autor: Áďa
Stál jsem mlčky u okna a tiše hleděl na to, jak venku padá déšť. Obloha byla pokryta olověnými mraky, z nichž se řinula kapka za kapkou, aby nelítostně bušily do mého okna a slévaly se tam navzájem v jednolitý proud vody. Sem tam zaduněl hrom, občas se oslepivě zablesklo. To ale nijak nerušilo mou melancholickou náladu. Sledoval jsem, jak se mrtvé větve bez listí zmítají v bičování divokým vichrem a naslouchal tomu tlumenému kvílení. Nádherně se to hodilo k mé náladě, taky jsem cítil, jak mnou bouří smutek a beznaděj.
Obrátil jsem se do pokoje a ztěžka dosedl na gauč. V ruce jsem svíral Billovu fotku, promáčenou od mých slz, a při pohledu na tu sličnou tvář mě v očích zapálilo víc, než kdy jindy. Ach, Billí… lásko… proč jsi mi to udělal? Proč jsi mě opustil? Copak jsme si neslibovali, že nás dva nikdy, nikdo a nic nerozdělí? Neslibovali jsme si snad, že oba budeme bok po boku až do smrti, kdy umřeme společně, v jednu a tutéž hodinu, v tu samou minutu?
Pohled mi padl na obal od dvd, který se válel na stole. Při tom pohledu mnou projela drtivá nenávist. Už jsem ho nedokázal déle ignorovat. Otevřel jsem ho, vyndal z něj cédéčko a vší silou, kterou jsem v sobě našel, jsem ten disk zlomil. Ostrá hrana mě řízla do krve, ale já to nevnímal. Lámal jsem tu prokletou placku na menší a menší části, až jsem je nakonec všechny hodil proti zdi, načež jsem vysíleně padl zpátky na gauč a rozvzlykal se do polštáře. To kvůli tomuhle debilnímu cédéčku jsem přišel o svého bratra…
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Ještě před necelým rokem bylo všechno v tom nejlepším možném pořádku. S Billem jsme tvořili ten nejšťastnější pár pod sluncem, kariéra Tokio Hotel stoupala čím dál výš a výš. Prožívali jsme jak v soukromí my dva, tak na veřejnosti celá skupina, ty nejkrásnější možné časy. Pak se ale najednou Bill změnil. Nevím, co ho to popadlo, ale jeho dětská vášeň pro nejrůznější legendy a magii, která v něm někdy v jeho dvanácti třinácti letech odumřela, se zničehonic znovu projevila. Zezačátku jsem tomu nepřikládal sebemenší význam, když o tom najednou začal pořád mluvit a nebylo možné ho přivést na jiné téma. Prostě to byl celý Bill, když se pro něco nadchnul, nebylo možné slyšet od něj něco jiného, kdykoliv začal, tak jsme si s Géčkama svorně zaklepali na čelo, ale v klidu jsme brášku akceptovali. Každý má prostě své mouchy a vášně a záliby, se kterýma ostatním leze na nervy.
První známkou čehosi neobvyklého, hned po těch jeho nekonečných monologách o tom, jak zkouší vyvolávat duchy a podobné blbosti, bylo to, že si koupil kolem krku obrácený pentagram. Zamrazilo mě, když jsem viděl ten stříbrný cíp směřující k zemi, ale neřešil jsem to. Vždyť se zcela určitě jednalo zase o jeho prdlý módní úlet, který za pár dní zase přejde.
Uplynulo pár dní, dokonce i týdnů, úlet však nepřecházel. Naopak! Situaci jsem začal řešit v momentu, kdy si nechal do našeho tourbusu přinést knihy zabývající se magií a spiritismem, a celé hodiny trávil ponořený v jejich stránkách, aniž by vnímal okolí. Georg i Gustav z toho byli značně vykolejení, tak jako já. Veškerá naše snaha vypáčit z Billa jedno jediné slovo o jeho novém podivném zájmu se však absolutně míjela účinkem, pokud jsme nechtěli slyšet nějaké půlnoční zaříkávání nebo nějakou temnou legendu. A co mě dorazilo ze všeho nejvíc, bylo to, že se posléze začal zajímat o ty nejtemnější záhady a pověsti dalších evropských států! Jenže jsem ho vůbec nedokázal z toho jeho fanatického tranzu probrat, byl jsem proti němu absolutně bezmocný! Přestože však naše komunikace čím dál víc vázla, chtěl jsem ho z toho dostat. Nebyl jsem si jistý, co ho to popadlo za šílenost, věděl jsem ale, že to už přehání a že to rozhodně nebude nic dobrého. Když jsme se na pár dní vrátili domů, sebral jsem tedy odvahu a zaklepal na dveře jeho pokoje.
