Vesnický prázdniny 8.

autor: Ivetka

„Tak a já bych teď poprosila Billa Kaulitze, který má k mému údivu velmi dobré vysvědčení. Dokonce jedno z nejlepších ze třídy. Mile jsi mě překvapil, Bille…“ vyzve mě naše třídní učitelka, abych si došel pro výzo. Dneska odpoledne už budu u dědy, pokud to dobře půjde a na silnicích nebudou zácpy.

Pyšně si dojdu pro list papíru, kde je několik čísel, která pro mě znamenají pouze konečnou klasifikaci z několika předmětů. Mám vyznamenání, což mě trošku těší, ale už je mi to jedno. Příští školní rok nástup na střední na právní administrativu…

—

Sedím na zadním sedadle v našem autě, v uších Mp3, koukám se z okénka a sleduju auta, která nás někdy předjíždí, někdy my je. Ano ano, už jedeme za dědou a já i za klukama. Tašku mám položenou vedle sebe, do kufru jsem jí dávat nechtěl, tam by se to všechno rozflákalo. Teď mám na mysli ty voňavky. Sk8 mám normálně vedle sportovní tašky, žádný zázrak, kam ho dát jsem pro něj nevymyslel.

„No ahoj, Bille, kde seš..?“
„Ahoj Michale… no už jedeme. Tak já nevim, do hodinky tam snad budu.“
„Se to nějak protáhlo nebo co se stalo?“
„No… trošku. Dneska je velkej provoz, ale neboj, dorazím.“
„Tak fajn. Všichni tu už na tebe čekáme.“
„Moment, vy jste tam už všichni?“
„Jasně, všichni… naprosto všichni…“
Do telefonu se usměju. „Tak fajn. Tak… já ti potom zavolám, že jsem dorazil,“ informuji Michala a stručně se s ním rozloučím.

„Tati, jak dlouho to bude ještě trvat?“ táta je z toho provozu dost nervózní.

„Nevím, Bille… asi tak půl hodiny, když to dobře půjde…“ pokusí se mi odpovědět trošku klidně, protože mu asi došlo, že za to nemůžu. Jenom kývnu na souhlas, do uší si znovu narazím sluchátka, spokojeně zavřu oči a přemýšlím. Jak kluci asi budou reagovat, až přijedu? Až mě uvidí? Třeba mě nebudou brát tak, jako mě brali minulý rok. Teď vypadám a možná se i chovám naprosto jinak… nevesnicky. Nevím, jak jinak bych to nazval. Asi nebudu podle jejich představ.

„Ahoj, dědo. Tak co, jak je?“ obejmu dědu, když dojedeme.

„No skvěle, máš v mrazáku zmrzku, tak si potom s klukama vezměte. Asi 10x se tu už stavovali, jestli jsi už nepřijel,“ poplácá mě děda po ramenou.

„Jo, já vím, volali mi…“ víte, děda mě už takhle viděl, takže ho můj vzhled ani nepřekvapil.

„No tak… já jim zavolám a půjdu s nima ještě ven…“ brouknu.

„No tak ale doufám, že do půlnoci budeš doma,“ broukne děda. Mamka s tátou tu dneska spí, takže asi si budou povídat…

„Jasně, neboj se,“ vezmu si tašku a vyjdu nahoru do svého pokoje. Z kapsy vytáhnu mobil a vytočím Michalovo telefonní číslo:

„Ahoj, Michale, tady Bill. No tak jsme dorazili. Jsem u dědy…“
„Vážně? My jsme kousek od tvýho dědy, tak my za chvilku přijdeme… ok?“
„No fajn. Hele, ale radši nezvoňte. Děda si už stěžoval,“ zasměju se.
„Tak já tě prozvoním, až budeme před barákem, jo?“
„Fajn, tak zatím…“ rozloučím se s ním a do tašky přes rameno si začnu pomalu skládat dárky pro kluky, včetně dárku pro Toma. Ten mu chci dát ale někde stranou. Aby kluci nežárlili…

Dám si je do tašky přes rameno a ten Sk8 si potom dám za záda… Zanedlouho mi v kapse zavibruje mobil – Michal… Tak fajn. Ještě se na sebe kouknu do zrcadla, potom vezmu tašku a ten Sk8 a jdu pomalu dolů… Sk8 si schovám za záda a otevřu hlaví dveře.

„Baf,“ usměju se. Všichni se na mě otočí a otevřou pusu, včetně Toma… „Co je?“ podrbu se ve vlasech a rozpačitě se usměju…

„Tom říkal, že ses změnil, ale takhle jsme to nečekali asi ani jeden. Vítej tadyyy,“ usměje se Michal a obejme mě.

„No, když jsi tady, něco pro tebe mám…“ brouknu. „Sice trošku opožděně, ale všechno nejlepší k narozeninám,“ vlepím mu malou pusu na tvář a stoupnu si opodál, aby viděl, co jsem mu přivezl.

„Bille… ty… oh… já… děkuju děkuju děkuju děkuju!“ začne opakovat a pevně mě obejme. Začnu se spolu s klukama smát a taky ho obejmu.

„Není za co,“ pohladím ho po zádech. „No a pro vás ostatní…“  na schody vyskládám ty voňavky.

„Jééé,“ všichni se k nim nahrnou, včetně Toma, kterého chytnu za hlavu.

„Pro tebe mám něco jinýho…“ pošeptám mu nenápadně.

„Ahaaa… Mimochodem… ahoj…“ dá mi dlouhou pusu na rty.

„Ahoj…“ skousnu si spodní ret a se začervenáním sklopím hlavu…

autor: Ivetka
betareaed: Janule