autor: Áďa
Bojácně jsem pozoroval, jak se ke mně blíží. Nemohl jsem ale uvěřit tomu, že kolem mě prošel zcela bez povšimnutí. Ano, prošel kolem, aniž by se na mě podíval, jako bych byl vzduch! Došel k oknu a chvíli z něj mlčky hleděl. Všiml jsem si, že tentokrát ani nezamkl dveře. Zapomněl snad? Za běžných okolností bych neváhal ani vteřinu a pokusil se utéct, jeho nezvyklé chování mě ale drželo na místě.
„Bille, pojď sem, prosím.“
Nebyl to rozkaz, podbarvený hrozbou bolesti. Byla to pouhá, obyčejná prosba. Lehce jsem svraštil obočí a váhavě přistoupil až k němu.
„Co se děje?“ zeptal jsem se ho.
„Já jen… K tomu, co se teď stalo…. Myslím to s těma práškama… Ti chci jen říct…“
Zarazil se, jakoby váhal. Nejistě jsem mu koukal do očí, ačkoliv on ty svoje klopil k zemi. Neviděl jsem jeho ruce, jak cosi ukrývají za zády. Byl jsem až příliš zaskočený jeho náhlou upřímností.
„…tohle!“
Zpod zad vystřelila jeho ruka, svírající kožený opasek s kovovou sponou. Než jsem stihl jakkoliv zareagovat, ucítil jsem, jak se mi do boku zařízla tvrdá kůže.
„Aaaáááááááááááááá!“
Stočil jsem se do předklonu, jak mě rána zapálila. V tu chvíli mě dostihla Davidova pěst a srazila mě k zemi. Postavil se přímo nade mě… a začal mě bít.
Cítil jsem, jak na moje záda zas a znovu, pořád a pořád a pořád dokola, dopadá Davidův pásek. Někdy se do mě zařízla jen kůže, jindy jsem dostal úder přímo sponou. Ležel jsem na pravém boku, zlomenou ruku jsem měl pod sebou tak, jak jsem na ni spadl, a tou zdravou jsem si chránil hlavu. Moc mi to ale nebylo platné, David na mě jednou nohou stál a držel mě tak na místě, zatímco trestající řemen dopadal i s kovem na moje žebra… lopatky… záda… i hlavu… Naříkal jsem a slzel a v duchu si přál, aby někdo vtrhl do pokoje a pomohl mi, když nejsou zamčené dveře. Moje přání ale byla marná a sténání nevyslyšena…
„POMOC!“ vykřikl jsem zoufale.
V tu chvíli mě Davidova noha prudce nakopla do obličeje… a já podle palčivé bolesti zjistil, že mám nejspíš zlomený nos. Vyjekl jsem, on se však ke mně skrčil a udeřil mě pěstí do zakrvácených rtů. Uslzenýma očima, vdechujíc a polykajíc přitom vlastní krev, jsem se na něj prosebně podíval.
„Pro… prosím…“ dýchal jsem přerývaně. „Ne… nech mě už…“
„Zapomeň,“ zavrčel nenávistně. „Ten pokus o sebevraždu, to jsi už opravdu přehnal! Jen trp, ty hajzle!“
Plivl mi mezi oči a další zásah kovovou sponou mě trefil přímo do spánku. Zatmělo se mi před očima, a přestože jsem myslel, ba jsem si i přál, ať co nevidět omdlím, vědomí jsem neztratil. I když jsem všechno kolem sebe viděl potemněle a rozmazaně, neunikl mi Davidův fanatický výraz. Řezal mě jako smyslů zbavený a bylo znát, že do každého úderu dává všechnu svoji sílu. Přitom ze mě postupně servával všechno oblečení, zatímco já jsem kvílel, sténal a tiše křičel. Ani ty nejsrdceryvnější prosby však nedokázaly zastavit jeho bezcitnou ruku, která mi za pomoci pásku strhávala kůži z těla. Musel jsem se utápět v plamenech palčivé bolesti do té doby, než ho to přestane bavit…
Náhle bylo ticho. Prázdno. Slyšel jsem, jak opasek, zbarvený mou krví, dopadl kamsi na dlažbu, mně to ale bylo úplně jedno. Ležel jsem na boku, se zavřenýma očima, a prudce jsem lapal po dechu. Moje tělo bylo v jednom ohni a já se nedokázal pohnout ani o milimetr. Bezvládně jsem ležel u Davidových nohou, zcela nahý a bezmocný. Jen jsem cítil, jak mi po ramenou, zádech, boku, snad po celém těle stéká moje vlastní horká krev, zatímco jsem se chvěl a tichoulince naříkal…
„Vstávej,“ slyšel jsem někde v dáli nad sebou.
