Vesnický prázdniny 7.

autor: Ivetka

Do konce školního roku a začátku prázdnin stejně už moc času nezbývalo, a proto jsem se rozhodl zabalit si pár věcí trošku předčasně. Jako první jsem popadl dárky pro kluky. Když jsem totiž odjížděl, tak se mi Michal svěřil, že by si od rodičů strašně přál k narozeninám nový sk8board. Nemohl jsem odolat, když jsem ho viděl za výlohou jednoho sk8shopu. Navíc, byl v akci, tak proč to nevzít i s náhradními díly. Jenomže mi přišlo nespravedlivé, nekoupit ostatním nic, proto jsem každému, kromě Toma, koupil toaletní vody z různých kolekcí Adidas. Sice mě to stálo všechny úspory, ale žiju jenom jednou a navíc, až pojedu od dědy, tak budu mít v každé kapse tolik peněz, že nebudu schopný to spočítat. Tím nechci říct, že mě děda nějak rozmazluje, ale nemá rád drobné, kterých má denně plnou peněženku, každý den totiž jezdí na nákupy a polovinu věcí ukládá do mrazáků. Má 3 dokonce i ve sklepě, pořád říká, že podle nějakých indiánských výpočtů má znovu přijít doba ledová a jak pak prý chcete nakupovat.

Takže každý den, co jsem u dědy, mám drobné. A když jsem tam celé dva měsíce… ehm ehm!

Tomovi jsem koupil jedno tričko jeho stylu. Moc Hip-hopu nefandím, normálně bych do toho obchodu, kde jsem pro Toma nakupoval ani nevlezl, ale díky němu jsem vlezl. Bylo černé se žlutým potiskem. Vlastně na tom byly spíše obrázky, než něco napsaného, ale vypadalo roztomile. Takže doufám, že se to Tomovi bude líbit.

Do sportovní tašky, se kterou tradičně každý rok jezdím k dědovi, jsem dal pouze všechny voňavky a to triko v takové malé dárkové taštičce pro Toma a ten Sk8 jsem nechal prozatím stranou. Jsem zvědavý, jak to všechno poberu.

—

„Bille, šup… večeře…“ křičí na mě mamka, raději uposlechnu a hned přijdu dolů… dneska k večeři… nic moc. Nějaké Francouzské brambory nebo nepoznám, co to je a jak tomu mamka nadává. Beztak je to podle kuchařky. Moje máma je naprosto nevařící ženská. Nevýhoda! Kolikrát, když jsem byl malý, jsem jedl chleba namazaný máslem a posypaný kakaem a k tomu bílou kávu a to k večeři! Tolik kalorií na noc? Blázníte?? Proto jsem si doma prosadil takový menší zákon, že večeře budou vždycky už v 17:00, protože když se jí po 18:00, tak se vám tuk hromadí v těle a nechci dopadnout jako můj strejda, co má bachor… Vždycky, když s ním do mě šťouchnul, odletěl jsem minimálně 5 metrů a zastavil se až o nějakou zeď. Potom mě z ní děda ještě s babičkou museli seškrabávat. Potom se ale k mému štěstí (tím nechci být nějak hnusný) strejda s jeho manželkou a dvěma dětmi odstěhovali za hranice.

Celou dobu bylo ticho, já se jenom šťoural vidličkou v jídle, neměl jsem moc hlad a ani chuť.

„Copak Bille, tobě to nechutná?“ optá se tiše mamka.

„Ne, mami, je to výborný, vážně. Ale nějak nemám hlad.“ Pokusím se o utěšující úsměv.

„Trošku jsem to připálila, ale jíst se to dá, nemáš to málo slaný? Nebo naopak..?“ …

„Mami… říkal jsem, že je to výborný, ale že nemám moc hlad…“ pokusím se jí to znovu vysvětlit.

„Měl bys jíst. Vždyť se na sebe podívej. Anorexie je za dveřmi…“ začne se táta smát. To já si začnu pod stolem nervózně podupávat nohou…

„Klid, Bille. Co ve škole, co bude na vysvědčení?“ Vždyť já zapomněl! Zapomněl jsem vám říct, že školní rok končí už za týden!

„Snad se na to bude dát koukat,“ pousměju se… „půjdu si lehnout,“ brouknu po chvilce, zvednu se, jídlo odnesu do kuchyně a odejdu do pokoje. Na další poučky o tom, že mám anorexii, bulimii a poruchu přijímání stravy a jiné další různé nemoci, že za to může prostata apod., totiž nemám náladu. Poslouchám to každý večer!

Rychle si dobalím nějaká trička a tepláky, taky mikiny, ale něco si ještě nechám. Vždyť je to až za týden! Rychle si zapnu notebook, rozestelu si postel, dojdu se opláchnout, vyčistit zuby, odlíčit se, převléknout se… Uh! Je toho moc!

Spokojeně si zalezu do postele a zapnu si ICQ…

Tom: Už jsem myslel, že dneska nepřijdeš! Kde jsi byl?
Bill: Promiň! Mamka s tátou mě zase poučovali o tom, jak bych měl jíst…
Tom: Co z toho plyne?
Bill: Že moji rodiče mě berou jako anorektika?
Tom: Možná mají pravdu…
Bill: Super, ještě ty začínej…
Tom: Promiň… Už jenom 7 dní. Nemůžu se dočkat…
Bill: Já taky ne. Jsem zvědavej, co kluci řeknou, až uvidí moje překvapení.
Tom: Jaký zase?
Bill: Ty se nech taky překvapit…

S Tomem jsme se od té doby, co jsme spolu byli v kině a v restauraci, neviděli. Neměli jsme čas. Jak jsem psal, je to spíš o náhodě, když se my dva sejdeme mimo prázdniny u dědy.

Ale netěším se jenom na něj, těším se na všechno! Na kluky, na dědu, dokonce i na holky a jejich kočárky, kterým se, doufám, i letos budeme smát…

autor: Ivetka
betaread: Janule