Connect With The Devil 24. 2/2

Tom vycházel ze svého pokoje na večeři, když v chodbě narazil na otce. Nebyl doma už 2 týdny. Domyslel si, kde přespával. Pořád mu to bylo nějak proti srsti. Nebylo to tak, že by Franzovu sekretářku nenáviděl. Nebyl tak naivní a na rozdíl od jeho matky ji z toho neobviňoval. Alespoň ne jenom ji. Samozřejmě na tom měla svůj podíl.

„Tome, synu.“ Oslovil Toma Franz jemně. Vypadal unaveně a pod očima se mu skvěly tmavé kruhy. Tom hádal, že taky něco zhubnul. Nikdy otce neviděl takhle zanedbaného.

„Tati.“ Oplatil Tom Franzovi stejným způsobem jeho oslovení. Chtěl znít naštvaně a nepřístupně, ale když viděl, jak na tom byl uboze, nemohl. Bylo mu ho líto, přes to všechno.

„Uhm… takže přidáš se na večeři?“ Ticho prolomil první Tom. Ani jeden z nich očividně nevěděl, co říct nebo jak začít. Bylo tu toho tolik nevyřčeného. Otazníky visely ve vzduchu a činily ho tak těžším.

„Jen jsem si přišel do kanceláře pro nějaké dokumenty. Nemyslím, že by tvoje matka byla nadšená z toho, kdybych s vámi večeřel.“ Franz byl rád, že se ho Tom zeptal, jestli s nimi povečeří. Znamenalo to, že ho úplně nezavrhl. Nebylo to ‚odpouštím ti‘, ale stačilo to. Soužila ho celá tahle situace. Tom mu tolik chyběl a rozpory s Konstantine ho vyčerpávaly. Netrávil se svým synem tolik času, kolik by měl, ale přesto nevídat ho ani u večeře, neptat se ho na známky nebo na holky bylo velmi postrádáno v jeho životě. Byl to jeho syn, jeho krev. Miloval ho, i když to ne vždycky dával dostatečnými způsoby najevo.

„Pořád tady bydlíš. Je to divné, když už nejsi… kolem.“ Řekl Tom opatrně a nervózně při tom pohupoval pažemi dopředu a dozadu.

„Nikdy jsem neměl šanci ti to vysvětlit. Přál bych si to vrátit.“ Ve Franzově hlase byla opravdu velká potřeba Tomovi vše vyjasnit.

„Nemyslím si, že jsem připravený o tom mluvit. Ještě ne.“ Tom sklopil pohled a pevně semknul rty. Nemohl to slyšet, protože potom by ten obraz, co tenkrát viděl v otcově kanceláři, dostal definitivní podobu. A on rozhodně nechtěl, aby tahle situace zůstala definitivní. Chtěl nevidět všechny ty rozdíly a problémy, které mezi sebou jeho rodiče měli, a slepit rozbité střípky zase dohromady. Nepřipouštěl si, že už do sebe dávno nezapadaly.

„Mám tě rád synu. Jen chci, abys tohle věděl. Nehledě na to, co se stalo nebo stane, vždycky pro mě budeš číslo 1.“ Franzův hlas byl tichý a roztřesený. Po těchto slovech nechal Toma samotného a zamířil do své kanceláře. Tomovi se v očích tvořilo vlhko. Nechtěl plakat, ale nemohl si pomoct. Všechny ty emoce na něj byly příliš. Musel se trochu uklidnit, matka ho takhle nemohla vidět. Začala by vyšilovat a obviňovat Franze, že mu tohle způsobil. Dnes už toho bylo dost, další drama by nezvládl. Musel teď myslet na Billa a na to, jestli je v pořádku. Věděl, že to bude probděná noc. Se vší tou tíhou v hrudníku nemohl klidně spát.

