Chaos v duši 8.

autor: Áďa

Vzbudil jsem se hodně brzy ráno. Rozespale jsem koukl na mobil, kolik je hodin. 6:29. Zívl jsem a znovu sebou plácl na polštář. Nevnímavě jsem mžoural z okna na to, jak po skle stékají slzy deště a venku se chystá šedý, pochmurný úsvit. Holé větve stromů se mrtvě vypínaly proti temně šedým mrakům, jež nepropustily sebemenší sluneční paprsek.

Nebyla včerejší noc, přesněji řečeno její události po koncertu, přece jenom sen? Jedna z mnoha nočních můr, kde místo tlející mrtvoly figuroval zlomyslný David, jenž mě napřed donutil se s ním vyspat, načež mě chtěl vydírat?

Opatrně jsem si sáhl do vlasů, jen kousíček od čela, přesně do míst, kde mě udeřil pěstí, když jsem byl v koupelně. Nahmatal jsem tam celkem slušnou bouli. Sykl jsem, když se jí mé prsty dotkly, a při tom syknutí jsem ve svých ústech pocítil slabou, ale důraznou příchuť zaschlé krve. A když jsem přejel dlaní přes své rty, ucítil jsem strupy.

S povzdechnutím jsem se zachumlal ještě víc do vyhřáté peřiny. Už jsem věděl, že včerejšek nebyl jen sen. Měl jsem důkazy, a určitě bych našel ještě spoustu dalších, i kdybych nepočítal, jak moc mě bolí celé tělo. Vyčerpaně jsem zavřel oči.

Opravdu by byl David schopný tu nahrávku někomu pustit? Vždyť pokud je pravda, že mě, jak sám říkal, skutečně miluje, snesl by pohled na to, jak mě zatýkají a převážejí do vězení? Jenže taky bych do něj nikdy neřekl, že by byl schopný mi zkřivit vlásek, po těch letech, co ho znám, a přitom mě tady jen pár hodin zpátky znásilnil jako malou holku, bez sebemenších problémů a mrknutí oka.

Ne, nebudu ho podceňovat, řekl jsem si v duchu. On by byl opravdu schopný to někomu pustit. A nemůžu dopustit, aby něco takového věděl kdokoliv na světě, a ze všech lidí právě Tom…

Neměl jsem na vybranou. Tím záznamem mi držel na krku nůž. A já jsem věděl, že nemám jinou volbu. Že od dnešního dne musím otrocky udělat první poslední, co mi nařídí, nebo co se mu zamane… A hlavně nedat nic najevo před klukama a už vůbec ne před Tomem. Jenže ten to na mně pozná tak jako tak, že něco není v pořádku a o to víc mu já budu muset lhát. Ta představa mi vehnala slzy do očí. On se mi chtěl jít včera omluvit. Za to, co jsem ve své podstatě způsobil já, on chtěl omluvit pouze svou bratrskou péči a starost o mě. Starost, jakou jsem taktéž já míval o něj. Vždycky na něm poznám, když není stoprocentně ok! A nedám mu pokoj, dokud mi neřekne, co za tím vším vězí! Jenže on teď dělá to samé. Chápal jsem ho. Ale něco jiného je, když on má trauma z holky nebo z pár zvrtnutých akordů, a něco jiného je mít trauma z vraždy, znásilnění a vydírání…

Zamrkal jsem, abych zahnal slzy, a přetáhl si peřinu přes hlavu. Ach, kéž bych tak mohl být neviditelný… Kéž by existovala kouzla z pohádek mých dětských let, kterým jsem jako malý kluk věřil, a já mohl jen tak zamávat rukou, něco zamumlat a zmizet daleko, předaleko odsud! Z tohohle místa, z Davidovy přítomnosti…

Když jsem se vzbudil podruhé, bylo skoro poledne a útroby mi bičoval strašný hlad. Pomalu jsem vstal z postele, podrbal se ve vlasech a s napůl zalepenýma očima jsem se nasoukal do džín a prvního trička, které mi padlo pod ruku. Dopotácel jsem se do koupelny a rezignovaně strčil hlavu pod kohoutek, aby mě chladná voda jakž takž probrala. Poté jsem si utřel obličej (zamrazilo mě, když jsem si přitom vzpomněl, jak dopadlo mé poslední sušení se), nedbale pročesal vlasy a v domnění, že přeci jen vypadám trošku líp, než jsem se cítil, jsem opustil koupelnu.