Pokusil jsem se pohnout, ale nedokázal jsem to. Podařilo se mi pouze pootevřít víčka, slepená k sobě krví a slzami.
„Neslyšel jsi?“ nesl se vzduchem zlý hlas. „Řekl jsem vstávej!“
Ucítil jsem, jak mě tvrdá bota nakopla do žeber. Vstát jsem ale nemohl, jenom jsem tedy tiše zakňučel a schoulil se do klubíčka.
„Ty malej, rozmazlenej parchante! Myslíš si, že nebudeš poslouchat nebo co?“ vjela mi Davidova ruka do vlasů a bolestivě je sevřela.
Zakvílel jsem, když mě za ně surově vytáhl na nohy, načež do mě hrubě strčil a já se zhroutil na postel. Netušil jsem, co se kolem mě děje. Přerývaně jsem dýchal a snažil se nevnímat mé hořící rány, zatímco David se svlékl a nalehl na mě. Ani jsem se nehnul a nezmohl jsem se ani na vzdorování mručením či trhání hlavou. Jenom jsem bezmocně ležel na posteli a byl absolutně v jeho moci, psychicky zcela zlomený, neschopný sebemenšího odporu, tak, jak si to vždycky přál.
Slyšel jsem, jak se mu zrychlil dech, když se sklonil k mému obličeji. Cítil jsem, jak mi pečlivě setřel z čela a očí pramínek krve. Smutně jsem se na něj podíval, přičemž jsem měl oči napůl zakryté víčky. Ani jsem se neoklepal, když mě jeho ruce objaly kolem krku. Prohrál jsem…
„Jsi tak nádherný, i když pláčeš,“ zašeptal a rozněžněle se na mě díval. „Dokonce i ta krev a bolest ti sluší…“
Lehce mě políbil na rozbité rty. Jakmile se dostal ke krvácejícím ranám, začal je sát. Po chvíli se ode mě odpojil.
„Máš vynikající krev,“ usmál se na mě a pohladil mě ve vlasech. „Takovou hezoučky sladkou… Dokonce i Dracula by mi teď mohl závidět!“
Trochu jsem zbledl, zatímco on se ke mně opět přitiskl. Tentokrát přejížděl svým vlhkým jazykem mou bradu, tváře i čelo. Ačkoliv jsem se kdesi uvnitř otřásal odporem, nadále jsem klidně spočíval v jeho objetí. Věděl jsem, že by jakýkoliv můj boj o svobodu neměl význam, akorát by se všechno ještě zhoršilo. Odevzdaně jsem ležel v jeho rukou, pevně zavřel oči a nechal si od něj proti mé vůli čistit obličej…
Poté, co si mě spokojeně prohlédl, přesunul se trošku níž, na můj hrudník. Opatrně skousával mé bradavky, načež je přejížděl jazykem a rty. Chvíli se ještě věnoval mým vystouplým žebrům, než se vrátil zpět zkontrolovat mi ústa. Vpil se do nich svým nenechavým jazykem, zatímco jeho ruce kroužily po mém zadku a zajížděly mezi půlky. Sem tam do mě i některým z dotěrných prstů vnikl. To jsem sebou vždycky lehce škubl, ale radši jsem se snažil nehýbat se. Rány totiž dosud pekelně pálily a já věděl, že Davidovi by nečinilo sebemenší problém způsobit mi další…
Když do mě ale bezohledně vnikl, na první příraz až moc hluboko, zasténal jsem. Zalil mě horký pot, když jsem sebou křečovitě trhl, a poprvé během dnešního setkání jsem se pokusil vykroutit se z jeho sevření, chvějíc se přitom strachy, co mi udělá na oplátku. Nemýlil jsem se. Nejen, že můj pokus byl zcela neúspěšný. Davidovy nehty se vryly do mé kůže a trhly sebou a já cítil pět dlouhých škrábanců, táhnoucích se mi přes celou levou tvář.