„Bille?“
Odpovědí mi bylo jakési nepřítomné zahučení. Pootevřel jsem dveře. Dýchlo na mě šero ze zatažených žaluzií a cítil jsem vůni nějakých vonných tyčinek, kterou jsem nedokázal identifikovat.
„Můžu?“
„Hmmm,“ protáhl.
Ani se na mě nepodíval. V jedné ruce pevně svíral svůj pentagram. Ve druhé držel černou svící a zfanatizovaně hleděl na chvějící se plamínek, který se odrážel v jeho očích.
„In nome Dei nostri Satanas Luciferi excelsi!“ mumlal vzrušeným hlasem a soustředěně se vpíjel očima do plamene. „Ve jménu Satana, vládce Země, krále světa – DEBILE!“
Polekaně sebou škubl, když jsem se rozeběhl, vytrhl mu svíčku z ruky, okamžitě ji sfouknul, rozkopnul stojánek s vonnými tyčinkami a kvapně rozevřel všechna okna, aby se tu vyvětralo. Náhlý vpád světla Billa téměř oslepil, clonil si rukou oči.
„Ty magore!“ zakvílel. „Už se mi skoro povedlo ho vyvolat… Sakra!“
Zhluboka se nadechl, znovu stiskl pentagram a opět začal naléhavě deklamovat.
„Odvolávám tě, Satane, vládče Země a králi světa, vrať se v míru a pokoji tam, odkud jsi přišel!“
Protočil jsem oči v sloup. Já se z něj snad okotím! Tak on už klesl tak hluboko, že začíná i s vyvoláváním duchů! A ten trouba si nevybere nikoho lepšího, než Satana!
„Tak poslouchej, ty médium jedno přiblblý,“ uchopil jsem ho pevně za ruku. „Koukej s tím seknout! Jinak na to přijdou ostatní a nechají tě zavřít do cvokárny!“
„To je mi jedno!“
Vytrhl se mi a uskočil ode mě, jako bych ho snad spálil. Propaloval mě divokým pohledem.
„Ať si mě tam klidně zavřou, její duch si mě tam najde a pomůže mi!“
Vykulil jsem oči. Co to proboha zase mele?
„Co to zas plácáš? Jaký duch?“
„Její duch!“ vykřikl. „Duch Čachtické Paní!“
„Koho?“ zeptal jsem se s nadzvednutým obočím.
„Duch Alžběty Bathoryové!“ podíval se na mě jako na největšího magora. „Byla to nejkrutější panovnice všech dob! Pro uchování své krásy a mládí se koupala v krvi panen, které před smrtí mučila! Vrážela jim jehlu pod nehty, mlátila je bičem a…“
Umlčel jsem ho polibkem. Nedokázal jsem sledovat ten jeho vážný výraz, se kterým to říkal. Ach jo, co ho to zase popadlo? Zájem o takovéhle blbosti, jako jsou duchové a nějaká madam Bambulyová nebo jak se ta tyranka jmenovala…
K mému překvapení se ani nevzpouzel, za což jsem byl vděčný. Měl jsem totiž pocit, že s jeho rostoucím zájmem o magii se náš vztah velmi ochladil. Kdy jsme se vlastně naposledy objímali? Kdy jsme naposledy spolu spali? Kdy se naposledy probudil v mém objetí? Už tomu byla dost dlouhá doba. Vlastně se dá říct, že je tomu tak od doby, kdy si koupil ten šílený pentagram.
