Jsi moje láska 3.

autor: Rachel

„Takže znova opakuju, že za deset dní píšete velkou písemku z matematiky a proto se pilně učte a všechno, co vám dělá problémy si zopakujte a procvičte,“ učitelka zavřela učebnici matematiky a jakmile zazvonilo, vydala se směrem ke dveřím. Všichni měli přestávku, bavili se spolu, křičeli, svačili, až na Billa. Bill seděl nešťastně v zadní lavici s hlavou v dlaních a marně si procházel výpočty z dnešní hodiny. Dostal další špatnou známku, která jeho prospěch jenom zhoršila. V duchu si vyčítal, že včera u Toma nedával pozor. Složitější příklady ho zmátly mnohem víc a učitelka jen škrobeně konstatovala, že bez znalosti základních jednoduchých příkladů nemůže zvládnout ty složité. V tom měla bohužel pravdu. Bill jen tak chvíli seděl a přemýšlel. Ani nevnímal urážky ostatních spolužáků na svou osobu. Napadlo ho, že by mohl požádat o doučování učitelku. Zvedl se a vyšel na chodbu. Naštěstí nebyla daleko. Přerovnávala nástěnku, která byla za ty roky od žáků úplně zdevastovaná.

„Ehm… paní učitelko,“ ozval se Bill a postavil se k ní, aby si ho všimla.

„Ano, Trümpere, potřebujete něco?“ optala se jej, dál upravujíc nástěnku.

Bill se nadechl. „Víte, chtěl bych se vás zeptat, jestli byste mě nemohla doučovat matematiku.“ Učitelka se zamyslela.

„To by nešlo, pane Trümpere. Mám teď moc osobních starostí a opravdu bych si na vás nenašla čas. Raději se na to sám podívejte, nebo někomu řekněte. Opravdu to není tak těžké,“ usmála se na něj. Bill poodešel. Teď mu zbývala už jen jediná možnost.

Tom už asi poněkolikáté zmáčknul tlačítko na ovladači a na obrazovce automaticky naskočil další program. Tohle dělal už půl hodiny, ale v televizi se neodehrávalo nic, co by jej zajímalo. Možná by jej i něco bavilo, Tomovy myšlenky však neustále zabíhaly ke včerejšku. Dával si za vinu, že včera na Billa nechtěně vzteky vyjel. Možná kdyby zvolil jinou taktiku učení, tak by to Bill pochopil. Ale copak se málo snažil? Co by měl udělat Tom pro to, aby byl Bill spokojený? Omluvit se? Za co vlastně? Tom nechápavě zatřepal hlavou, aby z ní vypudil tyhle dotěrné myšlenky. Ale i když mohl přemýšlet nad čímkoli, nad sluncem venku, nad prázdninami, které jejich škola dostala o měsíc dřív, stejně se mu do hlavy motaly čím dál tím víc. Jejich společným cílem nebyla ani ta jedna hodina doučování, ale někdo úplně jiný. A i když si to Tom nechtěl přiznat, bylo to tak. Před očima se mu neustále zjevovala Billova tvář. I když se na něj celou dobu jen mračila, stejně musel Tom uznat, že byla krásná. Už na pohled tak hladká a jemná a… DOST!!! Tom se v duchu okřikl a rázně vstal.

Klid.

Byl to jen jeden kluk, vzhledem možná zajímavý, ale jinak arogantní blbec, se kterým jen ztrácel čas. Nechtěl se to naučit, tak je to jeho věc, jeho mínus. A proč by se měl Tom o něho starat? Pro něj je to cizí kluk. Raději ukončil tok svých myšlenek dalším přepnutím programu. Trefil to. Zrovna běžela hitparáda.

Bill stál uprostřed náměstí a pečlivě se rozhlížel kolem. Snažil si usilovně vybavit včerejší směr cesty. Dnes se už asi posté v duchu fackoval za to, že se včera choval tak, jak se choval. Příšerně a ještě k tomu nepozorně. Vyzkoušel snad všechny možné ulice a až poslední mu ukázala od pohledu trochu známé domky se zahradami a cesty s chodníky. Bill se po ní unaveně vydal. Bolely ho nohy, po náměstí bloudil snad hodinu. Po chvíli chůze konečně uviděl onen malý domek, do kterého jej Tom včera pozval. S obavami a žaludkem sevřeným strachem k němu přicházel a poněkolikáté si v hlavě opakoval, co Tomovi řekne, až otevře dveře. Jestli mu vůbec otevře. Bill si až teď ve své zoufalé situaci uvědomil možné důsledky svého chování. Tom by se s ním vůbec nemusel bavit. Mohl by ho vyrazit mezi dveřmi, nebo být na něj stejně protivný, jako Bill včera. A Bill ho přeci vůbec neznal, nevěděl, jaké je povahy. Věděl jen to, že když mu Tom nepomůže, může se s trojkou na vysvědčení rozloučit. Ani si to neuvědomil a už stál přede dveřmi jeho domku.

Tom spokojeně usínal a pomalu se mu klížila víčka. Nemyslel už na nic, chtěl si chvíli užít tu bezstarostnost, kterou mu dopřával zdravý spánek. CRRR!!! Zahrada snů se rozplynula a nahradila ji stále ještě puštěná televize. Tom poplašeně zamrkal a televizi vypnul. Že by halucinace? K němu přeci nikdo nechodil. Tom nechápavě přivřel víčka s tím, že zvuky určitě vydávala už konečně vypnutá televize. CRRR!!! Teď už se Tom probral úplně. Promnul si ospalé oči, vstal a pomalu zamířil ke dveřím. Skrz matné sklo mohl vidět vysokou postavu s rozčepýřenými vlasy. Že by to byl… Ne, to určitě ne. Asi by se tak moc neponížil, aby se mu přišel alespoň omluvit. I když… Tom zavrtěl hlavou a raději odemknul. Před ním stála osoba, kterou by čekal ze všeho nejmíň. Bill.

„Ahoj,“ pozdravil ho téměř neslyšně, jako by se bál, že na něj Tom začne křičet a okamžitě ho vyhodí. Tom se však nezmohl na nic. Znova jej zamrazilo, když se podíval na tu tvář před sebou. Byl to tak neuvěřitelný pocit. Nedokázal vůbec nic, natož mu nadávat. Dokázal jen stát a koukat na Billa, který začal nervózně přešlapovat.

„Tome?“ oslovil ho tázavě a tím Toma dokonale probral.

„Ahoj, Bille. P-potřebuješ něco?“ zeptal se jej stále klidným hlasem a neustále si jej musel prohlížet. Bill se malinko podivil. Myslel si, bůhvíjak na něj Tom bude nabroušený a ani se s ním nebude bavit a místo toho se jej ještě v klidu zeptal, co potřebuje. A přitom se na něj díval svýma sladce ospalýma očkama. Bill se nevědomky usmál. Tom měl totiž dredy rozčepýřené na všechny možné strany.

„Rád bych ti to řekl spíš vevnitř,“ odpověděl mu, a na to jej Tom pozval dál. Tohle bude ještě zajímavé.

autor: Rachel

betaread: Janule