Jsi moje láska 5.

autor: Rachel

Simone právě začala roztahovat žaluzie v obýváku, když se na schodech objevil Bill.

„Dobré ráno, mami,“ zazíval a ladně se protáhl.

„Dobré ráno, zlato,“ oplatila mu Simone a poodešla do kuchyně, aby svému synkovi dodělala snídani. Bill si zatím odložil kabelu do školy na vedlejší stoličku a sehnul se ke kocourkovi, který si mlsně olizoval fousky, na kterých ulpělo pár kapek mlíčka. Když však uviděl svého pána, rychle mu skočil do náruče a s drápky mírně zaťatými do Billova trička se ho odmítal pustit. Bill se s ním tedy posadil na svou židli a dalších pár minut se věnoval tomu mazlivému stvoření.

„Bille, co to doučování? Doufám, že ses na to nevykašlal,“ podívala se na něj matka přísně a položila před něj snídani.

„Ne, mami, chodím tam a dnes půjdu zase,“ ujistil ji Bill a natáhl se pro toast. Simone se na něj zkoumavě podívala. Znala Billa už od dětství, poznala, když jí lhal. Teď jí však přišlo, že z něj nečiší ta zlost, jako před dvěma dny, kdy mu oznámila, že mu domluvila doučování. Viděla na něm, jak je uvolněný, spokojený, jak se tváří otírá o Kazimírovu srst, a přitom se vesele usmívá. Nechtěla se ho zbytečně vyptávat, ovšem zvědavost jí nedala.

„No a co ten kluk? Vycházíte spolu dobře?“ optala se a rychle si dávala do kabelky poslední důležité složky. Bill se rozzářil.

„Jo, ten je v pohodě. Je na mě moc hodnej, a taky už tomu začínám rozumět,“ odpověděl a pocítil zvláštní chvění v bříšku. To samé jako včera. Neubránil se myšlence na Toma. Ani nevnímal, že ho matka políbila na tvář a odjela do práce. Umínil si, že hned po škole za Tomem zajde. Nejenom kvůli matice, ale také pocítil potřebu jej vidět. S chutí se proto zakousl do toastu a otevřel si sešit, aby si mohl zopakovat příklady.

Celý den se nekonečně dlouho vlekl. Billovi to připadalo jako celá věčnost. Škola mu sice vždycky připadala dlouhá, ale dnes mu připadala dvakrát tak delší. V matematice se snažil dávat pozor, ale stejně mu při pomyšlení na počítání myšlenky zalétávaly úplně někam jinam. K Tomovi. Nečekaně se přistihl, že se vůbec nesoustředí na učivo. Upozornil ho až hlas učitelky, které se nelíbilo, že se bezvýznamně dívá z okna.

„Pane Trümpere, já vím, že dnes je venku opravdu hezky, a že byste se rád procházel po parku s nějakou dívkou, ale teď máme matematiku a zvláště ve Vašem případě bych doporučovala dávat pozor,“ napomenula ho. Bill mírně zrudnul při pomyšlení, že by učitelka přišla na to, že myslí na někoho úplně jiného, než na nějakou dívku.

„On a holka?? Ten idiot by ani nevěděl co s ní,“ vykřikl Erik, vůdce školní bandy a kluk, kterému buď ostatní záviděli, nebo mu poslušně pochlebovali. Bill ublíženě sklopil hlavu. Někdy se mu nad těmi urážkami a nadávkami spolužáků opravdu chtělo plakat, ještě k tomu, když se mu smáli i všichni ostatní. Jako teď.

„Takže se uklidníme a budete chodit po jednom počítat k tabuli. Bude tady ticho jako v kostele. Začneme od Erika,“ zavelela učitelka rázně, myslíc si, že dotyčný může svou energii vložit do usměrňování mocnin. Chlapec jen znuděně protáhl svou oblíbenou vtipnou hlášku, a když se celá třída kromě Billa jako na povel zasmála, začal počítat příklad, který mu učitelka nadiktovala.

Venku bylo opravdu docela vedro, když Bill vyšel ze školy. Vydal se cestou na náměstí a z náměstí už docela známou ulicí. Šel rychle, celý nedočkavý, až se za ním lidé otáčeli. Konečně došel tam, kam potřeboval. Nedočkavě zazvonil na zvonek.

