autor: Ainikki
Rozlícená postava se mihla hotelovou chodbou a ztratila se v jednom z pokojů. Napruženě odfukovala a snažila se zklidnit zrychlený dech způsobený svižnou chůzí. A rozhodně to nebylo jen oním sportovním výkonem. ‚On ji odmítl. Jak si jen něco takového mohl dovolit?!‘ Honilo se jí hlavou a snažila se odpustit trochu páry, která hrozila, že se jí povalí ven i ušima. Tak hodně zuřila. Přemýšlela, jestli má vzbudit to spokojeně oddechující klubko zachumlané v teple peřin, které zatím netušilo, jak moc se jí povedlo pohořet. Její dilema bylo ale vyřešeno samo. Pokojem se rozlilo slabé světlo lampičky stojící na nočním stolku. Po vypínači hmátla rozespalá Ariana, kterou ze spánku probralo hlasité dupání číchsi nohou, které pochodovaly z jednoho konce místnosti na druhý.
„Prosím tě, co tady blbneš? Nemáš spát náhodou někde jinde?“ Zajímala se zrzka, když svým spánkem slepeným zrakem identifikovala rozhozenou Leticii, která teď stála na jednom místě a pevným stiskem prstů si drtila vlastní klouby na rukou.
„Mám toho dost, abys věděla!“ Štěkla. Ariana protočila oči v sloup. Nechtěla teď poslouchat, ať se jednalo o cokoli. Chtělo se jí spát. Zřejmě se tomu ale nevyhne.
„Co se děje? Vyklop to?“ Zeptala se se zřetelným nezájmem o odpověď a silnou touhou, aby to Leticia neprotahovala, v rychlosti ji zahrnula svými světaboly a nechala ji v klidu.
„Já končím. S ním to prostě nejde. Je to studenej psí čumák. Nejde v něm vzbudit touhu na sex, natož lásku.“ Zhrzeně vychrlila a svěsila ramena. Bylo těžké si tohle připustit. Byly okamžiky, kdy ji dokázal dokonale zmást a vyvolat v ní pocit, že vše je na dobré cestě, stává se pro něj důležitá. Proto se se svými pochybami Arianě nikdy dřív nesvěřovala, naopak ji přesvědčovala o tom, že všechno vychází podle plánu. Tohle byl jasný důkaz, že to byla jen silná potřeba tomu věřit. Možná mu není lhostejná jako člověk, ale není do ní zamilovaný jako do ženy. Nedokáže ho potom zlomit, protože odchod někoho, na kom vám příliš nezáleží, nebolí. Štvalo ji to o to víc s vědomím, že on jí tak úplně fuk nebyl. Nemilovala ho. Ale byl to fajn společník… Kamarád…
Ariana se hlasitě rozesmála a vytrhla ji tak z toku jejích myšlenek.
„To si děláš srandu, že se ti nepovedlo ho dostat do postele?“ Nevěděla proč, ale ta představa jí přišla komická. Nikdy dřív se nic podobného nestalo. „Netvař se tak ublíženě. Stane se i lepším.“ Pokračovala v dobírání si své polovičky. „Tak třeba přebral a nepostavil by se mu. Byli jste přece pařit, ne? Prostě z něj teď jen vymam vyznání nehynoucí lásky a touhy odvést si tě s sebou do Německa a můžeme s ním skoncovat. Zničit ho.“
„Tys mě asi nepochopila.“ Ohradila se Leti. „Nic takového z něj nikdy nedostanu, protože on mě nemiluje. Je na čase si to přiznat. Já už na to nemám. Nechávám to být. Tohle jednou přijít muselo. Nemohlo nám to vycházet donekonečna.“ Objasnila situaci. To ale netušila, jaký uragán rozpoutá. Ariana nehodlala prohru akceptovat. Nelíbil se jí fakt, že by z toho vyvázl bez sebemenšího citového zranění a přímo se jí hnusila skutečnost, že holka, do které investovala své city, byla zbabělec, který se tu před ní vzdával.
