autor: emraud
I love you… I have loved you all along
And I forgive you for being away for far too long
So keep breathing ‚cause I’m not leaving you anymore
Believe it… Hold on to me and, never let me go
(Miluju tě… Miloval jsem tě po celou dobu
A odpouštím ti, žes byl tak strašně dlouho pryč
Tak dál dýchej, protože já už neodejdu
Věř tomu… Drž se mě, a nikdy mě nenech odejít)
-Nickelback ~ Far Away-
Byl jasný, teplý a slunečný den a Bill seděl na zadním sedadle taxíku a nepřítomně zíral na rozmazané, a přesto známé obrazy svého rodného města. Neměl náladu na to, aby ten výhled ocenil, protože mu letní horko způsobilo příšernou bolest hlavy v okamžiku, kdy před několika hodinami vystoupil z vlaku, a krátké zdřímnutí, které si dopřál v hotelovém pokoji, to zmírnilo jen trochu. Miloval léta, ale ne taková, která mu způsobovala bolesti hlavy a ve kterých se potil, jakmile jen vyšel ven na ulici. Bylo dobře, že v poslední době už svůj make-up příliš často nenosil.
Byly to už více než čtyři měsíce od chvíle, kdy své rodné město opustil. Nemohl říct, že by mu nějak příliš chybělo, protože byl rád, že byl schopný se posunout dál se svým životem, ale bylo to místo, kde v podstatě vyrostl a měl odsud spoustu vzpomínek už z doby, kdy byl ještě dítě. Většinu z nich se snažil udržet zamčenou v temných zákoutích své mysli.
Zhluboka si oddechl, když konečně dorazili na místo. Byla to restaurace, o které věděl, že je velmi drahá. Měl tam setkání s velmi důležitým klientem, a později večer měl namířeno na Kathleeninu narozeninovou oslavu – k oběma těm schůzkám byl prakticky přinucen. Jeho zrzavá kamarádka mu před týdnem zavolala, pozvala jej na oslavu a přinutila jej, aby se cítil provinile, pokud by se neukázal.
„Billeeee,“ fňukala mu Kathleen do telefonu. „No tak! Neviděla jsem tě už měsíce! Přestaň se zahlcovat prací! Potřebuješ i nějakou zábavu!“
Bill si povzdechl a promnul si kořen nosu. „Uvidím, jestli budu mít ten den volno.“
„Radši se tady ukaž, jinak pošleš naše přátelství navždy do háje!“
„Kath,“ odfrkl si Bill.
„Musíš se i bavit. A je na čase si někam vyjít a… seznamovat se, víš?“
Černovlasý muž si povzdechl. Seznamovat se – ve smyslu jít na rande a s někým flirtovat. To byla ta poslední věc na Billově mysli. Nikdy to nebylo v jeho mysli. On prostě už nerandil. Vše, na čem mu nyní záleželo, byla jeho dcera a jeho pomalu zotavující se srdce, aniž by se musel vypořádávat s jakýmikoliv jinými vztahy, než s těmi rodinnými.
„Prosím, Bille. Kvůli mně?“ Prosila Kathleen.
„Měl bys jít,“ naléhal Gustav, když mu toho večera o tom hovoru řekl. „Gillian tady bude se mnou v pohodě. Kromě toho, potřebuješ pauzu.“
Bill zasténal a opřel si čelo o chladný povrch stolu. Tak trochu tu odpověď čekal, protože věděl, jak mysl jeho bratra funguje.
„Nemusíš si tam jít někoho najít, Bille,“ pokračoval podsaditý blonďák. „Prostě jen jdi a setkej se se starými přáteli. Udělej si nové přátele. Buď společenský. Relaxuj. Nic víc.“
A později toho večera mu Gillian řekla totéž a Bill zabořil tvář do polštáře po vyslechnutí názoru své dcery.
