Vesnický prázdniny 11.

autor: Ivetka

,,Tome… Už!!“ syknu a rychle si kleknu k němu na zem. Nohy mě zradily, podlomily se mi… Slyším, jak postupně polyká to, co jsem mu nadělil…

Čelem se opřu o jeho rameno, strašně se mi motá hlava, mám pocit, že srdce mi každou chvilkou vyletí z hrudníku, jak zběsile mlátí no mých žeber…

— Tom —

Nedokázal jsem na něj už čekat, musel jsem to udělat. Vím, že už nejsme ti malí kluci, co se vítali plácnutím ruky, ale že už jsme oba dva dost velcí na to, abychom rozpoznali, co chceme. Je mi s ním pokaždé tak dokonale. I když jsme s klukama venku, pořád se musím koukat na jeho ruce, které bych tak rád celou dobu, co jsem s ním, držel, prsty, se kterými bych si hrál… rty, které bych jemně ošetřoval špičkou svého jazyka a které bych neustále jemně líbal… krk, který tak dokonale voní, pokožku, kterou má tak jemnou, že jí musím pořád hladit… On je celičký dokonalý!

Pomalu ho pohladím po pažích a znovu přitisknu na zeď… Začnu ho jemně líbat na rty.

Cítil jsem, jak se třese, přesně jako já ten den, kdy jsme spolu byli venku. Jenom my dva. Jak dlouho jsme spolu nebyli jen sami dva? Strašně dlouho, proto si teď vážím každé sekundy strávené s ním. A vím, že dnešní noc strávená s ním bude ta nejkrásnější v mém životě.

,,Měli bychom jít,“ šeptne mezi polibky… Jenom kývnu na souhlas a nepřítomně se na něj pousměju. Pomůžu mu do náruče naskládat balíčky chipsů a sám vezmu několik flašek coly a jiných nápojů.

,,Tome…?“

— Bill —

Bylo to tak rychlé a zběsilé, přesně jako v té restauraci, přesto mi nikdy nebylo lépe. Zastavím ho oslovením. Otočí se na mě. I přes to, že je všude tma, vidím jeho oči, jak se lesknou, jak jeho pohled proniká do mých očí, jak mě propaluje…

,,Děkuju, lásko…“ oslovím ho znovu, ale poněkud jinak, než kdy jindy.

,,Není za co, sluníčko moje…“ dá mi pusu na čelo.

—

,,Chce se mi už docela spát…“ zívne si Robert a protáhne se. Všichni se tedy shodneme, že si půjdeme lehnout, i když mně se rozhodně spát nechce. S Tomem spíme na sedačce sami dva, protože tam víc místa není. No vlastně je, ale kluci chtěli spát na zemi. Co když něco zpozorovali?

Dojdu zhasnout, potom dojdu k sedačce a lehnu si ke kraji na záda. Ani ne po 10ti minutách slyším, jak všichni klidně oddechují. Tolik jim závidím, taky bych nejradši spal a na nic nemyslel. Pravdou je, že musím pořád myslet na Toma a na to, co se stalo. Nelituju toho, nikdy nebudu, ale co si o tom myslí on? A co by si o tom mysleli kluci, kdyby se to dozvěděli, no a co by si o tom myslely naše rodiny..?

Najednou ucítím, jak mě pohladil po ruce. Hned na něj otočím hlavu a kouknu se na něj. Nespí, on nespí… Proplete si prsty s těmi mými, jemně stiskne a přisune se ke mně blíž…

Donutí mě to lehnout si na bok, čelem k němu. Pusou na mě dýchne…

,,Nespíš?“ pošeptá strašně tiše.

,,Ne…“ odpovím a záměrně se pousměju.

,,Dobře, počkáš chvilku?“ palcem mě začne hladit po dlani…

,,Na co?“ …

Vyndá mobil. ,,Než ti něco napíšu“ pousměje se.

,,Jo, aha… no počkám…“ lehnu si zase na záda…

— Tom —

Tělo si ještě předtím, než začnu psát, opřu o lokty a kouknu se na něj… Rukou mu zajedu něžně do vlasů a jemně je stisknu, aby ho to nebolelo. Skloním se k němu a dlouze ho políbím…

Miluju jeho ruce, miluju jeho oči, miluju jeho rty, miluju jeho pokožku. Miluju Billa!

autor: Ivetka

betaread: Janule