Tatam byla touha po spánku. Bojovně vyskočila z postele na nohy a postavila se před Leticii.
„Tak na to zapomeň!!!“ Zasyčela jí přímo do obličeje. „Ty to dotáhneš do konce! Slíbilas mi to! Víš, že mi na tom záleží, tak tu nefňukej, seber se a padej za ním!“ Nekompromisně nakázala a ukázala prstem směr, kterým se měla hnědoočka vydat. Pryč z jejího pokoje… Do jeho ložnice…
„Přestaň na mě ječet! Vím, že to pro tebe bylo důležité. Mrzí mě to. Nedokázala jsem to. A to znamená jednu věc. Znáš přeci naši úmluvu. Je konec. S tím vším. Můžeme si vydechnout a začít normálně žít.“ S nadějí v hlase pronesla. Už to začínalo být vyčerpávající a myšlenka, že by mohly mít konečně klid, se jí líbila.
„Na to zapomeň!“ Vyvedla ji z omylu Ariana. „Je mi ukradený, jak by to teď mělo být! Měním pravidla hry! Ty ho buď zničíš, a nebo jsme spolu my dvě skončily!“ Byla jako šílená. Leticii jen bezděčně poklesla brada v němém úžasu a zalapala po dechu.
„To nemůžeš myslet vážně?“ Kuňkla, když se malinko vzpamatovala.
„Nikdy nic jsem nemyslela vážněji! Rozmysli si to dobře. Navíc mi to dlužíš. Já se nechala vojet tím druhým zasraným kokotem, jen aby to vyšlo. A ty si teď v klidu přijdeš s tím, že toho necháš? Nemíním to akceptovat. I kdybys s ním měla vodletět do podělaný Evropy a pokračovat tak dlouho, dokud bude potřeba.“
Leticia bezděčně fňukla. Cítila se bezradná. Nevěděla, jak má na podobné ultimátum zareagovat. Děsila ji představa, že by se v tom zpropadeném světě ocitla bez ní. Bez své zrzečky, kterou tolik milovala, a která ji nyní tak moc děsila. Tyčila se tu před ní tvrdá, nekompromisní, zraňující. Proč jí ubližuje, když ona jen touží být s ní. Tak se prostě jen něco pokazilo. Chyby se stávají. Lidé nejsou neomylní. Proč to jen nemůže přejít a odpustit. Věděla, že je tam jakýsi dluh za Toma. On byl nad plán a pozměnila ho ona a Ariana jí vyhověla, tudíž teď měla plné právo udělat to samé a vyžadovat po ní dotažení úkolu.
„Já čekám… seber se a běž za ním. Jinak mě už nikdy neuvidíš.“
Leticia jí chtěla vmést do tváře, jak moc je krutá, ale na odpor se nevzmohla. Prosmýkla se kolem ní, do roztřesených rukou ještě stihla vzít svou malou kabelku a opustila pokoj.
Nedokázala ale splnit její rozkaz a vrátit se hned za ním. Na to byla moc rozrušená. Potřebovala se v klidu někde sama uklidnit a vstřebat to nové, co přišlo. Tohle byl zvrat, který se jí nelíbil. Ocitla se zahnaná do kouta a nevěděla, co si počít. Jak se s tím vším poprat. Nemyslela si, že by bylo reálné Billa udolat, ale rozhodně o ni nechtěla přijít. To s ním raději dál zůstane a bude alespoň předstírat, že to šlape. A třeba nakonec… možná… se to povede. Zamiluje se do ní. Teď jen musí být statečná a vydržet.
Uklidňovala samu sebe, přesto se neubránila slzám lítosti, když si sedala za stůl hotelového baru. Poručila si něco k pití a zabořila obličej do dlaní. Nebránila těm potůčkům slané vody, nechala je stékat po tvářích a odplavovala jimi tu beznaděj, která se v ní usadila. Vydržela tam tak sedět celé hodiny až do rozbřesku.
