autor: Áďa
Po chvíli se mi konečně opět povedlo otevřít oči. To, co jsem viděl, se mi však ani trošku nezdálo. Koukal jsem do stropu a cítil jsem se přitom tak nějak divně. Podezřele lehce a prázdně. Navíc, ten strop se mi zdál až příliš blízko, přece nemůže být moje postel tak vysoká! Nebo strop tak nízký!
Nejistě jsem se rozhlédl kolem sebe… a vyjekl. Byl jsem opravdu až těsně u stropu… a z té výšky jsem shlížel přímo sám na sebe! Co se to děje? Jak můžu být někde u stropu, a přitom tak klidně a nehybně ležet na posteli? A proč se cítím tak lehce? Co se vůbec se mnou vlastně stalo? Ve filmech věci, které jsem teď prožíval, označují jako klinickou smrt, ale vždyť já vidím, jak se mi dme hrudník, slyším, jak tiše dýchám, takže přece nemůžu být mrtvý! Ty prášky asi fakt zabraly, ale je teda pravda, že jsem myslel, že umřu bolestí, jak mi v první chvíli asi nesedly či co…
Trhl jsem hlavou, když se dveře mého pokoje rozletěly a v nich se objevil můj bratr. Viděl jsem, jak zavírá, rozsvěcuje lampu a sedá si vedle mě, hladí mě a snaží se mě probudit. Pak ale spatřil na nočním stolku prázdné plato a sklenici…
„Bille!“ vykřikl vyděšeně a začal mnou cloumat. „Bille! Bille, probuď se!“
Já, teda aspoň ta moje část nebo co bylo to, ležící dole, se však ani nepohnulo, jen se mu to klátilo v náručí.
„Tome, klid! Neřvi tak! Vždyť já tě slyším!“ odpověděl jsem mu a snažil se dostat trošku níž. „Jsem tady, podívej!“
Brácha na mě ale nijak nereagoval, naopak vytáhl z kapsy mobil a někomu zuřivě volal. Pak se mnou začal znovu třást, načež se vyřítil se sklenicí v ruce do koupelny a když se vrátil, chrstl mi vodu do obličeje. Já jsem se ale ani nehnul.
„Bille!“ padl mi kolem krku. „Bráško, prosím, prober se!“
Viděl jsem, jak začíná brečet. Ale proč? Vždyť nemá důvod, já ho přece slyším a odpovídám mu! To on mě natvrdle neslyší a dělá, jako bych snad ani neexistoval, to on se odmítá podívat sem nahoru, ačkoliv na něj křičím, co mi hlas stačí!
„TOME!“ zařval jsem na něj ze všech sil. „Jsem tady, podívej se nahoru!“
On mě ale zatvrzele nevnímal, pouze brečel čím dál víc.
Proboha, co se mu jeví? ptal jsem se sám sebe. Vždyť jenom spím! Dokonce i z téhle výšky vidím, jak se mi zvedá hrudník! Zajímavé je teda, že mě neprobudila ta voda, ale určitě jenom spím. A tohle nevypadá na normální sen, takže asi právě musím prožívat ten podivný proces, co pořád popisujou ti meditativní nadšenci, nějaký to astronautický cestování nebo jak se to jmenuje… ne, tak tomu neříkají… Katastrální cestování, to je ono! Ne, je to ještě trochu jinak, ale proč to vlastně řeším?
Lekl jsem se, když se dveře znovu rozletěly dokořán a dovnitř vrazili Georg, Gustav, David a několik lidí v bílých pláštích. Všichni se shromáždili kolem mě a Toma. Jeden z doktorů se nade mnou skláněl, poslouchal mi srdce a měřil tlak. Pak se obrátil k bratrovi.
„Nebojte, není čeho se bát. Jenom spí.“
„Spí?“ opakoval Tom nevěřícně a díval se na doktora jako na největšího magora. „Že spí? A co má znamenat tohle?“
Zuřivě mu zamával prázdným platem přímo před očima.
„No? Jak mi to chcete vysvětlit? Normálně se pokusil o sebevraždu!“
„To nepopírám,“ odvětil doktor. „Ale – „
„Vždyť jeden takový prášek mu stačil na cestu z Amiens do Prahy! A on jich spolykal deset!“ zakvílel Tom.