Rozbušilo se mi srdce když jsme navzájem pronikali čím dál hlouběji do našich úst. Připadalo mi, že Bill líbá vášnivěji, než kdykoliv předtím. Po chvíli dokonce přebral hlavní iniciativu, a já překvapeně zaznamenal, jak mě s planoucíma očima tlačí směrem k posteli. Strčil do mě, až jsem na ni upadl, načež mi rychle a dychtivě začal stahovat kalhoty. Bože, co to s ním je? Nevadilo mi to, to ne, ale nechtělo se mi moc líbit, že byl vždycky takový spíš váhavý a najednou se na mě sápe tak hyperaktivně! Na stranu druhou… aspoň vidím, že v něm cit pro mě neumřel, což bylo štěstí. Nechal jsem ho tedy, ať si dělá, co chce. Podřizoval jsem se jeho rukám a po chvíli jsem tiše vykřikl, když do mě celkem tvrdě vniknul. Ou! Sice to bolelo, ale to tempo, které Bill nasadil! Kde se to v něm jen mohlo vzít? Slastně jsem zavřel oči a spolupracoval s ním v rytmu jeho přírazů…
Když bylo po všem, lehl si vedle mě. I když se klepal únavou, oči mu lačně žhnuly, když se jimi vpaloval do těch mých. Když jsem ale natáhnul ruku, abych ho pohladil, ucuknul přede mnou a odstrčil mou ruku od sebe pryč. Zaskočilo mě to. Co mu zase hráblo?
„Bille?“ zeptal jsem se. „Proč – „
„Satan tohle nemá rád,“ skočil mi do řeči, přičemž stiskl svůj pentagram, který se třpytil na jeho zpocené hrudi. „Rychlost, slast, ale žádné žužlavé omuckávání! Kdybych to porušil, tak mě od sebe odvrhne…“
Znechuceně jsem se zvednul z postele a oblékl se, a v očích mě pálily slzy vteku a hluboké lítosti. Tak já myslel, že to dělá z lásky kvůli mně. Ale ne, to pako to dělalo jenom kvůli jeho prdlýmu přesvědčení! To už ale přesahovalo rámec normálního člověka.
„Seš fakt cvok, brácha,“ otočil jsem se na něj ve dveřích. Jen seděl na posteli, drtil v ruce pentagram a klidně mě pozoroval. „To už… to už mě snad nemiluješ? To ti ten rohatej bastard zatemnil moze -„
„Nikdy o něm nemluv takhle!“ zařval na mě. Z klidného sedění na posteli prudce vyskočil na nohy a spaloval mě nasupeným pohledem.
To mi jako odpověď stačilo. Práskl jsem dveřmi, zatímco on si vztekle do dvd zapojil nějaký film, který mu stáhnul Gustav. Ani nevím, o čem to bylo. Vím jen, že to bylo něco česko slovensko nějaký a že to bylo o tý prdlý bábě, co o jejím duchu brácha pořád kecal. Jiný film to být nemohl, na nic jiného poslední dobou ani nekoukal, tohle ho strašně moc chytlo. To nebyl den, abych neslyšel o hradu v nějakých Čachticích a o ženský, co mučila své služky. Jenže i tak jsem myslel, že mě Bill kdesi v srdci miluje. Po dnešku mi však všechno bylo jasné. Pro samé poblouznění ze světa fantazie mě odepsal…
„Moj bože z hlubin ťa volám,
úzkostnú motlitbu moju slyš,
ve smrti spienam ruky prázné,
ať moju prosbu vyslyšíš…“
Zacpal jsem si uši. Už zase si na plný pecky pouštěl tu příšernou písničku! Zezačátku jsem jí vůbec nerozuměl, Bill si ji však nechal přeložit do němčiny, řekl mi, o čem je a dokonce se ji začal učit v původním jazyce! Bylo to sice komický, jenže já ty slova už nevyženu z hlavy. Bože! To je tak vlezlá melodie, jak to tam ta ženská vříská! Otřel jsem si z očí slzy, vzal jsem klíče a rozeběhl se z domu o dvě ulice dál, kde byl jeden poměrně útulný lokál. Ještě jsem zaznamenal, jak se v okně Billova pokoje zavlnila záclona, a pak už jsem jenom doběhl k barovému pultu a z lítosti nad tím, co se s mým milovaným bráškou stalo, jsem do sebe začal házet jednoho panáka za druhým…
Probudil jsem se v chodbě našeho domu. Hodně mě bolela hlava a kousek do sebe jsem zaznamenal nevábně vyhlížející a páchnoucí kaluž, znázorňující obsah něčího, tedy po včerejšku nejspíš mého žaludku. S námahou jsem se vysápal na nohy. Přišlo mi, že je v domě nějaký podezřelý klid.