Hosté hotelu se pomalu začínali probouzet do nového dne. Zaznamenala mírné kroucení žaludku, který se již nějakou dobu hlásil o pozornost. Rozhodla se mu vyhovět. Zaplatila, opustila bar a přesunula se do restaurace. V tu chvíli nebyla ale jediná.
„Nazdar. Ale, ale… Nechceš mi říct, že si celou noc seděla někde nad alkoholem, že ne?“ Provinile se na ni podívala a skousla si spodní ret. Mohla to předpokládat. Byla doba, kdy Ariana obvykle vstávala a chodívala snídat.
„Nejsem opilá. Měla jsem jen pár drinků. Nemohla jsem se k němu vrátit, zapomněla jsem kartu od pokoje a on je zvyklý se na noc zamykat.“ Zalhala. Nehodlala jí tu vysvětlovat, že jednoduše nebyla schopná se k němu vplížit zpět na pokoj. „Nezlob se. Moje chyba. Půjdeme snídat?“ Promlouvala k ní klidně. Nechtěla ji znovu nahněvat. Pohladila ji něžně po celé délce paže a chytla ji za ruku. Bylo to dobré. Ariana se nevzpouzela. Nechala Letinu dlaň v teple té svojí a ruku v ruce se vydaly do jídelny, netušíc, že celou tu scénku odpozorovaly a odposlechly jedny oči a uši, kterým to mělo zůstat utajeno. Následovány tím tichým stínem se posadily k jednomu ze zastrčených stolů, který byl chráněn jakousi dekorativní stěnou z nějakého rákosu.
„Chci, abys věděla, že jsi pro mě vším. Miluju tě a vyhovím ti. Zlomím Billovi srdce, přeješ-li si to.“ V klamném zdání, že jsou v naprostém soukromí, tudíž ničím a nikým rušeny, se jí vyznala ze svých citů a ubezpečila ji, že je odhodlaná udělat cokoli k její spokojenosti. To všechno ztvrdila krátkým, ale procítěným polibkem. Takhle se setry nelíbají…
Tom
Špatně se mi spalo. Komu taky ne s vědomím, že je osobě jemu nejbližší lhostejný a místo, aby byl s ním, tak se někde v klidu baví s tou… s tou… Neměl jsem pro ni pojmenování. Byla mi odporná. Kdyby jen tak šla vymazat. Celý rozlámaný jsem se vykulil z postele na mě neobvykle brzy a rozhodl jsem se jít něco pojíst. Břicho jsem měl v podivné křeči, tudíž jsem nebyl moc přesvědčený o tom, že do sebe toho jídla dostanu mnoho, ale utěšovala mě vyhlídka na to, že tím zabiju pár minut, které bych stejně jen nečinně zíral do stropu.
V hale jsem ale zblikl Arianu a instinktivně jsem couvl a zůstal stát za jedním z mnoha masivních sloupů. Děkoval jsem architektovi, který dělal plány téhle stavby, že je tu tak perfektně vymyslel. Opravdu jsem netoužil po tom, aby mě zaznamenala. Byl bych nucen prohodit s ní pár konverzačních slov, ne-li s ní rovnou strávit celou snídani, na kterou se nepochybně chystala. Už jsem měl v plánu se vytratit, když se do mého zorného pole z druhé strany dostala Leticia. Kruci, přicházela z místa, ze kterého mě mohla vidět, ale nevšimla si mě. Nevěnovala vůbec pozornost dění kolem sebe. Zaregistrovala až Arianu. Zaujala mě jejich rozmluva, proto jsem se místo zaječích úmyslů rozhodl je následovat. Zatím tu nebylo mnoho věcí, které by byly příliš neobvyklé. Z jejich rozhovoru jsem jen vydedukoval, že mezi Leti a Billem zřejmě proběhla nějaká bouřka a tmavovláska nestrávila noc v jeho posteli, ale v hotelovém baru. Měl jsem z toho škodolibou radost a zatoužil jsem se dovědět víc podrobností. A to, že se držely za ruce? To holky přeci občas dělávají, ne?