„Já vím,“ uklidňoval ho doktor. „Ale vitální funkce Vašeho bratra jsou zcela v normách! Prostě jen bude spát dva nebo tři dny v kuse, ale nic víc!“
„Ale – “ namítl plačtivě bráška, doktor mu však položil ruku na rameno.
„Jestli Vás to uklidní, odvezeme ho do nemocnice, kde bude mít nad sebou čtyřiadvacet hodin denně dohled, dokud se neprobudí.“
„Dobře,“ kuňkl rezignovaně Tom.
Nechal lékaře, aby mě naložili na nosítka, odvezli do sanitky a sám celou cestu do nemocnice seděl vedle mě se svěšenou hlavou, nevnímajíc, že já, teda ten já, který se vznáší kdesi ve vzduchu, visím přímo nad ním. Náhle se mi ale vnitřek sanitky začal ztrácet před očima a já cítil, jak mě do sebe vtahuje veliký černý vír plný šumění a hučení… Všechno se mi motalo, točil jsem se dokolečka rychleji a rychleji, než jsem úplně všechno přestal vnímat a ztratil se kdesi v bezhvězdné noci…
Píp… píp… píp… píp… píp…. píp… píp…
Ten jednotvárný, dokola se opakující zvuk, byl více než protivný. Rozčiloval mě! Přicházel ze strašlivé dálky, byl takový slabý, ale i tak se mi dost silně vrýval do hlavy. V protestu jsem se pokusil zavrtět hlavou a nesouhlasně zamručet.
Někdo se mě lehce dotkl. Opatrně, spíš váhavě, přejel po mém čele. Ten dotyk odněkud znám! Jenomže odkud? Kdo to u mě je? Zkusil jsem otevřít oči, ale nešlo to. Snažil jsem se ze sebe vydat nějaký zvuk, ale nedokázal jsem víc, než polohlasně zasténat. Ruka sjela na mou tvář a hřála mě tam, zatímco jsem tichoulince pofňukával. Bylo to to jediné, co jsem ze sebe dokázal vydat.
Píp… píp… píp…
Prosím, zastavte ty zvuky! naříkal jsem v nevyslyšených myšlenkách. Copak vy je neslyšíte? Nevíte, jak strašně mi to drnčí hlavou? Znovu jsem tklivě zasténal.
„Klid, Billí… neboj se… jsem tady s tebou…“
Kdo to na mě mluví? Kde to vlastně se mnou je, proč se nemám bát? Vystrašeně jsem kníkl.
„Sestři, prosím vás, co mu je? Začal trošku hýbat hlavou, ale oči má zavřené a nejspíš mě nevnímá, jenom naříká a nijak na mě nereaguje! Jen pořád naříká, jako by se mu zdálo něco strašného…“
„No puls má v normálních hodnotách… Základní životní funkce také v pořádku… Ale nereaguje, takže je nejspíš stále ještě pod utlumujícím vlivem prášků, i když už zjevně přechází do běžného spánku… Nevadí, píchnu mu něco na uklidnění. Musíme už jen čekat, až se probere.“
Co to je zatraceně za hlasy? O čem se to tady baví? Kdo je pod útlumem z prášků a má se probrat? Já to teda být rozhodně nemůžu, když slyším každé jejich slovo, jen prostě nějak nedokážu otevřít oči, to je celý! A pokud tady ti dva lidi opravdu jsou, proč nevypnou ten strašný zvuk? Vždyť je to už ke zbláznění, poslouchat dokola jednolité nudné píp… píp… píp… Já už to dlouho nevydržím! Chci prostě jenom vědět, kde to jsem a co se děje, je toho snad tolik? Prosím! Vysvětlete mi někdo, co se mnou sakra je! Nic víc nechci…
Lekl jsem se, když mě něco hodně moc štíplo. Co to bylo? Komár? Nebo snad vosa? To ne, vždyť já mám přeci na bodnutí hmyzem alergii! Musím si vzít aspoň Xyzal, když už nic jiného! Jenže jak se k němu dostanu? A kde je vůbec Tom? Já se nedokážu ani hnout, nemůžu mluvit, prostě ho tady potřebuju vedle sebe! Chci svého brášku! Prosím! Kde je? To mě nechá jen tak ve štychu? Vždyť přece musí vycítit, že nejsem úplně v pořádku…
