Need your voice 10.

autor: B-kay

Měl dvě možnosti. Odejít a udělat to ve vedlejším pokoji, nebo zůstat a poprvé a snad jedinkrát ucítit sám na sobě, jaké to vlastně je s jeho bratrem. Zítra přeci odchází, nebude čas na vyjádření lítosti, nebo přemýšlením nad tím, zdali konali správně. Teď měl poslední šanci udělat něco bláznivého a cítit při tom blízkost bratrova těla. A proto nepřemýšlel dlouho k výběru druhé z možností.

Věděl, že toho bude zřejmě litovat, přesto se však pomalounku obrátil a jedním krokem popošel k bratrovi blíž. Jeho dech se ještě víc prohloubil, když nesměle vztáhl dlaně k bratrovým holým zádům a jemně přejel po celé jejich délce.

„Tome…“ měkký výdech se vydral z jeho rtů ve chvíli, kdy Tom nepatrně natočil tvář k té jeho, aby se mu zadíval hluboce do očí. Žár, který v nich objevil, jej zevnitř přímo spaloval a on nedokázal věřit tomu, že ty neskutečně podmanivé a žádoucí oči patří jeho dvojčeti…

Osobě, které se tak dlouho vyhýbal. Kterou bez omluv přehlížel. Mezi nimi byly jenom nadávky, hloupé urážky a tvrdá slova, která měla zasáhnout srdce a ublížit jediným dotekem. Každá facka, nebo odstrčení bolelo mnohem více psychicky, než fyzicky a oba si toho byli vědomi. Když se však na sebe dívali teď, nedívali se tím pohledem, kterým provokovali, nebo bezúspěšně opovrhovali. Jako by se pro ně náhle zpomalil čas. Stáli u sebe, nazí, promrzlí a nanejvýš vzrušení, přesto však z jejich očí pořád sálalo patrné zmatení. Nerozuměli, co se to stalo. Nechápali ani, proč se to stalo. To však v tu chvíli nebylo důležité.

„Ř-řekl jsem, abys odešel,“ procedil Tom skrze pevně semknuté rty a nelítostně odvrátil pohled ke krémovým obkládačkám před sebou. Bill smutně stiskl rty a s jemně přivřenými víčky se postavil těsně za svého bratra. Tvář naklonil mírně na stranu a semknutými rty se dotknul Tomovy hladké kůže. Čekal, že jej bratr od sebe odežene, nestalo se…

Se zavřenýma očima jemně bloudil po Tomových zádech a vnímal Tomův třes a mírnou ztuhlost. Když však malinko zesílil tlak svých polibků a začal Tomovu kůži opatrně sát, Tom už se déle v klidu neudržel. Nechtěl přemýšlet nad tím, proč to jeho bratr dělá. A i kdyby se jej chtěl zeptat na důvod, nedokázal by říct vůbec nic. Dny, které musel přežít bez sexu a fyzické blízkosti něčí osoby, si právě vybíraly svou daň a on prostě nedokázal říct ne.

I když si v duchu nehezky nadával, jeho ruce si samy našli cestu k Billovým bokům, které poslepu přitlačil co nejblíže ke svému tělu. Chtěl jej jenom cítit u sebe. Nic víc zatím nepotřeboval. Billovo teplo a blízkost, bylo jediným, co mohl v tu chvíli cítit. Neviděl jeho tvář, neslyšel jeho slova, přesto však moc dobře věděl, jak se jeho bratr cítí. Touha a chtíč jakoby prosákly do každé molekuly kyslíku kolem a pro ně, jako by se náhle zastavil čas. Zapomněli na pouto, co je pojí… Zapomněli na všechno – kapela a problémy jako by nikdy ani neexistovaly. Teď tady prostě byli jenom oni dva, nikdo třetí!