Ale po tom… Málem jsem vykvíkl překvapením a úlekem z toho, co ke mně dolehlo za informaci. Zacpal jsem si pusu rukou a vykulil jsem tím šokem oči. Slyšel jsem a viděl jsem dost. To mi bohatě stačilo. Zdekoval jsem se odtamtud dřív, než si mě snad stihl všimnout i samotný personál hotelu. Zastavil jsem se až ve svém pokoji, kde jsem zůstal stát opřený o dveře, neschopen dalšího pohybu. Hrozně jsem funěl a snažil jsem se strávit všechny ty nové poznatky.
‚Ty bestie. Ty zkurvený bestie. Já věděl, že tu něco nehraje…‘ Honilo se mi hlavou a pak jsem si uvědomil, že jsem nejspíš pěknej vůl. Proč jsem vlastně zdrhnul? Měl jsem jim to okamžitě na místě vytmavit. Dát jim jasně najevo, že byly ty jejich intriky prokouknuty.
„Do prdele!“ Ulevil jsem si a nakopl nohou almárku, která tu zřejmě stála za účelem botníku. Ozvala se tupá rána a já si dnes už podruhé tiše nadával do volů, když jsem soukal nohu z boty a mnul si svůj naražený palec. Nic se tím ale bohužel nevyřešilo. Poté jsem jen dlouhé minuty přešlapoval po pokoji jako lev v kleci a snažil se vymyslet, jak s tím vším naložit. Jak bráchovi pomoct? Zachránit ho? A potřeboval to vůbec? Na prchavý okamžik mnou probleskla myšlenka, že by si spíš zasloužil, abych držel pěkně jazyk za zuby a nechal ho v tom vykoupat. To byla ale opravdu jen kratičká vteřinka. Něco tak podlého bych nedokázal, na to mi na něm příliš záleželo.
Navíc ty holky nasadily těžký kalibr. Útočily na city. Byla to naprostá zrůdnost. Pulzoval mnou ukrutný vztek a chuť se pomstít. Mít tak možnost jednoduše jít a poupravit jim tu bezchybnou fasádu. Tak by to mezi sebou vyřešili chlapi. Jak ale zneškodnit dvě jedovaté zmije? Nakonec mě nenapadlo nic lepšího, než to prostě projednat s Billem. Jednoduše mu to řeknu a bude. Fakt originální. Já měl ale úplně zatemněno. Hlas ve mně na mě ječel, abych začal jednat. Bylo jedno jak, hlavně okamžitě. S každou další uplynulou vteřinou hrozilo, že se jed těch dvou dostane mému bráškovi dál do krve, a pak už se třeba bude jen těžko vzpamatovávat. Zbytečně jsem zmatkoval. Vždycky jsem ho měl za citově zranitelného, takže teď mě jen zachvacovala šílená, ale zbytečná panika. On byl mnohem silnější, než jsem si myslel. Nebo tedy spíš bych měl říct povrchnější. Alespoň co se tedy citů k Leticii týkalo. To jsem ale zatím netušil.
Odhodlal jsem se. Rázným krokem jsem došel k jeho pokoji a klepl na dveře. Místo bráchy mi ale otevřela ona. Zprvu mě to zarazilo, ale pak jsem se pro sebe jen ušklíbl. Přímá konfrontace. To bylo mnohem lepší, než to vykládat samotnému Billovi. Ten nadutec by byl schopný mi to i možná neuvěřit, jak si byl někdy sám sebou jistý. Něco podobného by si přece k němu jen tak někdo nedovolil… Když u toho bude ale i ona… Nevěřil jsem, že by byla tak moc dobrá, aby to dokázala popřít a všechno mu vymluvit.
