu dostal od matky kopačky a podruhé se rozvedla. Někdy mám pocit, že jsme mámě zničili život… Bylo mi všechno tak líto…

I když Gordon nebyl náš pravý táta, cítili jsme, že nás miluje jako svoje vlastní děti. Sehnal nám dům, o vše se postaral a nechal nás začít náš nový život. Musím mu poděkovat za novou šanci… David… Josta bych nejradši zakopal několik kilometrů pod zem… Rozsekal, polil benzínem, zapálil a do jeho hlavy bych si provokativně několikrát kopnul. Zklamal nás. Když se skupina rozpadla a Bill se nechtěl smířit s tím, že už nebude moct dělat hudbu, poprosil Davida, aby nám opět pomohl. Začal nás vydírat, obral nás o obrovské peníze a zmizel někam do Brazílie. Kdybych ho ještě někdy potkal, opravdu ho zabiju. A to myslím vážně.

Když už tak přemýšlím nad tím, co všechno jsme získali a ztratili, nemůžu si nevzpomenout na Bushida. Anis… Když zjistil, že Billi rozhodně není jen na holky, byla to pro něj něco jako výhra v loterii. Akorát tou krásnou, svůdnou a neuvěřitelně sexy výhrou měl být můj krásný bráška. Nikdy nezapomenu na to, jak Bill křičel, zoufale volal o pomoc a nebyl schopen se bránit. Anis měl obrovskou sílu. Když jsem ho od Billa odtrhnul, nemohl jsem tomu věřit. Jak někdo může ublížit tak čisté a nevinné bytosti, jakou vždycky byl a je můj krásný malý bráška…

Když jsme si vyznali lásku, když jsme se poprvé políbili, změnil se celý náš svět. Už jsme nebyli těmi malinkými brášky, kteří se pošťuchovali, kteří se škádlili. Naše hry se změnily v lásku… Naše dětství nebylo nic moc. Když se naši rozvedli, hrozilo nám, že nás rozdělí. Nenáviděl jsem je za to. Ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, jak trpěl můj mladší bráška. Přišel pokaždé za mnou, něžně se přitulil a nechal se hýčkat. Jeho slzy byly jako rána nožem přímo v srdci. Miloval jsem Billiho zřejmě celý život, ale dřív jsem si to prostě nedokázal uvědomit.

Zvládli jsme ten tlak, dokážem spolu všechno. Vytáhnu z kapsy telefon, projíždím seznam. Když se zadívám na mámino číslo, váhám… Ale musím jí zavolat. Musím jí říct, co se děje s Billem. Jsme pořád její děti. Musí to vědět. Třeba ji to i obměkčí, co já vím. Zmáčknu tedy příslušné tlačítko a už slyším ono známé vyzvánění. Snad si máma nezměnila číslo…

„Ano?“ ozve se mužský hlas na druhé straně.

„Zdravím, tady Tom Kaulitz, je máma doma?“ téměř šeptám. Zase si někoho dotáhla domů. Pořád si ještě myslí, že zaplácne díru po Gordonovi nějakým idiotem.

„Je… A vy jste tedy Simonin syn?“ zeptá se. Jako bych to snad neřekl jasně.

„Jsem její syn, ano… Musím jí nutně něco říct,“ řeknu naléhavým hlasem. Víc naléhavosti už do svého tónu nacpat nedokážu.

„Simone… Tvůj syn… Prý je to nutné,“ slyším na druhém konci. Chvíli čekám… „Nechce s vámi mluvit, prý nemá děti,“ opáčí onen muž.

„Řekněte jí, že ten mladší je momentálně v ohrožení života, že jestli chce, může se stavit, přeju pěkný den,“ zahlásím a hovor stopnu. Máma nás opravdu nechce ani vidět…. Po chvíli se telefon opět rozdrnčí.

„Tome… Co je Billovi, co se mu stalo?“ slyším svojí máti. Tak přece jen. Tušil jsem, že jí musím nějak vyprovokovat. Jinak by se neodhodlala. Silná Simone Kaulitz konečně ukázala, co se v ní skrývá. Tvrdá slupka, ale měkké jádro.

„Bill měl bouračku, mami… Zrovna je na operaci, nevěděl jsem, jestli ti to mám říkat, vidím, že tam nejspíš máš společnost. A navíc ještě nevím, jestli jsme pořád tvoje děti. Podle toho, co říkal ten chlápek, ti už ani nestojíme za to, abys nám zvedla telefon,“ skoro křičím. Máma se ještě víc rozpláče. Nevím, co mám dělat. Nevím, jak jí mám utěšit. Je mi jí hrozně líto, ale taky tak dlouho jako na ni jsem ještě nebyl na nikoho naštvaný.

