autor: Angel + Mitternacht
Cítím se ohromně zesláble. Opírám se o umyvadlo a jen mlčky hypnotizuju ten kus kovu. Ten kus kovu, který mi na chvíli pomohl od bolesti. Bolesti, která je čím dál větší. Bolesti, která mě sžírá. Jsi to ty, Tome. Jenom TY. Dnes v noci jsem si myslel, naivně jsem si myslel, že cítíš to samé. Tvoje horké dlaně putovaly po mém těle. Tvoje rty se vpíjely do těch mých. Tvoje steny mi zněly jako rajská hudba, ten nejkrásnější tón ze všech. Konečně jsem na chvíli cítil, že mě někdo miluje, že mě někdo potřebuje. A že to není nikdo dokonalejší, než jsi ty. Jsi ten nejkrásnější člověk na světě. Jen v tebe věřím. Jen ty jsi pro mě svatý. Tak proč jsi mi tohle udělal, proč?!
Tvoje láska mě žere, dostala mě na samotné dno. I když… Můžu se od něj odrazit. Můžu letět, můžu na tebe zapomenout, jenže nechci! Z každého tvého polibku a doteku, i když to bylo jen na chvíli, jsem cítil mráz i horko… Bylo mi s tebou krásně. Nebyl jsem jediný, kdo se vzrušil. Cítil jsem i přes tvé obří kalhoty, jak moc po mně toužíš. Nebyla to ani tak láska, jako chtíč. Poddal ses vášni, a když jsi uviděl, kdo zrovna spočívá v tvojí náruči, odstrčil jsi mě jako kus hadru!!!
Dnes, ani nevím pokolikáté, pláču. Zítra máme focení a vypadám hrozně. Hanah se mnou bude mít hodně práce, aby mě zase nalíčila, aby mě dala do pořádku. Vypadám opuchle, moje tvář je bledá a vlasy urousané. Vypadám jinak. Jinak, než dřív. Snažil jsem se vždycky vypadat dokonale, Tome, abych se ti líbil. Ale ty sis myslel, že to tak zkouším na holky, že pro tebe to nemá žádný význam.
Nevím, jestli jsi byl slepý, nebo tě prostě jen nenapadlo, že bych k tobě mohl něco cítit, ale… Dnes v noci jsi mi dokázal, že ti nejsem lhostejný. Když mě třeba nemiluješ, toužíš po mně. A já netoužím po ničem jiném, než ti být nablízku, lásko moje.
Žiletku schovám opět do krabičky. Nechci se zase zachovat jako slaboch. Někdo, kdo si musí dokazovat, jak moc vlastně trpí. Převléknu si džíny, vytáhnu z kapsy gumičku, svážu si vlasy a na nos si posadím obří brýle. Nevím, na co jsem si je vlastně bral. Je kolem jedné ráno. Ale aspoň mě nikdo nepozná. Na hlavu narazím kšiltovku, popadnu klíče a vyrazím ven z pokoje. Stejně bych nemohl usnout. Cítím se hrozně slabě. A navíc… Moje postel by mi jen připomínala to, co se mezi mnou a Tomem stalo, i když toho nebylo mnoho. Nastoupil jsem do výtahu a vyjel až do desátého patra, na terasu hotelu. Byl odsud krásný výhled na Paříž. Nádherné město. Byl jsem tu úplně sám. Myslel jsem si to. Najednou jsem ucítil na rameni něčí ruku.
„Taky nemůžeš spát?“ pravil ženský hlas. Otočil jsem se a poznal jsem Juliette. Krásně se na mě usmála a ležérně se opřela o zábradlí balkónu těsně vedle mě.
„Nějak… Nemůžu zabrat,“ usmál jsem se. Kde se ve mně vzal ten úsměv, to, že se tvářím mile? Asi chci jen zamaskovat to utrpení, které mi způsobil můj brácha.
„Já právě taky ne. Chodím sem skoro každou noc. Už je to dlouho, co jsem se pořádně nevyspala,“ říká se smutným tónem hlasu.
„Jak to?“ zeptám se vtíravě. Zadívá se do země. Pak mi věnuje jeden hluboký pohled do očí. Jsou tak krásně modré, průzračné. Dokonalé. Rychle jí uhnu pohledem, než… Než se stane něco, co bych nechtěl. Je tak zatraceně blízko.