Konečně!!! Jak dlouho na tento zvuk Tom čekal? Už to ani nepočítal, ale dost dlouho určitě. Včera se mu ty tři hodinky strávené s Billem líbily. A nejen to. I když ho překvapil Billův kladný přístup, mnohem víc jej překvapil Bill sám o sobě. Tom neměl zdání, co ho na Billovi tolik zaujalo. Každopádně od včerejška se cítil, jako by se vznášel na obláčku. Něco ho naplňovalo štěstím a zvláštním pocitem lehkosti. To něco byl Bill. A Tom si to začal pomalinku uvědomovat. Dnes se na něj těšil. Jakmile uslyšel zvuk zvonku, vystartoval jako raketa ke dveřím a otevřel je. Pohled mu padl na úplně zadýchaného Billa, kterému ve tváři převládala červená barva.

„A-ahoj, Tome,“ vydechl vysíleně a položil si ruku na hrudník, aby se mohl vydýchat. Tomem projel pocit starostlivosti.

„Bille, vždyť ty jen hoříš. Co se ti stalo? Pojď dál,“ vybídl jej, ale Bill se k ničemu neměl. Pomalu se mu dech vracel do normálu.

„Já jsem pospíchal, Tome. Kvůli té matice a taky…“ zarazil se. Nevěděl, jestli se má odvážit to říct, ale rozhodl se, že ano.

„A taky ještě kvůli někomu,“ pípnul nesměle a rychlostí blesku se kolem Toma prosmýkl. Děkoval Bohu, že je z běhu ještě tak červený, takže tím mohl překrýt své stydlivé červenání.

„Posaď se, já něco donesu,“ nabídnul mu Tom a raději upaloval pro vychlazenou kofolu a nějaké brambůrky. To, co teď slyšel, bylo neuvěřitelné. A taky ještě kvůli někomu. Tom myslel, že se zblázní radostí. Byl z Billa úplně pryč. I přesto, že byl zadýchaný a jeho tvář byla nachové barvy, byl moc hezký. Rychle přinesl občerstvení k Billovi, který si se zájmem prohlížel jeho fotky pod skleněnou podložkou stolu. Vesele se usmíval při pohledu na asi sedmnáctiletého Toma u narozeninového dortu s pusou od šlehačky.

„Tady jsi sladkej,“ vypískl nadšeně, ale vzápětí jako by do něj udeřil blesk. Chytnul se za pusu a raději horečně začal listovat ve svém sešitě, hlavu co nejvíce sklopenou. Sakra! Proč se zrovna teď musí zase proboha červenat? Proč zrovna teď? Zrovna, když si ho Tom tak detailně prohlíží a na tváři mu pohrává ten jeho krásný tajemný úsměv?

„Tak můžeme začít počítat,“ navrhnul mu Tom a stále se usmíval.

Tentokrát se snažili ještě více, než včera. Hlavně Bill dával usilovně pozor. Chtěl Tomovi dokázat, že se to dovede naučit. A to se mu také povedlo. Tom byl opět úplně vyvedený z míry. Bill ho neustále něčím překvapoval. Za celé dvě hodiny se na sebe asi milionkrát usmáli. Oba se cítili jako v ráji. Bill byl chvílemi úplně mimo. Zvláště, když vypočítal všechny příklady správně a Tom se na něj usmál tak krásně, až se mu málem zamotala hlava. Bohužel se však dostavila sedmá hodina a Bill musel jít domů. Stál ve dveřích a obouval se.

„Tak, ahoj Bille, zase zítra. Doufám,“ pronesl Tom nadějně.

„Určitě. Dobrou noc, Tome,“ kývl Bill, zářivě se na Toma usmál a už cupital domů.

Tom zavřel dveře a dlouho stál na jednom místě jako omámený. Už začínal tušit, proč mu tak hlasitě buší srdce. Šel rovnou do postele. Potřeboval si všechno srovnat v hlavě.

Bill mezitím došel domů. Simone doma nebyla, a tak si jen vzal něco k jídlu. Když došel nahoru do svého pokoje, svalil se na postel a vzal do rukou asi středně velkého plyšového oslíka.

„Ijáčku, já se asi zamiloval. A asi hodně,“ pověděl šeptem oslíkovi, přitisknul si ho blíž k tělu a zasněně se zakoukal do stropu. Dnes byl tak nádherný. Neskutečně moc mu to slušelo. A jak se na něj krásně usmál. Byl to ten nejlepší „učitel“, kterého Bill kdy měl. Bill si pomalu sáhnul na bříško, zavřel oči a vychutnával si ten chvějící se pocit. S oslíkem v ruce a se zaláskovaným úsměvem na tváři po chvíli ponořil do říše snů.

autor: Rachel

betaread: Janule