autor: Janule
„Tome?“ zašeptal a zavřel za sebou dveře pokoje. S úlevou se o ně opřel. Doufal, že jeho dvojče ještě spí a on si k němu aspoň na chvilinku vleze pod peřinu, aby si odpočinul. Měl to za sebou a nic jiného než chvíli spánku teď nepotřeboval… Podíval se na postel svého bratra, ale k jeho překvapení byla prázdná. Kde sakra je? Asi si jen odskočil, uvažoval Bill a svezl se vysíleně na židli. Počká na něj, až se vrátí, měl dost, byl utahaný jako kotě, ale šťastný, že už je po všem…
Niky dávno seděla v autě svých rodičů a mířila s nimi k domovu. Doprovodil ji jen kousek od místa setkání, schoval se a sledoval celou situaci zpovzdálí, aby se přesvědčil, že je všechno jak má být. Nikoly máma, když v dálce zahlídla svou holčičku, se k ní rozběhla tak rychle, až se musel usmát, s jakou radostí jí Niky skočila do náruče, smála se a brečela zároveň. Za chvíli už všichni tři i s tátou stáli a objímali se, šťastní a spokojení, že jsou zase pohromadě. Bylo to krásné shledání, měl obrovskou radost, že se mu to povedlo a ulevilo se mu, když mu dívka, oblečená v jeho staré mikině, nenápadně zamávala a zaplula do auta.
Domluvili se, že když budou od sebe v takové vzdálenosti, aby fungovala jejich telepatie, může se mu občas ozvat. Doufal, že to nebude moc často, ale chtěl s ní udržovat dál kontakt, protože byla jedna z mála, která věděla, kým doopravdy je. Mohlo být příjemné občas to s někým probrat, svěřit se a vědět, že jeho tajemství zůstane bezpečně u ní. Doporučil jí, ať si najde dobrého učitele, který by ji naučil zacházet s jejím nadáním a cestou domů už se nemohl dočkat, až konečně zavolá Meg. Nakonec proč čekat, udělal to hned, jak auto zmizelo za rohem.
„No konečně, Hvězdičko, už jsem si říkala, že nějak nevoláš,“ ozvala se z telefonu Meg. V jejím hlase byla slyšet spokojenost a pohoda, i když to znělo trochu jako výčitka.
„Vždyť jsem to měl zakázaný, dokud nebude po všem, ne?“ odpověděl s úsměvem Bill. „Hlásím, že Niky si právě odvezli rodiče a že jsem to dokázal,“ dodal hrdě.
„Výborně, Hvězdičko, jsem ráda, žes to dodržel, ale podle mých informací už jsi mi mohl volat klidně ve tři ráno a teď je skoro poledne,“ odpověděla a s úsměvem na tváři čekala, co na to Bill. Věděla, že to pro něj bude trošku šok…
„Ve tři ráno?“ to byl přece čas, kdy vytáhli Niky z jejího vězení, uvědomil si. „Tys to věděla?!?“ udiveně zíral na keřík před sebou, který se právě chystal přeskočit na cestě k domu, bral to zásadně zkratkou. Zastavil se na místě a čekal, co se dozví. To snad nemůže být pravda… jeho učitelka ví snad úplně všechno. Dívala se mu snad na tu dálku do hlavy? Ale to by přece cítil…
„Jo, věděla, Hvězdičko, mrkla jsem se na to dřív, než jsem ti tu práci nabídla,“ bohorovně přiznala Meg a bylo slyšet, že se dál pobaveně usmívá. Tušila, jak Bill zareaguje na tuhle informaci, možná se bude chvilku uraženě vztekat, že mu to neřekla, ale nakonec se uklidní. Byl to její roztomilý žáček, o kterém už věděla prakticky všechno.