„Neee…“ vzlykl jsem tiše a přivíral oči bolestí. „Prosím, přestaň…“
Jediné, čeho jsem ale docílil, bylo to, že naopak zrychlil. Proč mi to dělá? Drtil mě pod sebou svou vahou, až se mi chvílemi přestávalo dostávat kyslíku, bál jsem se, že mi svou hrubou silou zláme žebra, když se zkusím jakkoliv pohnout a nelidsky mi kloubil ramena, až mi v nich hrozivě zapraskalo.
„Da – Davi, prosím…“ vzdychal jsem. „P – proč?“
Na chvíli se ve mně zastavil a upřeně se mi zadíval do obličeje.
„Protože nenávidím, když něco není tak, jak si představuju, že bude,“ zahučel mi udýchaně do obličeje. „A když mi něco nevychází samo od sebe, tak okolnosti prostě donutím jakýmkoliv způsobem, aby se mi podřídily, ať už na ně půjdu s úsměvem nebo s bolestí a násilím! Už odmala jsem uměl ovládnout všechno a všechny kolem sebe a nadále v tom pokračuju. A ty jsi toho živý důkaz!“
Vrazil mi surovou facku, až jsem fňukl, načež mi totéž místo něžně a láskyplně pohladil. Poté se mi zlověstně vysmál do obličeje, a vzápětí se ve mně opět divoce rozpohyboval. Byl divočejší a agresivnější, než kdykoliv předtím. Zasténal jsem a zvrátil hlavu do záklonu. Já nechci! Prosím! Zastavte ho někdo, než mě zničí nadobro! Já už to takhle dlouho nevydržím! Zaryl jsem prsty do prostěradla a tiše jsem naříkal. Věděl jsem, že jsem ztracený. Že se z jeho okovů asi nikdy nedostanu. Že mi v tomhle směru už nikdo nepomůže. Slzy se mi řinuly z očí a zvolna stékaly do mých zakrvácených vlasů…
Oba jsme sebou trhli, když bouchly dveře.
„Davide, neviděl jsi někde Billa?“ ozval se blížící se bráchův hlas. „Já s ním potřebuju nutně mluvit a nemůžu ho nikde na – „
S vypětím všech sil jsem otevřel uslzené oči a stočil Tomovým směrem hlavu. Stál mezi dveřmi jako solný sloup, ústa měl dokořán a třeštil na nás oči, jakoby nedokázal zanic na světě uvěřit tomu, co vidí.
„Co… Co… co to…“ zakoktal šokovaně.
„Tome,“ hlesl jsem sotva slyšitelně.
Davidův hlas zněl naproti tomu silně a sebejistě.
„Hele, zavři ty dveře a pojď sem, vysvětlím ti to…“
Tom opravdu strnule zavřel dveře a popošel do místnosti. V tu chvíli mu ale z očí vyšlehly blesky, když se nenávistně začal blížit k Davidovi.
„Nic vysvětlovat nemusíš,“ procedil skrz zuby. „Už to všechno chápu! Proto byl Bill poslední dobou tak poplašený, proto se pořád choval tak divně! Proto mi nic neřekl, protože jsi ho nejspíš nutil k mlčení, co?“
„No tak,“ snažil se ho uklidnit David. „Poslouchej – „
„VYPADNI OD MÝHO BRÁCHY, TY HAJZLE!“ zařval Tom a zatínajíc ruce v pěst, rozeběhl se rozlehlým pokojem směrem k Davidovi.
