Bookmakers scrubbers 17.

autor: Ainikki

Bill

Příjemně naladěný jsem se vrátil zpět do autobusu. Pohvizdoval jsem si nějakou známou melodii a bezděčně jsem se sám pro sebe uculoval. Leti pro mě najednou představovala perfektní možnost, jak moci ignorovat zvláštní vlezlé myšlenky týkající se mého drahého brášky, který se hodinu od hodiny choval podivněji. Ten jeho včerejší alkoholový výstup těsně před odjezdem mě zmátl o to víc. V tom šíleném deliriu se mě nejdříve snažil totálně ignorovat, a pak zamumlal něco v tom smyslu, ať táhnu do prdele, a upadl do kómatu. Nyní mi to ale bylo tak nějak jedno. Já měl totiž i přes to všechno neuvěřitelně dobrou náladu a potom, co jsem se rozloučil s Leti, která se vrátila do tepla svého autobusu, jsem měl neodbytnou chuť si s někým jen tak popovídat.

Se zbytečkem doutnající cigarety jsem zamířil k nejbližšímu odpadnímu koši, kde jsem se ho zbavil, a cloumající zima i mě donutila vrátit se zpět do tourbusu. Porozhlédl jsem se uvnitř ve snaze najít vhodného společníka ke konverzaci, ale k mé smůle tam seděl jen Tom rozvalený v kuchyni na sedačce a pokuřoval. A možná to bylo spíš štěstí. Alespoň budeme mít chvilku být spolu sami, a i když jsem měl prvotně v plánu tlachat jen takové ty bezduché zamilované kecy o té své černovlasé kočičce, rychle jsem změnil původní plány a rozhodl se řešit nás dva. Bohužel jsem to ale nejspíš nevzal zrovinka za správný konec, když jsem se na něj osočil: „Hele, brácha, tobě není známo to naše nepsané pravidlo, že pokud stojíme, tak se vevnitř v buse nekouří. Je to zbytečný, akorát to tu zasmaraďuješ. Vím, že je venku zima, ale my všichni ostatní jsme to zvládli taky.“ Máchl jsem kolem obličeje rukou a znechuceně nakrčil nos, abych dal svým slovům patřičnou váhu.

„A co má bejt? Asi nejsem tak horkokrevnej jako ty. Málem mi tam umrzly koule, když jsem…“ Brácha se zarazil a zapíchl oči do popelníku, kde se snažil velice soustředě típnout zbytek cigarety.

„Když jsi venku dělal co?“ Zaujala mě jeho nedokončená věta. „A ten filtr už tak drtit nemusíš, už to dávno nedoutná.“ Tom nechal vajgl vajglem a hodil na mě zlostný pohled.

„Spokojenej?“ Zeptal se se zřetelným sarkastickým podtónem v hlase a svoji pozornost začal věnovat dění za okýnkem. To měl ale smůlu. Moje touha s někým klábosit zatím stále neuvadala. Spíš naopak mě jeho chování podněcovalo k tomu, abych nepřestával. Navíc mi došlo, že se mi zatím stále ještě nedostalo odpovědi na moji první otázku.

„Ještě jsi mi neodpověděl. Co jsi teda dělal venku? Sis nevšim, že tam jsou hajzlíky, aby ti nemusel, ehm, tvůj kámoš mrznout?“

„Di do prdele, Bille. Seš jak malý dítě. Ne, vlastně ne, ani děcko by nemělo takhle stupidní otázky a…“

„Brzdi laskavě, jo! Tam už jsi mě posílal včera a já ty tvoje vulgárnosti nemíním dál poslouchat!“

„Cože jsem?“

„No to si ani nevzpomínáš? Ani se nedivím, vzhledem k tomu, v jakým jsi byl stavu.“

„Já jsem tě včera…“ na malý moment jsem snad v Tomových očích zahlédl náznak čehosi jako lítosti nebo studu, ale to se velice rychle vytratilo. „Tak to jsem k tomu měl nejspíš nějakej důvod, ne?“

„Jooo??? To mi teda ten svůj důvod objasni! Víš, jakej jsem o tebe, ty jeden blbej vole, měl strach? Vypadal jsi hrozně. Přemejšleli jsme, jestli nemáme volat záchranku, aby ti vypumpovali žaludek. Proč jsi to vlastně udělal? Ses dočista zbláznil nebo co? Vypadal jsi jako nějakej ubožák, kterýho odkopla holka, a on se s tím neumí vyrovnat.“ Chrlil jsem ze sebe vodopád slov a zřetelně jsem cítil, jak se mi do tváří žene červeň. Bohužel jsem netušil, jestli ze vzteku, anebo z pouhého zoufalství nad tím, že můj další pokus navázat s Tomem normální rozhovor, a vrátit tak náš vztah zase do normálu, se opět hroutí, a my se tu hádáme jako dva pomatenci kvůli naprosté prkotině.