„Teda Meg,“ zmohl se Bill jen na dvě slova, než se po chvilce vzpamatoval. „Tys mi normálně lhala!“ vyhrkl rozčíleně, když si to v hlavě srovnal, ale hned se zase vrátil k normálnímu tónu. „To se dělá? Já myslel, že mi věříš a tys to prostě věděla,“ nevěřícně kroutil hlavou. To byl ale podraz…
„Nerozčiluj se, Hvězdičko, dělám to tak vždycky, není to nic nového,“ klidnila jeho rozčílení. „Podle toho, co vidím v budoucnosti, vybírám člověka, který je vhodný na určitou práci. Nejsi první ani poslední, jen jsi teď prostě vyšel jako nejvhodnější kandidát ze všech,“ vysvětlovala mu, jak probíhá výběr zachránců unesených obětí. „Je to efektivnější, než to postupně zkoušet metodou pokus – omyl, víš?“ dodala. „Můžu ti prozradit, že jednou tuhle funkci převezmeš po mně, tak se těš, náhledy do budoucnosti jsou hodně těžká disciplína, bude tě to stát spoustu práce a energie. Teď je ale hlavní, žes to dokázal, Bille. Jsi skvělej a já tě vítám mezi nás,“ gratulovala svému zkoprněnému žákovi, který se dal konečně znovu do pohybu a v tom šoku zapomněl, že chtěl jít zkratkou. Pokračoval po chodníku skrz zahradu až k domu.
„Děkuju, Meg,“ s úsměvem reagoval. Už se trošku vzpamatoval z informace, že mu jeho učitelka neřekla celou pravdu, „ale Tom mi strašně pomohl, bez něj bych to asi nezvládl,“ přiznal rovnou, aby to jeho učitelka věděla. Netušil, jestli to nebude mít třeba vliv na jeho přijetí do skupiny a nechtěl podvádět. On lhát tedy nebude…
„Jo, vím, Tom je šikovnej, moc ho ode mě pozdravuj, věděla jsem, že ti pomůže, proto jsem ti ho taky hned na začátku zakázala…“ sdělila mu Meg další překvapivou zprávu a hned pokračovala, „to aby sis uměl poradit i s tím, že občas musíš udělat něco jen podle svého instinktu a ne jen slepě poslouchat… ten ti teď napověděl, že Tom bude ten správnej parťák. Bylo to skvělý rozhodnutí, Bille, je tvoje dvojče, vzájemně se doplňujete a spolu jste perfektní,“ řekla mu to, co už dávno věděl. „Ale zásluhu na tom máte oba, myslím, že jste se o záchranu Niky krásně podělili,“ zakončila to jeho učitelka, když bral za kliku od domu a vcházel dovnitř.
Takže ona měla všechno pěkně do detailu naplánované a už jen čekala, jak se s tím Bill popere. Vlastně to chápal. Od začátku mu bylo divné, že je tak klidná a vůbec nepochybuje o tom, že se mu to podaří. Nebála se o život unesené dívky, zatímco on se trápil, že to nedokáže. Stála při něm, poradila mu a dodávala odvahu, bez které by to zřejmě vzdal hned na začátku.
„Víš, Hvězdičko, všechno záviselo na tom, jak se rozhodneš. Věděla jsem, že když přijmeš, dokážeš to. Bylo to napsáno v budoucnosti. Ta se ale každou vteřinou mění podle toho, jak lidé skutečně nakonec jednají, jak se rozhodují, když stojí na křižovatce… kdybys odmítl, musela bych hledat někoho jiného…“ vysvětlila mu, jak celý princip náhledů do budoucna funguje. „V životě každého člověka jsou předem dané body, ke kterým musí v životě dojít, ale jakou cestou se k nim dostane, to už je na něm. Může to být přímo, a nebo velkou oklikou. Může to být jednoduché, nebo strašně složité, ale nakonec vždycky skončí v tom samém bodě, z kterého pak pokračuje dál. To je lidský osud, víš? Něco je pevně dané, něco je jen na tvém rozhodnutí.“
„Už se těším, až mě to naučíš,“ usmíval se Bill do telefonu, když kráčel po schodech za Tomem.
„Neboj, bude to brzy,“ ujistila ho Meg… znala svého žáka dost dobře na to, aby věděla, jak se na to těší. „A nelhala jsem ti, Bille,“ dodala ještě, protože tušila, co mu vrtalo před chvílí hlavou. „Jen jsem ti neřekla všechno a ty ses neptal,“ smála se. Bill jí ještě jednou poděkoval a s úlevou zavěsil. Byl rád, že to všechno dopadlo jak mělo. Odteď bude vědět, že když mu příště Meg zadá další práci, dokáže to… docela výhodná informace, usmál se pod fousy.