„To je v pořádku, tati,“ řekla Gillian, když se otočila a v lehu na břiše se dívala na svého otce. „Bude mi fajn. Můžu zůstat u strejdy.“
Bill se otočil ke své holčičce s našpulenými rty a tím štěněčím pohledem. „Chceš mi tím říct, že už mě máš dost?“
Holčička se zachichotala a cvrnkla svého otce do nosu. „Možná.“
„Plánuješ udělat něco nezbedného, zatímco budu pryč, že jo?“ řekl Bill, zvedl obočí a ušklíbl se na ni.
„Neeeeee…“ odpověděla Gillian a hihňala se, když ji její otec začal lechtat. „Neee, já-“ vypískla, když ji Bill šťouchl do žeber. Zazírala na něj a zachytila jeho ukazováček. „Tati,“ řekla varovně. Bill na ni jen zamrkal.
„Co?“
„Chci Macy koblihy,“ řekla holčička.
„Ty mě vyhazuješ jen kvůli hromadě koblih?“ Zeptal se Bill nevěřícně.
„Jo!“ Vykřikla Gillian. „Nesmíš se vrátit domů, pokud pro mě nebudeš mít Macy koblihy!“
Pro lásku své dcery Bill nakonec souhlasil, že půjde. Také souhlasil se schůzkou se svým klientem, jelikož se bude nacházet ve městě ve stejný den, kdy on tam bude na návštěvě u příbuzného. Ve skutečnosti se s ním osobně setkat nechtěl. Kdyby plat nebyl vyšší, než u jeho předchozích projektů, tak by mu to prostě odprezentoval přes Skype nebo tak něco. Bylo to pěkně daleko od jeho nového domova a Billa už z té dlouhé jízdy bolel zadek. Jen doufal, že to setkání bude rychlé, aby mohl mít více času na odpočinek, než později zamíří ke Kathleen.
Až tak dobře to ovšem nedopadlo.
Trvalo tři hodiny, než byla dohoda provedena a než Bill dostal svůj šek. Klient se opravdu ukázal být jako velmi náročný. Ten muž téměř vyčerpal všechnu jeho trpělivost kvůli své hlouposti a nedostatku zdvořilosti. Přišel o hodinu později, neustále blábolil nesmysly a dohadoval se kvůli barvám, které Bill použil, ačkoliv ten mu už během dřívějších rozhovorů vysvětlil, jak to udělá. Dokonce se s Billem pokusil i flirtovat, což jej nutilo se vnitřně přikrčit. Podařilo se mu se z toho vyvléknout díky zmínce o tom, že na něj v hotelu čeká jeho manželka s dcerou. Navzdory vyčerpání byl rád, že byl schopen svou práci prodat.
Vyšel z restaurace a rozhodl se zajít do nedaleké lékárny kvůli své bolesti hlavy a nejspíš také někam pro něco k jídlu. Zbývalo jen málo času na to, aby si odpočinul a připravil se na oslavu. Doufal, že se Kathleen nebude zlobit, pokud by se na jejich narozeninách ukázal trochu později. Opravdu si chtěl na chvíli zdřímnout.
Bill si tiše broukal, jak kráčel známými ulicemi, aby svou mysl udržel od myšlenek, které ve své hlavě nechtěl. Neměl strach z potulování své mysli, když byl doma zaneprázdněn prací a Gillian. Ano, přemýšlel nad spoustou věcí – a nad jistou dredatou osobu čas od času. Nesužovalo jej to tolik, jako to bývalo dříve, ale bolest v jeho srdci zůstávala stále stejná, kdykoliv jen vzpomínky na Toma projely jeho myslí.
Neuvědomoval si, že nedává příliš pozor na to, kam to jde, když mu někdo až příliš silně narazil do ramene, až spadl na zadek.
„Au,“ zasténal Bill.
„Do prdele! Já se tak oml- Bille?!“
Bill zvedl hlavu a jeho oči se setkaly s jinými, povědomě zelenými. Oči se mu rozšířily a čelist mu poklesla překvapením.
„Georgu!“ Vyjekl.