Pak mi došel dech. Zhluboka jsem oddechoval a čekal, že na to bratr nějak zareaguje, ale nic. Ticho. Ani se na mě nepodíval, jen dál tupě zíral z okýnka, otočený ke mně zády. Jestli tím chtěl ale skrýt emoce, které se mu nyní zračily ve tváři, tak se mu to příliš nepovedlo. Skleněná tabule okna ne nijak jasně, ale přesto viditelně, odrážela jeho obličej a já si tak mohl všimnout pár osamělých slz, které se mu svezly po tváři a na bradě byly neúprosně smeteny hřbetem rukávu, aby snad po nich nezůstala jediná památka. Neuvěřitelně mě ten výjev vykolejil. Netušil jsem, jak na to zareagovat. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem viděl bráchu brečet. Možná naposledy ve druhé třídě, když se porval o copatou Aničku, a Hanz, kluk o dva roky starší, mu dal takovou pěstí do obličeje, že milému bráškovi létaly hvězdičky okolo hlavy. A ani tenkrát to snad nebylo kvůli té ráně, ale spíš, že díky té prohře na něj Anča udělala dlouhej nos a vrhla se do náruče té svalnaté, o hlavu větší kreatuře. Proč ale brečí zrovinka teď?

„Tome, mluv se mnou. Prosím.“ Vzpamatoval jsem se, přisedl si k němu a snažil se ho zezadu obejmout. Mé ruce byly ale nekompromisně setřeseny.

„Nešahej na mě, jasný!“

„Proč?“ Kuňknul jsem tichoulince a tentokrát jsem měl já sám co dělat, abych nevzlyknul nahlas. Ztrácel jsem ho. Navíc neúprosně rychle. Kdybych ale jen tušil, co se děje. Ani neví, jak rád bych udělal cokoli, jen aby se mi zase vrátil můj milovaný bráška. Jenže to se ve světle našich povah jevilo jako téměř nadlidský úkol. Oba jsme byli neuvěřitelně hrdí nebo možná moc „chlapští“ na to, abychom pod svou tvrdou skořápku pustili i toho člověka, který nám byl vždycky úplně nejblíže. Nedokázali jsme mluvit o tom, co se mezi námi děje, a když jsme se o to pokoušeli, tak to skončilo u totální hádky. Navíc náš vztah nikdy nepotřeboval slov. Rozuměli jsme si bez nich. Věděli jsme, co ten druhý cítí a co si přeje. A najednou tu bylo něco… něco jiného… mnohem složitějšího… něco, o čem bylo nutné mluvit a my to nesvedli. Snad proto, že ani jeden z nás vlastně ani nevěděl, čeho že se to týká, anebo prostě se jen děsil toho, že by musel začít první a setkat se u toho druhého s nepochopením.

„Prostě si to nepřeju…“ Vypadla z něj po dlouhé odmlce jen strohá nic neříkající odpověď.

„Kluci, vyrážíme, jo. David s ostatními šli do autobusu ke Gustavovi a Geovi, takže to tu máte celý pro sebe.“ Mrknul na nás řidič a já si tak úplně nebyl jistý tím, zdali to mám brát jako dobrou zprávu. Dál jsme vedle sebe nehnutě seděli i po tom, co se vůz rozjel. To ticho začínalo být k zešílení, ale ani jeden z nás se neměl k tomu, aby ho něčím přerušil. V hlavě mi rezonovalo tolik otázek, ale vyslovit je nahlas? To si raději ukousnu jazyk. Kdoví, co bych se dověděl. Proč ale, kruci, nechce, abych se ho dotýkal? Vždyť jsme to přece dělali vždycky.

„Pustíš mě?“ Zavrtěl se na sedačce Tom a naznačil, že chce vstát. Seděl totiž přimáčknutý k okýnku, před sebou měl stoleček a na polovině sedadla směrující do uličky jsem si dřepěl já.