Teď se mu ale vsedě u stolu pomalu zavíraly oči, rukou si podepíral hlavu, aby mu neupadla a čekal, až se ten, kdo mu tak skvěle pomohl, konečně vrátí do pokoje. Ještě chvilku a usne s hlavou na stole…
Probudil ho zvuk otvíraných dveří. Trhl sebou a narovnal se na židli, asi tady opravdu usnul. Zřejmě byl utahaný víc, než si myslel, cítil, že je absolutně bez energie. Otevřel unaveně oči a zaostřil na postavu ve dveřích, která si ho měřila přísným pohledem. Tom stál na prahu polonahý, kolem boků obtočený bílý ručník a prohlížel si ho. Byl sice krásný jako vždycky, ale něco bylo jinak. Jeho pohled nevypadal vůbec dobře a Bill najednou nevěděl, co se děje. Všiml si Tomových ubrečených očí… Stalo se mu něco, když tu nebyl? Ale co? Za tu chvilku mu snad někdo ublížil? Usmál se povzbudivě na své dvojče a doufal, že se mu to jen zdá. Už otevíral pusu, aby ho pozdravil a zeptal se, co se mu stalo, když uslyšel přísné štěknutí.
„Mlč, nemluv na mě!“ Teď teprve mu došlo, že ten pohled patřil jemu. Tom se na něj z nějakého záhadného důvodu zlobí. Ale proč? Co provedl? Kvůli čemu jeho milovaný bráška brečel? Nechápal to a jen překvapeně zíral na svou lásku.
Tom se mezitím pohnul kousek od otevřených dveří a stejným tónem, jakým ho předtím okřikl, mu přikázal: „Zavři ty dveře!“ Bill chvilku nevěřícně zíral, ale viděl, že nemá cenu odporovat a začal se pomalu unaveně zvedat od stolu. „Seď!“ spadl leknutím zpátky, když uslyšel další štěknutí. „Zavři ty dveře a nevstávej!“ dodal rozzlobeně jeho bratr. Proboha, co se to děje? Proč je na něj Tom tak zlý? Přece mu vůbec nic neudělal… Konečně se zmohl na nesmělou obranu, když se potichu zeptal: „Ale proč?“
„Proto! Zavři ty dveře, chci to vidět!“ skoro křičel Tom a neustále se mu díval do unavených očí.
„Ale já nemůžu, nemám už sílu, jsem z toho všeho už strašně utahanej, potřebuju se dobít,“ vysvětlil mu Bill skoro šeptem a jen sledoval, jak Tom vztekle bouchl dveřmi, až se tabulka ve střešním okně zatřásla.
„Aha, takže pán je utahanej! A není to náhodou trochu jinak?“ přiblížil se k němu o pár kroků a stál nad ním jako bůh pomsty. „Není to spíš tak, že už to prostě nedokážeš? Jaká byla? Lepší než já? Užili jste si, zatímco jsem spal?“ syčel na Billa a vzteky se klepal. Třásl se a musel se držet, aby na bratra nevztáhl ruku a nedotkl se ho, protože ten dotyk by v tomhle okamžiku vůbec nebyl něžný a láskyplný. Nejradši by ho praštil, ač se tvářil jako to největší neviňátko. O to víc ho rozčiloval. Tom byl vzteklý a nešťastný, a už když se sprchoval, nemohl zadržet pláč, když si uvědomil, že ho jeho láska zradila. Tak moc to bolelo… svíral se mu hrudník, srdce hrozilo, že snad pukne žalem. Jak jen mohl? Jak mu to mohl udělat? Jeho Bill… krásný, něžný, láskyplný Bill. Vyspat se s tou malou blonďatou potvorou! Teď viděl, že je to pravda. Bill přišel o své schopnosti, už nezvládne ani zavřít ty pitomý dveře! A ještě mu do očí lže, že je unavený. Bodejď by nebyl unavený, to byl po sexu vždycky!