Protivný zvuk se najednou začal vytrácet. Postupně slábnul, až utichl docela. Ach, to je nádhera! Takové božské ticho… Kam se ale vlastně ten zvuk ztratil? Ztratil se on ode mě, nebo já od něj? Zase jsem měl ten pocit, že mě do sebe vtahuje obrovitý černý vír, který mnou točil pořád dokola, rychleji a rychleji, než jsem se ocitnul v hlubinách zapomnění…
Pomalu, velice pomalu a s nesmírnou námahou, jsem otevřel oči. Víčka jsem musel mít snad z olova, jak byla těžká! Zmateně jsem zamžoural do světlého stropu. Kde to jsem? Všechno kolem mě bylo tak zářivě bílé… Ozývalo se i to protivné pípání, teď ale mnohem slaběji. Kde to ale jenom jsem? Nejistě jsem pokukoval po místnosti…
„Bille!“
Odkudsi se ozval hlas, volající mé jméno, a vzápětí mi svět zmizel v záplavě dlouhých hnědých dredů, když se mi můj bráška prudce vrhl kolem krku.
„Ach, Bille!“
Pustil mě, položil zpátky na polštář a šťastně se na mě smál, přičemž si ze zarudlých, opuchlých očí otíral slzy.
„Tome… kde to jsem?“
„V nemocnici,“ odpověděl, a jeho šťastný úsměv se začal rychle vytrácet.
Chvíli jen tak seděl a rozechvěle mi tiskl ruku, do níž byla napojená kapačka. Už jsem zjistil, že to pípání má na svědomí kardiograf. Bratrův pohled byl ale čím dál chmurnější. Po chvíli promluvil.
„Bille… Proč jsi to udělal?“
Nechápavě jsem se na něj podíval.
„Co jsem proč udělal?“
„Ty prášky,“ hlesl tiše. „Proč sis jich bral tolik? Vždyť víš, jak jsou silné! Vždyť mi tě to mohlo zabít! Kdyby jich tam bylo o pár víc, tak už jsi teď taky mohl mít pohřeb!“
Vždyť to jsem právě původně chtěl, odvětil jsem mu smutně v duchu. To kvůli té vraždě… kvůli Davidovi, já už jsem prostě nemohl dál!
„Bille?“
„Já…“ začal jsem.
Zkoumavě jsem se na něj podíval. Vypadalo to, že o ničem neví, že mu to David ještě neřekl. Měl bych mu to tedy snad prozradit, když už jsem teda nakonec zůstal žít? Ne, Tome. Promiň, ale tohle je moje břímě. Můj boj, se kterým se musím vyrovnat jen já sám…
„Já vlastně ani nevím,“ pokračoval jsem. „Vůbec jsem nemohl usnout, strašně mě svědila ta sádra, tak jsem myslel, že mi to pomůže, ale jeden nezabral, tak jsem si jich chtěl vzít pro jistotu víc…“
Pustil mou ruku, a když znovu promluvil, v jeho hlase byla znát směsice vzteku, zoufalství a chladu.
„Ano, proč by ne?“ pokrčil rameny. „Tebe něco strašně ničí… Už druhý týden jsi jako tělo bez duše… Dokonce se pokusíš o sebevraždu… Dva koncerty se kvůli tobě musely odvolat… A ty mi po tom všem pořád nic neřekneš!“
„Ale Tome,“ namítl jsem. „Já – „
„Hele, nech toho,“ prskl a tentokrát z něj ten mrazivý chlad přímo čišel. „Vím, že to z tebe asi nedostanu. A už mi to začíná být i ukradený. Ale pamatuj si jedno. Pokud příště skočíš z okna nebo si podřežeš žíly, aniž bych já věděl, co mi tě vlastně ničí, tak pro tebe neuroním ani slzu, přísahám!“
Zalil mě horký pot. To snad nemyslí vážně, že se ke mně bude chovat takhle? Vždyť proč mu o té vraždě nechci nic říct? Protože by z něj šel takový chlad a bezcitnost jako teď! Zamrkal jsem, abych zahnal slzy, deroucí se mi do očí.
