autor: Áďa
Celé následující dopoledne jsme všichni prospali. Když jsme se ale sešli u snídaně, měl jsem dobrou náladu, po Davidovi totiž nebylo doposud ani vidu, ani slechu. Spokojeně jsem si míchal kávu, zatímco Georg se přiřítil k našemu stolu s rozzářenýma očima.
A sakra! pomyslel jsem si z legrace. Takhle se tváří vždycky, když ho napadne něco šíleného.
„Kluci, víte, co mě napadlo?“
Svorně jsme zavrtěli hlavami.
Svorně jsme zavrtěli hlavami.
„Kousek odtud je prý úžasný bazén s pěti tobogány, vířivkami a umělým vlnobitím! Co kdybychom si tam šli před odjezdem zablbnout?“
Vyprskl jsem smíchy. Chodit s takovými kravinami uměl opravdu jenom náš zlatý Geo! Na stranu druhou, nápad to nebyl špatný, trošku bysme se tam vyřádili a aspoň by nehrozilo, že pak nebudeme v Tourbusu roupama vědět, co dělat. Tom se na mě tázavě podíval.
„Tak co by ne,“ pokrčil jsem rameny. „Nejsem proti…“
Poté potvrdil souhlas i Tom, a Gustav jako vždycky pokrčil rameny, že půjde tam, kam ostatní.
Poté potvrdil souhlas i Tom, a Gustav jako vždycky pokrčil rameny, že půjde tam, kam ostatní.
„Super!“ zaculil se Georg. „Prý je tam i sauna a pára…“
Celý zbytek snídaně nás zahrnoval náramně akčními plány ohledně toho, jak nás všechny postupně a systematicky utopí. I když mi to přišlo jako celkem slušná blbost, docela jsem byl za tohle téma vděčný. Řešil jsem po dlouhé době to, co řeší normální, obyčejní lidé, kteří nemusí být obden na stakilometrových cestách a které nevydírá bezcitný manažer.
Po snídani jsme se teda dohodli s ochrankou co a jak, sbalili si kufry, a zatímco jsme je nechali na vyprázdněných pokojích, aby je členové týmu mohli o něco později odnést do autobusu, tak jsme do příručních tašek hodili plavky a ručníky a vyrazili jsme. U recepce už na nás čekali dva věrní strážci… a k mému zděšení taky David.
„Jdete do toho bazénu?“ zeptal se.
„Jo,“ přikývl Gustav.
Na jednu děsivou vteřinu mě napadlo, že snad bude chtít jít s námi, on však jen spustil kázání.
„Ok, tak se snažte dodržet čas, abychom na pátou mohli vyjet. To znamená, že máte něco málo přes tři hodiny. Auto vás tam odveze a pak vás přiveze zase sem, a vy jenom přeskočíte do busu, jo? Doufám, že věci máte sbalené, abych pak nikde nemusel zpětně volat s prosbou, že jste si tu něco zapomněli, aby nám to poslali. Jasný?“
„Rozkaz, šéfe,“ poslušně zasalutoval Geo, až mi zacukalo v koutcích nad jeho smrtelně vážným výrazem.
„A ne, že se tam utopíte!“ zvýšil hlas, když jsme ho míjeli.
To je divný, že si nevynucoval moji pozornost, přemítal jsem. Že by měl po včerejšku na chvíli dost?
Podezřívavě jsem se za ním ohlédl. Nevěnoval mi sebemenší pozornost, zrovna s někým telefonoval. To snad není možné! Že by mě snad už konečně nechal na pokoji?
S radostí jsem se nadechl chladného vzduchu, když jsme vešli do studených slunečních paprsků, protínajících lehkou mlhu. Spokojeně jsem se rozhlédl kolem sebe. Kolem zrovna projížděl vyjížďkový kočár, tažený dvěma bělouši. Jak měli ladně skloněné hlavy, když tanečním klusem rozeznívali ulici zvoněním podkov! Něžně odfrkávali, hřívy jim lehce povlávaly a z nozder jim stoupaly rozechvělé obláčky páry.
„Probuď se, ospalko!“
Georgův hlas mě vrátil zpět do reality. Lehce jsem sebou trhl a zjistil, že všichni už sedí v autě, zatímco ochranka kolem mě s lehce nechápavým výrazem postává a já čučím kamsi do blba za mizejícími bělouši.