„No víš, je to… Hodně dlouhý příběh, nechci tě zdržovat, určitě na tebe někdo čeká,“ odpoví vyhýbavě. Na mě? Na mě čeká jen ta ostrá věc v koupelně. Jediná moje přítelkyně…
„Nikdo na mě nečeká… A ani nikdy čekat nebude,“ odvětím. Tom na mě rozhodně nebude čekat. Kašle na mě jako všichni ostatní.
„Nesmysl, ty jsi krásný kluk, svět ti leží u nohou, co víc si přát,“ usměje se a dotkne se mé ruky. Uhnu.
„Počkat, ty víš, kdo jsem?“ zeptám se. Nevěděl jsem, že mě poznala.
„Miluju Tokio Hotel. Máte krásné písničky. Plné emocí a citů. Nikdy jsem neviděla tak velké osobnosti, jako jste vy,“ pronese směrem ke mně. Nečekal jsem to.
„Děkuju,“ zasměju se rozpačitě. Zčervenám.
„Nemáš za co… Jen jsem se tě chtěla zeptat… Máš přítelkyni?“ vysypala na mě. Tenhle dotaz jsem tak trochu čekal. Ale ona se pořád vyhýbá odpovědi na mojí otázku.
„Ne, nemám…“ konstatuju. Ani nevím, jestli bych nějakou chtěl. Ale to si radši nechám pro sebe.
„Aha…“ opáčí. Na chvíli nastane ticho. Oba se díváme na město. Jsme tak nebezpečně blízko sebe.
„A ty… Máš přítele?“ oplatím její dotaz. Jen zavře oči, polkne a chvíli mlčí.
„Já… Měla jsem… Ale… Zabil se… Skočil z tohohle balkónu… Přesně na místě, kde zrovna stojíš,“ roztřásl se jí hlas. Začala usedavě plakat. „Nikdy jsem nikoho nemilovala tak moc jako zrovna Jeana. Byl dokonalý, krásný, všechno. Nevím, proč to udělal, proč mě tak najednou opustil, moc mi chybí, Bille, moc…“ rozpláče se. Padne mi okolo krku. V té chvíli se rozbrečím taky. Juliette se ke mně pevně tiskne. Odmítá povolit sevření. Vlastně… Víc jí k sobě tisknu já. Začínám plakat taky. A to jsem si myslel, že za tuhle příšernou noc jsem se vyplakal už dost, že moje bolest už odtekla.
Uvědomil jsem si, co ztratila. Jak moc to musí bolet. Představil jsem si sebe v její kůži. Jak moc musí trpět. Ona se Jeana už nikdy nemůže dotknout, už nikdy se mu nemůže podívat do očí a cítit jeho lásku. Už nikdy víc. Nejde to. Já mám Toma. I když je tak blízko, je vlastně hrozně daleko. Bojím se, že ho ztratím. Kdysi jsme si slíbili, že zemřeme spolu. A já tento slib nechci porušit. Jul zabořila hlavu do mojí hrudi. Projíždím její vlasy svými prsty, stejně, jako jsem to dělal předtím Tomovi. Předtím, než jsem mu začal slíbávat slzy, předtím, než mě od sebe odstrčil. Tu myšlenku se snažím zapudit co nejhlouběji to jde.
„Jsem tak strašně sama, Bille. Potřebuju někoho…“ zašeptá mezi vzlyky. „A ty, chtěl bys někoho? Jsi zamilovaný?“ zeptá se. Nevím, co jí na to říct.
„Já… Ne,“ zalžu.
„Dneska ve výtahu jsi plakal, neříkej, že ne,“ řekne s lehkým úsměvem.
„Brečel jsem ze vzteku,“ řeknu. Je to pravda.
„Nebudu se tě dál vyptávat. Asi se jedná o někoho, koho nemůžeš nikdy mít,“ pravila. Vyrazila mi dech.
„Jak… Jak jsi na to přišla?“ vypadne ze mě značně zaskočeným tónem.
„Já nejsem dnešní, Bille. Vím, proč lidé pláčou. Mám toho spoustu za sebou,“ pronese konejšivě.
„Vyprávěj mi o tom,“ pravím. A dívám se jí zpříma do očí. Jsou zalité slzami. Stejně, jako ty moje.