Brunet mu věnoval široký úsměv a natáhl k němu ruku, kterou vděčně přijal. Georg jej s lehkostí vytáhl na nohy a Bill se pokoušel odstranit veškeré nečistoty ze svého pozadí. Ale nečekal, že si jej brunet přitáhne do takového medvědího objetí.
„Bille!“ Vykřikl a uchechtl se, když Billa poplácal po zádech. „Jsi tady! Nemůžu uvěřit – Opravdu jsi tady!“
„Ehm, jo, jsem tady,“ řekl Bill a trochu vyjekl, neschopný pořádně dýchat, když jej Georg tak tiskl. Už byl červený a lehce se dusil a k tomu všemu se přidávalo i letí horko a jeho rostoucí rozpaky.
Georg se odtáhl a srdečně se rozesmál, když Bill skutečně zalapal po dechu a zhluboka se nadechl. Mladší muž se pokusil usmát, ale ve svých rozpacích skončil jen s polovičním úšklebkem.
„Zatraceně! Jak se máš! Omlouvám se, nedíval jsem se na cestu,“ zasmál se Georg a pustil Billovy paže.
„Mám – mám se dobře,“ odpověděl Bill, plaše se usmál a zastrčil si pramen vlasů za ucho.
„Jsem tak rád, že tě právě teď vidím! Poslalo mi tě samo nebe!“ Prohlásil Georg a oči mu zářily čirou radostí, až Bill zčervenal.
„Ehm… Nevím, co to přesně znamená, ale díky,“ zamumlal mladší muž.
„Nemáš ani ponětí,“ řekl Georg. „Pořád bydlíš u Trümperů?“
Bill se snažil necuknout při zmínce toho jména. Sklopil pohled a zavrtěl hlavou. „Ne. Přestěhovali jsme se… Před více než čtyřmi měsíci, myslím. Teď bydlíme v bytě v Hamburku.“
Georg několikrát zamrkal, docela zaraženě, než otevřel ústa, aby odpověděl. „Uh… PÁNI. To je… To je odsud pěkně daleko.“
Bill přikývl a neklidně se kousl do spodního rtu. Právě mluvil s Tomovým dlouholetým kamarádem a uvnitř něj bylo něco, co jej pošťuchovalo, aby se na dredatého muže zeptal. On však držel jazyk za zuby před všemi zbytečnými otázkami souvisejícími s Tomem.
„Co tě přivedlo zpátky sem?“ Zeptal se Georg.
„Setkání s klientem,“ řekl Bill s malým úsměvem. „Zrovna skončilo.“
„Vypadáš vyčerpaně… Chceš jít dovnitř?“ Zeptal se Georg a ukázal palcem doprava na bytový dům. Mladší muž následoval ten směr svým pohledem a kousl se do rtu.
„Já nevím, Georgu,“ řekl upřímně.
„Mám jídlo,“ řekl brunet. Zvedl ruku s krabicí plnou sladkého pečiva a zazubil se. „Tohle je moc dobré. Jdeme.“
„Vlastně musím jít do -“ Bill byl přerušen, jakmile jej Georg chytil za zápěstí a táhl jej k bytu.
„No tak! Přísahám, že to pečivo je dobré! A můžeme si dát i něco jiného,“ štěbetal Georg. „Těstoviny… Jo. Těstoviny jsou dobré! Máš rád těstoviny, že?“
Ehm… A něco na bolest hlavy?“ Zeptal se Bill.
Brunet se zastavil, otočil se k Billovi a přitiskl mu ruku na čelo. „Jsi nemocný?“ Než Bill stačil odpovědět, už ho táhnul ke schodům. „Ehm, myslím, že na to mám pořád ještě někde Tylenol.“
„Ummm-“ Bill opět nestačil ani odpovědět a už mířili po schodech nahoru.
„Neboj se, tam si můžeš odpočinout. A už jsem řekl, že mám jídlo? Jo?“
Z prudké chůze po schodech Bill lapal po dechu, zatímco druhý muž šátral po klíčích, aby otevřel dveře do bytu. On a Georg se setkali jen párkrát a nebyli si až tak moc blízcí. Ale nemohl brunetovi říct ne. Byl přátelský – možná až moc – a možná by z něj mohl vytáhnout něco o Tomovi, aniž by se jej skutečně zeptal.