„Bille?“
Žádná odpověď. To mě zaskočilo. Kde se fláká? To zase vyvolává nějaký duchy nebo co? Šel jsem tedy k němu do pokoje. Šokovaně jsem tam vytřeštil oči. Půlka jeho skříní byla prázdná! Kde sakra je? Pohlédl jsem z okna a viděl, že jeho auto je pryč. Kam se ztratil? Rychle jsem vytáhnul mobil a vytočil jeho číslo. Nebral to. Kde je, sakra? Jestli se jel odstěhovat k nějaký sektě, tak mu vlastnoručně ostříhám vlasy a zlámu nehty hned, jak ho potkám! Vztekle jsem sešel dolů do kuchyně. Pohled se mi stočil ke kávovaru, u něhož ležel papírek s Billovým písmem. Uchopil jsem ho a začetl se do něj…
…a po přečtení posledního řádku se vysíleně zhroutil na židli ke stolu a zabořil obličej do dlaní. Rozbrečel jsem se a nedokázal přestat. Jak mi to jenom mohl udělat? Kuchyní se rozletělo oslnivé světlo, když se venku zablesklo. Poblíž udeřil hrom a zběsile se rozpršelo…
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Zdrceně jsem ležel na gauči a vzlykal jsem jako ještě nikdy v životě. Billův vzkaz byl od mých slz rozmáčený tak, že se už ani nedal přečíst, já jsem však v duchu viděl každou řádku plnou těch strašlivých slov. Celé se mi to promítalo v hlavě zas a znovu, pořád dokola.
Tome… Nedělej si o mě starosti. Zapomeň na mě. Byl to jenom úlet, omyl. Sice jsem tě opravdu miloval, ale pravá láska mi byla zakázaná, jinak by se On ode mě odvrátil. Promiň. Odjel jsem do Čachtic. Nemusíš se o mě bát. Sice mi budeš chybět, ať jako bratr, nebo jako bývalá láska. Ale já budu tam, kde mi bude dobře, budu bydlet přímo v Jejích krajinách… A ty aspoň budeš mít klid, nebudeš v pokušení a budeš si moct zase užívat s holkama jako předtím. A kapela končí. Už se nevrátím. Je mi to líto. Řekni klukům, že se moc omlouvám, vzkažte to i fanynkám. Jediné, o co bych tě chtěl poprosit, je jedna věc. Jestli mě máš po tom všem ještě aspoň trošku rád, nikomu prosím neříkej, kde jsem a ani ty mě nehledej. Zapomeň na mě, prosím. Sbohem.
Roztřeseně jsem se zvedl a vratkým krokem jsem se vydal k lednici, z níž jsem vytáhl plnou lahev vodky. Kašlal jsem na ředění s Redbullem. Odšrouboval jsem víčko, které jsem někam odhodil, a se slzami hořkosti a raněným srdcem jsem se zhluboka napil. Otřásl jsem se odporem, samotná vodka mi vůbec nechutnala. Takovej hnus! Ale aspoň vím, že za chvíli už moje rány nebudou bolet zas tak hodně, že palčivé šlehy, které mi Bill těmi řádky způsobil, aspoň na chvíli nebudou tak moc zraňující…
Ani nevím jak, ale po neidentifikovatelné době jsem odhodil od sebe lahev, která zela prázdnotou. Strašně moc se mi motala hlava a když jsem se zvedl, tak se mi nohy pletly jedna přes druhou. Já jsem ale potřeboval jít ven, musel jsem jít za Billem. Sice nevím, kde nějaký ty Čachtice vůbec jsou, ale musím tam za ním jít! Vím, že ho najdu, že mě k němu srdce přivede a všechno bude jako dřív!
Motavou chůzí jsem vyrazil z domu, přestože pršelo. Vrávoravě jsem vykročil na chodník, stěží minul rozmazaný sloup, který se mi schválně pletl do cesty, a kráčel cestou necestou za mým milovaným bráškou. Ať si říká, co chce. Mě ale ten jeho Lucifer vůbec nezajímá, já svého malého bratříčka miluju a ani celé peklo mi v tom nezabrání, rozumíte? Nikdo mi ho nevezme, nikdo!