„Tome, kdybys jen věděl…“ zašeptal jsem.
„Věděl co?“ zvýšil naopak on svůj hlas. „To, co si zase vymýšlíš, abys mi příště nakecal další pěknou historku? Jako abys věděl, už mi to tvoje věčné zapírání vážně leze krkem!“
Zvedl se ze židle a zamířil ke dveřím.
„Tome, nechoď pryč! Já… já tě potřebuju, jsi moje všechno!“ vyjekl jsem nešťastně, když jsem viděl, jak tiskl kliku.
Zastavil se. Pomalu se na mě otočil a přejel si hřbetem ruky přes oči.
„Myslel jsem, že mi jako svému staršímu bratrovi důvěřuješ a že se nikdy nebudeš bát poprosit mě o pomoc, až ti bude nejhůř. Ale asi jsem se v tobě zklamal, Bille. A věř, že mě to opravdu mrzí.“
Zabouchl dveře a nechal mě v pokoji samotného a opuštěného, bezradného a zoufalého…
V nemocnici jsem si musel pro jistotu pobýt ještě dva dny, doktoři mě nechtěli pustit dříve, než se mi z těla dostanou poslední zbytečky prášků. Tom už se za mnou nestavil. Přicházeli ke mně Georg a Gustav, snažili se mě ze všech sil podporovat a rozptýlit. Byl jsem jim sice za jejich přítomnost vděčný, ale i tak jsem při každém zaklepání na dveře napjatě vyhlížel někoho jiného… Nereagoval mi ani na smsky, ani nezvedal telefon, a to, že další koncert bude v Bratislavě až za pět dní, bych se nebýt Géček taky asi nedozvěděl.
Ach jo, pomyslel jsem si zmučeně, když kluci odešli a já zůstal v pokoji sám. Proč mě jen ty prášky nezabily… Kdybych věděl, že se Tom teď bude chovat takhle, tak bych si je vzal a šel si lehnout do napuštěné vany…
Po dvou dnech mě konečně pustili domů, tedy do našeho dočasného hotelu. S úsměvem jsem se přivítal s ochrankou, Georgem a Gustavem a poté, co jsem hodil kabelku na postel, zamířil jsem na Tomův pokoj. Definitivně jsem se rozhodl. Dneska mu to už prostě řeknu! Řeknu mu úplně všechno! O tom paparazzim, o Davidovi, každičký detail! Buď to vezme v pohodě a mně se uleví, nebo se ke mně bude chovat tak, jako v posledních dvou dnech, ale uleví se mi i tak. A myslím, že jemu taky. Rozzářeně, šťastný z toho, že jsem v sobě konečně našel dávno pohřbenou odvahu, jsem téměř dotančil k bráchově pokoji.
„Tome?“ zaklepal jsem na dveře.
Žádná reakce. Zaklepal jsem důrazněji.
„Tome! Tome, otevři mi! Vím, že tam jsi!“
Lomcoval jsem klikou, ale nebylo mi to nic platné.
„Tome! Chci s tebou mluvit, slyšíš mě? Je to důležitý! Otevři ty dveře, sakra! Nebo je vykopnu a tebe nakopnu!“ vyhrožoval jsem, ale z druhé strany se ozývalo pouze hrobové ticho.
„Fajn, jak chceš!“
Ze všech sil jsem třískl levou pěstí do dřeva a svezl se po dveřích k zemi, kde jsem si umíněně omotal ruce kolem kolen, opřel o sádru bradu a trucovitě koukal na zeď před sebou. Já si tu na něj počkám, na zmetka jednoho! Tohle mi teda dělat nebude, že se mnou úplně přestane komunikovat! Nechtěl jsem ho ztratit kvůli blbý vraždě, to kvůli tomu jsem mu takhle, jak by řekl, lhal a přetvařoval se až do dnešního dne. A teď, zrovna, když jsem se rozhodl, že mu to konečně všechno popravdě vyklopím, tak se mnou nebude mluvit jen kvůli debilním práškům? To teda ne…
Čekal jsem na něj minutu… dvě… tři… hodinu… snad i celou věčnost… Slyšel jsem, jak zevnitř přechází po pokoji. Několikrát dokonce i došel ke dveřím. To jsem pak vždycky napjatě zvedl hlavu a čekal, zda otevře nebo ne. Nikdy ale neotevřel, vždycky si nakonec rozmyslel, že se vrátí do hlubin pokoje a já opět zklamaně opřel bradu o bílou sádru…
Najednou se vedle mě ozvaly kroky. Vzhlédl jsem… a spatřil, jak nade mnou stojí David. Naráz byla ve mně úplně malinkatá dušička, snažil jsem se to ale nedat nijak najevo a nadále jsem seděl na stráži u dveří.