„Jé, sorry,“ omluvil jsem se, když jsem nasedl za nimi do auta a vyrazilo se směr bazén…
Ukázalo se, že Georg nepřeháněl. Bazén to byl opravdu luxusní. Absolutní minimum lidí, kteří nás vcelku ignorovali, povětšinou to byli důchodci ležící ve vířivkách. Aby tu taky bylo víc lidí, když je středa po obědě… Zvolna jsme přešlapovali na okraji bazénu a bylo vidět, že nikomu z nás se náhle do chladivé vody nechce. Respektive, že nikdo nechce skočit první, aby všichni viděli jeho nezdařenou šipku. Ochranka se mezitím usadila na lavičkách kolem bazénu a hlídali nás jako oko v hlavě.
„Tak už tam někdo skočte, už to není vtipný,“ poznamenal jsem, s rukama zkříženýma na prsou, a začínal lehce drkotat zuby.
Ona to totiž vůbec nebyla sranda, sundat ze sebe všechny ty trička a mikiny a teď tu stát jen v plavkách s mylnou myšlenkou, že voda je ještě studenější. Soudě podle pohledu na ně, ostatní na tom nebyli o nic lépe. Až se nakonec odhodlal Gustav. Skočil celkem slušnou šipku.
„Je to dobrý,“ zahalekal, když se vynořil.
Georg ho následoval luxusním placákem, zatímco já jsem rozumně přešel k podélné straně bazénu.
„Vy paka,“ ušklíbl jsem se na ně. „Že vás to baví, takhle tam skočit najednou! Já bych z toho měl šoky. Vidíte, jak se to má správně dělat?“
Popichoval jsem je svými řečmi a postupně si z bezpečí břehu namáčel nejprve jednu, a pak druhou ruku. Neviděl jsem však Toma, plížícího se mi za záda…
„Spring nicht!“ vykřikl a mocným drcnutím způsobil, že jsem jen vyjekl, načež jsem se jako brambora zřítil do vody.
Fuuuj! vztekal jsem se v duchu, když mi do otevřených úst a nosu vtekla chlorovaná voda. Začal jsem kolem sebe plácat rukama, a když jsem se vynořil, prskal jsem jako křeček. Viděl jsem, jak se Géčka prohýbají smíchy, zatímco Tom se vynořil jen kousek ode mě. Jen počkej, ty zmetku! Tohle ti vrátím i s úrokama!
Zhluboka jsem se nadechl, potopil se, třemi svižnými tempy se dostal těsně za bratra a tiše se vynořil.
„Nádech!“ zařval jsem a opřel se mu o ramena ve snaze potopit ho, on se však vzepjal, přenesl váhu do zad a hodil pozadu placáka. Takže se sice potopil, ale tak, že napřed spadl na mě, čímž mě strhl s sebou, přesněji řečeno pod sebe, a mně zase do nosu vnikla ta hnusná voda.
Vynořili jsme se a začali rejdit jako vydry, snažíce se navzájem dohonit jeden druhého, abychom se navzájem topili. Gustav a Georg nás chvíli nechápavě pozorovali a nejistě se uculovali, když se ale Tom potopil, podeplujíc přitom Gea tak, že mu podrazil obě nohy, zapojili se i oni dva do naší šarvátky. Hýkali jsme smíchy a snažili jsme si navzájem strkat hlavy pod vodu. Brzy jsme přišli na to, že postup typu všichni proti všem nemá šanci, proto vždycky někdo vykřikl něčí jméno a na toho dotyčného jsme se všichni sesypali a několik vteřin ho drželi pod hladinou, načež se posty vystřídaly a vzápětí byl topen někdo z nás.
Byla to opravdu sranda, ale vyčerpávající. Po chvíli jsem doplaval ke kraji bazénu a opřel se hlavou o břeh.
„Já to už vzdávám!“ vyhrkl jsem udýchaně. „Už nemůžu…“
„Taky toho mám celkem dost,“ přidal se ke mně Gustav. „Hej, vy dva!“ houkl na Toma a Gea, kteří se laškovně prali jako lední medvědi. „Co takhle jít na tobogán?“
„Jo, to bude fajn!“ připlaval k nám Georg, následován Tomem, a byli to oni dva, kdo se jako první rozeběhli k tobogánům.