Dlouhé štíhlé prsty znuděně přejížděly po klávesnici. Byl večer, venku se stmívalo a Eric měl již dávno udělané všechny úkoly. Jeho matka byla na víně s kamarádkou, a tak si k večeři připravil jen čínskou polévku a pytlík brambůrků. Jeho kulinářské dovednosti na víc nestačily. Nechápal, jak jeho matka dokázala vytvořit i z mála surovin tolik chutných pokrmů. Musely to být čáry a kouzla. Dopisoval si s pár spolužáky na facebooku a ledabyle přejížděl po novinkách. Vyskočila na něj v nejnovějších příspěvcích Serinina fotka. Měla na očích brýle s tlustými černými obroučkami. Skousávala konec tužky a v druhé ruce držela učebnici matematiky. Eric si odfrkl. Odkdy se prezentovala jako chytrolín? Samozřejmě měla fotka přes 500 liků a spoustu sdílení. Eric rozklikl komentáře a v rychlosti po nich přejel očima. Většinou jí tam psali lidi ze školy, hlavně kluci něco na způsob, že by chtěli doučování od nezbedné učitelky. Eric protočil oči. Měl nutkání to okomentovat, ale neodvážil se. Přece jenom on byl stále ten šprt a ona slečna úžasná. Nechtěl se vypořádávat s udivenými reakcemi veřejnosti. Místo toho klikl na obálku a rozevřel tím tak okýnko pro soukromou zprávu.

Eric chvíli váhal, ale pak s úšklebkem kliknul na odeslat. Neměl ji v přátelích. Vlastně ani nevěděl, jak si vedla od toho testu, co mu ukazovala naposledy. Netrvalo dlouho a přišla mu odpověď.

Eric pozvedl obočí. Vyčítala mu snad, že už to s ní nemohl vydržet? Kdo jo? A navíc ho i stihla urazit.

Co si ta holka myslela? Rozhodně jí nezáviděl to, jak nafoukaná byla. Nepotřeboval služebnictvo ani dům velký jako hrad. A už vůbec ho nezajímala ona!

Eric napsal hbitě a razantně poslední zprávu a odhlásil se z facebooku. Trochu zalitoval, že si neodpustil kousavou poznámku. Ona prostě vždycky musela mít poslední slovo. Byla tak plná sama sebe a ještě ho byla schopná obviňovat za to, že s ní už nechtěl dál spolupracovat. Místo toho, aby byla ráda, že jí pomohl, chovala se mile, tak měla tu drzost ho ještě urážet a takhle provokovat. Byl zvědavý, jaký další chudák se chytí do pasti zákeřné kudlanky. Eric byl rád, že vycouval dřív, než mu stihla ukousnout hlavu.

Slyšel kolem sebe neznámé zvuky a hlasy. Byly každou vteřinou hlasitější a zřetelnější. Pomalu otevřel oči a zamrkal. Chvíli trvalo, než zaostřil. Spatřil tlumené světlo a bílý strop. Opatrně se rozhlédl. Vedle postele byl přístroj, který kontroloval jeho životní funkce. Pohlédl dolů na svoje ruce. Levou měl zafixovanou v sádře.

„Co to sakra…“ Odkašlal si. V krku měl vyschlo jako na Sahaře a hrudník ho nesnesitelně bolel. Do pokoje vstoupila neznámá žena v bílém oblečení.

„Oh, jste vzhůru.“ Konstatovala.

„Kde to jsem? Co se stalo?“ Bill byl zmatený a dezorientovaný.

„Byl jste vážně zraněn, pravděpodobně napaden. Vzpomínáte si na něco? Byl jste převezen sem do nemocnice. Přijel za vámi ten dredatý mladík a starší žena.“

„Oh… jo. Začíná mi svítat.“ Bill si vzpomněl, že poslední, s kým mluvil, byl Tom. Volal mu potom, co na něj Pirát s Levákem ušili tuhle boudu. Ti bastardi! Tohle jim neprojde a Pavouk je mrtvý muž! Jak jenom ten sráč mohl po tom, co pro něj udělal?!

„Znáte je? Ten mladík tvrdil, že je váš blízký přítel, ale nemohli jsme ho k vám pustit bez vašeho souhlasu. Chcete ho podepsat?“ Ptala se dál zdravotní sestra.

„A on je tady?“ Zeptal se Bill a zasyčel, jak ho zabolelo na hrudníku. Neznal žádnou starší ženu a netušil, kdo by to mohl být.

„Ne, odešel domů i s tou ženou. Byl jste dlouho v bezvědomí. Ale řekl, že se vrátí zítra, jen musíte podepsat souhlas.“ Informovala ho sestra.