„Bille?“
Nerad, ale pohlédl jsem mu do očí. Jeho výraz nevěštil nic dobrého.
„Co se děje?“ zeptal jsem se nevrle.
„Zvedni se a pojď za mnou.“
Zamračil jsem se a ani se nehnul. Přistoupil ke mně blíž a stiskl mi zezadu kůži na krku, až jsem prohnul krk jako luk.
„Říkám ti, pojď se mnou!“ zasyčel a zesílil stisk.
„Auuu…“ prskl jsem, načež jsem se neochotně zvedl na nohy. „No jo, pořád, vždyť už jdu.“
„To taky dobře děláš,“ zašeptal mi do ucha.
Plouživým krokem jsem ho následoval do jeho pokoje. Čím víc jsme se tam blížili, tím rychleji mě opouštěla vzdorovitost a začínal ji nahrazovat strach. Děsivý strach… Tušil jsem, že po mém neúspěšném pokusu o sebevraždu to dnes bude, pokud to vůbec bylo možné, ještě horší, než kdy jindy. Vešli jsme dovnitř a já s tlukoucím srdcem naslouchal, jak zavírá dveře…
autor: Áďa
betaread: Janule
počkej David ti dá…..a nemyslim dá jako dá ale dá jako dá….samozřejmě že všichni ste inteligentní a pochopili ste to..xD
áááá jak to dopadne!!:?? supkyyy
Tyo snad mu David nic špatnýho neudělá x( to by bylo blbé… moh by tam přijít Tom a zachránit ho xD
Ach,to snad ne!Prožitky blízkosti smrti v mý milovaný povídce!!!!! Áďo,ty jsi vážně skvělá! 🙂
nenenene, sakra skara, davide nech ho na pokoji!!!!!doufám, že pak bill zas neztratí odvahu to tomovi říct, ach jo, at to dopadne hlavně dobře, prosííím!
Tommy, já věděla, že ti můžu věřit!♥♥♥
Musela jsem se pousmát nad tím, když Billí uvažoval, že ten dotyk odněkud zná… aby ne, když je to Tommyho dotyk♥ Já zase slzím, to je tak dojemné.. Jak byl Tommy šťastný a plakal, když se Billy probral. A jsem taky hrozně ráda, že je na Billa tvrdý, jinak z Billa nedostane, co ho trápí. Už jsem nazvala Tommyho rytířem a princem a dnes? Výborným psychologem. Jen doufám, že to, jak nechal Billího za dveřmi vydusit nebude mít spíš opačný výsledek. Už se Bill rozhodl říct Tommymu pravdu, ale David, proklatý David. Ale myslím si, že Tommy ví, že je (byl) Bill za dveřmi a chce mu vše vysvětlit. A jak znám Tommyho, bude se chtít zase za své počínání (on je taky hlavička tvrdá, ale má krásné a něžné srdíčko) Billovi určitě omluvit. Tommy, utíkej honem za Billem, než mu David zase ublíží. Běž! Já už tě nebudu svým komentem zdržovat, jdi za Billem, hned! To je rozkaz, JAKO! (Vím, Ádi, že kostky jsou vrženy, ale já to tak strašně prožívám…)♥ Tommy musí přece něco udělat, že jo? Řekni, že ano, že můžu Tommymu věřit i teď…?
Krásný příběh!!
[6]: Jejda, já zapomněla na to nejdůležitější, co si Bill přiznal: "Tome, jsi moje VŠECHNO!"
Nááááádherné!!♥