Ten mi ale v tu chvíli stiskl ruce kolem krku, až jsem zachrčel.
„Okamžitě se zastav, nebo ho uškrtím!“
Ucítil jsem, jak jeho ruce zesílily tlak. Oči se mi lehce začaly protáčet v sloup, zatímco jsem bojoval s nedostatkem vzduchu. Zakoulel jsem očima a snažil se pohledem najít Toma. Chtěl jsem ho vidět, aspoň naposled…
Když viděl, jak David drží své ruce na mém krku, opravdu se zprudka zastavil, jen kousek od postele, a polekaně naslouchal mému sípavému lapání po dechu.
„Ne, to ne,“ vyjekl. „Pusť… Pusť ho!“
„Ne,“ zavrtěl hlavou David a na tváři mu začal problikávat onen fanatický úsměv. „Když Billa nebudu mít já, pak ho nebude mít nikdo!“ vykřikl.
Prudce stiskl prsty a mě se začala zmocňovat tma. Chrčel jsem a zoufale se snažil nadechnout, ale nešlo to…
Vzduchem se mihla velká rozmazaná skvrna, která skočila po Davidovi. Cítil jsem, jak jeho ruce ze mě spadly a já mohl zase dýchat. Opatrně jsem se zdravou rukou dotkl krku a překvapeně jsem se kolem sebe rozhlédl. Nikde jsem nikoho neviděl! Kde je David? A kde Tom?
O pár vteřin později jsem je uviděl, oba dva. Zvedali se ze země, kam se před chvílí skouleli, a bili se přitom jako lvi. Vzduchem se míhaly jejich pěsti. Tohle nebyla kamarádská šarvátka. Tohle byl souboj na život a na smrt. Dech beroucí mrazivý zápas dvou rozzuřených, pro mě tak dobře známých kluků. Jeden se však bil proto, aby mi mohl ubližovat, druhý naopak proto, aby mě chránil. Chtěl jsem jít bráškovi na pomoc, věděl jsem, jak hodně je David silný. Nemohl jsem ale. Má zranění stěží dovolovala jakýkoliv větší pohyb a navíc jsem byl doslova zparalyzovaný hrůzou z toho, co se před mýma očima odehrává. V životě jsem o bratra neměl větší strach, než teď v tuhle chvíli! Ačkoliv jsem však v tom zmatku stěží rozpoznával, kdo je kdo, viděl jsem, jak Tom srazil Davida k zemi. Klekl si na něj a mlátil ho.
„Jak dlouho to trvalo, ty hajzle, co? Proč jsi mu to dělal?“
Tomovi od úst odletovaly napěněné sliny a ryčel vzteky, byl jako smyslů zbavený, pomstychtivý a nebezpečný. Najednou se však zvrátil, když sebou David trhl tak, že se dostal z jeho držení. Bráška sice dopadl na zem, ale jen tak se nedal, přiřítil se zpět jako bumerang. Udeřil ho tak mocně, že manažer, zvedající se na nohy, přeletěl pozadu křeslo a padal na zem, přičemž si roztrhl čelo o noční stolek.
„A tohle bylo za Billa!“
David chvíli poloseděl na zemi a lapal po dechu. Zničehonic ale vyskočil a praštil Toma do žaludku! Tom jenom tiše hekl a svinul se do klubíčka, načež ho David kopl do hlavy a bráška se složil k zemi, kde ho manažer začal nelítostně bít, jako před chvílí mě… A já nebyl schopný udělat cokoliv na jeho obranu, abych mu mohl pomoci, hrůza mě držela na posteli, jako bych tam byl přikovaný.
„NEEEEEEE!“vyjekl jsem.