Už jsem chtěl vyrazit na snídani, když jsem na svém levém zápěstí spatřil modřinu, jež se skvěla v místech, kde mi David drtil ruce, zatímco jsem je měl zkroucené za zády. No bezva, povzdychl jsem si. Tom se bude ptát, co jsem dělal… aspoň že ta boule je pod vlasama, přemítal jsem v duchu, zatímco jsem si přes modřinu natáhl návlek. Jediné, co se teda nijak nedalo zamaskovat, byly zraněné rty, u těch se dala jedině smýt zaschlá krev. Jenže těch strupů si všichni všimnou!

Chvíli jsem přešlapoval před zrcadlem a snažil se strupy nějak smýt nebo působením vody méně zviditelnit. Drhnul jsem si rty tak, že se mi nakonec omylem povedlo ty strupy strhnout.

„Doprdele!“ zaklel jsem hlasitě, když se mi z obnažených ran začala ronit krev, a to poměrně intenzivně.

Stiskl jsem rty, jak jen to šlo, sál jsem je, abych zastavil krvácení, a radši už dál nic nezkoumaje, vydal jsem se na snídani, zatímco krkem mi zvolna kanula horká, sladká, rudá tekutina.

Šel jsem prázdnou hotelovou chodbou a bázlivě se kolem sebe rozhlížel. Čekal jsem, že zpod každého stínu vyběhne David a bude mě chtít někam zatáhnout. Celou chodbu jsem ale absolvoval úspěšně, ačkoliv jsem měl oči na stopkách, nikde jsem ho neviděl. Lehce se mi ulevilo, když jsem docházel k jídelně a těšil se, že se aspoň v klidu najím.

Zatlačil jsem na prosklené dveře, aby se otevřely, načež jsem v nich zůstal stát jako solný sloup. U nejzadnějšího stolu seděli kluci… a s nima David! Polkl jsem a moje chvilková dobrá nálada kvapem vyprchala. To mě snad ode dneška bude šmírovat na každém kroku? přemýšlel jsem, zatímco jsem se se svěšenou hlavou ploužil ke stolu.

„Dobré ránko,“ usmál se na mě Tom, když mě viděl přicházet.

„Ahoj,“ donutil jsem se předstírat aspoň na tu chvíli úsměv, načež jsem se sesul na židli vedle něj.

Natáhl jsem se pro konvici s kávou a nalil si ji, zatímco jsem se ze všech sil snažil nedívat na Davida, ačkoliv jsem věděl, že mě propaluje pohledem. Soustředil jsem se na nalévání tak moc, že se mi rozklepala ruka a já polil bílý ubrus.

„Co děláš, ty trumpeto?“ zeptal se mě pobaveně Georg. „Nejsi snad zamilovanej?“

„Blbečku,“ ulevil jsem si, v tu chvíli se ale ozval hlas manažera.

„Proboha, Bille!“ vyhrkl. „Co se ti stalo s pusou?“

No to snad nemyslí vážně! Jakoby nevěděl, čí zuby mi včera protrhly rty! Z toho, jak se na mě podíval, však bylo poznat, že se zeptal zcela úmyslně. To mě chce takhle testovat před ostatními nebo co? Vyčítavě jsem na něj pohlédl, jestli to jako myslí vážně, podle toho, jak se mu na okamžik zúžily oči, tak asi ano. Cítil jsem na sobě tázavé pohledy všech.

„No…“ začal jsem a postřehl, jak přes Davidovy oči přelétl výhrůžný stín. „Já jsem si večer… hm… pustil televizi, a dávali tam zrovna nějakou hororovou hrůzu a já jsem se jedný scény lekl a prokousl jsem si při tom… při tom rty.“

Kluci chápavě kývli hlavou a začali se opět věnovat jídlu, krom Toma, který na mě nadále podezřívavě hleděl, a Davida, jemuž v očích blikla pochvalná jiskra.

„Ty punťo jeden,“ naklonil se k mému obličeji blíž a zkoumavě své dílo prohlížel. „Proč se díváš na horory, když je nemáš běžně ani rád? Počkej, vyčistím ti to,“ dodal starostlivě a hmátl do své tašky.

Chvíli se v ní hrabal, načež na stůl vytáhl hadřík a desinfekci. Při pohledu na tu žlutou tekutinu se mi rozšířily oči strachy.

„Ne!“ vykřikl jsem. „Desinfekci ne!“
„No tak,“ káral mě David, zatímco v té odporné vodičce máčel hadřík. „Musím ti to vyčistit, aby se ti tam nedostala infekce, víš, že bys pak mohl mít i problémy s mluvením?“

To nemyslí vážně, že ne? děsil jsem se v duchu. Nejen, že tady ze mě před klukama dělá idiota největšího kalibru, ale moc dobře ví, jak já tyhle desinfekce a podobné nemocniční smrady nesnáším, jakou z nich mám fobii! Proč mi to dělá? Jestli mě opravdu miluje, neměl by se chovat trošku jinak? To mu nestačí, že mě drží v šachu? Nestačí mu fakt, že jsem psychicky zcela na dně? Musí mi ještě dělat bolest navíc?