„Konečně!“ Zvolal Georg úlevně, když zámek cvakl. Otevřel dveře pro mladšího muže a hnal jej dovnitř. „Až po tobě,“ řekl s megawattovým úsměvem.
„Díky,“ zamumlal Bill, tváře měl stále zrudlé rozpaky i z chůze do schodů.
Vstoupil a čekal, až dovnitř vejde i Georg. Brunet kolem něj prošel, odhodil klíče na stolek a rozběhl se do obývacího pokoje, kde zapnul klimatizaci, než se vydal zpátky do kuchyně. Bill jej pomalu následoval, zatímco jeho oči cestovaly po místnosti.
„Ach, jen se posaď do obýváku a já ti něco přinesu,“ řekl Georg. „Chovej se jako doma.“
Bill přikývl a vydal se do obývacího pokoje. S povzdechem klesl na pohovku a zavřel oči, bylo to tak pohodlné, až si myslel, že by tam mohl spát. Lehce se sesunul a hlavu si opřel o opěradlo, zatímco nechal své oči bloudit kolem.
Celý byt byl čistý – nebo spíše trochu prázdný. V obývacím pokoji byla televize, pohovka, konferenční stolek a skříň. Nebyly tam vůbec žádné dekorace, takže celá místnost vypadala docela nezáživně. Ani to nevypadalo, jako by tam vůbec někdo bydlel.
Bill tam seděl a trpělivě čekal na Georga, který byl dost zaneprázdněný v kuchyni, odkud bylo slyšet neustálé otevírání a zavírání skříněk. Kousl se do rtu, jak se snažil nesmát, zatímco se brunet prohrabával skříňkami a hledal vše potřebné.
„Máš rád těstoviny, že?“ Zavolal Georg. „Jen je dám na pár minut ohřát.“
Předtím, než Bill mohl odpovědět, už slyšel ze svého místa hukot mikrovlnky.
„A je to!“ Zvolal Georg, spokojený sám se sebou. „Za chvilku to bude. Teď ti půjdu najít léky. A- ach! Chceš limonádu? Vodu? Čaj?“
„Ehm, limonáda bude fajn, děkuju,“ odpověděl Bill a poškrábal se na hlavě.
„Okay,“ odpověděl brunet. „Jen si odpočiň. Všechno ti přinesu.“
Po několika minutách, kdy Georg přecházel sem a tam, se konečně svalil na gauč vedle něj se dvěma plechovkami limonády a malou lahvičkou v rukách. S úsměvem podal jednu plechovku i lahvičku s Tylenolem Billovi. Bill tiše poděkoval a zhluboka se napil.
„Léky si vezmi, až budeš mít něco v žaludku,“ řekl brunet.
„Já to vím, Georgu,“ řekl Bill s úsměvem a zdviženým obočím. Už jen to, že tam tak uvolněně seděl a mluvil s Georgem, jeho bolest hlavy nějak zmírnilo.
Georg se zasmál a napil se svého vlastního pití, pak plechovku s povzdechem položil na stůl a se širokým úsměvem se otočil čelem k mladšímu muži.
„Jak jde život? Pořád ti to strašně sluší, mimochodem.“
Černovlasý muž se svým pitím málem zalknul a silně se rozkašlal, až mu vyhrkly slzy. Georg se okamžitě posadil blíž a konejšivě mu rukou třel po zádech.
„Sakra, já se tak omlouvám,“ mumlal Georg a dál mu přejížděl rukou po zádech. „Jsi v pořádku? Je mi to opravdu líto. Někdy jsem až moc přímočarý, víš?“
Bill se konečně uklidnil a vydechl úlevou, když se jeho kašel utišil. Odkašlal si a otřel si ústa, tvář měl stále červenou z rozpaků i dušení. „To jo. Jsi přímočarý. Ale stejně díky.“ Odfrkl si a věnoval Georgovi uklidňující usměv, než si otřel slzy z očí. Bylo opravdu dobře, že žádný make-up neměl.
