Hříšně nevinný hřích

autor: Geheimnis

 

Ahojky Leute! x) Opět se ozývám s jednodílovkou… Předem se omlouvám, že v žádné z těch nových se zrovna neskví můj smysl pro humor… Převládá spíš smutek. Omlouvám se za to 😀 Ale mám k tomu určité důvody… 🙁 Nicméně bych byla moc ráda za komentáře, protože ty mě dokáží vždy povzbudit 🙂 Děkuju, že čtete tyhle moje slátaniny…:-* Geheimnis

 

 

-_________________________-

„Pusťte mě! Já jsem nevinný! Slyšíte? Nevinný!“ křičel jsem na dva muže, co mě vedli z cely a násilím mě táhli pryč. Vůbec nevím kam.

„Zmlkni, Kaulitzi! Tvůj prohřešek je… odporný a nezákonný! Budeš tvrdě potrestán!“ zařval na mě jeden z těch mužů, kteří by se se svojí postavou mohli vyrovnat Rockymu.

„Ale já přece nic neudělal!“ dál jsem se ospravedlňoval. Ale marně.  Dotáhli mě až do místnosti, kde byl soudce, porota a nějací svědci… A Tom. Krutě mě pohodili před soudce. Klečel jsem a rukama jsem se opíral o studenou zem. Vlasy mi padaly do očí, ale nevadilo mi to. Nechtěl jsem se tomu chlapovi podívat do očí. Nicméně… Musel jsem.

„Povstaň, hříšníku!“ zavelel soudce. Nuceně jsem pomalu vstával.

„Bill Kaulitz! Ukažme si na něho! Jeho hřích je ten nejkrutější… nejneslýchanější a nejhorší na světě!“ hlasitě promlouval k okolním lidem a prstem přitom směřoval jen a jen na mě.

„A tenhle… Přistup k němu!“ ukázal místo mě na Toma, který seděl na lavici za mnou a jen smutně hleděl do země. Na soudcův rozkaz se zvedl a došel ke mně.

„Tihle dva… jsou bratři. Dokonce si jsou velmi podobní, že ano?“ říkal soudce mírným hlasem a pousmál se nad námi. Jeho ironický úsměv však přešel v nenávistný pohled, který patřil jen a jen nám dvěma.

„Ti dva… se milují! Ne jako bratři, ne jako sourozenci, nýbrž jako milenci! Jaká opovážlivost! Jaká drzost! Jaká…!“ odmlčel se.

„Ostuda,“ dodal klidněji. Začal se smát, nejdřív lehce a ironicky. Pak ale jeho hnusný smích přešel v hurónský. Div se za břicho nepopadal. Vyděšení lidé z poroty a přísedící, se také tiše začali usmívat a uculovat, jen aby na ně soudce nehodil vražedný pohled.

„Oni… oni se spolu líbají jako dvě hrdličky!“ řekl mezi smíchem soudce. Pak udeřil pěstí do stolu.

„Dost! Vám… vám to snad přijde směšné?“ rozhlížel se po lidech, kteří se strachem utišili.

„Ne, není to směšné. Je to odporné! K pláči, k smutku! A my… My přeci nechceme plakat, nebo ano?“ opět se porozhlížel okolo.

„Ne! A proto… budou tito dva zítra v poledne popraveni!“ zahrozil a odešel. Chytl jsem Toma za ruce a přiložil si je na hruď. Díval jsem se mu vyděšeně do očí a oběma nám tekly slzy.

T-to… To byl jen sen? Sen?! Tak… Tak strašně živý?! A… proč se mi zdál, proč se mi zdál tak hnusný sen!

„Bille? Zlato, je ti něco?“ pohladil mě po zpocené tváři Tom. Vyděšeně jsem se na něho podíval, všiml jsem si, že se lehce lekl mé reakce.

„Tome… je… je to špatné, to… Co my dva děláme… Jsme bratři, Tome, BRATŘI!“ vyhrkly mi do očí slzy. Tom seděl na posteli a snažil se pochopit, co se to se mnou děje.

„Ale Billí, nikdy nám to nevadilo, láska nás spoutala k sobě a ty pouta nemají žádný klíč! Nemůžeš to pouto rozbít, to nejde…“  nejdřív křičel, ale pak skoro šeptal. Sklopil jsem oči. Moje zmatená hlava hledala nesmyslně odpověď v peřinách, kam se dívala, ač věděla, že na tohle odpověď neexistuje.

„Tome. Je to nezákonné. Měli… měli bychom s tím přestat. S dotyky, s polibky… Se vším!“ rázně jsem řekl a vstal z postele. Otočil jsem se k oknu a tudíž k Tomovi zády, abych se vyhnul jeho zraněnému pohledu.

„Tak najednou?! Co se to s tebou stalo?!“ marně se snažil najít odpověď. Sám nevím proč. Byl to přeci jen sen.

„Tome, vzpamatuj se… Je konec,“ dodal jsem tiše a odešel z místnosti. Tom tam zůstal sám. Zavřel jsem dveře a slyšel jeho hlasité a bolestné vzlyky…

autor: Geheimnis
betaread: Janule