Need your voice 3.

autor: B-kay

Ani nevíte, jak moc mě těší váš zájem i o tuhle povídku : ). Možná se vám ze začátku bude zdát smutná nebo taková chladná, to se nebojte. Dalšími dílky vám to vynahradím a postupně se ten chlad bude měnit v něco jiného : )…Ale víc už vám neprozradím. K tomuhle dílku bych doporučovala nejspíš Katy Perry-Lost nebo nějakou jinou takovou smutnější skladbu. Ještě jednou děkuju za skvělé komentíky a snad se i tenhle dílek bude líbit tolik, jako ty předešlé…

Věděl, že tím sice ublíží klukům a Davidovi, ale Tomovi by se jistě akorát tak ulevilo.

Nevěděl proč, ale náhle v jeho pohledu už neviděl nic z toho, co v něm nacházel kdysi. Už v nich neviděl tu pověstnou lásku a oddanost…už v nich dokonce neviděl nic. K němu vzhlížel akorát tak s odporem a zvláštně chladným odstupem, kterýmu Bill nerozuměl. Jediné, které byly ty šťastné a Tom se s nima smál, nebo se jich dokonce i dotýkal, byly jenom obyčejné povrchní blondýny.

Tohle byl totiž typ holek, kterému by dle Billa jeho bratr nedokázal odolat. S jiskřivýma očima pod tunou laciné maskary, plnými rty s vrstvou nějakého divného lesku nebo příšerně načesanými vlasy. On byl proti nim nulou. Nemohl na sobě vykouzlit okouzlující dekolt a zanechat za sebou pach extra silného parfému. Mohl mu dát jenom sebe… zato si ale na nic nehrál!

I když se s Tomem pořád hádali a on mu už vykřičel ledacos, nikdy by nemohl říct skutečně, že jej nemá rád. Měl jej radši, než kohokoliv jiného na světě, přesto však nedokázal zachránit to, v co věřil. Jako malé dítě v Tomovi nacházel oporu a osobu, která mu bude vždycky blíž, než kdokoliv jiný… Už jako malým klukům jim totiž Simone vyprávěla, že už jako miminka v jejím bříšku byli propojeni něčím neskutečně silným. Vyprávěla jim, že se nikdy nebudou cítit osamělí, protože mají to, co mnoho dětí nemělo. A oba jí tehdy naivně věřili. Střežili svůj neviditelný provázek před celým světem, a i když možná nebyl hmatatelný, byl tam!

Náhle se však jejich neviditelný provaz začal pomalu rozplétat a nebyl tady nikdo, kdo by jej dokázal znovu smotat…

Bill se opatrně posadil a zničeně si setřel rukávem zbytky hořkých slz. Letmo pohlédl z okna, za kterým se rýsoval obraz, slibující hezkou bouřku. Smutně našpulil rty a své dlouhé nohy zamotal do hrubé deky. Byla mu zima a byl sám. Po tvářích mu znovu pomalu stékaly slzy neštěstí a on zničeně dopadnul do svého pelíšku. Zatáhl si závěsy a znovu se tiše rozplakal. Už nezvládal takhle žít. Bylo toho na něj všeho příliš. Sláva přišla nečekaně a náhle a všechno bylo od té doby jinak… Pevně přivřel víčka, když uslyšel první kapky deště, jak tiše dopadaly na sklená okna tourbusu. Bouřky neměl nikdy rád…

Tom se konečně odhodlal a tiše jako myška vešel dovnitř. Bez jediného pohledu Billovým směrem ze sebe svlékl triko, kalhoty a navlíkl na sebe dlouhé tepláky. Se smutným výrazem, usídlujícím se na jeho tváři, se také zachumlal pod peřinu a zoufalý pohled ukryl pod tíhou unavených víček…

„Tak se mějte kluci, za dva týdny se uvidíme,“ loučil se s nima David, když se ráno tourbus konečně dostavil až k jejich domku, u kterýho už oba postávali i s kuframa. Gustav na ně ještě zamával a spolu s Georgem pak opět nastoupili dovnitř. Ani oni se už totiž nemohli dočkat, kdy se opět setkají se svou rodinou, a konečně si budou moci naplno vychutnat zasloužený oddych po tolika vyprodaných koncertech.

„Jo, jasně,“ kývnul na něj Tom, následně popadl své kufry a beze slova otevřel dveře. Bylo mu jedno, že za ním Bill stojí u kupy snad dalších šesti kufrů a s jeho muší váhou nemá nejmenší šanci to všechno unést. Nedokázal se na něj ani podívat. Vlastně celá tahle dovolená přišla v nejhorší dobu. Rány po fackách se sice už zahojily, ale jizvy po Billově vyznání nenávisti budou bolet ještě hezky dlouho.

„Pomůžu ti?“ nabídl se mu David se smutným výrazem, když spatřil, jak se Billův pohled náhle hroutí a plní bolestí. Přesto však zavrtěl hlavou, z posledních sil se na něj pousmál a vzal do dlaní první várku kufrů. Netrvalo dlouho a on také stál v útulné předsíni, stejně jako jeho bráška a oba napjatě očekávali mamku, která zřejmě ještě spala.