Na posilněnou jsem si v jednom krámku koupil ještě jednu lahev. Mladá prodavačka, nejspíš nějaká brigádnice, mi ji vůbec nechtěla prodat, že prý už jsem opilý víc než dost. Takový kecy! Když jsem jí ale řekl, že jsem Tom Kaulitz a vtiskl jí na rty kamarádskou pusu, celá zčervenala a lahev mi dala a dokonce za ni nechtěla ani peníze! Holt, kdo to s holkama umí, ten umí.
Postupem času jsem se dostal až na okraj města, kde už moc aut nejezdilo. Pokračoval jsem dál, i když už jsem byl hodně unavený. Nedokážu to, takovou dálku nezvládnu ujít. Ale prostě musím, Billí tam na mě čeká! Odhodil jsem od sebe poloprázdnou flašku, která mě strašně moc obtěžkávala a vydal se mokrou trávou, kterou svlažoval déšť, jenž jsem ani nevnímal, směrem k Čachticím. Nevěděl jsem, na jakou světovou stranu mám vlastně jít, ale určitě jdu správně.
Najednou jsem se natáhl jak dlouhý, tak široký na zem. Zavrčel jsem a podíval se, o co jsem to sakra zakopnul. Byly to koleje. Chtěl jsem se zvednout a pokračovat dál. Nějak jsem to ale nedokázal. Začal jsem být unavenější, než kdykoliv dosud, a nepřál jsem si nic víc, než aspoň na chvíli usnout. Aspoň na chvíli, než budu pokračovat za Billím. A koleje vypadaly jako poměrně útulné lůžko. Vtěsnal jsem se tedy mezi ty rovnoběžně putující železné předměty, a nevnímajíc, že jedna noha mi ještě leží přes ně, okamžitě jsem usnul.
Píp… píp… píp… píp… píp…
Něco nade mnou strašně moc pípalo. Vadilo mi to, a to hodně! Kruci, to je tak nechutně vlezlý zvuk! Ještě horší, než ta Billova písnička! Moj bože, z hlubin ťa volám… Ne! Nebudu na ni myslet! …úzkostnú motlitbu moju slyš… Neeeee! Já nechci poslouchat ten vřískot! A co to tady vůbec pořád pípá?
Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že ležím v nemocnici. Pípání vydával počítač nebo co to bylo za bednu, která na mě byla napojená. Cítil jsem se ale strašně moc nevyváženě! Jako bych balancoval, jako by mi něco chybělo ke zdravému udržení rovnováhy, i když jsem ležel… a bylo to někde dole. Opatrně jsem ze sebe stáhnul peřinu…
„AAAAAAAA!“
Zalil mě pot, když jsem uviděl, že moje pravá noha končí těsně pod kolenem. Jak se to jenom mohlo stát? Kde jsem o svou nohu přišel? Pak se mi to ale začalo celé vybavovat v hlavě. Déšť… ohavná chuť vodky… koleje… troubící vlak, který mě vzbudil… ve smrti spienam ruky prázné, ať moju prosbu vyslyšíš…
Rozbrečel jsem se. I přes ujištění doktorů, že jsem měl štěstí v neštěstí a že to nebude tak zlé, jak to vypadá, jsem věděl, že já už se nikdy neuzdravím. Že tuhle nemocnici už nikdy neopustím. Že v ní umřu. Ne kvůli noze. Ale kvůli Billovi. Kvůli tomu, kdo mi vzal srdce a pak jej zlomil a pohřbil kvůli magii a legendám. Bylo mi jasné, že už Billa nikdy v životě neuvidím. Já jsem ho ale zoufale toužil vidět. Ještě jednou, naposledy! Prosím! Vzal jsem do ruky telefon, který ležel na nočním stolku a vytočil bráškovo číslo. Po chvíli vyzvánění se mi ale ozval obsazovací tón… Zoufale jsem upřel pohled z okna do deštivých ulic.
