Need your voice 4.

autor: B-kay

Tenhle dílek je napsaný u songu-Vanesa Carlton, který vřele doporučuji. Já tu zpěvačku moc neposlouchám, ale tahle píseň je více než dokonalá a přesně se do tohohle dílku hodí :). Jinak už pomalounku přemýšlím o tom, že bych mezi dvojčata konečně vnesla alespoň trošku radosti a tím pak navázala na vlnu twincest xD. Tak jako tak se nechte překvapit:-*. Doufám, že se bude dílek líbit :)…

Tom smutně dosedl na svou postel a zničeně prolétl pohledem celý pokoj. Vůbec mu nepřipadal jako ten jeho. Cítil se jako v dalším z toho nekonečna hotelů, kam se přišel jenom na několik nocí vyspat a pak zase odjede. Všechen ten nábytek, věci nebo oblečení… všechno mu to přišlo náhle tak cizí. Nebyly tady žádné věci, které by jej potěšily. Jenom ticho a samota. Nic víc!

Neslyšel tady Billovo veselé zpívání, ani jeho spokojený smích. Neviděl tady jeho smějící se oči a střapaté vlasy, když se jako malí kluci vedle sebe vzbouzeli. Necítil jemnost jeho láskyplných pusinek, když si poranil nebo odřel nohu. Nemohl vnímat jeho objetí nebo chápat význam slov „mám tě rád“… Teď mu v uších hučela jenom různá vyznání nenávisti a sprostá slova, kterými v hádkách nijak nešetřili…

Naklonil hlavu na stranu a jeho pohled automaticky upoutala fotografie v červeném rámečku se srdíčky, jež stála na jeho nočním stolku pod menší vrstvou prachu. Tak dlouho se na ni nedíval… jako by si ani nechtěl připustit, že na fotce je v Billově objetí skutečně on. Mohlo jim tam být tak kolem devíti let a malinkatej Bill v brejlích mu přišel neskutečně roztomilej. I to jeho věčné mudrlantské pípání mu chybělo… Vlastně mu chybělo úplně všechno. Třesoucí se rukou vzal tu fotku do dlaní a dlouze se na ni zahleděl. Kdyby mohl vrátit čas, bez mrknutí by to udělal…

Chtěl by najít příčinu, díky které se teď jejich vztah řítil ke dnu raketovou rychlostí, když ještě vůbec klesat níž mohl… Nemohl tomu uvěřit. Něco, co se mu kdysi zdálo neuvěřitelné, mu teď přišlo nekonečně vzdálené a zničené…

Naštvaně kopnul do dvou kufrů stojících u postele a fotku s jejich vysmátými tvářemi hodil na polštář. Už to takhle nemohlo jít dál. Ještě chvilku a zbláznil by se. Musel jít za ním! Musel si s ním promluvit a pokusit se zachránit jejich vztah. Jsou přeci dvojčata a láska mezi nima nemůže jenom tak najednou zmizet! Zničeně vstal a dovolil první slze, aby zmáčela jeho tváře. Připadal si jako nějakej slaboch… nikdy předtím totiž neplakal. Alespoň ne kvůli němu! Jenomže teď to jinak než slzama vyjádřit neuměl. Nevěděl, jak jinak ze sebe dostat všechnu tu odpornou bolest, kterou cítil. Tak moc si přál, aby bylo všechno jako předtím a na tuhle kapitolu jejich života by zapomněli. Jenomže proto nedokázal udělat nic. Dokázal se jenom přihlížet, jak se jejich vztah řítí pořád níž… I když jej to bolelo a každé hloupé slovo, nebo nadávka vůči Billovi mu rvala srdce, nemohl s ním bojovat jinak. Prostě to nešlo…

Opatrnými kroky došel na chodbu a nejistě se zahleděl směrem, kde byl Billův pokoj. Věděl více než jistě, že je uvnitř. Cítil, jak moc jej potřebuje… Přesto jenom odevzdaně sklonil hlavu a jeho pokoj bez jediného ohlédnutí obešel. Rychle sešel schody dolů do kuchyně a nalil si do hrníčku kafe, které jim zřejmě nachystala mamka i s keksama, které ležely opodál. Tiše se posadil k oknu a zahleděl se na ulici před ním.