„Magoři jedni,“ ušklíbl jsem se na jejich záda. „Vždyť ta dlažba klouže jako prase! Docela by mě zajímalo, kdy se jeden z nich na – „
Nedořekl jsem. Tom se totiž jak dlouhý, tak široký rozplácl na zemi, když mu na mokrých dlaždicích podjely nohy. Všiml jsem si, jak se ochranka zvedla a sbíhala k nám.
„Hej! Co tam dole děláš?“ zeptal se překvapeně Georg, pátrajíc po bráchovi, jenž najednou z jeho zorného pole zmizel.
„Honím zajíce asi, vole,“ zavrčel Tom naoko naštvaně, když ale viděl, jak se k nám řítí ochranka, zvedl se. „Dobrý, nic mi není.“
Chlapi se tedy rezignovaně vrátili na svá místa a Georg se začal šíleně smát.
„To je jelito,“ poznamenal jsem s úsměvem na adresu lehce kulhajícího brášky.
Chvíli jsme blbnuli na tobogánech. Vyzkoušeli jsme je všechny. Já osobně jsem si nejvíc užíval ten druhý zleva. Byl totiž celý zatemněný, a jediné světlo vycházelo z drobných šipeček, jež blikaly do protisměru jízdy. Jinak v něm byla uhlově černá tma, a ačkoliv světlo ze šipek bylo výrazné, neměl jsem vůbec tušení, kde je jaká zatáčka či propad. Pořád mě to někam házelo, a já si mohl vyřvat hlasivky. Pak jsme taky jezdili pozadu nebo jsme dělali vláček. Bylo to super!
„Jé, a ještě bysme mohli jít do páry!“ navrhl o chvíli později Gustav.
„Jó, půjdeme se pářit!“ vyhrkl Tom.
„Ty úchyle!“ dloubl ho do žeber Geo. „Na co to prosím tě myslíš?“
„Na to, co ty,“ odpověděl mu brácha nevinně a mrkl na něj.
„No tak ale s tebou se určitě pářit nebudu, ty starej dobytku! Ještě chytnu lepru…“
Takhle se do sebe naváželi celou cestu a my jsme si s Gustavem co chvíli vyměnili útrpné pohledy.
„Bože, s jakýma prasatama máme tu smůlu být v jedné skupině?“ protočil oči v sloup Gustav poté, co z Toma vyplula další, tentokrát už opravdu neomalená hláška.
„S těma našima starýma známýma,“ pokrčil jsem rameny. „Víš přece, jaký jsou… Nechme je, ať se vyblbnou, děcka naše…“
Zatvářili jsme se strašně moc povzneseně a hrdě vešli do páry za hašteřící se dvojicí.
„Umgh, ty vole!“ hekl jsem, když jsem vešel do místnosti a dostal ťafku od silné, dusící páry.
Po chvíli jsem si však začal zvykat. Georgovi a Tomovi nějak došla řeč. Bylo super, že pára byla jenom naše, žádní dotěrní civilisté se tu nenacházeli, a tak jsme mohli v klidu relaxovat. Natáhl jsem se na lavičku a téměř okamžitě usnul…
Byl jsem sám, ztracený v husté, nepropustné, dusivé mlze, která mi znemožňovala normální dýchání. Stěží jsem lapal po dechu a rozhlížel se do všech světových stran. Měl jsem takový dojem, že na někoho nebo na něco čekám, ale nikdo ani nic nepřicházelo. Po chvíli se ale mlhou rozléhal tichý Davidův hlas.
„Nikdy tě nenechám na pokoji… jsi jen a pouze můj, ničí jiný… a nikdo jiný, než já, se k tobě nepřiblíží, to ti garantuju… nikdy se mě nezbavíš…“
Rozhlížel jsem se kolem dokola, až se mi začala motat hlava. Ať jsem ale dělal, co jsem dělal, nikde jsem manažera neviděl. Jen jsem slyšel jeho hlas, nesoucí se mlhou jako vzdálené kvílení orkánu. Hlas, který mi vyhrožoval…
„Pojď, Bille, jdeme!“
Nereagoval jsem, měl jsem až příliš velký strach na to, jakkoliv se pohnout, jinak mě stihne trestající pěst.
„Bille, slyšíš?“
Davidova ruka mě chytla za rameno a začala mnou třást.