„Moj Bille z Čachtic ťa volám,
úzkostnú modlitbu moju slyš,
před smrtí spienam ruky prázné,
ať moju prosbu vyslyšíš…“
Zaskočilo mě, co to právě vyšlo z mých úst. Co to bylo? Vždyť jsem si jenom zdrceně broukal písničky na rozloučenou, protože dlouho nepotrvá a moje srdce pukne žalem! Pak mi ale došlo, že to je to nejhlubší přání mé zraněné duše, která se pomalu rozpadala v prach a doufala, že text jeho milované písně ho pomůže přilákat zpět ke mně. S nepatrnou nadějí jsem se otočil ke dveřím a vyhlížel, jestli Bill náhodou nepřijde. Vždyť pokud je pravda, že jsme dvojčata, tak už musel vycítit, že se se mnou něco stalo. A pokud ještě nepohřbil ani tento sourozenecký cit, určitě se sem za mnou přijde podívat, vždyť musel poznat, že ho volám. Dokonce jsem opravdu sepnul pod peřinou konečky prstů, aby se mi splnilo mé poslední přání. Křivky na kardiografu byly čím dál tím víc rovnější a já jsem chtěl Billa ještě naposledy vidět. Místo toho se mi ale začala místnost rozplývat před očima, když se pokojem rozlehl tklivý jednolitý zvuk…
Dveře pokoje se rozletěly a v nich stál udýchaný Bill. Z čela se mu řinul pot. S radostí jsem se usmál. Tak se mi to povedlo! Ještě ho naposledy vidím… On ale nekoukal na mě. Koukal někam před sebe. Zmateně jsem pootočil hlavu tím směrem… a zděšeně jsem vyjekl. Zjistil jsem, že pode mnou ležím ještě jednou já! Bože… takový šok… Co se to děje? Rozhlédl jsem se kolem sebe a zaznamenal jsem, že se vznáším někde u stropu. Ne! To snad ne! Já už vím, co znamená těch několik lékařů, třímajících v ruce defibrilátor! Ne! Já nechci umřít! Ještě ne! Chci ještě promluvit s Billem, než odejdu…
Bill vykřikl a prudce se k mojí posteli rozeběhnul. Lokty drsně odstrčil jednoho doktora a se slzami v očích mi padl kolem krku. Všiml jsem si, že jeho šíji už netíží řetízek s pentagramem.
„Tommy… ach, Tommy!“ vzlykal. „Prosím, nedělej mi to! Tohle ne! Já vím, že se na mě zlobíš… Že jsem se nechoval správně… Ujel jsem ti pryč, ale já za to nemůžu… Nevěděl jsem, co dělám… Prosím, probuď se! Přísahám, že ti to všechno vynahradím! Prosím, neopouštěj mě!“
Zoufale jsem se snažil, aby mé tělo otevřelo oči. Můj tichý křik totiž bráška neslyšel. Oči však zůstávaly pevně zavřené a doktoři postupně opustili pokoj. Jeden z nich ještě chytil mou postel a odvážel mé tělo pryč, zatímco jiný lékař mě přikryl prostěradlem…
„NEEEEE!“ zavyl Bill a klesl na kolena, kde se zlomil v slzách. „Ach Tommy… Tommy… K ČERTU SE ZASRANOU MAGIÍ!“
Vyděsilo mě, jak moc nahlas tu poslední větu zařval. Přitom se prudce zvedl a divoce se rozeběhl na nemocniční chodbu. Záhadnými pohyby jsem vyplul za ním, nevěděl jsem, co dělá. On se však rozbíhal čím dál víc, až k velikému oknu, které bylo na konci chodby. Viděl jsem, jak zrychluje. Jak se odráží. Jak letí vzduchem nohama napřed. Boty rozbíjely sklo, a za nimi letělo to nádherné tělo…
Vykřikl jsem hrůzou. Tohle přece nemohl udělat doopravdy, to ne! Sedmé patro nemocnice ale bylo příliš vysoko na to, aby betonová dlažba pod ním ušetřila bráškův život. Se zděšením jsem přihlížel, jak se k té bezvládné postavičce sbíhají lidé v bílých pláštích. Pak jsem to ale uviděl…
K mému nevěřícnému šoku se Bill posadil. Poté i vstal. S úlevou a ústy dokořán jsem ho sledoval, a pak jsem si něco uvědomil. Přestože vstával, jeho tělo zůstávalo ležet na zemi. Znamená to snad, že je tedy taky mrtvý, jako já? Viděl jsem, jak se pomaličku vznáší čím dál víc. Zmateně se kolem sebe rozhlížel… a najednou mě uviděl.