„Ne.“ Zněla tentokrát moje stručná odpověď.

„Fajn, můžem tu klidně takhle sedět dalších osm hodin, dokud nedojedeme na místo.“ Odsekl nahněvaně Tom, zabořil se zpět do opěradla a zkřížil si ruce na prsou.

„Tome, prosím…“ Začal jsem tichým kajícným hláskem. „Mluv se mou. Řekni mi, co se stalo včera večer v hotelu. No tak. Vždycky jsme k sobě byli upřímní a tebe něco trápí. Chci to vědět a chci ti pomoct. Neodháněj mě od sebe. Ničí mě to.“

„Tak tebe to ničí!!!“ Tom vyskočil na nohy a surově do mě strčil tak, že jsem se skulil do uličky. Ignoroval moje skučení nad tím, že jsem si bolestivě narazil loket, výhružně se nade mě postavil a ruce si založil v bok. „Tak abys věděl, ty zkurvenej sobče, ty mě likviduješ stonásobně víc. Chceš vědět, co se dělo včera? Šukal jsi s tou černovlasou courou v bazénu, a teď se tu ke mně lísáš a vykládáš mi, jak ti chybím. To jsou všechno jen žvásty, bratříčku. Ty už mě dávno nepotřebuješ. A víš co. Já tebe taky ne. Ariana to umí taky docela obstojně. Takže jsme si kvit a navzájem si můžeme bejt ukradený. Řekni mi jen jedno. Udělala tě taky tak dobře jako já? Co? Tak proč mlčíš?“

Tom mě chytl za ramena, vytáhl mě na nohy a začal se mnou hrubě třást. „Slyšíš? Já chci odpověď. Sténal jsi a křičel rozkoší stejně jako se mnou? Anebo to byla jen tuctová soulož s docela obyčejnou kurvičkou, která roztáhne nohy, ty jí ho tam párkrát strčíš a zase vytáhneš a je po všem? No tak, Bille, chtěl jsi mluvit, tak mluv.“

„Tome, dost, to bolí.“ Zmohl jsem se na slabý protest. Snažil jsem se z jeho sevření vykroutit paži a polykal jsem slzy, za které jsem se v tuto chvíli neuvěřitelně styděl. Nechtěl jsem, aby viděl, jak moc mi jeho slova ubližují. Nejhorší na tom všem bylo, že nejen já tu byl ten raněný. Ač se Tom choval neuvěřitelně agresivně a častoval mě urážkami, které bych komukoli jinému nikdy neodpustil, zřetelně jsem si uvědomoval i jeho zoufalství a bolest, která z něj přímo čišela. Dokazovaly to jeho oči zalité tou slanou třpytící se tekutinou, kterou za žádnou cenu nechtěl přes hráz řas znovu pustit ven.

„Bude to bolet ještě víc, jestli mi neodpovíš!!!“

„Fajn, jak chceš. Bylo to dobrý. Líbilo se mi to…“

„A křičel jsi? Nebo křičela vona? Řekni, jak jsi ji šoustal?“ Plesk. Neudržel jsem se a volnou rukou mu ze všech sil vrazil facku. Zavrávoral a chytl se za postižené místo. Využil jsem toho, že mě tím šokem pustil, a couvl jsem do bezpečné vzdálenosti.

„Blbá otázka, když si nás evidentně šmíroval. Nepoznávám tě, Tome…“

„Nápodobně, bratříčku.“ Sykl jen, otočil se na patě a odpochodoval do zadní části busu, kde za sebou s hlasitým třísknutím zavřel dveře.

Zůstal jsem ještě nějakou dobu tupě zírat na místo, kde se ztratil z dohledu. Nevím, jak dlouho bych tam jen tak postával, pokud by se autobus nezhoupl díky nějaké nerovnosti na silnici. Zavrávoral jsem a donutilo mě to sednout si zpět na sedačku. Naposledy jsem popotáhl a osušil si poslední zbytky slz z tváří. Lokty jsem si opřel o stolek a hlavu schoval do dlaní.