„To je můj hrnek,“ ozvalo se ode dveří nevrle a to jej donutilo, ačkoliv neochotně, zvednout svůj pohled k Billovým očím, které na něj mrkaly zpod hrubé vrstvy šedých stínů.

„Hmm, máš jej snad podepsanej?“ pobaveně se ušklíbl a dál spokojeně srkal mírně vychladlou kávu, ignorujíc bratrovo rozhořčení.

„Sám víš, že ten zelenej byl můj,“ odsekl mu Bill ostře, i když mu vůbec nešlo o hrnek. Bylo mu úplně jedno, jestli má Tom ten svůj nebo jeho. Vždy si přeci věci ochotně půjčovali a nikdy si nic nevyčítali. Tohle však byl jediný typ konverzace, která mezi nima v posledním období probíhala.

„Stejně je to jedno. Tak si vezmi můj. Bože, je to jenom hloupej hrnek,“ procedil Tom skrze pevně semknuté rty a otočil se tváří bratrovi, který na něj naštvaně hleděl.

„Hloupej hrnek? A příště to bude co?!“ překřížil si ruce na prsou a mírně našpulil pusu.

Tom musel uznat, že mu to slušelo.

Vypadal tak jinak. I když jím pořád cloumal jenom vztek a rozhořčení, stejně mu připadal opravdu hezkej. Vlasy měl splihlé a pečlivě načesané do obličeje, zatímco make up byl opravdu výrazný. V té spleti černé linky, stínů a řasenky, by člověk ani nezpozoroval, že z toho všeho vykukují nádherně podmanivé oči…

„To se chceš hádat i kvůli nějakým pitomým hrnkům? Co kdybychom se příště pohádali kvůli počasí, hmm? Nebo se můžem klidně hádat i kvůli tomu, že ráno svítí slunce,“ už se dýl v klidu neudržel a také hezky naštvaně opětoval Billův upřený pohled. Bill však nato sklonil pohled a zhluboka vydechl. Pomalými kroky podešel až k židli, na které seděl Tom a jedním pohybem se vyhoupl na stůl, kde se pohodlně usadil.

„Chybí mi ten bráška, který mě měl rád… ten, který se o mě staral a mluvil se mnou proto, že chtěl. A ne protože musel,“ řekl tiše a jeho slova náhle ztratila všechen podtón hněvu a chladu. Mluvil tak, jak to doopravdy cítil. V očích jej pálily slzy, ale on si je prostě nedokázal připustit.

„A mně chybí to malý brýlatý trdlo a jeho jekot… Bál se tehdy všeho, a proto jsem měl pocit, že mě potřebuje,“ odpověděl smutně Tom a hrnek odložil vedle Billa.

„A co když tady ještě pořád je? Co když se ještě pořád bojí všeho a potřebuje tě?“ zeptal se Bill přímo zoufale a dlouze se zahleděl do nádherných očí svého dvojčete. V jejich hloubce viděl sám sebe.

„Ten kluk zmizel a já jej v tobě neumím najít, Bille. Myslíš, že mě to baví? Urážet tě, ponižovat nebo dokonce bít??! Ale jinak to nejde a ty to víš. Já a ty… i když jsme spolu, naše cesty se nějak rozcházejí a trpí tím také všichni kolem. Jak kluci z kapely, tak i mamka. Myslíš že jí to nedojde? Opravdu si myslíš, že je tak snadné přetvařovat se a házet na všechny falešné úsměvy?“ vydechl a jeho hlava uvolněně dopadla na Billovo koleno ukryté pod vrstvou hrubé džínoviny.