Když k němu do pokoje vtrhl Gustav a nevybíravě ho probudil, aby mu zatepla vylíčil, co právě viděl na chodbě, zíral na něj rozespale a nechápavě. Bubeník se ho vlastně přišel zeptat, kdo to byl, a nebýt jeho zvědavosti, nejspíš by se nic nedozvěděl ještě dlouho. Dělal, že o ničem neví, že spal, a Gustav měl oči navrch hlavy, když mu popsal, co měla ta holka na sobě, jak se ti dva k sobě na chodbě tiskli a vášnivě se líbali. Kdyby se spletl alespoň v jednom detailu, nevěřil by tomu, ale takhle? Teď viděl, že je to pravda! Byl zničený… totálně v háji… zrazený a nešťastný.
„Co to plácáš?“ ozvalo se udiveně do ticha pokoje. Bill se konečně vzpamatoval, aby zareagoval na Tomovy nesmyslné věty. „V čem měla být lepší než ty? Co jsme si měli užít?“ vyzvídal a v hlavě mu šrotovalo, proč je na něj Tom tak nabroušený, že se celý třese. Pomalu vstal ze židle a udělal nesmělý krok, aby bratra objal a uklidnil, ale to neměl dělat. Tomova ruka vystřelila proti jeho hrudníku a srazila ho zpátky na židli. Překvapeně dopadl na tvrdé dřevěné sedadlo a vyhrkly mu do očí slzy lítosti. Co tohle mělo být? Proč mu to dělá? Proč mu jeho Tom ubližuje? Tohle přece nebylo normální…
„Gustav vás viděl! Nezapírej! A nebreč! Je pozdě! Teď už to nespravíš,“ štěkl na něj Tom a do očí mu znovu vyhrkly slzy, když viděl ty Billovy. Teď bude litovat!?! Teď, když už je pozdě? Když už nemá žádné schopnosti jen proto, že se zamiloval a nechal se svést tou malou vychytralou courou!?! Tom tomu pořád nemohl uvěřit, nevědomky zatínal pěsti a kroutil hlavou na znamení údivu, jak mu mohl tohle jeho bratr udělat? Po tom všem… Vždyť mu ještě ráno říkal, jak ho miluje. Lhal mu snad? Už dávno se s tou courou domlouvali, že se spolu vyspí, až on usne!?! A nakonec to opravdu udělali! Byl konec! Všemu konec…
Vztek a žal Tomovi úplně zatemnily rozum, už nebyl schopen logicky uvažovat, pomalu se před udiveným Billem svezl na podlahu, objal svá kostnatá kolena, schoulil se do klubíčka a nahlas se rozbrečel.
„Lásko…“ špitl Bill, když viděl tu hromádku neštěstí před sebou na podlaze. Pomalu mu docházely souvislosti, a konečně pochopil, co je příčinou Tomova zhroucení. Klekl si k němu a objal ho. „To je přece nesmysl, Tomi,“ šeptal mu do ucha. „Co si to o mně myslíš? Já s Niky přece nic neměl, jen jsme si povídali, když jsi spal, je to jen kamarádka,“ konejšil brečícího Toma, schoval si ho do náruče a kolíbal s ním jako s malým dítětem. Už se nebránil, položil si vysíleně hlavu na Billův hrudník a nechal se objímat a hladit. Jak rád by mu věřil, jak by byl šťastný, kdyby všechna ta Gustavova slova byly lži. Snad by to bubeníkovi i odpustil, jen kdyby se teď dozvěděl, že si to celé vymyslel. Jenže Gustav nelhal. Poznal by, že si z něj dělá legraci. To Bill lže… teď se snaží ho přesvědčit, ale on má přece důkaz. Ztratil své schopnosti, neumí už ani zavřít dveře… tak lehký úkol…
„Tomi, věř mi, přece,“ pokračoval Bill. „Miluju tě jako nikoho jinýho na světě. Nikdy bych tě nezradil. Gustav ti řekl jen to, co viděl, ale je to jinak, než si myslíš,“ šeptal vzlykajícímu Tomovi do ucha, hladil jeho nahá záda a líbal ho do vlhkých vlasů.
„Chceš mi říct, žes jí nelíbal?“ zvedl Tom ubrečený pohled a díval se s nadějí Billovi do očí.