A zase ten klid. Doléhala ke mně jen tlumená hudba z kabiny od řidiče a slabé hučení motoru. Nesnášel jsem ticho. Člověka pak až neuvěřitelně ohlušují jeho vlastní myšlenky. Nikdy dřív bych nevěřil, jak moc rychle se můžou vystřídat kladné a záporné emoce. Vždyť na tom parkovišti bylo všechno v nejlepším pořádku, a teď? Chtělo se mi začít ječet z toho, jak moc mi bylo mizerně. Navíc mi ani tak příliš nevadilo Tomovo chování, ale spíš fakt, že jsem neznal jeho příčinu. Jednoznačně byl sice přinejmenším ten jeho výlev urážející, ale já si byl až moc dobře vědom toho, že bezdůvodný tedy rozhodně nebyl. Prostě jsem ale nedokázal přijít na vysvětlení.

Byl jsem si tak neotřesitelně jistý naším bratrským vztahem, že by mě ani ve snu nenapadlo, že by se to mohlo začít kazit, ať už byl ten důvod jakýkoli. Věděl jsem, že až přijdu na příčinu, bude zase všechno jako dřív. Otázka tedy zněla – v čem že je ten největší problém? Odpověď se mi naskytla jen jedna jediná a bohužel nezodpovídala vůbec nic. Problém jsem já. Je ve mně. Samozřejmě, že ve mně. V kom jiném. Cítil jsem, že důvod Tomova chování mi visí přímo před nosem, jen já jsem musel nejspíš oslepnout, že jsem ho nebyl schopen vidět. Připadal jsem si jako naprostý ignorant, neschopný empatie vůči osobě, která byla mému srdci vždycky nejbližší.

S tupou bolestí hlavy, jež mi díky pláči a vtíravým myšlenkám začala tepat ve spáncích, jsem se zvedl, uvařil si kafe a přilil do něj kapku rumu. Normálně jsem tuhle kombinaci neměl moc rád, ale teď jsem doufal, že mě alespoň částečně postaví na nohy. Sedl jsem si zpátky ke stolku a začal tu horkou tekutinu pomalu usrkávat. Nevím přesně, čím to bylo. Možná tím rumem nebo jsem snad jen spolu s kávou spolykal všechny svoje poslední zbytečky uraženosti, pýchy, falešného ega či čehosi a rozhodl jsem se, že i přes nepříjemnost hádky, která se tu před nějakou tou chvilkou odehrála, to rozhodně nemíním vzdávat, a pod ochranou bílé vlajky zkusím proniknout na Tomovo území, jež nyní představovala zadní část autobusu, a promluvím si s ním znovu, dokud nedojdeme k nějakému výsledku i za tu cenu, že to tentokrát budu já, kdo dostane facku.

Už už jsem se chtěl zvedat, když mi prolétlo hlavou něco, co mi Tom před tím vmetl ve vzteku do tváře. Ariana to umí taky docela obstojně. On se s ní vyspal? Kdy, k čertu? Málem mi tam umrzly koule, když jsem… To parkoviště. Najednou to do sebe všechno zapadalo. David za námi tehdy přišel do toho fastfoodu a informoval nás o tom, že Tom už se probral. Zřetelně si vzpomínám, jak jsem čekal, kdy přijde za námi. Nikdy si nenechal ujít kus žvance. Vůbec pokud šlo o tohle vydatně „zdravé“ stravování. Nedorazil. A stejně tak nepřišla ani Letina sestra. Najednou jsem pocítil záchvěv jakéhosi šoku. Apaticky jsem hmátl po láhvi s tou zlato hnědou tekutinou, odšrouboval víčko a párkrát si řádně loknul. Obličej se mi zkroutil do znechucené grimasy a zvednul se mi žaludek.

„Odporný pití. Nechápu, jak tohle do sebe může někdo lejt, aniž by si to něčím ředil. Rum s colou, to jo. To je docela ňamka.“ Brumlal jsem si nesmyslně a zase to raději zazátkoval a vrátil zpět do minibaru. „A proč by mě vlastně Tom s Ari měl srát? Teď můžeme být spokojení oba.“ Pokračoval jsem ve své samomluvě. Pohupoval jsem si nohou a prsty jsem si poklepával o stehno. ‚Ach Bille, ty jsi vůl. Ty jsi takovej vůl.‘ Nadával jsem si. Zahnal jsem v sobě slaboulilinký hlásek, který se mi snažil namluvit, že mi vadí to, co se stalo mezi ním a Arianou, a naprosto ignoruje toho vlezlého našeptávače, mě napadlo něco jiného. Heuréka. Jsem genius. Prozřel jsem. Tomi se zakoukal do sestřičky mojí Leti, a díky mé zabedněnosti a zahleděnosti se do vlastní osoby neměl možnost se s vlastním štěstím podělit. Proto ta podrážděnost. Myslel si, že jsem ho kvůli černovlásce odsunul na druhou kolej. Pořád tohle moje řešení sice nevysvětlovalo všechny detaily projevů jeho chování, ale v tom už jsem se dál nemínil šťourat. Je to prostě Tom. A to pako se občas chovalo nelogicky. Ne snad v tak časté frekvenci jako v poslední době, ale to byly maličkosti, nedůležitosti. Jednoduše, proč si jimi zatěžovat hlavinku. Mě se představa toho, že budeme moci randit ve čtyřech, zkrátka líbila.