„Je to dlouhý příběh,“ usměje se.
„Já mám času dost,“ oplatím jí úsměv.
„Noo… Nikdy jsem neměla štěstí na kluky. Jeden mě nutil do drog, další mě znásilnil, a další tomu nasadil korunu tím, že mě donutil k potratu. Jen Jean byl jiný. Ale on už nežije, jak víš. Hodně jsem ho milovala a moje city k němu byly hodně upřímné. Nevím, proč mi odešel, ale stále ho budu mít ve svém srdci. Poznala jsem spoustu utrápených lidí, Bille. Vím, jaké to je,“ řekla téměř na jedno nadechnutí. Čekala, co jí na to odpovím.
„Tak to mě mrzí… Já zrovna taky neprožívám dobrý období,“ řeknu zkráceně.
„Jak to? Máš všechno,“ řekne. Ne, nemám. Nikdy jsem neměl, co doopravdy chci.
„Sláva není všechno, Jul. Jen jedna věc mi chybí. A tu nikdy mít nemůžu,“ konstatuju. Znovu se na ní podívám. Dívá se na mě se zájmem. Poslouchá mě. Ne jako Tom.
„Je to láska, že jo? Neboj, to přijde. Jen budeš muset čekat. Někdo v tvém postavení si na lidi musí dát pozor,“ prohlásila. „Vždycky jsem si říkala, že musíš mít krásný svět, ale bez lásky to fakt není ono,“ zasměje se.
„To máš pravdu,“ odsouhlasím. „Ve kterém pokoji tady vlastně bydlíš,“ zeptám se čistě ze zvědavosti.
„489,“ usměje se rozpačitě.
„Já ve 483,“ ušetřím jí další dotaz.
„Jsme na stejném patře,“ zazubí se na mě.
„To jo,“ opáčím.
Dál už nevím, co mám říct. Ani ona ne. Přistoupí ke mně. Hodně blízko. Položí mi hlavu na rameno a dívá se se mnou na město. Tlacháme snad až do čtyř. Během těch pár hodin jsem snad úplně zapomněl na Toma. Doprovodím Jul na její pokoj.
„Děkuju za krásnou noc, hezky se vyspi,“ usměje se a líbne mě na tvář.
„Taky díky, dobrou,“ oplatím jí úsměv. Až zabouchne dveře, vydám se na svůj pokoj. Cestu mi zkříží Tom. Obejdu ho obloukem a dál si to šinu kupředu. Tom na mě jen nevěřícně zírá. Asi se prostě diví, že se jeho bráška stihnul tak rychle vzpamatovat.
Hned, jak dosednu na postel ve svém pokoji, vytáhnu notebook a vložím si Jul do kontaktů icq a její mail si dám do adresáře. Posbírám kousky rozbitého mobilu a zase ho složím dohromady. Její číslo si uložím do seznamu. Prozvoním ji. Odpovědí mi je smska s prostým slovíčkem „Díky“. Určitě věděla, o koho jde. V přehrávači mám zrovna P!nk. Pustím si ji potichoučku, otevřu dveře do koupelny. Svléknu ze sebe oblečení, sundám obvaz se své zrasené ruky a chvíli se na ní dívám. Pak moje oči zabloudí směrem k žiletce na umyvadle. Je stále na svém místě.
Hotelovým pokojem se rozléhá písnička Just like a pill. Asi tak jsem na tobě závislý, Tome. Zase na tebe musím myslet. Just little bitch… Pro tebe bych byl stejně jen další děvka. Cvičíš se mnou solidně, Tome. Ale já to už tak nechci. Opět se škrábnu jemně na zápěstí. Jemně. Krev přestane téct po pár vteřinách. Totálně vysílený vlezu do sprchy pod proud horké vody. Jizvy mírně pálí, ale nevadí mi to. Zbavil jsem se myšlenky na tebe. Pěna mi stéká po těle, moje ruce putují všude možně. Pořád na tebe myslím, nikdy se tě nezbavím na dlouho. Moje myšlenky se potácí mezi láskou a čistým chtíčem. Nevím, co to bylo v noci, ale byla to obrovská vlna vzrušení, která naprosto obrátila všechno naruby.
