autor: SlashPrincess
Místností se ozývala hlasitá hudba, všude kolem blikala spousta barevných reflektorů, lidi na sebe hlasitě pokřikovali, tančili jako zběsilí, opíjeli se a vdechovali hustá mračna kouře a umělé mlhy…
A já jsem seděl o několik pater výš, ve své měkké posteli a v ruce svíral láhev laciného červeného vína. Připadal jsem si bezcenný a bezmocný, neviditelný, jako odpad společnosti… Snažil jsem se nemyslet, svůj mozek zabalit do nevědomosti a odhodit někam daleko, snažil jsem se, ale myšlenky mě neposlouchaly a každou chvíli se k němu zatoulaly… Věděl jsem, že teď posedává u stolu, kolem sebe má pár vnadných slečen na dívání, vedle sebe slečnu na osahávání a o pár metrů dál slečnu vyhlídnutou do postele. Seděl jsem na nadýchaných peřinách, sledoval nějakou pitomou půlnoční telenovelu, kterou opakovali už minimálně posté, z brady mi občas ukápla slza a hlavně jsem se snažil nemyslet…
–
„Bože můj, Tome!“
„A-ah, lásko!“
„Miluju tě!“
„Taky tě miluju!“
–
Tvář se mi zkřivila bolestí. Sáhnul jsem po skleničce, která ležela na mém nočním stolku, a vší silou jsem jí mrštil proti stěně naproti mně.
„Nenávidím tě!“ vykřiknul jsem, a třesouc se, jsem se svalil do peřin. Karafa s vínem mi vyklouzla z ruky a rozlila se na prostěradlo. „Nenávidím…“ štkal jsem hlasitě. Pozoroval jsem, jak se víno vsáklo do povlečení a zanechalo tak po sobě rudou skvrnu. Podíval jsem se z okna. Měsíc dorůstal. Chybělo mu pár dní do úplňku. Kolem něj poblikávaly tisíce hvězd. Tolik jsem chtěl být jednou z nich… Levnou a bezcitnou hvězdou… Vždyť jsem levná a bezcitná hvězda…
–
„Dobré ráno, Tomí.“
„Dobrý, lásko.“
„Něco jsem ti přinesl, lásko.“
„Snídaně až do postele, jo?“
„Co bych neudělala pro svýho malýho brášku.“
–
„Děvko!“ zakřičel jsem znovu. Byl jsem tak naivní, když jsem ti věřil ty tvý sladký slůvka. Nikdy jsem si s tebou neměl nic začínat. Měl jsem si najít hodnýho kluka, co mě nezradí, co mu na mně bude záležet… Měl jsem si najít kluka, co není děvkař jako ty! „Svině!“ vyjeknul jsem do polštáře, než se mi zlomil hlas. Chvíli jsem jen ležel a měl zavřené oči. Dýchal jsem výpary z vína a ignoroval romantické vzdechy linoucí se z televize. Třáslo se mi celé tělo, třásl se mi hlas… ach bože. Byl jsem jako autíčko na ovládání, které si přálo malé dítě na Vánoce. Ponižoval jsem se před svým vlastním bratrem jako služka. „Hajzle!“ zakřičel jsem znovu a vyskočil do sedu. Chytil jsem do dlaně prázdnou láhev od vína a hodil jí do místa, kde se roztříštila i sklenička.