„Čau, rád tě vidím. Bill je vevnitř? Jdu se na vás mrknout.“ Začal jsem přátelsky, zazubil se na ni a protáhl se kolem ní dovnitř. Asi jsem ji zaskočil. Podobná srdečnost u mě nebyla v její přítomnosti zvykem.
„Nazdar, brácha.“ Zahalekal jsem na Billa povalujícího se na posteli. Evidentně se nudil a já byl docela rád, že jsem je nevyrušil při nějaké intimnosti, to by se mnou asi rychle vypochodovali, kdybych přišel s tím, že si jdu pokecat. Leticia měla ale mokré vlasy, to značilo, že hned po snídani se sestřičkou zalezla do sprchy. Přeci jen po hodinách strávených v baru člověk zrovna nejpříjemněji nevoní. A zatímco ona ze sebe smývala pachy dnešní probdělé noci, Billí se převaloval na posteli a uzobával snídani, kterou mu nejspíš donesla na usmířenou. Usuzoval jsem tak z tácu s prázdným talířkem a pár drobky, který se vedle něho válel na posteli.
„Ahoj.“ Pozdravil mě taktéž a bezděčně povytáhl obočí. Nejspíš i on byl mou návštěvou překvapený.
„Chcete si povídat? Mám odejít?“ Ptala se Leticia, která se mezitím vrátila do ložnice.
„Vůbec ne.“ Odvětil jsem. „Můžem přece tlachat ve třech. Jedině snad, kdybys chtěla jít ujišťovat sestřičku o své nehynoucí lásce, tak by tvoje nepřítomnost tady byla omluvitelná.“ Pronesl jsem to, jako bych snad jen komentoval počasí za oknem a kochal jsem se výrazem jejího obličeje. Bill samozřejmě zatím nemohl chápat, kam jsem mířil, ale jí viditelně ztuhly rysy.
„Co… cože? Proč bych něco takového dělala?“
„No já nevím. Sourozenci se většinou mají rádi ne? Drží se za ruce a…“
„Tome, co touhle svojí konverzací sleduješ? To si jako někde viděl, jak se holky chytly za ruce a hodláš z toho dělat aféru?“ Vystartoval Bill. Nejspíš se mu nelíbila pomalu blednoucí Leticia, která vypadala, že se za chvilku skácí, a on měl jakýsi pocit, že musí zasáhnout, a postavit se za ni. Netušil prozatím to, co jsem věděl já, tudíž jsem si jeho ne příliš vlídného tónu hlasu nevšímal. Přestalo mě ovšem bavit chodit kolem horké kaše a dál hrát divadélko, kterak se tu spolu hezky bavíme. Pravděpodobně mě popudilo to, jak rychle jí přispěchal na pomoc, aniž by se zatím něco vážnějšího dělo.
„Hmmm, docela jo. Tak, Leti, přeci řekni, jak ráda Ariance cvrlikáš při snídani – miluju tě, jsi pro mě vším a další zajímavý věci. Nechceš to náhodou dopovědět sama, nebo to mám udělat já?“
„Co to plácáš?“ Bill odsunul prázdný tác a vstal z postele. Přistoupil k ní a chytl ji za paži. „Leti… ty jsi… ty jsi něco takového říkala? Tom to určitě blbě pochopil. Můžeš mi to vysvětlit?“ Mluvil k ní zatím klidně, ale v jeho hlase byla patrná nejistá ostražitost, se kterou čekal na každé její slovo. Ona ale mlčela. Věděl jsem to. Věděl jsem, že to neustojí. Nikdo by nedokázal být tak skálopevně neotřesitelný, aby jím zjištění, že někdo další ví o jeho nekalosti, nezamávalo. Vůbec, když byl navíc nevyspalý a po roztržce s osobou, která pro něj byla evidentně důležitá. Nemohla se mi postavit tak, jako to udělala tenkrát v noci na chodbě. Ta věta, kterou pronesla, byla nic neříkající. Nedokázala ji usvědčit z toho, o co se tu celou dobu pokoušela. Teď jí bylo více než jasné, že jsem slyšel a viděl všechno, co se dnes dopoledne stalo, a že nemá sebemenší šanci mi to jakkoli mistrně vyvrátit, jako se jí to podařilo tehdy. Začala se jí viditelně třást brada a Bill dál naléhal. Dožadoval se toho, vědět, co se stalo. Na tváři mi hrál triumfální výraz, když jsem z ní nespouštěl oči a ona můj pohled vnímala. Propaloval jsem jím její kůži a užíval si její stále více a více patrnější prohru, kterou odrážela každičká buňka jejího těla.