„Dobře,“ řekl brunet a mrkl na něj. „Ale nedělám si legraci. A když se červenáš, tak jsi ještě krásnější.“
Bill zamrkal, jeho tvář měla nyní barvu červené řepy a brunet se srdečně rozesmál. Nakonec se Bill rozesmál spolu s ním, jak se rukou snažil zakrýt alespoň část svého obličeje.
„Takhle červený jsi byl, když jsme se poprvé setkali,“ řekl Georg, jakmile jeho smích utichl. „ty a Tom jste se až moc bavili na to, abyste si mě všimli.“
Billův smích odumřel a svůj pohled od Georga odvrátil. Ano, na tu chvíli si taky vzpomínal. Georg měl pravdu. On a Tom byli vždycky ztraceni ve svém vlastním světě, když měli tendenci se bavit, a on si to všechno uvědomil až později, když už to všechno bylo pryč.
Brunet si všiml smutku v jeho očích a povzdechl si.
Z kuchyně se ozvalo hlasité cinknutí a Georg se omluvil a šel připravit jídlo. Zatímco nakládal těstoviny na talíře, nemohl si pomoct, aby o Billovi nepřemýšlel. Cítil bolest i za toho krásného muže. Viděl tu změnu navzdory tomu, jak málokrát ho viděl. Bez make-upu byl bledší a jeho oči nebyly tak jasné, jak si pamatoval.
„Do prdele s tebou, Tome,“ zabručel Georg, když položil talíře na podnos. „S tebou a tou tvou idiocií.“
Brunet se vrátil do obývacího pokoje s podnosem plným jídla a položil ho na stůl.
„Georgu, nevadilo by ti, kdybychom pustili televizi?“ Zeptal se Bill tichým hlasem. „Víš… aby tady nebylo takové ticho.“
„Ach, jasně, jasně,“ odpověděl Georg a vstal, aby nechal své oči bloudit po místnosti. „Tak kde je ten ovladač?“ mumlal si pro sebe.
Bill sledoval, jak Georg prohledává celou místnost. Přehraboval se ve skříni i v šuplících a zavrčel, když mu to zabíralo už nějakou chvíli.
„Nemyslíš, že je třeba na poličce s DVD nebo tak něco?“ Zeptal se Bill a naklonil hlavu na stranu.
Georg zamířil k DVD a našel ovladač schovaný pod bílým šátkem. S uvědoměním, že v ruce drží velmi povědomý šátek, jej odhodil dozadu na polici a pokoušel se zapnout televizi. Když mu došlo, že není v zásuvce, zabručel si pod vousy něco nesrozumitelného a konečně se mu tu věc podařilo zapnout.
Bill se uchechtl a Georg se nervózně zasmál, znovu se poškrábal na zátylku.
„Omlouvám se za to,“ řekl s omluvným výrazem ve tváři.
„Vypadá to, jako bys nevěděl, co máš ve svém vlastním bytě,“ zasmál se Bill.
Brunet se rozesmál a zavrtěl hlavou. „Ne, to nevím. Já, ehm… Já nemám… vlastně jsem v poslední době doma moc nebyl.“ Poslední slova jen zamumlal, zatímco se na Billa nervózně díval.
„Jak to?“
„Ummm… Zrovna jsem se vrátil z Paříže,“ odpověděl Georg. „Zase. Však víš… Práce.“
Bill jen přikývl a usmál se. Nakonec popadl vidličku a zadíval se na svůj talíř těstovin. Georg mu přidal více sýra, což bylo pro něj tak akorát.
„Pusť se do toho. Přísahám, že je to pořád jedlé. A výborné´.“ Georg se ušklíbl a Bill se zasmál.
Georgovi v kapse zavibroval mobil a on ho vytáhl a přečetl si jméno na displeji. Stiskl zelené tlačítko a ruka se mu při tom lehce třásla nervozitou a vzrušením.