Podívám se dolů. Vidím důsledek toho, co se mnou děláš. Párkrát zapohybuju dlaní, než uvolním to napětí, které jsi mi způsobil. Opláchnu všechnu pěnu, osuším se. Je asi kolem šesté ráno. Akci máme až odpoledne. To se mezitím stačím vyspat. Padnu do postele a okamžitě zavřu oči. Jsem vyčerpaný.
Kolem půl dvanácté mě probudí naléhavé klepání. Neochotně vstanu a jen v boxerkách s totálně rozježenými vlasy vyrazím ke dveřím. Mám slepené oči, sotva vidím, jsem hrozně unavený. Za dveřmi stojí Tom. Prohlíží si moje téměř odhalené tělo od hlavy až k patě.
„Co chceš,“ vyjedu na něj.
„Oběd. A pak… Ve dvě je to focení, já jen abys to stihnul,“ praví. Vyzná se ve mně. Trvá mi kolem dvou hodin, než ze sebe udělám Billa Kaulitze, jakého všichni znají.
„Fajn, zařídím se podle toho, dík,“ řeknu podrážděně. Chci zabouchnout dveře, Tom mi ale mezi rám a dveře strčí nohu.
„Můžu s tebou mluvit?“ zeptá se.
„O čem?“ řeknu ještě víc naštvaně.
„O včerejšku,“ opáčí. Bez dovolení se narve dovnitř, posadí se na postel a zadívá se mi do očí. „Moment, jen se oblíknu,“ vykroutím se a zalezu do koupelny. Během chvilky na sebe hodím džíny a triko, pak se zkoumavě prohlídnu v zrcadle. Takhle bych se Tomovi mohl třeba i líbit. Vejdu zpátky. Sedí pořád ve stejné pozici, ruce založené na klíně a neúprosně mě pozoruje.
„Chtěl jsem ti jen říct, že to včera… Zaskočilo mě to. Nevím, co to do mě vjelo,“ řekl. Do tebe? Snad do mě?
„Tome… Začal jsem tě líbat já. Omlouvám se, asi k tomu nemělo dojít,“ řeknu.
„Všechno má své opodstatnění, nic není náhoda,“ praví Tom. Než stačím cokoliv říct, rozpovídá se ještě víc. „Nepopírám, že se mi to nelíbilo. Jsem ale na holky a tak to zůstane. Nechci ti tím ubližovat, nevím, co jsi při tom cítil, snad ses mě jen pokusil zastavit, taky nemám rád, když pláčeš, já nevím, co bych dělal, kdybych byl ve stejné situaci, nechci ti narušit vztah, brácho. Bude lepší, když si to necháme pro sebe,“ dokončí svůj nekonečný monolog. Vztah? Počkat, jaký vztah?
„Jaký vztah myslíš?“ zeptám se vyděšeně.
„Myslím tu holku, kterou jsi políbil na chodbě,“ nastíní situaci.
„Je to kamarádka, byla to jen jemná pusa. Nic to neznamenalo, nemiluju jí,“ vyhrknu.
„A koho miluješ? Kterou osobu jsi to včera se mnou podvedl?“ zeptá se. Nevím, co mu mám na to říct.
„Já nikoho nemám, Tome,“ řeknu. „Nikdy jsme si nelhali, fakt nikoho nemám,“ dodám.
„Nevěřím ti, takhle se tváříš, když jsi zamilovaný,“ řekne Tom. Ve mně hrkne. Je to zapeklitá situace.
„Nemůžu… Ti to říct,“ zadívám se do země. Nemůžu, lásko… Jsi to ty, ale nemůžu ti to říct. „Aha, snad abych šel…“ řekne a zvedá se k odchodu.
„Počkej!“ zavelím. Prudce ho popadnu za ruku. Dívám se mu přímo do očí.
„Líbilo se ti to se mnou včera?“ řekne nečekaně.
„Ano,“ odpovím bez váhání.
„Dobře… Tak… Uvidíme se na obědě,“ vychrlí. A už rychle mizí z pokoje. Jsem takový idiot, proč jsem mu to neřekl! Měl jsem příležitost! Jemu se to líbilo… Možná ke mně taky něco cítí. A já idiot si ho takhle nechám proklouznout mezi prsty!
Narychlo se nalíčím, a pádím na oběd. Sjedu výtahem až do přízemí, do restaurace. Moje porce je skoro studená. Kluci už na mě čekají.