„Tommy!“ vykřikl nadšeně a v očích se mu zatřpytily slzy dojetí. Rychle zamával rukama, aby se ke mně dostal co nejrychleji a pak se mi vrhnul kolem krku. „Ach, Tommy! Prosím tě, promiň… Promiň mi to všechno… Choval jsem se úplně nemožně, nevím, co mě to popadlo, začít věřit kouzlům a žít podle Satana… Já… Choval jsem se jako idiot…“
Jeho objetí jsem necítil, bylo mi, jako by mi místa, kterých se mě dotkl, pohladil jarní vánek, nic víc. Zlobit jsem se ale nemohl a ani nedokázal. Šťastně jsem ho políbil. I když jsme naše ústa necítili ani jeden, věděli jsme, co cítíme. Byl jsem po tolika týdnech a měsících konečně zase šťastný…
„A nebude ti teď chybět Čachtická paní?“ mrknul jsem škodolibě na brášku.
„Nech toho, prosím,“ sklopil své oči k zemi.
„Jůůů, podívej!“ ukázal náhle dolů někam pod nás.
Viděli jsme, jak k nemocniční márnici převážejí na postelích pod prostěradly dvě těla. Jedno na pravé straně končilo těsně pod kolenem, soudě podle záhybů bílé látky, a u druhého bylo prostěradlo nasáklé krví, zatímco zpod horní části vykukoval pramínek černých vlasů. Podívali jsme se na sebe.
„Hm, super,“ ocenil jsem scénu pod námi. „A co teď?“
Bill pokrčil rameny, načež se podíval směrem nahoru. Následoval jsem jeho příkladu a viděl, jak se mezi dešťovými mraky utvořila skulinka, kterou na nás svítil jeden jediný zlatý paprsek. Váhavě jsme se dopohybovali přímo k té skulině. Byla malá, jakmile jsme však dopluli až k ní, zvětšila se, abychom oba mohli pohodlně vejít. Zhluboka jsme se nadechli. Naposledy jsme se na sebe usmáli, a ruku v ruce jsme zmizeli v záplavě zlatobílého světla a příjemného tepla a věděli jsme, že teď už budeme na věky věků spolu.
autor: Áďa
betaread: Janule
bože to bylo divný……
No…nemam slova…divné..
Bille, bože… ty jsi opravdu kardinální deBill… nebýt tebe, tak… jeeej…
tohle mi tolik připomíná moje temný období… x-)
a není to divný… podle mě je to hodně zvláštní, tohle by mě nikdy nenapadlo… moc se mi to líbí a vlastně to i dobře dopadlo… kluci jsou spolu, tak co více si přát… dokonalost prostě ♥ ♥ ♥
mě to přijde dobré….je to jiné a zvláštní!!!! opravdu moc dobrééé!!!!
ježiš, já tady bulim jak….to je táák strašně moc nádherný, v poslední době nejlepší, co jsme četla, fakt, prostě nádhera, já…nemám slov…prostě dokonalý, dokonalý!!!!!!!!!smekám před Tebou!
děkuji za komentíky :-* 🙂 tohle jsem psala jen jako takovou oddechovou úletovku, takže je jasný, že to je poněkud neobvyklý a šílený 🙂 jsem ráda, že se vám to líbilo 🙂
Je to sice super, ale je to děsně depresivní…
…a depresivní věci já miluju.Nádhera to byla ♥
Teda já jsem ale blboun, fakt že jo. Tuhle jednodílovku už jsem četla, dokonce možná byla i na tom mým starým blogu, jen jsem na to totálně zapomněla. Během čtení jsem samozřejmě poznala, že už tenhle příběh znám, bohužel jsem si ale nevybavila, jak to skončilo, tak jsem si ji já trubka dočetla až do konce. Šmajrá, jak já nemám ráda, když ty dva umíraj a vcelku je mi šumák, že v konečným výsledku se setkali v štěstí alespoň ty jejich duše. :o(
No, ale jinak samozřejmě moc pěkně napsaný. ;o)
[9]: no vidíš. a já, když se na to takhle s odstupem času podívám, tak se propadám do země hanbou, jak jse mohla sepsat takovouhle dementní stupiditu. jo, vím, jak jsem to mohla napsat a jak jsem to taky napsala. v poblouznění ze shlédnutí Bathory a tý úžasný písničky od Knechtový. ale dějově stojí povídka za pendrek. to je prostě error, co tady nemá co dělat!!! ale stane se 🙁