„Jasně, cokoli. Stejně to nebude potřeba, jsem v pohodě. Můžu jít.“ Prohlásil Bill hrdinsky a snažil se posadit, ale bolest ho uzemnila. Hrudník měl pokrytý obvazy, nemohl nic vidět. Ne, že by vyloženě chtěl. Sestra se vědoucně uchechtla.

„Vy nikam nepůjdete a to ještě nějakou dobu! Jste po závažné operaci plic, takže tady hezky zůstaňte ležet. Přinesu nějaké léky proti bolesti a ten souhlas.“ Mrkla na něj a odkráčela z místnosti. Operace? Museli ho pořádně zřídit. Kdyby mu Pavouk nepíchl ty drogy, nikdy by ho nedostali. Vymlátil by jim duši z těla. Zasraní špiclové. Byli moc velcí sráči na to, aby hráli fér hru. Tom mu pravděpodobně zachránil život. Kryl mu záda, jak by se řeklo v jeho světě. Musel hrozně riskovat. Bill doufal, že ta starší žena nebyla jeho matka. Nerad by, aby kvůli tomuhle všechno prasklo. Tom by mohl mít potíže, ale to už by on sám nejspíš nebyl mezi živými a rozhodně by za ním Tom nemohl druhý den přijít. Nesnášel nemocnice. Navíc nebyl pojištěný a neměl na léčebné výlohy. Ta operace musela stát majlant. A policie. Jistě do toho bude zapletená. Nemohl si však stěžovat, nebýt Toma, mohl taky skončit pod hlínou, jak mu sliboval Levák. Z tohohle by jej Řezník rozhodně nevysekal. Ovšem Ďábel neměl strach ze smrti. Jeho duch by ty zatracené bastardy chodil strašit z pekla do konce jejich mizerných životů. Tak to prostě bylo v jejich světě. Jeden den žil naplno a druhý den mohl být jeho poslední. Proto se snažil žít tak, aby nelitoval svých činů. Nebyl čas na lítost, výčitky nebo trvalé věci. Nic nebylo trvalé, všechno mohlo pominout jen tak z minuty na minutu. Nejtěžší na tom všem bylo prožít daný okamžik tak, aby stál za to a potom ho nechat jít, ne se ho snažit opakovat a udržovat tak při životě představu, která se dávno měla stát stínem minulosti.

Bill byl unavený, znovu se mu zavírala víčka. Komu mohlo ublížit malé zdřímnutí, než přinese ty papíry, pomyslel si a pomalu upadal do bezesného spánku.

Ručička na hodinách se posouvala mučivě pomalu. Tomovi se chtělo nahlas zaúpět. Celý dnešní školní den byl jako na jehlách. Nemohl se soustředit absolutně na nic. Všechno, na co myslel, byl Bill. Chtěl, aby škola co nejdříve skončila a on za ním mohl běžet do nemocnice. Jenže jako na potvoru se to dneska táhlo. Snad i hlemýžď měl rychlejší tempo. Přišlo mu to jako celá věčnost. Navíc dnes dostal 4 z testu z účetnictví. Neměl čas, myšlenky ani chuť se dívat na učení. Včera měl o zábavu postaráno. Doma bude mít co vysvětlovat. I učitel byl překvapený. Nestávalo se často, že by si vedl tak špatně. Konečně zazvonilo a Tom byl sbalený tak rychle, jako doposud nikdy. Timovi dal dávno vědět, že se po škole chce vidět s Ericem. Byla to samozřejmě lež, ale nemohl mu napsat, že má namířeno do nemocnice. Adelaide to brilantně zamluvila. Tim by se o tom mohl zmínit před jeho matkou a byl by průšvih. Adelaide dal také prostřednictvím zprávy vědět. Jí však mohl napsat, na rozdíl od Tima, pravdu. Nemocnice nebyla od jeho školy daleko, rozhodl se jít pěšky, ale ve skutečnosti spíš skoro běžel. Před budovou nemocnice konečně zastavil a chvíli se vydýchal, než vstoupil dovnitř.