Kdybych jen tušil, jak moc zabedněnej jsem v tuhle chvíli byl s tímhle směšným odhadem, na hony vzdáleným skutečnosti. O tom jsem ale momentálně neměl ani páru a možná jsem ji ani mít nechtěl… Upnul jsem se na myšlenku, že on a Ariana jsou vysvětlením celé téhle záhady a s pusou od ucha k uchu jsem se vydal za ním, ujistit ho o tom, že jsem tu stále pro něj a že z nich mám upřímnou radost.

Tom

Zavřel jsem se v ložnici a schoulil se do těsného klubíčka. Slzy dávno oschly a přešel mě i největší nápor vzteku. Na tak vyčerpávající emoce jsem už jednoduše neměl energii. Začínala mi být zima, ačkoli se v autobuse topilo. Já ale neměl sílu ani vstát a vzít si něco na sebe, nebo se jen jednoduše přikrýt peřinou. Nejspíš se o mě pokoušela zimnice. Cítil jsem se naprosto zoufalý. Potřeboval bych poradit, jak z tohohle všeho ven, ale bohužel nebylo komu se svěřit. Kdo by pochopil řekněme tak neobvyklý vztah mezi dvěma bratry?

Nejhorší na tom všem bylo, že jsem cítil výčitky. Vyčítal jsem si, že svými sobeckými city k Billovi mu kazím možnost života s holkou, kterou měl evidentně rád. A nyní, když jsem si konečně dokázal plně připustit, že Billa skutečně hluboce miluji, to bylo všechno o to strašlivější. Na jednu stranu jsem se snažil sám sebe přesvědčit, že důležité hlavně je, aby byl šťastný on, na stranu druhou byl můj neopětovaný cit k němu natolik zničující, že mě pomalinku dostával na dno, a já jsem netoužil po ničem jiném, než zlikvidovat všechny ty neviditelné nitky, které ho táhly k Leticii, a přivlastnit si ho jen a jen pro sebe. Zaplavovala mě neuvěřitelná úzkost kroutící všechny moje útroby, kdykoli jsem si představil, že by to stejně bylo všechno k ničemu. I kdyby tu totiž nebyla Leticia, bude tu nějaká jiná, která mi ho vezme.

Možná, že řešením by bylo vyznat se mu ze všech svých pocitů, ale uvěřil by vůbec? Náš intimní vztah se vždycky táhnul v dost povrchní rovině. Nepřipouštěl jsem si, že by šlo někdy o víc než sex a podle toho jsem se také choval. Nebránil jsem se jednorázovým románkům s holkama, které vypadaly skutečně prvotřídně. Proč jim odolávat a odpírat si je. Ony byly první liga. Nikdy bych nevěnoval byť jen jediný pohled nějaké tuctovce. A můj bratr? On byl extraliga. Proto jsem se k němu tak moc rád vracel. Byl můj malý rozkošný romantik toužící po lásce, o jejíž existenci jsem vždycky tak urputně pochyboval, že jsem si byl až neotřesitelně jistý tím, že něco natolik neexistujícího mi nemůže Billa odvést.

A najednou ta noční můra byla tady a já se z ní marně pokoušel probudit. Představa, že bych se mu měl teď po tom všem vyzpovídat ze všech svých citů, byla absolutně absurdní. I kdyby jim uvěřil, nejspíš by se mi stejně vysmál. Nadělal jsem tolik chyb už od začátku… Ano, k němu jsem se nikdy nechoval přezíravě nebo povrchně jako k těm zástupům holek, které se vystřídaly v mojí ložnici. Pozornost, péče, starostlivost. To všechno tam vždy bylo. Ale nikdy ne láskyplnost. Kdybych mu ji dal najevo už na začátku, tohle všechno by se nemuselo stát, a já se tu teď netřásl sám a mohl jsem ho svírat v náručí. Jenže já to, ksakru, nevěděl. Proč musí prozření přicházet až po tom, když člověk ztratí to, co je mu nejdražší?