„Tome, tak něco řekni ty? Co se tu, ksakru, děje?“
A pak… pak už nevydržela. Sesypala se. „Tak už to vyklop, ne?“ Vykníkla zoufale směrem ke mně a do očí jí vhrkly slzy. „Teď už je to jedno. Nezáleží mi, že se to Bill dozví. Ona mě opustí a to všechno kvůli vám dvěma. Nenávidím vás!“ Křičela a sesunula se k zemi. Seděla na podlaze, choulila se do klubka, chvěla se po celém těle a… a brečela.
„Kurva, Tome, vysvětli mi to! Co se mám dovědět?!“ Přiskočil bratr ke mně a donutil mě od ní odlepit oči.
„S radostí. Tak abys věděl, koho sis celou tu dobu hřál na prsou a na mě si zvysoka kašlal! Nevím, jestli jsou to skutečný sestry, ale to je teď nepodstatný. Každopádně jsou to podělaný lesby, který se po večerech bavěj tím, že oblbujou takový jako seš ty! Nutěj je se do nich zamilovat a pak jim lámou srdce. Je to tak správně, Leticie? Tak už mluv, ty jedna malá čubko! Dokázaly jste hrát celou tu dobu tu prašivinu, tak teď tu nebul a nes následky!“
„Jo je! Spokojenej? Vy ale nevíte, proč to děláme… vši… všichni chlapi jsou bastardi. Nezasloužíte si nic jinýho, než se smažit v pekle…“
„Ticho, do hajzlu! To si ze mě děláte srandu, ne? Oba dva. Tohle je jako hodně blbej vtip! Já.. já to nechápu. To měla být jako celou tu dobu komedie? Proč sakra? Proč si mi to udělala? Choval jsem se k tobě někdy špatně?“ Vložil se do toho Bill, který prozatím všemu jen šokovaně přihlížel.
„Ty ne, ale…“
„Drž hubu!“ Zarazil jsem ji. Nehodlal jsem tu poslouchat nějaká ubohá vysvětlování zamindrákované ubožačky, která se nejspíš někdy v minulosti spálila, a teď si to hodlala léčit na Billovi. „Vypadni vodsuď!“ Popadl jsem ji za ramena, vytáhl na nohy a vystrkal ven na chodbu. „A ty,“ otočil jsem se na naprosto konsternovaného bratra, „si můžeš za všechno sám. Já ti říkal už na začátku, že se na ni máš vysrat, místo toho si sral na mě. Plýtval si energií a co ti zbylo… Nic.“
Takhle to asi být nemělo, ale já na něj musel vyřvat všechnu svou frustraci, která se ve mně hromadila, když byl s ní. O to víc mi z toho bylo teď špatně. Věděl jsem, že to všechno bylo pro nic. Trpěl jsem pro nic. Byla to iluze. Ona byla falešná. A já se celou tu dobu jako největší hlupák držel dál a přihlížel jsem tomu. Už jsem se necítil jako někdo, kdo musí zachránit bráchu. To bylo splněno. Prozřel. Nyní vyplavaly na povrch moje sobecké city k němu a já měl vztek sám na sebe, že jsem se nedokázal za celou tu dobu prosadit. Bylo mi úplně jedno, že Bill to vnímal jinak. Pro něj to skutečné bylo. Byl s holkou, do které byl nejspíš zamilovaný, a to se mu teď sesypalo jako domeček z karet. Asi jsem měl být víc empatický. Nekřičet. Říct spíš něco v tom smyslu, že ony byly špatné, ale že teď už bude dobře. Nedokázal jsem to.