Bill se na Toma přitiskl tak, že vytvořil spojení, které nepřerušila jediná mezera. Z jemných polibků, jež věnoval jeho tělu, se to náhle přehouplo v naléhavé a přímo zoufalé líbání, bezmocně sál Tomovu kůži, bral ji mezi rty, dlaně však nepoužíval. Tom už nehleděl na nic a na nikoho. Nečekaně se otočil na roztouženého bratra a bez varování prudce vnikl mezi jeho rty. Dlaně semknuté v pěst bezmocně zabořil do bratrových uhlově černých vlasů a přímo drtivě sál jeho rty. Nedokázal popsat tu bolest, kterou vyjadřovaly jeho zběsilé polibky. V tu chvíli jej nenáviděl! Nenáviděl za to, že na něj vůbec nebral ohled a klidně oznámil konec. Jenom tak bez rozmyslu, jako by mezi nimi nikdy nic nebylo…

V očích jej tlačily dotěrné slzy a on měl chuť vykřičet svou bolest a úzkost do celého světa. „Nenávidím tě… tak moc tě nenávidím,“ šeptal mezi divokými polibky, které mu Bill bezmezně oplácel. Kousal jej, tahal za jeho rty, přesto však moc dobře věděl, že ještě nikdy žádnou nelíbal tímhle způsobem. Chtěl mu tím ukázat, jak moc mu ublížil. Chtěl mu způsobit stejnou bolest, jakou způsoboval i on jemu. Beze známky lítosti jej tahal za vlasy a určoval tempo líbání po svém. Ta naléhavost a touha jej hnala vpřed, a pocit, že se mu Bill nebrání a pokorně to všechno snáší, jej dělal ještě silnějším.

Ve skutečnosti si však připadal jako idiot a moc dobře věděl, že tohle mu nepomůže. Bill mu zítra stejně odjede a na něm zůstane osud kapely. Bez bratra se však stal více než nejistým…

Bill poslušně oplácel všechny bratrovy polibky s chladnou tváří, uvnitř však brečel. Pálilo jej celé tělo, kdyby jej Tom nesvíral tak pevně, neudržel by se na nohou. Jejich divoké líbání beze známky citu nebo lítosti, se skončilo ve chvíli, kdy se Tom od Billa na okamžik oddálil a podíval se mu hluboce do očí. Oba zhluboka nasávali tolik potřebný kyslík a šokovaným pohledem sjížděli tvář toho druhého.

„To jsi ke každé, takhle surový?“ zeptal se jej Bill smutným tónem a s jemně našpulenou pusou se na Toma pořád díval. Tom mu chtěl hned něco odseknout, vzápětí mu však došla pravda, ukrytá hluboko v Billových slovech. Vzrušení a hněvivý chtíč, díky kterému by jistě udělal něco, čeho by pak litoval, jej pomalu opouštěl a on poraženě svěsil tvář. Beze slova se otočil ke dveřím a vyšel ze sprchového koutu. Kolem boků si omotal velký bílý ručník a opatrnými kroky našlapoval zpátky do pokoje, který byl ponořen do mlhavé tmy. Poslepu se došoural až ke své posteli, na které měl pohozeny dlouhé tmavě modré tepláky a šedé triko velikosti XXL.

Zatímco se zamyšleně převlékal, Bill se rychle vysprchoval a zabalil se do měkkého bílého županu, který byl pověšen u dveří. Když však vešel zpátky do pokoje, našel Toma tiše sedícího na své posteli se skloněnou tváří. Ještě pořád sice nerozuměl tomu, co se právě stalo, raději se však neptal. Tom nevypadal, že by mu bylo nějak do řeči a tak jej už raději nechtěl provokovat. Proto se v tichosti oblékl a s očima nesměle upřenýma k podlaze se posadil vedle něj.

„K-když jsme spali v hotelu poprvé… celou noc jsem nemohl usnout. Pamatuju si, že si měl zvýšenou teplotu a já se tak moc bál, aby se ti něco nestalo, že jsem na tebe pořád koukal, zdali si v pořádku… zdali ne. Nějak mi to ještě všechno pořád nedochází,“ Tom svá slova tiše šeptal, s pohledem upřeným ke svým botám, přesto však chtěl, aby si jej bratr vyslechl. Bill smutně sklonil tvář a vší silou se snažil neplakat.

„Proč to říkáš až teď?“ možná kdyby spolu takhle mluvili častěji, nemuselo by to takhle dopadnout. Možná, kdyby se alespoň jeden z nich odvážil promluvit, nemuseli se teď bát své budoucnosti. Zvláštní, že k sobě našli cestu právě v předvečer Billova odchodu, kdy už spolu raději neměli mluvit vůbec.

Tom se na něj nepatrně podíval, poté však znovu své oči sklonil k zemi.

„J-já nevím… je to tak nepochopitelné, že odcházíš… Stejně ti však rozumím… na tvém místě bych to také neunesl. Byl si vždy tím slabším a já tě bral jako toho silnějšího.“ Bill smutným pohledem sjížděl jeho tvář a pootevřenými rty na ni vydechoval horký vzduch.

