Už vím, co k tobě cítím 11.

autor: Pajule

,,Tomi, jak to?“ Billi se překvapeně a zmateně podíval na dredatého chlapce, který se ještě pořádně nedostal z toho šoku, který ho před malou chvílí postihl.

,,Já ti to, Bille, říkal. Říkal jsem, že máš jíst pravidelněji a výživněji. Ale ty jsi byl tvrdohlavý. Naprosto tvrdohlavý a mě si neposlechl. Říkala to i máma s Gordonem. Ale ty né. Říkal jsi, že jsi na to zvyklý a že jsi v pořádku. Jenže tak to vůbec není. Nebylo, není a navždy už nebude. Tohle tě poznamená na celej živote, Bille. Chápeš to? Chápeš vůbec, jakej jsem o tebe měl strach? Cos to vyváděl?“ dredatý chlapec vstane z postele a se zvýšeným hlasem začne mávat rukama okolo sebe. Na jednu stranu se mu chce neuvěřitelně moc brečet, ale na druhou stranu má obrovský vztek.

,,J-já… moc se ti omlouvám, Tomi,“ špitl jen černovlasý chlapec, kterému to bylo moc líto. V poslední době pocítil nějaké změny, ale měl moc práce, takže to nějak nevnímal.

,,Mě se neomlouvej, to svému tělu. A ani omluva to nespraví. A řeknu ti jednu věc, dokud se definitivně neuzdravíš, nepůjdeš domů. I kdybys tu měl strávit Vánoce i Nový rok,“ zařval Tomi a cítil, jak se mu do obličeje hrne krev. Byl vážně nehorázně naštvaný na svého brášku. Ano, v poslední době toho měli moc, protože byli v Americe, ale to neznamená, že nic neřekne a nebude to dál přecházet. A především… Bill Tomovi lhal, což se ho dotklo ze všeho nejvíce.

,,A-ale Tome…“ Bill se na něj podíval svým kukučem. Kdo by mu v tuhle chvíli neodpustil? Tom!

,,Nehraj to na mě, Bille! Domů tě zpátky nechci, dokud se neuzdravíš a hotovo!“ naposled zakřičel a s hlasitým třísknutím dveří opustil nemocniční pokoj, kde se teď na posteli chvělo malé klubíčko a hlasitě vzlykalo. Bill svůj pláč nezadržel. Bylo mu to líto.

…………….

Tom si nasadil kapuci na hlavu a usedl do linkového autobusu. Přijel sem sanitkou, takže neměl jinou možnost, jak se dostat zpět domů. Bylo mu jedno, že ho možná někdo pozná. I když… s takhle zarudlýma opuchlýma očima by se jen stěží hledal Tom Kaulitz. I on neudržel své slzy. Doteď se kutálela jedna za druhou po jeho hebké opálené tváři. Zachumlal se ještě více do mikiny, nebyl zvědavý na zvláštní pohledy lidí, co seděli a postávali všude okolo. Ať už je konečně doma. A především chce doma i svého brášku. Už teď velmi lituje toho, že na něj křičel, že na něj byl ošklivý a nezachoval se k němu jako pravý bratr. Nepodržel ho v těžké situaci. Naopak mu ještě víc ublížil. Bude toho ještě velmi dlouho litovat. Bude dokonce rád, když se na něj jeho vlastní bratr alespoň podívá. Když ho pozdraví, bude to pro něj požehnání. Tohle si vážně naprosto podělal!

…………….

Tom seděl na křesle u vyhřátého krbu a sledoval plameny, jak se každý plamen proplétá s každým. Najednou drdáč sáhl do kapsy a místnost se ozářila ještě o něco trochu více, díky světlu jeho mobilu. Vytočil bráškovo číslo a snažil se mu poprvé po hádce dovolat. Snad ještě nespí. Je teprve sedm hodin večer. Chvíli čekal a poslouchal Billovu uvítací melodii. Najednou se však ozvalo rychlé tůt, tůt. Bill mu to ani nevzal. Rovnou mu to totiž položil. Čekal to. Po tváři mu kanuly opět další slzy. Musel se nějak uklidnit. Mobil odhodil někam za sebe na sedačku a pomalým šouravým krokem došel až k sobě do pokoje. Byla tam cítit jeho vůně. Rychle popadl triko na spaní, čisté spodní prádlo a vběhl do koupelny. Tam se vysvlíkl, zalezl do sprchového kouta a nechal chladné kapičky, aby si vytvářely cestičky po jeho vypracovaném těle, jak se jim zachce. Miloval tenhle pocit. Každá ta kapička byla svá. Našla si svoji vlastní cestu a nebyla na nikom ani ničem závislá.