„Dobrý den, jmenuju se Tom Kaulitz a jdu za Billem… uh…“ Tomovi došlo, že vlastně ani neznal jeho příjmení. Věděl o něm tak zatraceně málo. Bill ho jen tak nevpustil do svého života. „Včera ho přivezli, prodělal operaci plic.“ Snažil se popsat trochu podrobněji jeho případ a doufal, že ho tam pustí. Tyhle nemocniční předpisy byly opravdu na nic!

„Oh ano, pan William Trümper. Oddělení JIP, pokoj číslo 72. Podívám se, jestli máte povolení… ano, v pořádku, včera podepsal souhlas. Jděte chodbou rovně a na konci zahněte doleva. Když se ohlásíte na sesterně, připraví vás k návštěvě.“ Recepční Tomovi popsala postup a on si oddechl. ‚William Trümper?‘ Tom se pousmál. To bylo Billovo skutečné jméno? Vlastně se mu to líbilo, bylo to hezké jméno. Z Billa by ho nejspíš nikdy nedostal. Tom došel k sesterně, kde se ohlásil. Sestřička, která měla službu, nebyla zrovna dvakrát příjemná. Razantněji, než bylo nutné, Toma upozornila, že je potřeba dodržovat přísná hygienická pravidla. Musel si nasadit lékařskou čapku na své dredy, na které se netvářila moc nadšeně. Jako by v nich měl mít snad blechy nebo co. Ruce si umyl a sestra mu do nich vstříkla antibakteriální gel. Tašku si dovnitř vzít nemohl. Když vstoupil do pokoje, při pohledu na kytaristu ho píchlo u srdce. Obličej měl oteklý, výrazně rozseklý ret a byl celý obvázaný. Jeho dlouhé končetiny zafixované sádrou. Byl vzhůru, a když uviděl Toma, nezabránil úšklebku a lehkému uchechtnutí. Hned nato však usykl. Smát se nebyl dobrý nápad.

„Co ti to navlíkli na hlavu? Vypadáš jako malý kondom.“ Bill si neodpustil jízlivou poznámku Tomovým směrem.

„Haha, velmi vtipné, pane Williame Trümpere.“ Tom trochu nafoukl tváře. Tohle byla jedinečná příležitost, jak to Billovi vrátit, nemohl si ji nechat ujít.

„Oh doprdele, teď o tom nesklapneš, co?“ Bill udělal otrávenou grimasu. Rozhodně neplánoval, aby se tato informace dostala k Tomovi nebo komukoli jinému.

„Jsi bez šance.“ Usmál se vítězně Tom. „Nechápu, co máš, Williame. Je to hezké jméno.“

„Jo, když mi ho dávali, tak si určitě sjeli víc než jednu lajnu.“ Kytarista protočil oči. Neměl rád svoje stupidní jméno. To byl taky důvod, proč ho nikomu neříkal.

„Cože si sjeli?“ Tom vykulil udiveně oči. Někdy opravdu nerozuměl tomu, o čem Bill mluvil. Bill se ušklíbnul.

„To je volný.“

„Fajn. Jak se cítíš?“ Tom to dál nehodlal rozebírat. Důležité bylo, že byl Bill živý a trousil ty svoje Tomovi nic neříkající poznámky. To mu stačilo.

„Jako by po mně přeběhlo stádo zasranejch slonů a rozhodli si ze mě udělat zkurvenou trampolínu. Všechno v cajku.“ Mrkl na Toma kytarista s ironickým úšklebkem. „Kurva, potřebuju si zapálit, nebo tady někoho zabiju.“ Zavrčel. První den po operaci si to vůbec neuvědomoval, ale dnes na něj jeho závislost silně doléhala. Byl nervózní, podrážděný a trochu se mu klepaly ruce.

„Zešílels? Nemůžeš kouřit v nemocnici. Kromě toho, jsi po vážné operaci plic! To absolutně nepřipadá v úvahu!“ Tom nebýval rázný, dokonce ani když se zlobil, nedokázal mít dostatečně tvrdý tón hlasu. Teď byl však v mírné ráži. Sám kytarista byl trochu překvapený.

„Vychladni, panenko, a co má bejt?“ Billovi nemohla žádná operace zabránit v tom, aby dělal, co chtěl.