„Co sis chtěl tím líbáním dokázat?“ zašeptal opatrně. Mírně vlhké vlasy mu spadaly roztomile do tváře, zároveň však působily neskutečně vzrušujícím dojmem… Tom se na něj konečně podíval a tiše odpověděl.

„Chtěl jsem ti ublížit,“ řekl a na chvilku se odmlčel. V krku měl obrovský knedlík a ruce se mu neskutečně potily a chvěly. V očích jej pálily slzy a rty si málem prokousl, jak se snažil neplakat. „B-Bille, já vím, že jsem si to hloupě načasoval,“ zvedl k němu pohled plný bolesti a poté si před něj opatrně klekl. Bill nevěřícně sledoval, jak jeho bratr pomalounku pokládá své dlaně na ty jeho a třesoucím se pohybem proplétá jejich zkřehlé prsty…

„Ale musím ti to říct, jinak to už ze sebe nedostanu… B-Bille, neodcházej,“ zašeptal a vzápětí, co to slovo dořekl, mu z oka vyklouzla drobná slza. Nemohl jej ztratit…Neunesl by ten pocit samoty a strachu, zdali je v pořádku. Bill byl už jako malý velký neposeda a Tom se o něj skoro pořád bál. Byl jeho sluníčkem… byl tím, kdo mu vždy rozveselil den, ale také pofoukal bolístku, setřel slzy…

V Billových očích se zračil neskutečný šok a zmatení. Nerozuměl tomu… I když byli dvojčata, v očích svého bratra se náhle ztrácel a jeho slovům jaksi přestával rozumět. Proč to řekl tak pozdě?

Proč za ním nepřišel tehdy, kdy to nejvíce potřeboval? Proč jej tehdy ještě více trápil? Tolika nocí probrečel do polštáře… v Tomových očích viděl jenom odpor a znechucení, s jakým k němu už hezky dlouhou dobu vzhlížel. Byl si jist, že kouzlo, jež naplnilo jejich vztah láskou a důvěrou, je nechalo napospas svému osudu. Že by se však pletl?!

„Tome, to ale nejde, já-“ proud Billových slov byl zastaven, když Tom nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Copak ty to nechápeš? Bez tebe to nejde… J-já bez tebe prostě nedokážu být. I kdybych se jakkoliv snažil, nikdy by to nešlo. Jsem hlupák, sobeckej idiot a ještě nevím co, přesto tě však prosím, zůstaň,“ smutně se pousmál a litoval té chvíle, kdy dal přednost nějaké hloupé holce… Tolikrát po něm bezcílně křičel, bezdůvodně se na něj zlobil, a když mu to chtěl Bill vrátit, zatlačil ještě silněji…

Zahanbeně přivřel víčka a opatrně pohladil Billovy dlaně.

„Dej nám ještě šanci… poslední,“ zaprosil a stáhl si jej k sobě na klín. Bill si nemotorně setřel slzy, jež mu stékaly po tváři, a poté si zkroušeně povzdechl. To, co Tom říkal, nečekal ani v nejkrásnějším snu. Tak moc si to přál. Tak dlouho o tom snil… Realitě však nedokázal věřit. Bylo by to všechno až příliš krásné…

„Tome, stejně se jenom trápíme. Takhle to už přeci nejde. Podívej se mi do očí a řekni mi… máš mě ještě vůbec rád?“ zaštkal a rychle sklonil tvář. Tom mu ji však opatrně nazvedl, hluboce hledíc do jeho uplakaných očí a nevědomky se k němu nakláněl. Billova tvář se vystrašeně chvěla, když na svém líci však ucítil lehký dotek Tomovy dlaně, smutně přivřel víčka. Přesně na tom místě už tolikrát cítil sílu jeho dlaně… pohlazení, nebo jemné doteky si už vůbec nepamatoval. Během těch tří let se odcizili mnohem víc, než si dovedli představit a až tady se to ve skutečnosti prokázalo.

Bill se do Tomova doteku nesměle opřel a neklidně vzlykl, s tváří navlhlou od tichého pláče. Tom jej také pozoroval zpod ubrečených víček a pomalounku si jej stahoval do svého objetí. Bill se jeho dlaním bránil, nechtěl si přiznat, jak moc mu chyběly…

autor: B-kay

betaread: Janule