„No… v tom ti Gustav nelhal. Líbal jsem jí, ale jen proto, aby ji on nepoznal,“ vysvětlil mu s úsměvem Bill a líbl ho opatrně na čelo. Nedal Tomovi šanci cokoliv říct a hned pokračoval. „Jsem opravdu jen strašně unavený, lásko, chtěl jsem Niky skrýt, aby ji Gustav neviděl, ale už jsem neměl energii, nešlo to,“ vzdychl, když si na tu situaci vzpomněl. „Zpanikařil jsem, protože Gustav ji znal z novin a televize, určitě by ji poznal, a pak by se vyptával, kde se tu vzala. Neměl jsem jinou možnost, než ji začít líbat, aby jí neviděl do obličeje. Promiň, Tomi,“ díval se do důvěřivých očí svého bratra, v kterých postupně zase viděl jiskřičku naděje. „Byla z toho stejně vyplašená jako já, to mi věř,“ usmál se.
„Opravdu?“ vzlykl Tom, zatímco se jejich oči vpíjely do sebe.
„Opravdu,“ přikývl Bill. „Miluju jenom tebe, ty trdlo,“ špitl ještě potichu, než Toma políbil. Nesměle se dotýkal jeho rtů, jen lehce, dokud mu jeho bratr nezačne odpovídat stejně, aby dal najevo, že mu věří; že pochopil, co se mu tu Bill snažil teď říct. Ještě chvilku čekal, a strašně se mu ulevilo, když ucítil, jak ho Tom objal a přitiskl k sobě vší silou, kterou v sobě našel. Konečně mu oplácel líbání, které se mísilo se slzami, chutnalo trochu slaně, ale bylo v tuhle chvíli absolutně nádherné. Snad nejkrásnější v poslední době, protože mělo příchuť znovunalezené důvěry. Seděli na podlaze, vysílení, ale šťastní. Tom mu uvěřil… to bylo teď nejdůležitější ze všeho. Důležitější, než kariéra, sláva a všechno, po čem vždycky tak moc toužil. Všeho by se pro něj vzdal, jen aby byl šťastný a měl ho rád. Nemohl by bez něj dál žít.
„Promiň,“ uslyšel tichou omluvu. „Promiň, že jsem tomu tak lehce uvěřil, už se to nikdy nestane,“ šeptal Tom, zabořený do jeho vlasů. „Myslel jsem, že jsem tě ztratil, že ses do ní zamiloval a vzdal se všeho… byl to ten nejhorší pocit, jakej jsem kdy zažil. Dokonce horší, než když mi ta mrcha mířila pistolí na hlavu,“ podíval se Billovi do očí a usmál se. „Miluju tě.“
***
„Bille, tohle už snad nemyslíš vážně!“ ozval se z režie Davidův naštvaný hlas. Billovi to ve sluchátkách zadunělo, až sebou trhnul leknutím. Stál před mikrofonem ve své malé zvukotěsné kobce, snažil se snad už posté nazpívat jednu jedinou pitomou sloku písničky a vždycky to dopadlo katastrofálně. Manažer už se na to nemohl dívat, při posledním pokusu vyskočil ze sedačky, odkud celou tu katastrofu sledoval a přilítl za Billem jako fúrie. Bouchl naštvaně dveřmi, ale současně na něm bylo vidět, že má spíš obavy, co se s Billem děje.
„Co je ti, Bille? Stalo se něco? Máš potíže s hlasem?“ zeptal se už daleko mírněji nešťastného zpěváka, když mu stáhl velká sluchátka a objal ho konejšivě kolem hubených ramen, aby mu dal najevo, že se zase tak moc nezlobí. Nechtěl na něj vyjet, ale ruply mu nervy. Tohle bylo nenormální, nikdy takovéhle problémy s Billem neměl, ani když mutoval, nebylo to tak strašné jako teď. Davidovi vířily hlavou všechny možné katastrofické scénáře, co se mohlo zpěvákovi stát, že neudrží čistý tón.