„Ne!“ vyjekl jsem, ale nedokázal jsem se nijak bránit. Ruka byla silnější.
„No tak, vstávej! Odcházíme odsud!“
„Ne!“
Otevřel jsem oči. Mlha! Zděšeně jsem sebou škubl.
„Brácha, no tak!“ cloumala mnou Tomova ruka. „Jdeme se smočit do vody a pak domů!“
Rozespale jsem se posadil. Nevěděl jsem, jestli se mi kůže leskne potem z páry nebo potem ze strachu.
„Tys zase usnul!“ vyčetl mi Georg, když jsme vycházeli. „Co prosím tě děláš po nocích?“
Ani se neptej, pomyslel jsem si a zachmuřil se. To by ses hodně divil, co všechno jsem nucený po nocích provádět…
„Asi ti začnu říkat Šípková Růženka,“ přemítal Geo nahlas a koutkem oka sledoval mou reakci.
Nejspíš ho hodně překvapilo, že jsem řekl jenom zamyšlené Hmmmmm a nijak jeho rejpání neoplatil. Naštěstí to ale neřešil, spokojil se s tím, že si s ostatními vyměnil nechápavý pohled a pokrčení rameny. Postupně jsme zchladili svá rozpálená těla ve vodě, načež jsme se navzájem ještě trošku postříkali, a pak jsme vylezli z vody. Hodili jsme si teplou sprchu, oblékli se a vydali se k autu, jež nás odvezlo domů, přesněji řečeno k tourbusu. Kvapně jsme do něj přeběhli a vydali se na cestu do Varšavy…
autor: Áďa
betaread: Janule
piekné hh 🙂 aspoň ho David nechal napokoji :)) chytro dalej 😀
jj….aspoň že tam neitravoval David…a byl jeden klidný a spokojený díl..xD
Proč mam pocit že je to ten bazen z Barrandova?XD
…Jinak supa jen mi je Billa líto 🙁
tak Barrandov mě fakt neinspiroval, jsem z Pardubic a bazén jsem vybrala podle fantazie 🙂 jinak děkuji za komentíky :-*
Tohle je fakt dobrá povídka:) S kámoškou jí řešíme ve škole skoro pořád:) Napadlo nás, že David by mohl kecat x) Nebo umřít x) Nebo by ten fotograf mohl čistě náhodou vstát z mrtvých a pak všechno dobře dopadne:) Sakra Bille, řekni to už Tomovi!! Nebo si tě najdu, zabiju Davida a Tomovi to řeknu za tebe:) A tečka. Další!:)
Tohle byl super díl.. takovej relaxační xD až na ten konec… povedený x)
jů, aspon jeden dílek, kde nebyl ten hnusnej david a utoho, jak byli v tom bazénu, jsem se se pěkně zasmála, to bylo drsnýý :D:D je to skvělá povídka!
hned jdu na další díl
Skwěla powídka..ale taky je mi Billa líto…ale aspon tam ted nebyl pořadně Dawid…
Ádi, ty jsi z Pardubic? Tam jsem měla celé dětství příbuzné (strýce, tetu a bratrance) než se odstěhovali do Hradce Králové. Pardubice jsem měla ale raději, Pernštýnské náměstí je krásné, magistrát 🙂 Prázdniny tam jsem milovalaaaaa♥ I má první láska byla z Pardubic! Takže jde o mou srdeční záležitost.♥♥♥
Dnes to je trochu oddechový díl, abychom nabraly sílu před dalším trýzněním Billa, že? Je mi ho tady líto, škoda, že se Tommymu prostě nesvěří. Sama jsem zvědavá, jak dlouho tuto tíhu ještě zvládne nést.
David jistě nebude mít dost nikdy.
Musela jsem se smát při představě Geova luxusního placáku a toho, jak Tommy vypekl Billa… :)))) Při větě: "Honím zajíce asi, vole." jsem už vyprskla úplně. Já úplně Tommyho vidím. Co jsem dělala ve středu po obědě? :))) Mít takto na dosah Tommyho v plavkách a já se někde flákám… bych si… :)))
Bojím se, jak zase David Billovi ublíží. Tommy, kdy už s tím chceš něco udělat? Já vím, že určitě cítíš, že není něco v pořádku… Věřím ti, že na vše přijdeš a Billovi pomůžeš… Slib mi to…