Už vím, co k tobě cítím 12.

autor: Pajule

„Weck Mich Bitte Auf Aus Diesem Alptraum, Menschen Sehn Vor Lauter Bäumen Den Wald Kaum…..“ probudí mě mobil, který vyhrává pro mě velmi známou písničku Weck Mich Auf od Samyho Deluxe. Kdo mi může volat v devět ráno? Ke všemu, když je neděle.

„Ano?“ zamručím do telefonu, aniž bych s podíval, kdo mi volá. Bolí mě celé tělo, usnul jsem na křesle v podivné poloze.

„Tomi, Tomi! Zítra mě pustí,“ ozve se ječení do telefonu, až ho musím dát dále od ucha. Alespoň už na 110 % vím, kdo mi volá. Bill, kdo jiný může takhle po ránu řvát.

„Co? Už? Jak-jak to?“ udiveně dám mobil zase zpět k uchu.

„No, je to na delší vysvětlování, nepřijel bys za mnou, prosím?“ špitne do telefonu a já se musím usmát. Stejně jsme měl v plánu za ním jet hned jak s probudím.

„Do půl hodiny jsem tam,“ usměji se, s bráškou se rozloučím a upaluji do koupelny. Potřebuji ze sebe udělat člověka.

……………

„Ne, já tam nakonec vůbec nešel.“

„A proč?“

„Proč? Prostě jsem neměl náladu,“ usměji se na sestřičku, která dostala na starosti můj pokoj. Je jí kolem padesáti. Je rozvedená, má dceru Samantu, která má už ve třiceti tři děti. Zrovna jí vyprávím, jednu z mnoha historek z cestování po světě.

„Tak to bych brala také. Teď už však budu muset, Bille, jít. Mám nějakou práci. Přeji vám hodně štěstí. Ale myslím, že bráškovi to udělá radost,“ usměje se na mě a pobrukující si melodii jedné z našich písniček, opustí můj pokoj. Mohla by to být moje máma, ale myslím, že to, co vzniklo mezi námi, se dá nazvat nemocniční kamarádství. Naštěstí už budu zítra spinkat doma společně se svým bráškou pod jednou střechou.

……………

Nohou sešlápnu pedál ještě o něco níže a na oranžovou projedu křižovatku. Odbočím vlevo a poměrně velkou rychlostí přejedu celé parkoviště. Na konci zaparkuji na volném místě a svižným krokem zamířím k nemocniční budově. Lépe řečeno k sektoru A, kde leží Billy. Rozrazím dveře, vyběhnu do druhého patra, kde sestřičce oznámím moji návštěvu pokoje pod číslem 34. Téměř přeběhnu rychlým sprintem celou chodu a zastavím se až u posledního pokoje, kde leží on. On…ten nejdokonalejší a nejúžasnější bráška na světě. Natáhnu ruku v pěst a tiše zaklepu na dveře, za kterými se skrývá.

„Dáje,“ ozve se šišlavě. Pomalinku pootevřu dveře a spatřím Billa, který se něčím nenasytně cpe.

„Jůů! Achoj!“ prská okolo sebe a já se neudržím, musím se smát. Je hrozně roztomilý.

„Né tak zhurta, Billí,“ přijdu k němu, misku s nerozpoznatelnou surovinou odložím stranou a dlouze ho obejmu. Snad nikdo na světě si nedokáže představit, jaký nádherný pocit je, že zase cítím jeho vůni, cítím jeho doteky, můžu se ho sám dotýkat. Vidím jeho dokonalou tvář společně s jeho dokonalým tělem. Slyším jeho sametový hlas, a především můžu být v jeho blízkosti. Zase se od něj oddálím a pohled mi přistane na spodní části obličeje. Je celý upatlaný od… od tvarohu? Ach ano, tvaroh s kakaem, džemem nebo něčím podobným on miluje. Do ruky vezmu jeden papírový kapesníček ze stolečku a obličej mu začnu utírat. Postupně se dostanu na tváře a nakonec skončím u jeho hebkých plných rtů.

„Tomi?“ podívá se na mě, když setřu poslední ušpiněný kousíček jeho tváře.

„Copak, bráško?“ podívám se mu do očí a posadím se na postel. Zmuchlaný kapesníček položím zpět na stoleček.

„Zítra mě pustí. Budeme už konečně zase spolu,“ usměje se na mě bráška a padne mi znova okolo krku. Tentokrát naštěstí jemněji a na kratší dobu.

„Čím to?“ podívám se na něj.

„Snažím se. A doktor říkal, že je na tebe spoleh a dokážeš se o mě postarat. A pěkně mě vykrmit,“ můj černovlasý bráška je vážně blázínek. Ostatně já též, jsme přeci dvojčata. Mám z toho ale trochu obavy. Dokáži se postarat o člověka, ze kterého byl málem anorektik? Bude to náročné, ale pro svého brášku udělám cokoli.

„Tak to je dobře,“ usměji se a nedám na sobě znát jakékoli obavy.

„Vážně ti to nevadí?“

„Ne, budu si tě hýčkat,“ věnuji mu další svůj úsměv. Dneska se totiž budu smát asi celý den. Budu mít brášku doma! Oslavíme společně Vánoce i Nový rok! Juchů!

„A v kolik tě zítra pustí?“

„Sestřička říkala, že ještě před obědem. Kolem desáté.“

„Už?“ zazářím jako sluníčko. V tuhle chvíli jsem ten nejšťastnější člověk na světě.

……………

Dva mladí chlapci seděli bok po boku na nemocniční posteli a zářili jako dvě sluníčka na nebi, i když to v realitě nebylo možné. Byli oba dva naprosto šťastní a v tuhle chvíli nepotřebovali už nic na světě. Snad jen to, aby byli už konečně doma z téhle desinfekcí nasáklé budovy. Ale ani jeden z nich nevěděl, co je v budoucnu čeká…

autor: Pajule

betaread: Janule