„Tome, proboha…“ Vydechl Bill zhrzeně. On tu byl nyní ten, kdo byl drcen mezi dvěma mlýnskými kameny. Z jedné strany přišel o holku a z druhé strany jsem mu já, který by ho měl spíš držet, přičítal všechnu vinu. „Co se to děje… co se to jen děje…“ Naříkal dál, byl rudý v obličeji a oči se mu třpytily potlačovaným pláčem. Pár roztřesenými kroky se vrátil zpět k posteli, sedl si vedle ní na zem a hlavu zabořil do peřiny.
Zastyděl jsem se. Přišel jsem za ním s úmyslem mu pomoct, a místo toho jsem ho v tom jen víc potápěl. Vztek mě najednou přešel. Dávno už jsem ho ze sebe vyventiloval. Teď bylo potřeba zachovat se tak, jak jsem to měl udělat už na začátku. Být tím, kdo pochopí, pohladí, uchlácholí.
„Bille,“ přidřepl jsem si k němu, “ promiň… já… takhle jsem to nechtěl… měl jsem… měl jsem ti to podat jinak. Mě samotnýho to rozhodilo. Bude to zase v cajku. Jsem tu pro…“
„Ticho, Tome.“ Přerušil mě slabým hlasem. „Já to nechci poslouchat. Nepotřebuju vědět, že si to měl udělat jinak, když si to tak neudělal… nech mě být… potřebuju být chvíli sám… přemýšlet… srovnat si to…“
„Dobře, ale můžeš kdykoli…“
„Běž už!“ Řekl mnohem důrazněji.
Vyhodil mě od sebe, už zase… Na jednu stranu jsem jeho reakci chápal. Musel to vstřebat. Na stranu druhou se ve mně znovu ozval ten pocit ublíženosti a odmítnutí. Nebyl tu jediný, kdo byl raněný, a já pro svoje uzdravení potřeboval být ten, kdo ho z té země zvedne. Kdo ho ochranitelsky svine do svého náručí a bude mu šeptat slůvka útěchy…
autor: Ainikki
betaread: Janule
no tak hra jim nejspíš nevyšla…jsem zvědava jak to bude pokračovat
já jsem teda taky tzvědavá, škoda že to Tom takhle rychle vyslepičil, mohl na oplátku těm dvoum, taky pěkně citově ublížit, al eto nevadí, rpotože ta hádka byla super napsaná, chdák Bill, ale patří mu to dkyž se vyakšlal na brášku :-/
Řekla byh,že už se blížíme ke konci…..
Jojo, náhoda, ta hraje ve většině lidskýho života obrovskou roli… tady to s holčičkama hezky zatočilo, když si je vyslechly nepravý uši… ale přeju jim to, přece jen, si takhle zahrávat s citama jiných, je hnusný. Maj co jim patří, mrchy… Tomova strategie sice nebyla moc chytrá, ale účinná… taky si myslím, že by mu to Bill nevěřil, nebýt jasnýho přiznání Leti. Určitě by si myslel, že ho chce jen od ní odtáhnout a namluvit mu nějakej nesmysl… taklhe to bylo účinný a jasný. Teď ovšem co dál… to nějak nepromyslel… udělal to holt blbě, no… měl ho utěšovat, získat si ho a ne mu vynadat… ale ve stresu člověk dělá kraviny… aspoň můžeme hezky dál pokračovat v týhle skvělý povídce, a já jdu na další dávku. :o) J.
Tak to je teda v prdeli. Mám strach, že toto Bill len tak nerozdýcha. Tomi urobil prácu za Letitiu. Nemal Billovi ubližovať, mal ho utešiť 🙁 och…