Bill jemně přivřel víčka a vší silou se snažil neplakat. Ale když uslyšel Tomovo zoufalé vzlyknutí, už jenom ten pocit, že pláče, v něm vyvolal strašnou úzkost a beznaděj. Hrdlo se mu stáhlo a on nedokázal promluvit ani slovo. Bál se jej obejmout, bál se jej pohladit nebo dokonce dotknout. Měl strach, že jakmile by to udělal, Tom by jej od sebe prudce odstrčil a znovu by na svou osobu uslyšel jenom nehezké lichůtky v podobě sprostých nadávek. „Nerozumím tomu… co jsem udělal špatně? Proč se tohle všechno muselo stát?“ zašeptal plačtivě a znovu svou tvář ponořil do Billových kalhot. I když to byl jenom nepatrný dotek, stejně na ně oba působil jako nekonečná roznětka. Báli se pohnout, aby nezkazili chvilku, kdy po sobě konečně nekřičí. Dokonce se na sebe ani nedívali, aby se zbytečně neprovokovali. Po chvilce se však Tom konečně odsunul a uslzeným obličejem se zadíval na svého mladšího bratra, který se také neubránil slzám, které mu po tváři vytvořily všelijaké zčernalé cestičky od rozteklého make upu.

„Zvládneš to před mamkou?“ zeptal se jej Bill opatrně, poté však sklesle svěsil tvář, čímž protrhl jejich oční kontakt a smutně našpulil rty. „Zvládám to už hezky dlouho před celým světem. Jeden večer snad dokážu přežít,“ vydechl tiše Tom a opatrně setřel všechny slzy, které mu stékaly po tváři.

Nechal se unést…

Poté však v sobě dokázal potlačit to nutkání a touhu obejmout jej, nebo alespoň ucítit pod svou dlaní kousínek jeho kůže.

„Jdu se dívat na televizi,“ řekl už pevným hlasem a nevšímaje si Billova zdrceného pohledu, rozhodně vykročil do obýváku, kde se svalil na pohovku a přepnul první kanál, který se na obrazovce zjevil. Po chvilce však do obýváku přišel i Bill a sednul si přímo vedle Toma, který s neskrývaným nezájmem sledoval dění na obrazovce. Když se však po ovladači natáhl Bill, prudce jej vzal mezi prsty a odsunul z Billovy blízkosti.

„Já chci tohle,“ řekl, když se Bill po ovladači natáhl znovu.

„Tome, no tak! Sám dobře víš, že tě to nebaví, tak mi to dej,“ sykl a konečně se mu podařilo skočit po Tomovi tak, že uchopil alespoň kousínek ovladače.

„To tedy ne,“ šeptl Tom a pevně tahal za půlku, kterou svíral on. Celá tahle až směšná hádka a tahanice o ovladač skončila tak, že přistáli na zemi, zatímco ovladač zůstal na pohovce. Oni však na nějakej ovladač kašlali. Oba se chtěli jenom vyprovokovat a to se jim také povedlo, jelikož ze sebe v zápalu tahání za vlasy málem servali kůži.

Vypadali jako dva malí kluci, když se perou o nějaké autíčko. Jenomže už z čirého zoufalství nevěděli, jak jinak se dotknout toho druhého. Jejich zoufalý boj se každou vteřinkou měnil v něco, co s bojem nemělo nic společného. Jejich údery se začaly jistě měnit v naléhavé doteky a mírné kopance se změnily v nevědomé proplétání nohou, když se náhle Tom prudce odsunul a Billa ze svého těla přímo odstrčil. Ten se chudáček udeřil o hranu stolu a se slzami v očích čekal na slova, která se jeho bratr snažil formulovat.

„Tak si jej tedy nech,“ vypadlo z něj nakonec a bez jakékoliv známky citu se postavil a beze slova odešel. Ignoroval dokonce i Billovo zničené vzlyknutí, jak se už neudržel a rozplakal se jak bolestí, tak zklamáním. Už to vypadalo tak hezky…

Tom se sice tvářil tvrdě, když odcházel, ale jakmile se za ním zavřely dveře jeho pokoje, svezl se podél nich a i jeho tělo, stejně jako to Billovo, zachvátil naléhavý pláč. Tak moc jej chtěl obejmout. Už byl jenom kousínek od toho, aby jej k sobě zoufale přitulil, i kdyby měl zahodit všechnu svou hrdost a tu neskutečnou zatrpklost. Nechápal, proč jej od sebe vlastně odstrčil. Nechtěl mu ublížit ještě více, ale neovládl se. Nešlo to. Něco v něm mu pořád říkalo, že jej Bill už nem�%A