„Děkuju za pomoc,“ sykl na něj Bill trpce a uboleně vzhlédl ke svým odřeným dlaním.

„Máš snad pusu, ne? Kdybys poprosil, pomohl bych ti,“ jedna rychlá odpověď smetla všechny jeho šance na vyvolání alespoň nějaké konverzace. Tom byl jenom kousek od něj, pohodlně opřený zády o zeď s neutrálním výrazem ve tváři.

„Já tě nemusím prosit! Kdybys měl rozum, tak bys na to možná přišel sám,“ odvětil mu Bill stejně chladným tónem a nepatrně pohlédl ke schodům, kde se mezitím ozval zvuk lehkého kýchnutí.

„Kdybys měl rozum ty, možná bys s sebou netahal tolik hadrů a těch tvých blbostí, které stejně nikoho nezajímaj,“ zahlídl na něj a zamyšleně pohlédl před sebe.

„Možná tebe ne, ale holky si to nemůžou vynachválit,“ odvětil klidně, náhle se však ocitnul v prudkém sevření Tomových dlaní.

„Ou, snad mě zas nejdeš profackovat,“ zasyčel na něj vztekle a celej se třásl. Tom mu jedovatě oplácel jeho přímý pohled a jejich rty dělily pouhé dva centimetry.

„Já dostal daleko více facek, než ty! Tak si nestěžuj a teď mě poslouchej,“ zašeptal a hledal v sobě poslední zbytky síly, aby to vlastně říct dokázal. Bill na něj hleděl s mírně našpulenou pusou a zklamanýma očima. Čekal zase několik nadávek, nebo rovnou facku, ale to, co udělal Tom, jej mírně překvapilo. Přímo zuřivým způsobem jej natlačil ke zdi a kromě chladného pohledu si nevysloužil nic jiného. To bylo totiž všechno, co Tom dokázal udělat dřív, než se na schodech ozvalo ťapání Simoniných pantoflí a vzápětí její nadšené zavýsknutí.

„Vy už jste tady?“ přímo zářila, když scházela dolů zabalená v županu s neforemným culíkem. Vůbec si nevšimla bolesti v očích jich dvou, když je naléhavě stáhla do náruče a zasypala snad tunou mateřských polibků. „Strašně jste mi chyběli,“ šeptala plačtivě, když se k ní i dvojčata odevzdaně přitulila a každý ji věnoval láskyplný polibek na tvář. „A jak jste se měli?“ zeptala se nadšeně a něžně pocuchala Billovu hřívu.

„Hmm, fajn. Bylo to skvělé,“ pousmál se na ni Tom, ale jenom Bill mohl spatřit zklamání v jeho očích.

„A co vaše narozeniny? Já vám ještě ani nepoblahopřála. Mám tady pro vás i dort a dárky, když mají moji šmudlové už devatenáct,“ pípla a vesele brnkla svého staršího syna do nosu. „A jaká byla oslava? Všechno dobrý? Snad jste to nepřehnali s pitím,“ Simone zářila jako nějaké sluníčko. Nemohla se svých dětí dočkat a chtěla si s nimi také užít oslavu jejich narozenin. Nedokázala totiž uvěřit, že jsou zase o rok starší.

Oba už neviděli svou mamku dlouho takhle šťastnou. A proto nechtěli její radost kazit. „Všechno bylo v pohodě, mami. Oslava byla skvělá a my jsme si to také parádně užili,“ zašeptal Bill tiše a smutně svěsil tvář mezi ramena. Moc dobře totiž věděl, co se v den jejich narozenin odehrálo… Simone zatím vesele pobíhala po kuchyni a zapalovala svíčky. Kdysi dělala dorty dva, takové menší, ale pro dnešek se rozhodla udělat jeden velký dort pro oba. Ani se pořádně nestihli uvědomit a už je s veselým prozpěvováním tahala do kuchyně, kde je postavila před velký broskvový dort. Věděla, že oba broskve milují a proto se rozhodla právě pro tuhle alternativu. Čekala, že budou i oni tak šťastní jako ona, na jejich tvářích však pohrával jenom chabý náznak úsměvu. I když se moc snažili, nedokázali to v sobě potlačit a všechna ta bolest, kterou cítili, se náhle drala na povrch. „Stalo se něco?“ zeptala se opatrně a i její úsměv pomalu vadnul.

„N-ne mami. Všechno je v pořádku. Akorát jsme malinko unavení,“ zalhal Tom a mile svou maminku pohladil po vlasech.

„Tak to dám zas do ledničky a oslavíme to večer, hmm? Vy se klidně prospěte a já zavolám ještě babičku,“ navrhla nadšeně a jelikož už ji nechtěli více ublížit, oba poslušně kývli a pomalými kroky došli zpátky do chodby, kde měli kufry. Simone pomohla Billovi a pak už je nechala, ať si klidně vybalí, zatímco ona šla ještě pro něco do krámu.

Bylo to zvláštní být opět doma… Působilo to na ně stejně. Vystřídali během turné tolik hotelů, tolik hotelových pokojů a nových tváří… tolik hraných úsměvů a nuceného smíchu… tady se však do ničeho nutit nemuseli a ani hrát něco, v co vůbec nevěřili…

autor: B-kay

betaread: Janule