„Co má bejt? Já ti řeknu co! Málem jsi přišel o život. Tak strašně jsem se bál, že jsem si skoro nadělal do kalhot! Myslel jsem, že už s tebou nikdy nebudu moct mluvit. Tak mi prokaž laskavost a pro jednou sklapni a dělej to nejlepší pro to, aby ses uzdravil! Sakra práce.“ Tom trochu zrudnul. Tohle ho vážně dokázalo vytočit. Nechápal, jak mohl Bill mluvit, jako by se nic nedělo. To mu to sakra nedocházelo?

„Woah, fajn. Klídek. Vzdávám se, nezabíjej mě.“ Zvedl Bill ruce v kapitulaci. Takového Toma neznal. Nevěděl, že se o něj tolik bál. Vlastně to nahánělo strach, něčí strach o něj. Protože to s sebou přinášelo očekávání a Bill nenáviděl očekávání. Nikdy nebyla naplněna podle představ, proto bylo lepší žádná nemít. Zvlášť, co se jeho týkalo. Nikdy nikomu nic nesliboval. Kdy se tohle stalo? V jednu chvíli si hrál a jen se s Tomem poflakoval a další okamžik od něj Tom očekával, že se uzdraví a bude žít… bude tady pro něj, protože k němu přilnul a začal mít očekávání. A v okamžiku jejich nenaplnění by byly zraněny Tomovy city a veškeré jeho představy. Připadal si zahnaný do kouta a Ďábel rozhodně nebyl jeden z lidí, kteří by se rádi krčili v koutě.

„Bereš někdy vůbec něco vážně?“ Tom nechápal, jak Bill mohl v takových situacích vtipkovat.

„Ne. Být vážný je tak zkurveně nudné.“ Utrousil Bill ne zrovna přívětivým tónem.

„No, kdybys byl, možná by tě to nedostalo tam, kde jsi teď.“ Tom si založil ruce na prsou.

„Tam, kde jsem teď, jsi mě dostal ty, tak ses nemusel obtěžovat mě zachraňovat, jestli s tím máš problém.“ Toma tahle slova bodla hluboko v hrudi. Kytarista dokázal být tak lhostejný. Jako by mu na ničem nezáleželo, ani na tom, že mohl umřít.

„Pane Kaulitzi, měl byste jít. Nesmíte pacienta rozrušovat.“ Sestra vlezla do pokoje a upozornila Toma na to, že by bylo vhodné ukončit návštěvu.

„Půjdu.“ Bylo všechno, co řekl, a díval se přitom upřeně na kytaristu.

Jeho pohled však směřoval mimo Toma, jako by v pokoji už dávno nebyl. Tom s povzdechnutím následoval sestru ze dveří. Za tu dobu, co se vídal s Billem, ho pomalu začínal poznávat. Ačkoli mu o sobě kytarista nechtěl sdělit žádné intimní informace, to, jaký byl, mohl Tom vypozorovat z jeho chování a jednání. Věděl, že nebyl ve skutečnosti zlý a rozhodně se nesnažil Tomovi úmyslně ublížit. Byl prostě jen mrzutý. Tom věděl, že neměl rád, když se přehnaně projevovaly city v jeho přítomnosti. Nevěděl, jak s tím naložit. Jeho svět byl v tomhle jednoduchý. Buď někdo byl jeho člověk, nebo nebyl. Tím to končilo. Tom si vzal svoji tašku a zamířil z oddělení JIPU pryč. Na recepci se ještě zastavil, aby se zeptal na léčebné výlohy. Napadlo ho, že někdo jako Bill nejspíš neplatí pojištění. Vykulil oči, když mu recepční sdělila částku. 5921 EURO a 54 centů, aby byl přesný. Bude muset definitivně prodat něco ze svých věcí, aby to celé pokryl. Kdyby si vybral ze svého fondu takovou částku, rodiče by se divili, k čemu to potřebuje. Musel být nenápadný. Aduška mu bude muset pomoci. Pomalu vyrazil k Ericovu domu, aby mohl zavolat Timovi. Věděl, že Eric je dnes déle ve škole, takže mu nemusel nic vysvětlovat.

