Poruč svému srdci 2.

autor: tokiaccka

„Ale no tak, Bille, vždyť už druhý den nejíš, děje se snad něco??“ Tom konečně použil jiný tón hlasu, než jen ten zákeřný a zlý. Viděl na Billovi, že se změnil, nedokázal si to vysvětlit, ale on Bill sám mu nic neřekl. Netušil, co s ním… pomalu mu přestávaly docházet síly.

„Nic se neděje, jen prostě nemám hlad ani chuť na jídlo. To je vše.“ Musel lhát, i když to dělal nerad a vlastně mu to ani nešlo. Jenže v této situaci nedokázal dělat nic jiného.

„Ale udělal jsem schválně vafle a ještě špagety. Můžeš si vybrat, tak co chceš??“ Tom povytáhl obočí. Hledal Billovy oči, jenže ty se na něj nechtěly podívat.

„Nechci nic. Nech mě být.“ Bill vyletěl z kuchyně a zuřivě za sebou bouchl dveřmi. I špačci na střeše si špitali, že není v pořádku. Tom zkroušeně padl na židli a obličej zabořil do dlaní. Už nevěděl, jak dál. Když se Billa na něco zeptal, odsekl mu, nebo mu neodpověděl vůbec. Nebyl tu nikdo, kdo by mu mohl poradit a pomoci. Rodiče bydleli daleko, Andreas byl v zahraničí a jiné přátele, kterým by mohl věřit, neměl. Do očí se mu hrnuly slzy. Ano, i takovému, jindy silnému a statečnému člověku, jako je Tom.

Nechtěl být v domě. Musel pryč, někam, kde bude vědět, že není takové dusno. To místo bylo jen jedno jediné.

Napsal Billovi lísteček, že se šel projít, ať na něj dneska už nečeká. Raději se neodvážil říct to Billovi osobně. Už takhle nevěděl, co má dělat a nechtěl Billa ještě více vyprovokovat.

Vzal si ještě čepici, protože zimní večery tady v Magdeburgu nebývají zrovna nejteplejší. Teple oblečen vyšel z domu. Zavřel za sebou dveře a podíval se kolem sebe. Sníh poletoval kolem dokola a dopadal na Tomovu hebkou tvář. Upřeně se podíval nahoru. V Billově pokoji svítilo jen malé světlo od lampičky. Nedokázal odhadnout, co dělá. V takových situacích byl Bill zvláštní. Buď si četl a ničil si tím oči, přemýšlel nebo nechal téct své slzy po tváři. Tom se otočil zpátky a vyrazil směr místo, které bylo to nejkrásnější na světě. Cestou potkával lidi, kteří se smáli, byli zamilovaní nebo zamyšlení pod návalem muziky z mp3. Snažil se nevnímat svět, i když to šlo velmi těžko. Nedokázal se vyhnout obrázkům líbajících se párů. V tu chvíli musel myslet na Billa, i když velmi nerad. Na chvíli se zastavil a tiše sledoval maminku malého chlapečka, jak mu jen tak pro nic za nic dala pohlavek. Jen kvůli tomu, že chtěl toho plyšáčka z výlohy obchodu pro malé děti a nedal si říct, že jí nedostane. Ani k vánocům od Ježíška, které se pomalu, ale jistě blížily.

Když došel na ono místo, sedl si na lavičku. Bylo u ní světlo, takže se krásně viděl své jméno v srdíčku, ještě s Billem.

Bylo to překrásné místo. Rybník, u kterého v létě poskakovaly žáby, cachtaly se děti. Kolem byly lavičky obrostlé rákosím, aby měl každý soukromí, a přitom dobře viděl na rybník. Třeba jak za něj zapadá slunce, které osvětlovalo celou hladinu. Miloval to místo, a přitom ho tak nenáviděl. Byla zima, sníh stále padal a Tomovi najednou zapípal mobil. Neměl rád, když seděl na takovémhle místě a obzvlášť na tomhle, přemýšlel, brečel nebo byl s Billem a zapípal mu mobil. Nejraději by ho zahodil, jenže nemohl.

Čelist mu spadla až skoro na zem, když na displeji viděl smsku od Billa.

„Tome, vrať se domů. Musíme si promluvit. Nechci tu být sám, chci tě mít u sebe. Prosím přijď rychle. Miluju tě. Bill“

Tom na nic nečekal a po dočtení smsky vyběhl zpátky domů.

Možná ještě není všechno ztracené…

autor: tokiaccka

betaread: Janule