„Tomi…“ ozvalo se slabé zaklepání, „můžu k tobě? Vím, že se zlobíš, ale já bych to chtěl urovnat.“ Prosil bráška a škrabkal svými nehtíky o dveře. Silně jsem si skousl spodní ret a několikrát jsem si přejel špičkou jazyka po piercingu. Co se zase jen bude dít, když otevřu? Nebyl jsem si jistý, zdali jsem už v takovém klidu, abych se dokázal opanovat a nezahrnul ho znovu dalšími urážkami či sarkastickými poznámkami. Jenže já v tom svém stavu totálního zoufalství nevěděl, jak jinak se bránit. Pravda byla ale taková, že jsem neuvěřitelně moc potřeboval být s ním, ať už se tu semele cokoli. Připlížil jsem se ke dveřím, opřel se o ně a otočil klíčem v zámku. Hned nato jsem zůstal koukat do těch hnědých duhovek, které byly plné kajícnosti.

‚Ach ne, lásko, hlavně se teď nezačni omlouvat. To já bych měl.‘ Nevyšla ze mě však ani hláska. Křečovitě jsem sevřel rty tak, že můj výraz musel působit až kamenně, a pouze jsem poodstoupil natolik, aby kolem mě mohl projít dovnitř… Bill se kolem mě protáhl a nesměle si sedl na naši postel. Už tu žádné patrové palandy totiž nebyly. Teď, když měli Georg s Gustavem svůj vlastní tourbus, vydupali jsme si letiště přes celou šíři autobusu.

Aniž bych tam snad nad ním stál a čekal, co z něj vypadne, vrátil jsem se na svoje původní místo. Po čtyřech jsem se přeplazil na svou část postele a zabořil hlavu do polštáře.

„Já tě poslouchám.“ Protáhl jsem nakonec líně, když Bill jen dál hypnotizoval špičky svých bot. Brácha se tedy teatrálně nadechl a pak spustil.

„Hele, vím, že seš z nějakýho důvodu nasranej, ale uvědom si, že po těch tvejch nevybíravejch urážkách bych na tom měl být stejně. Mě už to naše handrkování ale nebaví… Ty ses zamiloval do Ariany?“ Vypadla z něj po kratší pauze zcela nelogická otázka. Navíc naprosto vytržená z kontextu. My tu teď řešili naše spory, tak co do toho začal plést tu zrzku?

„Ne. Jak jsi na to přišel?“ Nechápavě jsem pozvedl obočí.

„No, vždyť jsi říkal…“ Na vteřinu se odmlčel, aby se mnou upevnil oční kontakt. „Tome! Neříkej mi, že ses s ní vyspal jen kvůli tomu, že ti hučelo v klacku?!“

„A co jsem měl asi podle tebe dělat, když ty už jaksi po ruce nejseš?!“

„Jo tak se mnou jsi spal jen proto, že jsem byl zrovinka k mání, jo? Tak to myslím, že už se tu dál není o čem bavit!“ Bill se zvednul a chtěl odejít, ale tentokrát jsem za žádnou cenu nemohl připustit, aby ta opětovná hádka skončila takhle nechutným svinstvem, který se mi právě povedlo vypustit z pusy.

„Ne, Bille, prosím, počkej.“ Vrhnul jsem se za ním, a než stačil otevřít dveře a opustit ložnici, donutil jsem ho znovu si sednout na postel. „Já… já… neodcházej. Vyslechni mě. Samozřejmě to tak nikdy nebylo. Plácám nesmysly. Já…“

„Sakra, Tome, dost! Fakt nevím, jestli ty tvoje plky chci poslouchat. Uvědomuješ si vůbec, co jsi teď řekl? Že jsem byl celou tu dobu jen tvoje laciná děvka, která přeochotně přicupitala, kdykoli pán ukázal prstem! Mám chuť tě začít nesnášet a já vůl se sem za tebou přišel udobřit.“ Billovi se po tváři skoulela jedna osamocená slza velká jako hrách, ale jinak nebrečel. V očích se mu jen zračilo neuvěřitelné zklamání.