Byla středa a Eric měl vždy ve středu delší vyučování. Poslední hodina fyziky mu utekla docela rychle. Po zvonění zůstal ve třídě poslední a rozhodl se, že si rovnou udělá úkol na příští hodinu. Přišlo mu to tak jednoduché, že to zvládl do 15 minut.

„To chceš ve škole i spát nebo co?“ Ozvalo se ode dveří. Eric zvedl pohled od knížky a spatřil ve dveřích Serinu. Opírala se o rám se založenýma rukama. Dnes na sobě neměla sukni jako většinou, ale kalhoty s vysokým pasem doplněné jehlami, samozřejmě. Na sobě top bez ramínek a sáčko. Vše sladěno do světle béžové. Eric se podivil. ‚Vzala tu přípravu k maturitě nějak vážně.‘ Pomyslel si.

„Já už odcházím, ale možná bys tu možnost měla zvážit ty.“ Mrknul na ni Eric. Serina si odfrkla.

„Co tady vůbec děláš tak pozdě? Dneska nemáš delší školu.“ Zeptal se udiveně a začal si schovávat věci do své tašky.

„Ty znáš můj rozvrh? Sleduješ mě snad? Jak sladké.“ Neodpustila si Serina.

„Bohužel tě zklamu. Pamatuju si ho z dob tvého doučování.“ Vrátil to Serině pohotově Eric.

„Když to říkáš.“ Ušklíbla se Serina. „Ale k věci, jdu za tebou.“

„A čím jsem si zasloužil přítomnost jeho královského veličenstva?“ Řekl Eric kousavě a zvedl obočí.

„Nemůžeš na chvíli sklapnout? Potřebuju pomoc.“ Vybalila na něj bez okolků Serina.

„Myslím, že jsem přeslechl to, jak jsi mě ŽÁDALA o pomoc. Můžeš to zopakovat?“

Eric se sladce usmíval a Serina o sebe skřípala zuby. Mělo jí být jasné, že to nepůjde hladce. Neměla však jinou možnost. Zkusila doučování s pár kluky, ale všichni to byli břídilové, co se jí snažili dostat do kalhotek, a nakonec se divili, že se chtěla opravdu doučovat. Jako by snad ona nemohla jevit zájem o předměty, jako je matematika. Nebyla žádná hloupá husa!! Když se učila, šlo jí to. Jenže lidi viděli jen její krásu. Jako by to bylo všechno, co se od ní čekalo. Ale ona nebyla žádná přiblblá ozdoba a chtěla to všem dokázat, včetně učitelů. Nerada to přiznávala, ale věděla, že Eric byl ten nejlepší člověk, který by ji z matematiky mohl doučovat.

„Já…“ Začala Serina. Nešlo jí to přes pusu. Nikdy nikoho nepotřebovala, a teď najednou měla požádat o pomocnou ruku.

„Já poslouchám.“ Opřel se Eric o lavici a pobaveně na Serinu koukal.

„Grrr fajn. Prosím, můžeš mě zase doučovat?“ Vyplivla ze sebe tak rychle, že to Eric sotva postřehl. Ale bylo to nejspíš to nejlepší, co z ní mohl dostat. Byl si vědom toho, že ji to muselo stát velké přemáhání a v koutku duše mu to imponovalo, což by samozřejmě před Serinou nikdy nepřiznal.

„Tak dobře. Ale budeš se chovat slušně a budeš chodit včas.“ Vyslovil Eric své požadavky.

„Já se vždycky chovám slušně. No každopádně potřebuji pomoct s tímhle příklade…“ Začala Serina vytahovat knížku. Rozhodně neztrácela čas.

„Teď? Měl jsem v plánu jít jíst.“ Zaúpěl Eric.

„Tak půjdem do bistra. Můžeš jíst a u toho mě doučovat. Potřebuju jen tvůj mozek, no tak.“ Zamrkala na něj hraně. Eric protočil oči a nakonec rezignoval.

„Fajn. Hádám, že stejně nemám na výběr.“ Serina se vítězně zašklebila. Vždycky dostala, co chtěla. Tedy skoro vždycky. S Benem to bylo jinak. Zatřepala hlavou. Nechtěla na něj teď myslet. Měla plno práce s přípravou k maturitě.

autor: Emilia