–
„Ty někam jdeš?“
„Jo, jdu.“
„Beze mě?“
„Bez tebe.“
„Bez tebe.“
„Kam jdeš, Tomí?“
„To ti může být jedno.“
„Ale není mi to jedno, sakra! Myslel jsem, že to bereš vážně!“
„Ale není mi to jedno, sakra! Myslel jsem, že to bereš vážně!“
„Jdu ven.“
„Tome! Do háje! Tome, počkej!“
–
„Nenávidím tě! Děvko hnusná! Slyšíš, nenávidím!“ křičel jsem jako smyslů zbavený a pěstmi jsem bušil do postele. Vyčerpaně jsem se na ni znovu sesul. Až s ním skončím, nezbyde po něm ani mastný flek. Z obličeje jsem si setřel slané slzy a s tváří jako bůh pomsty jsem se zvednul z postele. Na nos jsem si nasadil ty největší tmavé brýle, které jsem v pokoji našel, a zuřivě jsem vyběhnul z pokoje. Dveře za mnou jen hlasitě bouchly. Vrhnul jsem se ke schodům. Tak rychle jsem snad běžel poprvé v životě. Jedno patro, druhé patro… ignoroval jsem odpočívadla a schody jsem bral po třech. Dolehla ke mně hlasitá taneční hudba. Tak tady si užíváš, bratříčku? Děvkař… Vešel jsem do tmavé místnosti, v které blikala barevná světla. Lidé byli buď na parketu, u stolů nebo u baru. Kdybych si s ním nic nezačal, mohl jsem teď být jedním z nich… Pohledem jsem prolétl mladé tváře na parketu a u baru. A potom jsem ho uviděl. Stál, no, spíš se opíral o stěnu a pod sebou měl nějakou kurvu… Cítil jsem, jak se mi do obličeje hrne krev, vztek ve mně bobtnal čím dál rychleji… Rozběhnul jsem se přímo k němu, lidi, kteří mi stáli v cestě, jsem odstrkoval a ignoroval jejich stupidní kecy.
„Ty hnusná svině!“ zaječel jsem na Toma, když jsem k němu doběhnul. Cítil jsem, jak se mi do očí hrnou slzy, po chvíli jsem přes ně neviděl ani na pět centimetrů…
„Můžeš mi říct, co tady děláš?“ okřiknul mě jako malé dítě, když se konečně odlepil od té malé… děvky! Měl naběhlé a zčervenalé rty… Nenávidím jej…
„…“ najednou jsem nevěděl, co mu chci říct. Slova se vykouřila kamsi do stratosféry a já na něj jen nešťastně zíral. Popošel jsem krok k němu a zadíval se mu do očí. Pohrávaly mu v nich jiskřičky, zorničky měl viditelně zvětšené…
„Hajzle!“ křiknul jsem a vlepil mu facku.
„Co si myslíš, že to…“ mluvil výhružně a chytil mě za zápěstí. Drtil mi je svými prsty…
„Říkal jsi, že mě miluješ,“ vyhrknul jsem rychle a snažil se vymanit z jeho pevného sevření.
„No a?“
„Jsi tak bezcitný… Tome…“ sklopil jsem poníženě zrak. Nechtěl jsem mu vidět do obličeje. Věděl jsem, že se bude tvářit tak jako vždycky… Jako největší hrdina a silák. Z lící mi odkapávaly slzy. Cítil jsem na sobě jeho pohled. Mlčel… Proč sakra mlčel? Proč neřekl aspoň to jeho pitomé hm? Náhle mě chytil za bradu. Podrážděně jsem ucuknul a vyčítavě se mu zahleděl do očí. Ani jsem si nevšimnul, kdy pustil mé ruce… Už jsem ho nechtěl vidět. Chtěl jsem mu jen strašlivě ublížit, aby aspoň trochu věděl, jak se teď cítit…
„Jsi opilý, Bille,“ řekl najednou. Aha, já jsem opilý a ty snad ne?
„Nepil bych. Můžeš si za to sám,“ zakřičel jsem a otočil se k odchodu… Chci ho zabít. Chci ho zabít. Hnusák nechutnej, bezcitnej, nenávidím ho, už ho nechci ani vidět. Zrychlil jsem krok. Téměř jsem běžel. Rozrazil jsem dveře a vběhnul do otevřeného výtahu. Jaká náhoda… Štěstí v neštěstí? Moc silné slovo. Zhroutil jsem se do křesla, které bylo ve výtahu postavené, a hlavu složil do dlaní. Hlasitě jsem se rozplakal. Hnusná svině! Zmáčknul jsem tlačítko s číslem mého patra a výtah se tak pomalu rozjel. Ve výtahu hrála příjemná hudba, která ostře kontrastovala s mou depresí… Jděte už všichni do háje… Nechejte mě být, jen si v klidu umřu. Výtah tiše cinknul. Dveře se otevřely a mně se naskytl pohled do prázdné osvětlené chodby. Pomalu jsem se zvednul, brýle jsem si stáhnul z obličeje a smutně jsem se zadíval na dveře mého pokoje. Sám… Moje nohy se odlepily od podlahy, ruce samovolně odemkly a já jsem se jen neskutečně vyčerpaný svalil na postel. Obličej jsem zabořil do polštáře a… usnul jsem…
–
Probudilo mě zběsilé klepání na dveře. Ah můj bože, vždyť jsem spal sotva pět minut, tak kdo už mě zase otravuje? Z posledních sil jsem se vyhrabal z postele, přehodil jsem přes sebe tmavý župan a šel otevřít. Jen jsem lehce pootevřel… Ten někdo, kdo za nimi stál, je surově rozrazil a vrhnul se ke mně.