„Billí, prosím,“ setřel jsem toho mokrého poutníka z jeho tváře, „špatně jsi to pochopil. Já to tak nemyslel. Nikdy ne ve vztahu k tvojí osobě,“ jednou rukou jsem ho dál, tentokrát opatrně, svíral za zápěstí, kdyby snad zase chtěl utíkat, a druhou rukou jsem nervózně žmoulal cíp peřiny, „ty sám nejlíp víš, jaké to mezi námi bylo. Nikdy jsi mi nedělal děvku. Miloval jsem ty chvíle s tebou…“

Neuměl jsem se moc omlouvat, ale teď mi bylo jasné, že kát se musím. Bylo to na místě, navíc jsem mu to dlužil za všechnu tu špínu, kterou jsem mu vmetl do tváře. Dnes jsem si připadal jako naprostý zbabělec. Místo slov lásky jsem ho zahrnoval urážkami. Cítil jsem, že jestli mi neodpustí, ztratím ho nejen jako milence, ale i jako bratra, a to bych snad nepřežil.

„Omlouvám se… strašně moc mě to mrzí… víš, já…“ Zvedl jsem k němu uslzený pohled. „Mám tě rád…“ A na důkaz svých slov jsem mu vtiskl letmý polibek na rty.

„Dáváš to najevo skutečně svérázným způsobem…“ Bill tu větu zahuhlal na druhou stranu místnosti, ale z jeho hlasu se vytratil ten neuvěřitelný chlad a pohrdání, který tam byl ještě před chvilkou. Nesnažil se už ani utéct. Jen byl v jeho hlase podivný smutek a zklamání. Ale uvěřil mi. Bylo to křehké, ale pro tuto chvíli jsem ho měl zpět. Jak moc prchavý ten okamžik bude, už teď záleží jenom na mně.

„Jo, to jo. Jsem korunovanej debil.“  Brácha vyprskl smíchy a mně se natolik ulevilo, že jsem se k němu musel přidat.

„Pocem, ty pitomče.“ Objal mě a poplácal po zádech. „Půjdem si lehnout, jo?“ Navrhl Bill, stáhl ze sebe džíny a mikinu a jen v boxerkách a tričku se zavrtal pod peřinu.

„Víš, co jsem si myslel, ty blbče?“ Zeptal se, když už jsme byli oba pohodlně uvelebení v přikrývkách.

„Co?“

„Že jsi se do Ariany zabouchnul a díky mému vztahu s Leti jsi měl pocit, že nebudu mít čas se s tebou o tu radost podělit.“

„Ha, ha, teď jsi mě teda pobavil. Já a zabouchnout se. Dovedeš si mě představit zamilovanýho?“ Řehnil jsem se na oko, ale ve skutečnosti si Bill nedovedl představit, jak blízko byl pravdě.

„Hele, teď vážně.“ Zarazil se. „To, že tě něco trápilo, nepopřeš. Zadrž, nenadechuj se. Já už se k tomu vracet nechci. Necháme to za sebou. Chci jen, abys věděl, že na prvním místě jsi pro mě ty. Ne Leti ani žádná jiná. Ty! To znamená, že pokud budeš mít jakýkoli trable, nebo budeš mít prostě jenom chuť si pokecat, tak jsem tu pro tebe, jasný? Tady,“ vzal do své ruky mé zápěstí a moji dlaň si přitiskl na hruď, kde jsem zřetelně cítil bít jeho srdce, „ty zabíráš jeho největší část a tak to vždycky zůstane.“ Mrknul na mě, mou ruku stáhl a políbil mě na čelo. „Takže už žádný hádky!“ Řekl ještě rozverně a vycenil na mě zoubky. Olízl jsem si dva prsty na znamení souhlasu a úsměv mu vrátil. Kdyby jen tušil, že on to moje srdce zabírá úplně celé… „Jo, a taky tě mám moc rád.“ Dodal nakonec a stejně jako před chvílí já jemu, i on mi vtiskl krátkou malou pusu na rty. Hned nato zavřel oči a za pár minut spokojeně oddechoval.

‚Dobrou noc, broučku. Slibuju ti, že se pokusím nezasahovat do tvého štěstí.‘ Byla poslední myšlenka, než jsem i já upadl do neklidného spánku.

autor: Ainikki

betaread: Janule