Už jsem tomu nedokázal dále přihlížet, nemohl jsem koukat na to, jak Toma zabíjí! Ačkoliv by to někdo mohl považovat za projev zbabělosti, hodil jsem si peřinu přes hlavu, stulil se pod ní do klubíčka a třásl se tam strachy. Jak tohle všechno dopadne? Tom sem neměl chodit, teď za to zaplatí vlastním životem, jen aby mi místo pomoci pouze oddálil další utrpení… David se nezastaví před ničím, půjde dál i přes mrtvoly, jen aby mě dorazil! Teď totiž pro něj budu velice nepříjemný svědek…
Ještě chvíli k mým uším doléhal ryk zápasu. Pak se ale najednou místností rozlinulo ticho. Takové to napjaté, dusivé. Neměl jsem vůbec ponětí, jak boj skončil, zda vyhrál Tom, nebo David. Bál jsem se však, jako nikdy v životě. Neodvažoval jsem se vystrčit zpod peřiny hlavu, abych obhlédl situaci, dokonce jsem si netroufl ani se pohnout! Jenom jsem ležel schoulený a klepal se jako osika. A můj strach nabyl ještě větší intenzity, když jsem zaslechl, jak se ke mně blíží čísi kroky…
autor: Áďa
betaread: Janule
To si děláš srandu,v tomhle to useknout!!!!!!Já se zbláznim!!!!! Ach,konečně tam Tomi přišel,konečně!Jestli tu rychle nepřibude další díl,hodim si mašli!!!!!
bude to Tom že jio..?? viď že jio…?? nemůžeš ho přeci zabít!! Davida klidně ale Tomiho ne….!! sem děěsně zvědavá tak honem dál… x)) jestli to Tomi nepřežija ak já taky ne…. x((
ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ…Já to nepřežiju¨…… To je na infarkt!!!
a jestli umře TOm, jdu se zahrabat… Bůůůůůůůůůůůůůůů
Moment… Jednoduše..Tom to musí přežít, jinak by žádnej twincest nemohl proběhnout, ne? 🙂 Doufám:)
Áďo..Ještě jendou takhle něco usekneš a já si tě najdu x) Kecám, ale napíšu ti.. Určitě:)
Jdu si to přečíst ještě jednou, jsem to nemohla vstřebat…:)
Fluffy: tak to jsem schválně zvědavá :-)))
no jasně!! teď to useknout…uznávám že je to dobrej tah jak nás napnout…páč si fakt nejsem jistá tím kdo jde k Billovi…
Hele jako dobrej konec xD ale tak rychle pokráčko.. sem naplá jak kšandy který má Bill xD
rychle pokračko pls.. o_O
no sakra to snad ne!!!!!! mě jednou klepne rychle další díl nebo mě máš na svědomý!:)
neee, ježiši kriste, at to dopadne dobře prosííím, jinak to asi nepřežiju"!!!jako já byla ráda, že tam tom přišel, ale ted nevim, kruci! mě asi klepne!
Ádi, tak tento díl mě rozbrečel a rozházel víc, jak "Prosím…ne!". Když David Billa mlátil a znásilňoval, když si Bill procházel tak strašným peklem, jen jsem hypnotizovala monitor s rukou přes pusu. Nemohla jsem skoro ani dýchat. Musela jsem opravdu na chvíli přestat číst a trochu se uklidnit. Pak jsem vydechla úlevou, když Tommy vyslyšel mé prosby a přišel do pokoje.
A teď, brečím a brečím… Já se o Tommyho stráááášně bojím. Panebože, jestli se mu něco stane, tak to nepřežiju (stále je ve mně naděje, že ty kroky jsou Tommyho, když jsi napsala i druhou řadu Chaosu, to by bez kluků jaksi nešlo, že?). Já mám teď takový strach o TOMMYHO! Ádi, nesmíš dopustit, aby se Tommymu něco stalo… Tohle je vážně horor. Píšeš úžasně, tak, že ti čtenář absolutně věří každé slovo a žije příběhem, jako by to byla realita. Ádi, už jsem ti to asi psala, ale ty máš skutečně veliký talent!
Konečne sa Bill rozhodol povedať pravdu… A takto hnusne sa to skončilo. Túto poviedku už nikdy nechcem čítať. Je napísaná výborne, ale toto je už veľa. Trpím ako kôň.