„Jste moje děťátka… Pane Bože, smiluj se… Jak je mu?“ zeptá se. Slyším, jak se zalyká pláčem. Tohle jsem přesně chtěl. Vytrestat jí za to, že nás opustila.

„Ztratil paměť… Neví, kdo jsme… Neví, kde bydlí, neví vůbec nic… Má poškozenou páteř, zrovna ho operují, možná už nebude chodit,“ řeknu tvrdým hlasem. Ona to sice nevidí, ale do očí se pomalu hrnou slzy plné zoufalství a bezmoci…

„Kriste Pane… Moje dítě…“ rozpláče se naplno. „Už tam jedu, Tome… Čekej před nemocnicí, abych tě viděla…. Papa, broučku,“ zavzlyká a zavěsí.

Pomalu se plížím před špitál, když v tom spatřím stříbrné BMW. Vyletí z něj Georg s Gustavem. Tohle jsem fakt nečekal.

„Jak je Billovi?“ řeknou jednohlasně.

„Jak víte, že je tady?“ podivím se. Nic jsem jim přece neříkal.

„Bylo to ve zprávách… Tak jsem hned Geovi zavolal, že je Bill tady a co se mu stalo, tak nám nic říkat nemusíš…“ vysype ze sebe Gustav na jedno nadechnutí. Nestačím valit oči. Tak ono to bylo ve zprávách…

„Jdeme?“ zeptá se Geo a už automaticky si to cupká ke vchodu.

„Musím tady čekat, dokud nepřijede máma,“ zašeptám. Oba dva se na mě podívají, jako by nevěřili tomu, co právě slyšeli.

„Máma? Vy jste se usmířili?“ podiví se Geo. Nikdy jsem neviděl tak nechápavý výraz zrovna u něj, i když vždycky měl delší vedení…

„Zavolal jsem jí, jak na tom Bill je. Nejdřív mi to zvedl nějakej amant, položil jsem to a máti mi pak volala zpátky, že hned jede, tak uvidíme,“ pravím.

„Budem tu s tebou,“ řekl Gustav, přátelsky mě poplácal po rameni a sedli jsme si na schod u vchodu. Mlčeli jsme a dívali se do prázdna.

„Takže žádní Tokio Hotel?“ prolomí ticho Geo. Dívá se na mě zvídavým pohledem, jako by snad něco dokázal vyčíst z mé tváře.

„Budou… Snad… Až se Bill probere… Nic si nepamatuje… Ale věřím, že spolu to dokážem,“ prohlásím a přijímám Georgem nabízenou cigaretu.

„Aha, tak fajn… Ale co když nebude moct?“ ptá se znovu. Vždycky jsem nesnášel, jak na všem hledal chyby. Jak byl až nemožně puntičkářský. „Když si nic nepamatuje… A i když si vzpomene, třeba už nebude moct hýbat nohama,“ konstatuje. Opět se na něj podívám jako kdysi, když mě a Billa nazval špinavými buznami.

„Nic mu nezabrání v tom, aby znova zpíval, i na vozíku může zpívat… A to si piš, že on chodit bude,“ prohlásím. Opět ticho. A já ticho beru jako souhlas.

„Hele, Tome… Tvoje máma,“ praví Gustav. Ukáže mi směrem k příjezdové cestě. Máma přichází a ne sama. Ale s Gordonem.

„Tomí, zlatíčko…“ zavzlyká. Pevně mě obejme, stejně jako Gordon. Géčka se pomalu zvedají, pozdraví mamču a společně se vydáváme směrem dovnitř. Vypadáme jako velká rodina… Šťastná, velká rodina… Kdyby se Billovi něco nestalo, nebyla by tady, nepřivedla by Gordona. Něco mi říká, že si vyčítá, že nás opustila…

„Pan Kaulitz?“ slyším ženský hlas.

„Ano…“ zakoktám. Chvíli se na mě mladá doktorka usmívá, poté otvírá ústa, aby promluvila.

„Už je po operaci,“ konstatuje. Úplně trnu. Operace trvala snad věčnost, ale ve skutečnosti to bylo osm mizerných, nekonečných hodin. „Nastaly sice komplikace, ale váš bratr bude v pořádku,“ praví s úsměvem. Máma se rozbrečí, stejně jako já. Géčka zůstávají stát v němém úžasu.

„Můžu ho vidět?“ zeptám se. Stěží je mi rozumět, zalykám se vzlyky.

„Ještě ne, ale můžete počkat tady, pak vám řekneme,“ usměje se a rukou pokyne směrem k oddělení ARO. Sedneme si všichni na lavičku a čekáme. Je to nekonečné… Než se otevřou dveře a my můžeme vstoupit… Skoro se bojím, ale můj strach a zvědavost je silnější než já… Billi, jdeme za tebou, bráško… Neboj se… Jsme tady…

autor: Angel + Tajemná Neznámá

betaread: Janule