Bill věděl, z čeho je tak utahaný, a proč se mu nedaří zpívat, ale manažerovi to říct nemohl. Prostě mu to nešlo. Byl tak strašně unavený, že už nezvládl ani zpěv. Měl sice hodinu spánku za sebou, Tom ho už spícího musel z podlahy zvednout a donést do postele, ale to nestačilo. Potřeboval daleko víc energie, aby mohl zase normálně fungovat a nebyl čas se nabít, ve dvě se bez diskuse začínalo, a protože nechtěl mít problémy s Davidem, dobrovolně šel na vlastní porážku. Tušil, že to nedopadne dobře, ale aspoň to zkusil.
Jenže teď viděl, že se měl radši omluvit a předstírat nemoc, jak mu radil Tom, když viděl, s jakou námahou se probouzel a vstával. Bylo by to daleko rozumnější řešení, David by to snad pochopil, ale na to už je teď pozdě. Přecenil svoje síly.
Manažer na něj stále zíral vyděšeným pohledem, musel mu něco říct, aby ho uklidnil. Už se chystal mu namluvit, že se necítí dobře, že na něj nejspíš něco leze a vypadá to na týdenní nachlazení, ale v tu chvíli mu hlavou probleskl lepší nápad. Aspoň svou únavu nějak zužitkuje, když už k tomu došlo. Na Davidovi bylo vidět, že by mu teď snesl modré z nebe, kdyby si ho poručil a nastala vhodná doba zařídit si pro sebe trošku luxusnější podmínky. Už nebyli malí čtrnáctiletí usmrkanci jako poprvé, kdy byli vděční za každou pochvalu, kterou k nim manažer pronesl. Teď byly hvězdy a podle toho to taky musí vypadat.
„Už jsem ti jednou říkal, Davide, že po mutaci moje hlasivky začínaj fungovat až večer. Nevěřil jsi mi, tak tady to máš,“ řekl záměrně nakvašeně, „jsou tři hodiny odpoledne a to je na mě prostě brzo,“ vysvětloval dál důrazně a schválně si významně odkašlal. „Jestli chceš, abych co nejdřív přišel o hlas, klidně to budu zkoušet dál, ale máš mě pak na svědomí,“ dorazil udiveného Davida, shodil jeho ruku ze svých ramen a s hrdě vztyčenou hlavou odkráčel. Ve dveřích se ještě otočil, aby zkontroloval, jak se manažer tváří, a když zaznamenal na jeho obličeji provinilý výraz, ještě mu přidal. „Jestli mě tady bude někdo nutit, abych začal nahrávat dřív než v sedm večer, končím. Můžeš si to klidně nazpívat sám… nebo řekni Geovi, je mi to fuk,“ práskl za sebou dveřmi a vítězně se usmál. Věděl, že tohle bude mít určitě výsledky. Jestli se David něčeho bál, tak konce Tokio Hotel. Dokonce se mu o tom občas zdálo a při snídani to klukům na tour barvitě líčil. Netušil, že si tím svěřováním upletl na sebe bič. Bill uměl vždycky skvěle vystihnout, kde má kdo Achillovu patu, a v případě potřeby ji nemilosrdně přeseknout. K tomuhle nepotřeboval ani své schopnosti, zvládl to i tak.
„Bille!“ ozvalo se mu za zády, když ušel asi deset kroků. „Dobře, odedneška budeš začínat v sedm, ale ani o minutu později, jasný?“
„Dobře, v sedm jsem tady,“ kývl s vážnou tváří, aby na něm David nepoznal, že lhal. Od téhle chvíle musel dodržet, co si vymyslel, bude už zpívat jen večer.