Viděl jsem, jak se ke mně blíží jeho ruka s hadříkem. Vyděšeně jsem před ní couval, až jsem vrazil do něčeho měkkého. Byl to Tom, poznal jsem ho podle jeho hřejivých rukou, jež mě něžně objaly kolem pasu. Padl jsem mu kolem krku.

„Tomí, prosím,“ fňukl jsem. „Řekni mu, ať mě nechá… vždyť už ta rána stejně není čerstvá, jestli tam měly nějaké bakterie naskákat, tak už tam jsou. Ať dá tu desinfekci pryč, prosííím…“
„Ale on má pravdu, bráško,“ namítl Tom. „Rány se musí vyčistit, jinak s nimi může být problém. No tak,“ konejšil mě. „To přece vydržíš… jen to trošku štípne a pak to bude dobrý…“

Kdyby to byl kdokoliv jiný, tak to vydržím… Ale ne od Davida! zanaříkal jsem v duchu. Ucítil jsem, jak manažer chytil jednou rukou mou hlavu.

„To zvládneš, Bille,“ usmál se na mě povzbudivě a já cítil, jak jeho prsty chtivě prohrábly mé vlasy. Dej ty svoje hnáty ze mě pryč, copak ti byl včerejšek málo? Snažil jsem se mu svou hlavu vytrhnout ze sevření, ale neměl jsem šanci. „Klid, už to bude.“

„AAAAAAAAAAAAÁÁÁÁÁÁÁ!“

Dotkl se desinfekcí mých zraněných rtů. Pekelně to štípalo! A on, jakoby mu nestačilo, jak mě bolí samotný dotyk toho hadru, začal jím rány mnout. Teprve když byl spokojený, toho nechal. Sykajíc bolestí, dosedl jsem zpět na židli a Tom mi dal ruku kolem ramen.

„Vidíš, žes to zvládnul, bráško,“ mrkl na mě.

„Hm,“ hlesl jsem a sklopil oči k talíři se svými ranními palačinkami. A tys ho nechal, ať mi to udělá, i když víš, jaký mám z desinfekcí strach.

Rty mě štípaly natolik, že dnes asi radši snídani vynechám, pokud to nepoleví, jinak nevím, jak svá ústa přiměju k pohybu při stravování. Koutky jsem si prostrčil lžičku s troškou kávy a polkl. Trochu se mi ulevilo, ale ne tak, aby mě opustila směsice zklamání, smutku, vzteku a bezmoci. Mlčky jsem příborem štěpil palačinku na ty nejmenší možné dílečky.

„No tak, brácha, tak už přestaň trucovat a koukej taky trochu jíst,“ šťouchl do mě Tom. „Já vím, že se po tomhle procesu asi necítíš nejlíp, ale měl bys aspoň něco sníst, jinak z toho tvého kručení v břiše ohluchnu…“

„A víš ty co?“ vybuchl jsem. „Ať ti ty uši klidně upadnou!“

Rozčileně jsem se zvedl od stolu. Tom se na mě překvapeně podíval.

„Tak Bille,“ chytil mě za rukáv. „Vždyť víš, že to byla sranda! Posaď se a jez!“
„Dejte mi všichni pokoj!“ štěkl jsem, vytrhl se z jeho sevření a zběsile mrkajíc, abych zahnal pláč, se otočil na podpatku a rychlostí blesku se vyřítil z jídelny.

„Co mu zase je?“ slyšel jsem ještě slabě Toma.

„Já nevím, být to holka, tak řeknu, že má krámy,“ odpověděl mu David. „Asi se zase blbě vyspal nebo co…“

Víc už jsem neslyšel. Jako šílený jsem se prohnal chodbou, vletěl do pokoje a zamkl za sebou. Opřel jsem se o dveře, svezl se po nich do sedu a přerývaně jsem oddechoval. Co všechno mě ještě čeká? Zabořil jsem obličej do dlaní. Jak dlouho to bude trvat? Co všechno po mně ještě David bude chtít, než bude jeho vášeň ukojena a on mě nechá zase normálně žít? Jak dlouho se bude vyžívat v mé bolesti a v tom, jak trpím? Jak dlouho ze mě bude před ostatními dělat psychicky labilního nevyrovnance?