„Co tady děláš?“ vykřiknul jsem. Tom se mě z neznámého důvodu jal objímat… Jenom bůh ví, proč jsem mu to dovolil…
„Co tady děláš?“ vykřiknul jsem. Tom se mě z neznámého důvodu jal objímat… Jenom bůh ví, proč jsem mu to dovolil…
„Promiň mi to, Bille, nechtěl jsem… já… byl jsem opilý,“ drmolil rychle. Byl jsi opilý?
„Ještě pořád jsi,“ odtušil jsem suše. Páchnul kouřem z cigaret a alkoholem. Páchnul levným dámským parfémem…
„Nechtěl jsem ti ublížit.“
„Už se stalo. Vypadni odtud! Už tě v životě nechci vidět!“ vrátila se mi slova, která jsem tak zoufale potřeboval před několika hodinami.
„Nechci tě ztratit! Bille! Já… ty… nemůžeme takhle skončit.“ mumlal opile a upíral na mě čokoládový pohled. (A/N: uáá, bože, nechci romantiku.)
„Máš smůlu, jdi do hajzlu, měl sis to rozmyslet dřív. Jdi si za tou děvkou, co jsi ji ošahával dole!“ zakřičel jsem na něj. Strkal jsem do něj, abych jej vyhodil ze svého pokoje. Ah, mami, proč musím být já ten slabší? Můj záměr se, žel bohu, nepovedl. Zůstal stát na stejném místě jako před minutou. „Vypadni odtud!“ zopakoval jsem své přání a žduchnul do něj.
„Proč tohle děláš, Bille,“ optal se náhle, když už stál na prahu.
„Co dělám? Ty to pořád kazíš a ničíš mě. Ničíš sebe, ničíš všechno… sbohem…“ vmetl jsem mu do tváře a zabouchnul mu před nosem. Kuráž ze mě náhle spadla. Sbohem…
„Co dělám? Ty to pořád kazíš a ničíš mě. Ničíš sebe, ničíš všechno… sbohem…“ vmetl jsem mu do tváře a zabouchnul mu před nosem. Kuráž ze mě náhle spadla. Sbohem…
autor: SlashPrincess
betaread: Janule
tak to je dobrýý !!! fakt bomba!!
ježiš, to je úúžasnýý!!! alee..můžu věřit tomu, že se nakonec zas dali dohromady, žeo? díky 🙂
supeer!
páni…. xO nevim proč, ale sem hrozně ráda, že mu neodpustil…x)) už z vlastní zkušenosti vim, že ať slibuje jak slibuje, jestli podvede jednou podvede i vícekrát….x(( a nevim kdo mi to říkal, ale tvrdil, že člověk, kterej miluje nikdy nepodvede… co je na tom pravdy nevím….x))ale moc hezky napsaný…x)) líbil se mi i ten konec, i když byl smutný…x))
faaajn…uklidněte někdo toho Billa…..to je neuvěřitelný!!!!!!neuvěřitelně nádherný!
Nikdy nevím, co mám na Vaše komentáře napsat x)
🙁 To je tak strašně nádhernyyy…..na jednu stranu je dobře že mu neodpustil
S tohohle by mohla být i vícedílovka
Dobře mu tak :-/
to je tak krásný …. etě další díly prosím……uplně mě to rozbrečelo sic nwm proč ale jo
O dalším dílu určitě popřemýšlím, no, víte xD abych pravdu řekla, právě mě něco napadlo xD
Další díl by bodl, to rozhodně! Moc se mi to líbilo, konečně nepřeslazená povídka, kde nejde o to samé. Fakt super 🙂 A to pokračování… To nechávám na tobě. Ale bodlo by! 😀
Skvělý,jenom napiš pokračování!Je to bomba,konečně nějakej konec,kterej neskončí šťastně!
supeer… moc povedeny a dobře napsany! x)
Chýba my happy end 😀 ale mooc dobré 🙂