Manažer si pro sebe ztěžka povzdechl, když vysoká postava zmizela za rohem. Ten černovlasý umíněný ďábel… měl ho v hrsti… a on s tím nemohl dělat vůbec nic… bylo mu jasné, že až se tohle dozvědí ostatní kluci, nezůstane z jeho nahrávacího plánu kámen na kameni, budou protestovat, že má Bill lepší podmínky a začnou stávkovat. Bude muset skočit za týmem do režie a domluvit s nimi novou pracovní dobu. Nejspíš to bude dražší, ale pořád lepší, než aby přišli o zpěvákovy hlasivky. Byly to ty nejvzácnější, které kdy za svůj život našel a nehodlal se jich už vzdát. Nova byla velice náročná žena a jeho příjmy byly bohužel závislé na tomhle nedospělém klukovi, který když chtěl, uměl si pěkně dupnout. Dlouho mu ta jeho slavná autorita nevydržela…
autor: Janule
a je to, a je to, a je to! 🙂 dobře Bill Davida doběhl :-)))
nádhera:)
Tome, ty jsi takovej trouba… ale roztomilej trouba:D:D
Nečekala jsem, že dojde až na slzy, bylo mi ho tak líto, chudinky… Gustav je taky drbna, to je strašný:D Vůbec mě tahle souvislost nenapadla, jsem asi zpomalená:D Když na Billa zařval, ať zavře dveře a chtěl, aby je zavřel myšlenkou, několik sekund mi trvalo, než jsem si dala dvě a dvě dohromady:D Říkala jsem si, co ten Tom blbne:D Mě totiž vůbec nenapadlo, jak by se to mohl dozvědět o tom polibku a on to navíc vyžene až do takového extrému, že se s ní Bill vyspal:D
Ale zase díky tomu bylo krásný, jak ho Bill přesvědčoval o své nevinně:D
To že to Meg věděla, mě až tak moc nepřekvapuje… taky bych se mrkla, mít její schopnosti:D Důvěra je hezká věc, ale vsadit na ni všechno bez jistoty taky není dobrý. Takže všechno je dobré, Niky už je na cestě domů, Billa bude otravovat jenom občas a všichni jsou spokojení…:D
Dobře, že si Bill vymohl to večerní nahrávání, neměl by skákat, jak David píská… tohohle Davida nemám ráda, stačí když si vzpomenu na první řadu. Ale ve skutečnosti je určitě fajn, toho skutečného mám ráda… a nebo mám ráda toho svého:D Už se mi to všechno motá:D
Dneska jsem měla trošku cukání pustit se znovu do Časoprostoru, ale nakonec jsem ještě odolala, ačkoli je to neskutečně lákavé… ale jakmile bych otevřela první díl, neodtrhla bych se od toho a nestihla bych nic jiného. Takže ještě to na chvíli odložím a přečtu si to až budu mít všechno ostatní hotovo:) Dám si to za odměnu:D
P.S. Moje letní studium se netýkalo DF, na to mi stačil můj tříletý bratránek, nic víc jsem k tomu nepotřebovala;) Studium začalo až po dopsání DF:) A mockrát děkuju za komentář, ani si nedovedeš představit, jak mě potěšil:)) Četla jsem ho v úterý ráno a usmívala jsem se ještě když jsem jela do školy namačkaná v autobuse jako sardinka, když jsem psala test ze zeměpisu a pak čtvrtletku ze španělštiny:D Vlastně mi to vydrželo nejmíň do večera, stačilo si na to vzpomenout a nálada stoupala do pozitivní sféry:)
Teda Bill si Davida pěkně podal 😀 Až zítra budu zase psát zkoušky a vzpomenu si na tuhle scénu, tak se budu uchechtávat místo toho, abych počítala nějaký zapeklitý příklady 😀 "a s hrdě vztyčenou hlavou odkráčel" Chudák David, ten to zase projednou schytal.. nestačí, že se do něj před tím zamiloval..:D
A Tomi chudák si mohl zahrát scénku žírlivého milence. V jeho situaci, když se to tak všechno seběhlo se mu nedivím, že tomu všemu věřil.. když je člověk unavenej a teď tě ještě někdo probudí ze spánku..tak jsem sama schopná věřit čemukoli 😀
😀 😀 tak takéto "búdy" na neho Bill ušil xD no pekneee . Ja som tu …….umierala pri Tomovej žiarlivej scéne , toe také trdlo , moc moc žiarlivé , ale mne to prišlo zlaté ,kto miluje , žiarli , ach jaj x) Krása Tomi x) Popravde mi Niky prišla jednu dobú otravná 😀 ale teraz sa to vykompenzovalo , ked už je zrejme doma s rodinou … no dúfam že nebude konať nájazdy do Billovej hlavy moc často 😀 v nedelu , keď poupratujem celý dom si sem prídem pre ďalší diel =D .
ježiš ten Tom je tak roztomilej když žárlí:-* jak se naštval:D afurt jenom:"Ta blonďatá coura":D.