„Ty vole!“ Brunet si odkašlal, když jeho hlas zazněl o oktávu výš. „Hej, kde jsi! Máš zpoždění!“
„Už jsem skoro tam. Tři minuty. Byla tam trochu zácpa, když jsem se dostal z letiště.“
„Sjedeme se venku,“ řekl Georg. „Vlastně je to dobře, že přijdeš pozdě.“
„Cože? Proč? Neprovedl jsi v mém bytě nic, že ne?“
Brunet se rozesmál a obrátil se na Billa, který mu věnoval pobavený pohled. Naznačil ústy slovo ´idiot´ a ukázal na telefon, takže se mladší muž zahihňal.
„Hej, Georgu, posloucháš mě vůbec? A kdo se to tam chichotá?“
Georg si odkašlal a vstal. „Já. Uvidíme se za chvilku. Čau!“ zavěsil a dal si telefon zpátky do kapsy.
„Máš návštěvu?“ Zeptal se Bill.
„Jen… někdosenachvilkustaví… aby mi něco dal,“ Georg se na chvilku odmlčel a zíral na Billa, který na něj pobaveně hleděl, než se na něj zazubil nazpět. „Jo. Kámoš se na chvilku staví, aby mi něco dal.“
„Omlouvám se,“ zamumlal Bill. „Neměl bych-„
„Ne!“ Vykřikl Georg, až Bill na místě poskočil. Odmítavě na Billa mávl rukou. „Ne, ne, ne. Není to nic velkého. Pozval jsem tě sem. Je to fajn. Všechno je fajn! Žádné obavy.“
„Okay…“ zamumlal Bill.
„Nebude ti vadit, když si skočím ven koupit nějaké cigarety?“ Zeptal se Georg. „Není to odsud daleko.“
„Ehm… asi ne?“ Odpověděl Bill zmateně.
„Neboj se. Bude to rychlovka,“ řekl Georg s mrknutím. „Můžeš to zatím dojíst – je to opravdu dobré, fakt. Pak si můžeš vzít ty léky. A televize je taky celá tvoje.“
„Díky,“ odpověděl Bill a sledoval, jak Georg zmizel z místnosti. Povzdechl si, když uslyšel zaklapnutí dveří, a otočil hlavu zpátky ke svému jídlu.
„Alespoň…“ Zvedl obočí a vzal z druhého talíře kousek pečiva, než se do něho zakousl. Oči otevřel prudce dokořán a zasténal, zatímco žvýkal. „Aaach, tohle je opravdu dobré!“
autor: emraud
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
original
No…kdopak mohl volat za záhadného kamaráda? Jsem na to opravdu zvědavá..děkuji moc za kapitolu 😉
Doufám že to bude Tom a Bill neuteče.
Dúfala som, že to nenechajú na náhodu ale, že si nejako uvedomia, že sú si súdení. Ale aspoň sa stretnú…
No, myslela by som si, že sa Tom ozve, keď mu Bill volal. Alebo že sa Bill ozve, keď si konečne uvedomil, že Toma miluje. Ale nie, obaja sú tvrdohlavý barani a radšej budú trpieť. Snáď dostanú rozum aspoň teraz, keď sa stretnú osobne. Ďakujem za časť.
Já z nich nemůžu, to jsou neskutečný palice…
Tak já nemůžu :DD Tohle mě fakt baví 😀 Georg je vážně výborný 😀 doufám že je to Tom! Musí to být Tom :3 strašně se těším na další díl :3
Děkuji moc za překlad 🙂
Já jsem taky čekala, že by se mohl Tom po tom Billovu telefonátu nakonec ozvat, ale tak nevadí. Oba dva jsou jednoduše šílení, ale snad budou nakonec spolu..prostě musí! 😛
Děkuji za překlad! 🙂
Je jasné, že Georg něco kuje. Ačkoli je jasné, že dost improvizuje, protože nemohl tušit, že Billa potká. No uvidíme, co z toho bude. 🙂