„Tak jaká bylo noc, Don Juane,“ zasměje se Georg. Ušklíbnu se na něj.
„Fantastická,“ řeknu. Je to částečně lež, ale…
„Fakt, tak to je dobrý. Něco tu pro tebe mám,“ zašeptá Georg a do dlaně mi vsune kus papírku. Je na něm napsáno: „Dnes 14:50, ateliér Chareé. Buď tam. J.“
„Co je, máš dneska rande,“ usměje se Gustav, opře se o opěradlo velké bílé polstrované židle a odsune prázdný talíř od sebe.
„No comment,“ zahlásím. Moje nejlepší hláška pro novináře.
„Jak myslíš… A je pěkná?“ zeptá se Gusti.
„Ale jo,“ řeknu.
„Nezní to moc nadšeně,“ rýpne si Georg. Vidím, že Géčka se hodně zapojují. Tom jen mlčí a dívá se na mě přes stůl jako bůh pomsty. Najednou se zvedne a odchází.
„Uvidíme se v ateliéru,“ rozloučí se a svou houpavou chůzí kráčí k východu. Rozeběhnu se za ním.
„Tome… Tome, počkej… Co… Co se sakra dě-děje,“ vypravím ze sebe. Hrozně jsem se zadýchal, jak jsem za ním běžel.
„Štveš mě, nech mě na pokoji. Jim to všechno vyprávíš a mně nic neřekneš,“ okřikne mě a snaží se utéct. Znovu ho chytím za ruku.
„Co je na tom? Prostě… Mám dnes rande,“ řeknu téměř smutně. Chtěl bych, aby bylo s tebou, Tome. Ale to nikdy nebude.
„Měl jsi mi to říct. Máš holku. Neřekls mi to, nevěříš mi. Najednou máš přede mnou tajemství a lžeš mi. Jdi někam, jsi fakt brácha na baterky,“ řekne podrážděně, vyškubne se mi a nechá mě tam jen tak stát. Co se to sakra děje…
autor: Angel + Mitternacht
betaread: Janule
neee, ježiši, at mu to bill řekne, bože můj!!!! uch, ta mi povídka mi dává, je to dokonalý!!!!
tak to je neco… nemám proste co dodat ktehle povidce je uzasnA!
Doprčic.. Andělíčkuu,… tak já jsem právě tak šíleně zmatenáá.. už z tý tvojí zprávy.. omg.. a ještě takhle to.. mno. honem dál!! =o*
ja bych mu to asi taky hned tak nevybalila…. no jsem zvědava
Mám pocit, že Tomovi se to líbilo víc, než si je ochoten připustit:) Bill by se mohl chvilku rozptýlit s tou Juliette, a Tom se do něho mezitím zamilovat:)) Jen ať se Bill proboha neřeže, to mě deptá. Jsem zvědavá, jak se to vyvine… těším se na další:)
Wáu! Začíná se to docela rozjíždět!
povídka je opravdu úžasná…x)) sem hozně zvědavá jak to bude pokračovat…x))
Tomajz jeden nevděčný!! jasně,jenomže ona žádná jeho holka není,tak co prostě MU POŘÁD VADÍ?? jako myslím Toma.. XD deBill XD DĚLEEEJ DÁLLE!
rychle dáál .. já sem upe napnutá jak guma v tomovejch trenclích .. šup
Jujky krasa ale dufam že to pojde na rande s Tomom nie c Juli ci jak sa vola…:D
Nemohol by si napovedať čo bude dalej?
Ja wiem už si mi niečo malo povedal ale mne to nestači…Boshe som hrozna že?Ja wiem ale čo už nenapovedal by si mi iba trochu trošku taku malu plosim …inač sa mi to klapačka ani nezavre Boshe som ja ale truba …!!!!
Dobre ale aj tak trochu by si mi mohol povedať nie??????????že ano???:DDDDDD
Tom ye ale idioteQ!!! kurňa xDDDDDDD dál pzhe then Tomík si musí spravit reputaci xDD
Líbí, líbí, líbí, maximálně se mi to líbí <3
na baterky….hm..někdo by mu je měl vyměnit…xD
krásný, ale je jasný proč to Toma štveXD
chcidalší pokračování je to super ale at mu to bill řene že ho miluje a at se dá s juliette do hromady