Bill si Davida dobře podal jako:D sem si říkala, co na něj vybalíxD ale dobře jako:D aspoň bude mít času jak husa klasu:D
Dobře Bill, hezky si to zařídil, vykuk jeden 😀
No a Tom… Bože, jsem na vrcholu blaha. Už se nebudu opakovat s tím, jak zbožňuju drobný žárlivý scénky, i když tady je to namístě, protože tohle byla přímo scéna, co mi pěkně zamávala emocema. Bylo mi Tomiho tak líto, když byl tolik nešťastnej. Ale zároveň při tom byl hrozněj sladkej a ještě nechápající a naprosto vyčerpaný Bill do toho. Potřebuje to vůbec nějaký slova? Lepší dárek na skoro začátek vánoční pohody jsem ani dostat nemohla. No, dárek… spíš přímo Dar 😀 :))
Já už se lekla, že ta hádka bude na delší dobu. Jsme ráda, že se to tak rychle vyřešilo. Chudák Bill unavenej, vůbec mu to nezávidím
Ach ten Tom, to je taková trubka, přidělávat si takovýhle bolístky, když ani neznal podrobnosti. Nojono, žárlivost se holt asi jen tak potlačit nedá, stejně ty jeho drobné žárlivé výstupy nemaj chybu. Je při nich k politování a ty slzičky mě dostaly, fakt mi bylo ouzko za něj. V tomhle případě je mu snad i odpuštěno předčasné vyšilování, protože informace o tom, že moje polovička se někde sápe po někom jiným by mi asi taky nedovolila zachovat si chladnou hlavu. Hlavně, že neměl potřebu z toho dělat nějakou větší aférku a nakonec si to nechal Billem vysvětlit.
A Bill… to je pěknej vyčůránek… takhle to nehezky skoulet se svým chudákem manažerem, ten aby taky pěstoval silný nervy na tuhle bandu výrostků. 😀
No tohle byla přímo výstavní žárlivá scéna, co předvedl Tom Billovi. Netěšila jsem se nadarmo. Já nevím, co pořád na tom žárlení mám, ale když ono je to tak roztomilé. Ale tedy nečekala jsem, že dojde na slzy. Ten úžasný Tom, okolo něhož se neustále motá spousta dívek, ten hrdina, co vymyslel záchrannou misi, ten o deset minut starší, chytřejší a zkušenější bráška a slzy? Moc jsem si to užila 🙂
No a to, jak to Bill skoulel s Davidem, to bylo taky skvělé. Rozhodně Davidovi nezávidím, je jasné, že si tu slípku, co mu nese zlatá vejce, nemůže rozházet 😉
Mne sa lámalo srdce spolu s Tomovým. to bolo tak smutné. Blbeček Gustav musel okamžite vykecať všetko čo videl. Aspoň Tom vidí aké to je žiarliť na niekoho. Udobrovanie bolo nádherné. Billov výmysle, že môže spievať až večer ma pobavil a David mu to zožral? 😀 skvelá kapitola. nechcem aby bol koniec, je to nádherná poviedka.
Jo, tak přesně tohoto jsem se bála. Že Tom bude tak moc žárlit. Ovšem nenapadlo mě, že jeho představivost zajde až tak daleko, že si bude myslet, že se Bill s Nikol vyspal. Opravdu mi bylo Toma líto jako snad nikdy. On je vždycky ten silný, on je ten, který nebrečí, on je ten, kdo všechny utěšuje a chrání. A pak když ho člověk vidí, že je na zhroucení, tak je to o to horší než u jiných lidí. Opravdu se mi draly slzy do očí. Byl tak strašně zoufalý, že přišel o svoji lásku..bože, to byl tak emotivní okamžik. A jsem ráda, že bráškovi nakonec uvěřil a dobře to dopadlo 🙂
Ten už můžu jít konečně spát 😀 jsem utahaná jako kotě, ale já si prostě musela přečíst, že je Nikol zachráněná a vztah dvojčat taky 🙂 Bez toho by to prostě nešlo usnout 🙂
Děkuji za tuhle povídku, je skutečně dokonalá 🙂