…………….

,,Já jsem vůl!“ černovlasý chlapec se zprudka praští svou bílou ručkou do čela a mobil přiloží zpět ke svému oušku. Začne vytáčet bratrovo číslo. Předtím mu to nedopatřením típl. Chvíli poslouchal uvítací melodii, až ho to přestalo bavit. Bráška to nebere. Asi je na něj hodně naštvaný. Ale Billí se mu chtěl omluvit. A říct mu, že je tu sice jen pár hodin, ale doktoři už ho teď chválí, že je na něm vidět, že se snaží. Neměl hádky s bráškou rád. V posledních třech letech se vlastně vůbec nepohádali. Samozřejmě, nějaké neshody byly, ale takhle hodně se ještě snad nepohádali.

,,Pane Kaulitz, je čas spát,“ přijde do pokoje zdravotní sestřička. Vždyť je teprve půl deváté!

,,Už?“ podívám se na sestřičku a snažím s alespoň trochu napodobit Toma alias jeho psí oči. Ale tak jako to umí on, to neumím.

,,No, Večerka je normálně až o hodinu později, ale dostala jsem přikázáno, že vás mám ukládat o hodinu dříve,“ pokrčí sestřička rameny a mile se usměje. Je to taková postarší paní.

,,A nemohlo by to počkat ještě půl hodiny? Chtěl bych se dovolat svému bráškovi,“ ještě jednou se s prosbou v očích otočím na sestřičku.

,,Tak tedy dobře. Ale ani o minutu déle!“ výhružně na mě ukáže ukazováčkem a následně s úsměvem na tváři odchází z pokoje. Juchů! Rychle zase najdu bráškovo číslo, které vytočím. Chvíli čekám. Teď vydržím dýl a budu mu volat tak dlouho, dokud to nezvedne. A určitě mě musí slyšet. On si totiž nikdy nevypíná zvuky ani vibrace.

…………….

,,Blbej mobil! Už zase musí řvát na celej barák,“ nadávám nahlas, když kráčím přes celý dům k tomu ječícímu křápu, který mě vyrušil z koupele. Doběhnu do obývacího pokoje, kde začnu hledat mobil. Kam jsem ho jen mohl dát? Vím, že jsem se pokoušel dovolat Billovi, ale ten mi to položil. Tak jsem vstal, že půjdu do sprchy a mobil jsem… někam hodil za sebe. To bude určitě zapadlý za sedačkou, už vím. Rychle ho vylovím a jméno, které bliká na display, mě trochu překvapí. Na chvíli se zarazím, ale poté mobil pevně uchopím do rukou a zmáčknu tlačítko se zeleným telefonním sluchátkem.

,,Ano?“ špitnu a bojím se toho, co přijde.

,,Tomi, hrozně moc se ti omlouvám, promiň! Já nechtěl! Nechtěl jsem tě tím zatěžovat! Promiň! Moc se ti omlouvám! Už to nikdy neudělám! Odpustíš mi?“ vychrlí na mě můj rozkošný bráška milion omluv a na závěr dodá ještě jednu otázku. Jemu prostě nejde odpovědět ne.

,,Bille, ty jsi vážně trdlo,“ začnu se smát a z druhé strany uslyším úplně stejný smích.

,,Já vím. A vážně mi to odpouštíš?“ nejistě se zeptá ještě jednou, aby si byl jistý.

,,Vážně ti to odpouštím. Víš, že já bych se s tebou nedokázal nebavit a chodit okolo tebe jako okolo nějakého stromu bez duše,“ usměju se a posadím se na křeslo, které je naproti krbu, kde plápolají ještě poslední žhavé plamínky ohně.

,,Já taky ne. Ale už budu muset končit. Už jsem měl totiž dávno spát. Ale ukecal jsem sestřičku ještě na půl hodiny, takže se tu co nevidět zase objeví. Takže dobrou, bráško. Mám tě rád,“ rozloučí se se mnou to stvořeníčko, co si říká můj bráška. Než cokoli stihnu odpovědět, tak to položil a mně nezbývalo nic jiného, než v tichosti sedět. V krbu už vyhaslo úplně a v obývacím pokoji se udělala naprostá tma, protože tu nebyl žádný zdroj světla. Měsíc se ukrýval za rudými závěsy. A já se začal pomalu odebírat do říše snů jako Šípková Růženka.

autor: Pajule

betaread: Janule