Ozvalo se zaklepání na dveře. Pomoc! zasténal jsem v duchu. Prosím, ať to není on! Strachy jsem ani nedýchal, zatímco jsem bázlivě naslouchal opakovanému bouchání na dveře, jež hrozily, že ranám příchozího brzy podlehnou.

„Bille!“ ozval se zvenčí Tomův hlas, následován lomcováním klikou. „Bille, otevři mi! Vím, že tam jsi!“

Rozlila se mnou neuvěřitelná úleva. Vyškrábal jsem se na nohy, otočil klíčkem a chvějící se rukou otevřel dveře.

„Ach, Tommy,“ padl jsem mu kolem krku.

„Jé, počkej, ať mi nevyrazíš z rukou snídani!“

Jemně mě ze sebe setřásl. Vešel dovnitř, a zatímco jsem zavíral dveře, položil na stolek hrníček s kávou a moje nedojedené palačinky.

„Nějak jsi nestihl dosnídat, tak jsem ti to sem přinesl, abys neměl na cestě hlad.“
„Na cestě?“
„Jo, dneska jedeme přece do Prahy!“ odpověděl překvapeně Tom. „A tam budeme mít den volna, než bude koncert.“
„Ach tak,“ kývl jsem hlavou a zamyšleně se zakousl do palačinky.

No prosím, tady je další následek toho, co mi teď David dělá. Ještě zapomenu termíny koncertů… To je jako fakt bezvadný…

Tom u mě setrval, dokud jsem nesnědl úplně všechno. Když jsem dojedl, smutně jsem si o něj opřel hlavu a tiše vzdychl. Cítil jsem, jak mě jednou rukou objal kolem pasu a druhou mi něžně zajel do vlasů.

„Bille… opravdu se pořád cítíš v pořádku?“ hlesl tiše a starostlivě.

Stiskl jsem pevně víčka. Tomí, proč se mě zase ptáš? Abys mi to dělal celé ještě horší? Asi nejspíš vytušil moje myšlenky, jelikož mě chlácholivě pohladil ve vlasech.

„Odpusť,“ zašeptal. „Jen mám o tebe strach.“

„Já vím,“ odpověděl jsem ještě tišeji.

Přitiskl jsem se k němu ještě víc a zavřel oči. V jeho náruči jsem se cítil tak bezpečně. Jakoby všechny mé mrazivé myšlenky a strasti tály pod hřejivým teplem jeho přítomnosti, jeho lásky. A on to věděl. Byl neuvěřitelně soucitný, jeho dotyky byly jemnější, než kdykoliv předtím. A ze všeho nejvíc jsem mu byl vděčný za to, že na mě nijak nenaléhal. Sice mě něžně vtiskl do nadýchaných peřin a opatrně si na mě lehl, nikoliv však, aby vyžadoval sex. Pouze mě hřál svým tělem, svým dechem. Jeho prsty a dlaně, kopírující mé tváře, mě svou starostlivou citlivostí konejšily a já se mu plně oddával. Nechal jsem ho, aby si se mnou dělal, co chce, oproti včerejšímu večeru jsem však nyní ležel zcela dobrovolně a nechával brášku, aby se se mnou mazlil. Byl jsem absolutně v jeho moci. Věřím, že kdyby do mě chtěl vniknout, a to v hloubi duše vím, že on by z celého srdce chtěl, že bych se tentokrát asi nebránil, i když bych se po včerejší zkušenosti asi hodně bál.

On však na mně jenom klidně ležel, pouze mě hladil, hřál vlastním tělem a laskal svými rty. Jakoby tušil, že z něčeho bližšího bych měl strach. Takhle se mnou setrval několik minut či snad hodin do doby, než byl čas opustit hotel. Slezl ze mě a opatrně mi pomohl vstát a zabalit věci. Než jsme definitivně opustili pokoj, vtiskl mi polibek na čelo.

„Neboj se, bratříčku,“ stiskl mi povzbudivě ruku. „Všechny starosti, i když se ti to teď nezdá, postupně zmizí a bude líp…“

Vděčně jsem se na něj pousmál, i když mi přišlo, že můj úsměv spíš působí jako bolestná grimasa. Tom vždycky věděl, jak mi zvednout náladu. Jeho dnešní přítomnost mě alespoň trochu uklidnila a tahle jeho věta z dětství, kterou mi tolikrát říkával, mi vlila miniaturní dávku dávno ztraceného optimismu do žil. Zhluboka jsem se nadechl a po boku svého bratra se vydal směrem k autobusu, vstříc dalšímu osudu…

autor: Áďa
betaread: Janule